"První a druhá moderna, reflexivní moderna, postmoderna, globalizace, kosmopolitismus, metahra/metamoc, multikulturalismus" Ulrich Beck (2002)

 

První moderna, druhá moderna, postmoderna

"Východisko úvah o druhé moderně představuje zkušenost rapidní změny společenských základů. Už během mého vysokoškolského studia se mi zdálo neúnosné, či přímo rozporuplné, aby věda, která hlásá a analyzuje změnu, sama vycházela z principu vztahového rámce změny, který koření ve zkušenostech 19. století" [...] "Výrazem první moderna chápu v tomto smyslu za prvé: ztotožnění společnosti s národním státem, tedy kontejnerový model nacionálně organizované společnosti; za druhé ideál normální společnosti s plnou zaměstnaností, tedy normální pracovní vztahy se standardizovanou kariérní biografií; za třetí masové strany, které koření v třídních kulturách; za čtvrté malé rodiny s obyčejnou dělbou práce mezi muži a ženami; ale také jasné hranice mezi přírodou a společností, jasné hranice mezi "my" a ostatními, životem a smrtí, věděním a nevěděním. To vše jsou základní předpoklady, které dnes ztrácejí stabilitu." [...] Rozlišování první a druhé moderny ovšem předpokládá, že existují různé moderny, avšak jedná společenská "modernost". Při našich výzkumech se v tomto smyslu ukázalo, že bude plodné rozlišovat mezi základními principy moderny - například státností - a základními institucemi první a druhé moderny - například národním státem v první a etnickým, transnacionálním nebo kosmopolitním státem v druhé moderně." [...] Jestliže v první moderně vycházela nestabilita mezinárodního státu z anarchie národních států, jejichž vztahy ale bylo možné upravovat prostřednictvím homogenního pojetí státnosti, pak na místo "anarchie stejných" nastupuje mnohem obtížněji zkrotitelná "anarchie" nestejných pojetí států. [...] V mnoha případech se ukázalo, že staré struktury (bázové instituce) nemizejí jen tak jednoduše bez náhrady a nejsou ani nahrazovány podle principu "buď - anebo"... "samu novost musíme myslet podle principu "nejen - nýbrž i. Nově se totiž neobjevuje v "čisté" formě, ale v rozdílných a mnohoznačných konfiguracích." [...] Druhá moderna nehovoří na rozdíl od postmoderny o jakékoli ambivalenci. Taková domněnka by kolidovala s nutností rozhodovat se a přisuzovat či přejímat odpovědnost, což je pro druhou modernu ústřední. Zatímco postmoderna tvrdí, že existuje nová otevřenost a pluralita hranic, trvá reflexivní moderna na tom, že individuální a institucionalizované rozhodování předpokládá novou praxi vymezování a ohraničování. V reflexivní moderně není tudíž k dispozici pouze omezený prostor voleb, ale tyto hranice se musí samy teprve spoluvytvářet. Čím víc různých a divergentních zdrojů pro vymezování a ohraničování budeme uznávat a akceptovat, čím zřetelnější bude fiktivní charakter hranic, tím více bude zřejmé, že jsou pouze jakoby hranice, a tuto fiktivnost bude možné podle okolností vysloveně uznat."

"[J]eden z hlavních znaků "rizikové společnosti" spočívá v tom, že se smývají hranice mezi kalkulovatelnými riziky a nevypočitatelnými nejistotami... To přináší mnohostranné důsledky:

- Stáváme se členy jediné "světové obce ohrožení". Ohrožení již nejsou vnitřní záležitostí země, odkud pocházíme, a žádná země se s nimi nemůže vyrovnat osamoceně. Vzniká jakási "vnitřní světová politika".

- Životní pocit je ovládán strachem. Hodnota jistoty vytlačuje hodnotu rovnosti. Dochází k tomu, že se zostřuje zákon, že nastává zdánlivě rozumný "totalitarismus obrany před nebezpečím".

- "Hospodářství strachu" se bude obohacovat na obecném nervovém zhroucení. Nedůvěřivý a podezíravý občan bude muset být vděčný za to, že je "kvůli své bezpečnosti" naskenován, prosvícen, prohledáván a vyslýchán. Bezpečnost se stane stěžejní jako voda nebo elektrický proud veřejně organizovaným zbožním statkem.

"Politika ve druhé moderně nevymřela, jenom není přítomna. Před našima očima, pod našima rukama probíhá změna pojmů a forem politiky, k jejímuž sledování a výzkumu nám dosud chyběly potřebné kategorie a nazírací formy. Struktura šancí, které má politika, proniká dualismem nacionálního a nachází své místo v "globálním" prostoru. Světová politika se stala vnitřní světovou politikou, která odstraňuje meze a základy národní politiky. Nové není to, že kapitálové strategie dostávají státy pod tlak... Nové je, jak to dělá. A také to, jak světová politická ekonomická moc využívá nikoli starou imperialistickou logiku vpádu a okupace, ale hrozbu stažení investic, díky níž triumfuje nad politikou, která ustrnula ve svých vazbách k rodné hroudě. Aktéři světového hospodářství tedy nejsou principiálně mocnější než státy. Podařilo se jim ale rychleji se oprostit od přežitků nacionální ortodoxie: To je tím novým"

"Ve druhé moderně, ve věku vedlejších důsledků už neexistuje velkolepé zdůvodnění toho či onoho, zůstává už jen obtížná cesta co možná největší kritiky vlastních tvrzení. Tak musí fungovat nová sebekritická teorie. Pro kosmopolitní věk promýšlením poněkud pozměněnou větu Jeana-Paul Sartra. Peklo jsme my. [...] Abychom mohli určit druhou modernu, reflexivní modernu, potřebujeme skutečně historickou srovnávací perspektivu. Při takovém srovnávání by se mohlo ukázat, že druhá moderna navazuje na premodernu, například v tom, že multietnicita byla ve světových dějinách pravidlem, nikoli výjimkou. Předpokládaná nutnost homogenních kultur je produkt epochy národních států, nacionální perspektivy. Jedním z prvních globálních hráčů byla katolická církev. [...] Základní principy moderny neztrácejí normativní platnost, naopak, během reflexivní modernizace se jejich nárok na platnost vyhrocuje. Je to v neposlední řadě právě tato dynamika vyhrocování, která zapříčiňuje kategoriální proměnu momentálních institucionálních odpovědí."

Normativni nacionalismus a metodologicky nacionalismus

"V první moderně se vytvořil "metodologický nacionalismus". To znamená: Společnosti se organizují podle toho, jaké je běžné pojetí národního státu. Stát platí za stvořitele, kontrolora, garanta společnosti." [...] "Metodologický nacionalismus se zakládá nejen na upevnění státu, nýbrž i na upevnění etnicity."

"Jestliže je metodologický nacionalismus spojen se sociálněvědní perspektivou pozorovatele, pak normativní nacionalismus je vázán na perspektivu jednání politických aktérů."

s. 53

Levice tradiční, neoliberální a kosmopolitní

"Protekcionistická levice hájí model politiky národního státu především kvůli své víře, že je to nutná podmínka dvou hlavních vymožeností první evropské moderny, totiž parlamentní demokracie a státu blahobytu. Je to víra v národní stát, která dokáže sjednotit tak protikladné pozice, jaké představují sociálně demokratičtí obhájci státu blahobytu, komunisté a ochránci životního prostředí."

"Neoliberální levice akceptuje a bere vážně výzvy globalizace, které protekcionistická levice jakoby preventivně popírá. Projektuje novou syntézu národního státu se světovým trhem, která byla formulována především v New Labour v podobě politického programu "třetí cesty". Řečeno slovy Anthony Giddense se jedná o nový "rámec úvah a politických formulací, které se pokoušejí přizpůsobit sociální demokracii zásadním změnám, jimiž prošel svět během posledních tří desetiletí. Tento nárok se naplňuje například dvěma programovými změnami: zaprvé v době nové konceptualizace pojmů pospolitosti, národ a státní občanství v globalizujícím se světě; za druhé v pokusu o další rozvoj internacionalizace národního státu prostřednictvím jeho integrace do souvislostí hospodářství a supernacionálních organizací"

"Kosmopolitní levice teprve nastupuje, usiluje o prosazení kosmopolitní perspektivy uvnitř kontextů, v nichž jedná národní stát. Tady nastupuje na místo víry v národní stát víra v možnosti kosmopolitního rozšíření demokracie, na místo nacionálního utváření společnosti představa kosmopolitní tvorby identit a vzájemností. Ve středu pozornosti stojí programově cíle jiné globalizace, což má za následek dvojí konfliktní situaci: jednak se kosmopolitní levice obrací proti hegemonii idejí neoliberální politiky, jednak proti pravicové populistickým a rasově xenofobním antigobalizačním hnutím a stranám. To se hospodářsky odráží například v tom, že tato levice vystupuje za přijetí Tobinově daně***  a kulturně za platnost lidských práv."

"Uznává se mnohost vědeckých hledisek, stejně jako kontroverze mezi vědci samotnými, vědci a veřejností, vědci a demokracií. Přednostní úloha vědy pak již nespočívá v tom, aby takové kontroverze umlčovala, ale aby veřejně propůjčovala hlas mnohosti a tak umožňovala demokracii."

"Neoliberální agenda je pokus institucionálně zakotvit historické momentální zisky světového politického mobilního kapitálu. Perspektiva kapitálu, domyšlena radikálně až do konce, klade sama sebe jako absolutní a autonomní, a rozvíjí tak strategický prostor moci a možností klasické ekonomie ...[...] Podle toho je to, co je dobré pro kapitál, to nejlepší pro všechny. Slib zní: všichni budou bohatší, a nakonec z toho profitují i chudí. Svůdnost této neoliberální ideologie tedy nespočívá v rozpoutání egoismů nebo v maximalizaci konkurence, nýbrž v příslibu globální spravedlnosti. Co se tu podsouvá, je: maximalizace moci kapitálu je koneckonců lepší cesta k socialismu. Proto se stát (sociální stát) stává přebytečným.

Neoliberální agenda se však dovolává tohoto: v nové metahře má kapitál dva kameny a dva tahy. Všichni ostatní však mají jako doposud pouze jeden kámen a jeden tah. Moc neoliberalismu tedy spočívá na radikální nerovnosti v tom, kdo může pravidla porušit a kdo ne. [...] Národní pohled politiky zpečeťuje tuto herní převahu, mocenskou převahu kapitálu, který se vymanil z národní hry v dámu, jeho převaha spočívá v zásadě v tom, že není státy následován, politika se sama uvěznila v železném krunýři národních pravidel hry v dámu. Kdo je tedy onou protiváhou moci, oním protihráčem globalizovaného kapitálu?"

s. 29-30

Kosmopolitismus

"Má teze zní: velké ideje evropské moderny - nacionalismus, komunismus, socialismus, ale rovněž neoliberalismus - se vypotřebovaly. Příští velkou ideou by mohl být sebekritický kosmopolitismus, pokud by se podařilo otevřít tuto prastarou tradici moderny výzvám 21. století"

"Kosmopolitní pohled tedy spojuje respekt k důstojnosti lidí odlišných kultur se zájmem o přežití každého jednotlivce. Kosmopolitismus je, jinými slovy, další velká idea, která přichází po historicky opotřebovaných ideách nacionalismu, komunismu, socialismu, neoliberalismu, a tato idea by mohla vést k tomu, že se stane možným nepravděpodobné, totiž že lidstvo, aniž by upadlo zpátky do barbarství, přežije 21. století."

s. 20

"Nepravá, pro národní účely instrumentalizovaný kosmopolitismus byl Stalinovou politikou. Stalin připravil Komunistickou internacionálu o její samostatnost a udělal z ní prodlouženou ruku národních zájmů Sovětského svazu."

s. 46

"Pojmy "kosmopolita" a "kosmopolitismus" jsou vynálezy řecké antiky. Pocházejí od Diogena. Diogenés polemizuje - vysoce moderně - s rozlišováním na Helény a barbary ve významu vlastní a cizí. Kritizuje však nejen toto stavění My a Druzí proti sobě, nýbrž odpovídá také na otázku, čím ho nahradit. Z hranice překračující a hranice mísící mobility vyvozuje "kosmopolitismus". Bylo to tedy (podobně jako dnes) mobilita Helénů, která uvedla v pochybnou běžnou antitezi My a Druzí: dochází k míšení Helénů s ´barbary´."

"kosmopolita žije podle svého ideálu a obrazu světa ve dvojí vlasti, má dvojí loajalitu: je jak občanem kosmu - světoobčanem-, tak i občanem polis - občanem města a státu. [...] Všichni jsou obojím - světoobčany i občany města - mají kořeny i křídla, jsou si rovni i různí, jejich domovem je nějaké místo a jejich domovem je kosmos, žijí - krátce řečeno v ´kosmopolis´. [...] Kosmopolitním common sense rozumím kulturní a politickou samozřejmost (která je všechno jen ne samozřejmá) současně pociťovat a prožívat zdánlivě si odporující identity a loajality, a sice aniž je to v sebereflexi nebo očekávání cizího nezbytně zažíváno jako rozpor. [...] V křesťanské víře ztrácejí v obraze křesťanského společenství platnost rozdíly ras, etnik, tříd, pohlaví a stáří - ale v protikladu ke kosmopolitismu křesťanské společenství víry předpokládá přiznání jedince ke křesťanské víře. Na místo ontologických rozdílů nastupuje rozhodnutím a vírou podmíněné stavění křesťanů proti pohanům, které obnovuje rozlišování na My a barbary v horizontu křtu, obrácení na víru a exkomunikace."

s. 72-74

"...každodenní zkušenostní prostor "lidstvo" nevzniká jako vztah lásky všech ke všem. Vzniká a existuje ve vnímané nouzi globálních důsledků civilizačního jednání. Jinými slovy: tím, co zakládá vzájemný poměr mezi veřejností a globálností,  je reflexivita světové rizikové společnosti"

s. 77

"Kosmopolitní vzpomínku na minulost nevytváří společná pospolitost osudu, která je poháněna jakýmisi mytickými sny, v nichž se přaní stává skutečností, a která slouží kontinuitě, nýbrž vědomě a chtěně zahrnuje zármutek druhého. Z komunikace a vzájemné závislosti tak vznikají nové morálně-politické odpovědnosti. A nejen to: ve druhé moderně vznikají nové kosmopolitní postoje. Kosmopolitní vzpomínky jakožto epistemologický počátek tím také zpochybňují takzvaný ´metodologický nacionalismus´. [...] Národní moderna svou fixací na homogennost minimalizovala indentitotvornou sílu mezinárodního, mezietnického a mezináboženského rozhovoru - dialogickou imaginaci (často mučivou, na paradoxy bohatou imaginaci) ... To znamená: národní místa se potají proměňují v (nedobrovolná) světová místa, v nichž musí být vytvářeny podmínky pro setkávání a musejí být vytvářeny pro tuto veřejnost."

s. 84

"Kosmopolitní perspektiva tedy odporuje postmodernímu rušení hranic. Také tam, a právě tam, kde se svět stává světem "bez hranic", kde se ztrácí rozlišování národního a mezinárodního, musí být rozhodováno - v neposlední řadě o tom, kdo má rozhodovat, jak připisovat odpovědnost."

s. 91

"...Joseph de Maistre, ne právě důvtipně, poznamenává: "Na světě neexistují lidé. Ve svém životě jsem viděl Francouze, Italy, Rusy [...] pokud však jde o člověka, prohlašuji, že jsem jej nikdy v životě nepotkal." "Jenom kvůli paradoxu," karikuje Ferdinand Brunetiere tento chuligánský výrok rádoby člena francouzské šlechty, "zapomněl tento velmi katolický de Maistre zrovna tohoto dne, že Řím zná jen křesťany a ne Italy, Francouze, Číňany..." [...] Kosmopolitní otázka zní: Jak se stavíš k jinakosti druhých? Odpověď se zdá být nasnadě: kosmopolitismus ji uznává, amerikanizace a neoliberální globalismus ji popírá."

s. 385

"Tehdy proti sobě stála dvě stanoviska, ztělesněná aristotelským filosofem Juanem Ginésem a dominikánským knězem Bartolomem de Las Casas. Aristotelský filosof předpokládal, že přirozeným stavem lidstva je hierarchie, dominikánský kněz, že jím je rovnost. Filosof tedy zdůrazňoval rozdíly mezi Španěly a Indiány. [...] Barbar může být pokřtěn, podílet se na univerzální pravdě křesťanství. Moderně formulováno: "rozvojové země, "tradiční společnosti" mohou být "modernizovány", to znamená mohou křtem tržního hospodářství a demokracie dosáhnout spásy západního univerzalismus. [..] Kosmopolitismus je protijed proti etnocentrismu a nacionalismu zprava i zleva." [...]

"Právě na univerzitách v USA často politika multikulturalismu nutí k formální prezentaci menšin jen pro prezentaci samotnou, k universalistickému partikularismu jen kvůli partikulárnímu. Kosmopolitismus naproti tomu předpokládá a posiluje, uznává individualizaci." [...] Kosmopolitismus tedy právě neznamená (jako globalismus) nadčasové vyrovnání, popř. zrušení všech rozdílů, nýbrž právě naopak zásadní znovunalezení a uznání druhého - a to, domýšleno do konce, v pěti zásadně rozdílných dimenzích:

- uznání jinakosti lidí odlišných kultur (jiné civilizace a moderny)
- uznání jinakosti budoucnosti
- uznání jinakosti přirozenost
- uznání jinakosti objektu; a
- uznání jinakosti jiných racionalit.

s. 386-389

"Kosmopolitní režim je režim nepřátel bez nepřátel, to znamená režim, v němž jsou oponenti integrováni inkluzivní multiplikací. Takto je kosmopolitní režim velmi dobře s to vytvářet a obnovovat dissenzus-konsenzus, který zajišťuje jeho vlastní mocenský prostor. Prosazování kosmopolitního režimu a kritika kosmopolitního režimu jsou dvě strany téhož. Všechny pokusy jej odvrátit nebo překonat se stávají motory jeho prosazování. [...] Všichni jsou "odpůrci podpory", všichni jsou "jak, tak i". Zosobněným výrazem tohoto "jak, tak i" je postava profesionálního spekulanta Goerge Sorose, který ve své osobě ztělesňuje jak zdivočelý kapitál, tak také radikální opozici. Je jak špičkovým spekulantem, tak také jeho radikálním kritikem. Na jedné straně zahání svými kasinovými investicemi celé země do ofenzivy, na druhé straně hlasitě oznamuje, že finanční trhy skrývají nebezpečí sebeničivého vývoje. Jako vládnoucí princip má toto "jak, tak i", které ve svém obrovském žaludku stráví původce činu i odpůrce a které tloustne z odporu, v sobě něco totálního: podrývá odporu půdu tím, že ruší princip odporování. Co by bylo tím myslitelným jiným, tím potom, tím nadto kosmopolitního principu? Tato otázka vede do prázdna. Zrušení protikladů, které kosmopolitismus  povyšuje na princip, absolutizuje imanenci.

s. 395-396

Multikulturalismus

"Rozporné kulturní proudy se setkávají na nejužším prostoru a navazují - často konfliktní - vazby. Dovojjazyčnost, tedy schopnost  vymanit se ze zafixování na důvěrně známé, existence na více místech, trvalá mobilita, stále více lidí s dvojími pasy, život bez ohledu na hranice, to vše vytváří složitou spleť sdílených loajalit, aniž by bylo nutné vzdát se původně prožívaných identit. Mít kořeny i křídla, spojovat provincialismus s pokladem zkušenosti prakticky prožívaného světoobčanství, to by se mohlo stát společným civilizačním jmenovatelem kulturně heterogenních společností světa, a tedy zodpovědět základní otázku, která je s to všude prokázat svou účinnost."

s. 19

"Pojem "multikulturalismus" předpokládá kolektivní kategorie, které jsou chápány jako různorodé nebo stejnorodé, v každém případě však jako navzájem vymezené, a které integrují jednotlivé osoby. V tomto smyslu je multikulturalismus odpůrcem individualizace. Věříme-li v multikulturalismus, jedinec vůbec neexistuje."

s. 388

Globalizace

"Třicátého ledna 1996 vyzvala Zapatova armáda národního osvobození v mexickém Chiapasu ke svolání "světového shromáždění proti neoliberalismu a za lidskost". [...] Výzva apelovala na to, že moc peněz všude pošlapává důstojnost lidí, zraňuje jejich čest a ničí naděje.. "Neoliberalismus", argumentovalo se, "je nejnovější termín v dějinách zločinu pro to, jak hromadit privilegia a bohatství a jak demokratizovat bídu a beznaděj. Termín globalizace reprezentuje moderní válku kapitálu, šíří zkázu a zapomenutí." [...] V tomto smyslu ovšem globalizace vytváří své vlastní pestré, nepřehlédnutelně protikladné odpůrce: anarchisty, odboráře, neonacionalisty,ochránce životního prostředí, lidi, kteří zapalují ubytovny cizinců, malé podnikatele, učitele, kněze, katolické biskupy, papeže, komunisty, fašisty, feministy, islámské fundamentalisty, milovníky ptactva. Ti všichni se chovají - ať chtějí či nechtějí, vědomě či nevědomky - podle motta zapatistického hnutí: globalizace musí být potírána - globalizací! [...] Jinak řečeno: odpor proti globalizaci dokončuje globalizaci prostředky odporu. [...] Nebo, jak to formuloval Richard Falk: odpor proti globalizaci shora globalizací zdola. [...]

"Všichni "odpůrci globalizace" sdílejí globální komunikační prostředky nejen se svými "protivníky", postupují také podle globálních trhů, globální dělby práce a globálních práv. [...] Odpůrci globalizace také myslí a jednají v globálních kategoriích, svými činy jim zajišťují pozornost v globální veřejnosti, snaží se je tedy globálně uskutečnit. [...] 

"Odpor proti neoloberální agendě globalizace napomáhá světoobčanské agendě globalizace. Všechny krize, všechny konflikty, všechny rozvraty, které byly vyvolány globalizací, mají jeden a týž efekt: posilují přání vytvořit kosmopolitní režim, otevírají prostor pro globální mocenský a právní řád. Konflikty kolem globalizace globalizují kosmopolitní horizont myšlení a očekávání...."

s. 390-391

Bezpečnost, terorismus

"...je důležité rozlišovat mezi konvenčními obrazy nepřátel mezi státy na jedné straně a nadnárodními obrazy nepřátel-teroristů na straně druhé, neboť ty se primárně nevztahují na státy, nýbrž na skupiny, sítě a jednotlivce.[...] ..flexibilní "obrazy nepřítel". Klíčová otázka zní: Kdo a na základě jakých kritérií definuje, kdo je, a kdo není "nadnárodní terorista"? Podle stavu věcí tak nečiní ani soudci, ani mezinárodní soudy, nýbrž mocné vlády a státy. Tímto způsobem samy sebe zmocňují, totiž tím, že - bez kontroly - rozhodují, kdo je jejich terorista, jejich Bin Ládin. Tak prezident USA George W. Bush tvrdí, že Irák, Írán, Severní Korea tvoří "osu zla", že jejich vlády musejí být buď svrženy, nebo zbaveny schopnosti vyrábět zbraně, že jejich ničivá síla ohrožuje USA a jiné země."

s. 401

Metahra světové politiky

"Metahra znamená: stará, pravidla používající světová politika spadá vjedno s novou, pravidla měnící světovou politikou, nelze je - pokud jde o jednotlivé aktéry, strategie a spojenectví - vůbec oddělovat. Představa, že ve dvojím světle zanikající národní a vznikající kosmopolitní epochy se politické jednání řídí dvěma zcela rozdílnými, a přece vzájemně propojenými scénáři, tedy že na světové scéně uvádějí, vždy podle úhlu pohledu, dva rozdílné herecké soubory dva rozdílné kusy, v nichž je paradoxně navzájem propojeno ustálené politické drama s dramatem alternativním a uzavírající se politické drama s dramatem otevírajícím se - tato představa, jakkoli precizní by mohla prokazatelně být, vyvolává v hlavách zmatek právě tak jako realita. Právě toto reálně existující propletení kategorií, scénářů, her a herců, toto přepisování divadelních her světové politiky během jejich uvádění, vyznačuje podstatu metahry."

"Na druhé straně je první a nejdůležitějším vítězstvím globalizace globalizačního diskurzu. Tuto diskurzivní moc - globální moc cíleného nedobývání - kapitálu lze však mnohem lépe pochopit v pojmech Foucaultovy teorie moci. Tato teorie se zásadně liší od klasických definic moci, které staví moc do centra a předpokládají jasně rozlišitelné aktéry. "Moc" ve Foucaultově pojetí není naproti tomu něco, co někdo může nebo nemůže mít; moc není žádné vlastnictví; je spíše všudypřítomná v sociálním jednání. Moc je procvičována a vykonávána vládnoucími a ovládanými, a sice prostřednictvím každodenních diskurzivních praktik. Stává se neviditelnou a samozřejmou v té míře, v níž je zaintegrována do identity osob."

"Konečně "neautorizovaná" je metamoc proto, že nemá žádnou (vlastní) legitimitu, což vede k tomu, že víra v legitimitu světové hospodářské metamoci zůstává na straně "ovládaných" - států, zemí, kultur, společenství - sama vždy sporná. Ano, platí dokonce: čím je, popř. čím se zdá být moc světových hospodářských aktérů větší, extenzivnější, disfuznější, tím zřetelněji vystupuje do popředí její legitimizační nouze, nedostatek legitimity."

"Metamoc světového hospodářství vůči národním státům spočívá na exit-opci (možnosti kdykoli odejít ze země), kterou kapitál vydobyl v digitálním prostoru. [...] Možnost odchodu, která rozhoduje o blahu a bídě států, vytváří konkurenci mezi státy, globálními investory a kapitálovými toky. Důsledkem je: z primárně vojensky soupeřících národních států první moderny se stávají konkurenční státy druhé moderny, které jsou rivaly na poli světového hospodářství. Klíčem k moci už delší dobu není vojenská síla, nýbrž příslušné postavení státu na světovém trhu. To znamená: státní panství, jak vzhledem ke své vnitřní i vnější stabilitě, tak také nepřímo vzhledem ke své legitimnosti, je jako takové zprostředkováno světovým trhem."

"Pro rozvíjení skupin hráčů a hráčských strategií v metamocenské hře platí: žádný  z aktérů - ani kapitál, ani advokatorní hnutí, ani státy - nemůžou v metamocenské hře prosadit cíle sám. Všichni jsou při uskutečňování svých příslušných cílů odkázáni na koalice. To vede k dynamice propojení, v níž jsou hranice pro a proti stírány a spojovány a dokončuje se všeobecné společenství odpůrců podpory."

s. 24, 98-99, 101, 103, 393

........................................

zdroj/poznámky: * rozhovor Břetislava Horyny s Ulrichem Beckem "O druhé moderně" s. 251-273, vyšlo ve sborníku "Riziková společnost a globální ohrožení" Eds. Oleg Suša, Martin Hrubec (Sociologické nakladatelství, 2017), rozhovor převzat z časopisu Aluze 2002, č. 2.

** "Moc a protiváha moci v globálním věku" Ulrich Beck (Sociologické nakladatelství, 2007), originál: "Macht und Gegenmacht im globalen Zeitalter : neue weltpolitische Ökonomie" (Frankurt am Main, 2002)

*** James Tobin, nositel Nobelovy ceny, navrhl v 70. letech 20. století zdanění devizových transakcí na mezinárodním peněžním trhu. I při uvažované sazbě, která by činila zlomek procenta, by při rozsahu těchto operací byl její výnos obrovský. Kromě toho měla ztížit spekulativní pohyb kapitálu.