* fitra - knihovna *

V roce 1671 přeložil Edward Pococke ml. Ibn Tufajlovo dílo do latiny. Pro překlad použil arabský originál, který roku 1630 v Aleppu získal jeho otec Edward Pococke st. Anglický překlad, jehož autor byl britský orientalista Simon Ockley (1678 – 1720), vyšel až r. 1708, tedy 11 let před vydáním Robinsona Crusoe od Daniela Defoea.               foto: "Hayy was here, Robinson Crusoe" @Aramco World Abú Bakr ibn Tufajl "Živý, syn Bdícího" (AUDIOKNIHA) Překlad: Ivan Hrbek Připravila: Lucie Němečková Hudební spolupráce: Josef Plechatý Režie: Lída Engelová Účinkují: Miroslav Táborský a Lída Engelová Natočeno v roce 2014 pro ČRo 3 Vltava, cyklus "Pokračování za pět minut" "Živý syn Bdícího je filosofická robinsonáda, dobrodružství ducha, imaginární biografie člověka, narozeného na pustém ostrově a samostatně poznávajícího řád a zákony světa. Hlavní motiv je fantastický a jeho stáří se datuje alespoň od založení Říma: ...

1. Aristotelova kritika předchůdců 2. Aristotelova víra, jeho důkazy o jsoucnosti Boha a vlastnosti Boha. 3. Působnost Boha. 4. Jest Aristotelů Bůh stvořitelem? "Aristoteles byl žákem Platonovým, snad více, než jak sám přiznával, i nemohl souhlasiti s názorem výlučného empirismu, který zas ve všem vidí jen hmotu, náhodu, prostý mechanismus. Z tohoto důvodu odporuje Demokritovi, stejnějako jeho učitel Platon. Neboť příroda podle Aristotela není nahodilým shlukem atomů, prvky nejsou, v jednotlivinách ledabyle seskupeny, nýbrž jsou v jakémsi poměru a skladbě. Aristoteles velmi důrazně kritisuje a odmítá materialisticko-mechanistický názor. Demokritův, proti němuž staví názor dynamicko-teleologický; proti pouhé kvantitě vyzdvihuje kvalitu. Demokritova atomistika nutně vedla k atheismu, neboť v tomto systému, kde všechno mělo se vyvíjeti podle zákona nutnosti, nebylo potřebí žádného principu metafysického a počátek věcí a světa přičítán náhodě. A tak Aristoteles vytýká Demokrit...

"Chceme-li pak na pojem prapříčiny a prasíly pohlížeti jako na výraz filosofického pojetí příčiny první, nepodmíněné, t.j. Boha, dojdeme k závěru, že bůh prvních filosofů byl neosobní, hmotný, immanentní princip všehomíra. Rozběhy k metafysickému zkoumání úkazů ve světě a jakási monistická tendence školy miletské šířily se čím dál tím více a stále jasněji se vyhraňovaly. Tím přirozeně sesilovány monotheistické prvky starých náboženských představ a rozšřiován odpor proti polytheismu. Prvý, který odvážil se mínění své veřejně projeviti, byl Xenofanes z Kolofonu (nar. c. 570 p. Kr.). Napsal filosofickou báseň, v níž zcela směle bojoval proti anthropomorfickým a anthropopathickým elementům v lidové víře v bohy. Vysmívá se tu svým krajanům pro absurdní jejich mínění o bozích, kára Homera i Hesioda, že bohům přičítají všechny nepěkné vlastnosti lidí. (...) Xenofanes však ztotožňuje nejvyšší svou jednotu, t. j. Boha s celou přírodou. Znázorňuje pak si ji jako něco rozložitého, navazu...

  Abú Bakr ibn Tufajl "Živý, syn Bdícího" (AUDIOKNIHA) "Živý syn Bdícího - حي بن يقظان " Abu Bakr Ibn Tufajl, 1. vydání z r. 1957 (KNIHA) Título: El filósofo autodidacto de Abentofail : novela psicológica / traducida directamente del árabe por Francisco Pons Boigues ; con un prólogo de Menéndez y Pelayo Autor: Muhammad Ibn `Abd al-Malik Ibn Tufayl Publicación original: [lugar no identificado : editor no identificado], Zaragoza : Tip. de Comas Hermanos., 1900 Descripción física: LVI, 250 p.

  Kniha seznamuje čtenáře s hlavními přístupy středověkých myslitelů reagujících na problematické postavení filozofie v arabském světě, jež vycházelo z úsilí harmonizovat řecké myšlenkové dědictví s náboženskou tradicí islámu. Proti těmto harmonizačním tendencím s cílem obrany náboženství před filozofy velmi ostře vystupovali mnozí vládci, učenci a duchovní. Postavení filozofů v arabském světě proto nebylo jednoduché. Mnozí museli své teze skrývat mezi řádky vědeckých spisů a vyhýbat se veřejnému filozofování. Vedle nepřátelského prostředí určovalo místo filozofie v tehdejší společnosti také mezi učenci všeobecně sdílené přesvědčení o škodlivosti filozofických názorů prezentovaných nepřipravenému posluchači či rozvoj arabské mystiky. Ibn Bádždža, andaluský filozof z 12. století, reaguje na nejasnou pozici filozofie v arabském prostředí a ve své filozofii osamoceného se snaží velmi důrazně spojit obec s životem filozofa. Nabízí tak v arabské filozofii zcela originální pojetí role fi...

download PDF „Arabská a evropská věda mezi antikou a středověkem“ (ed. P. Houser "Kapka metanového deště") Praha 2007 „Arabské intelektuální inspirace latinského Západu kolem roku 1000“ (Dějiny věd a techniky 46/4, 2013) „Aritmetika a Bůh na přelomu antiky a středověku“ ("Situovaná věda: Filozofické a společenské kontexty vědeckého poznání", ed. Z. Kalnická, M. Škabraha, Ostrava 2013 "Bůh v Ibn Sínově božské vědě“ (Nový Orient 60/2, 2005) „Cesty arabské a raně středověké vědy I: Zmizela věda z Evropy?“ (Computerworld – Scienceworld, Praha 2006) „Dvě aristotelské disputace na ottonském císařském dvoře“ (Aithér: Časopis pro studium řecké a latinské filosofické tradice 7/13, 2015) „Filosofie jako hra: matematické hry středověkých intelektuálů“ (Filosofie v provincii / Filozofia na prowincji, ed. A. Olech, M. Otisk, Ostrava 2016) "Heinzmannova Středověká filosofie" Marek Otisk (recenze) „Ibn Rušdův Bůh mezi metafyzikou a fyzikou“ (Nový ...

Výbor z díla filosofů, kteří položili základy evropského myšlení v 6. a 5. stol. př. n. l., v období společenských změn, které si vynutily živelně materialistické řešení různých ideologických, hlavně kosmologických otázek. Z hlediska abrahámovských náboženství a monoteistické tradice v Evropě, je důležitá kapitola textů Xenofanése z Kolofónu, ve své tvorbě kritizoval řecký polyteismus a antropomorfismus: „Než lidé myslí o bozích, že se rodí, lidské že mají šaty a hlas i postavu lidskou. Aithiopové svým bohům nos tupý a černou pleť přikřkli, Thrákové svým oči modré a vlasy dávají rudé. Kdyby však voli a lvi a koně též dostali ruce anebo uměli kreslit i vyrábět tak jako lidé, koně by podobná koňům a voli podobná volům kreslili podoby bohů a právě taková těla jejich by robili, jakou i sami postavu mají.“ * Xenofanés je přesvědčen, že člověk potřebuje boha, který je nadosobního charakteru. Nebude to již bůh antropomorfní. Jeho bůh je skutečný vládce, která vše sjednocuje, pojímá ...

"V Nikomachově etice (IX, 8) Aristoteles píše: „Ty, kteří usilují o krásné (t. j. dobré) skutky, všichni uznávají a chválí; a kdyby všichni závodili o krásno a namáhali se jednati co nejkrásněji, měla by společnost všechno potřebné a každý jednotlivec by měl nejvyšší dobro, které právě záleží v ctnosti. Takto dobrý člověk má míti sebelásku — vždyť zajisté i sám bude míti prospěch ze svých krásných skutků i ostatním prospěje, Špatný člověk ji však míti nemá, neboť řídě se špatnými vášněmi, uškodí i sám sobě i svým bližním. U špatného člověka jest veliká neshoda mezi tím, co má činiti, a mezi tím, co Činí; ctnostný člověk však to, co činiti má, také činí. Neboť rozum v každém člověku se rozhoduje pro to, co jest pro něj nejlepší, a ctnostný člověk poslouchá rozumu." Z těchto Aristotelových slov jasně poznáváme, že základem správného (dobrého, jaké býti má) jednání jest pravá sebeláska nikoli snad sobectví, jak myslí W. Durant v knize „Od Platona k dnešku" (Praha 1936...

Století XIII. je zlatým věkem scholastiky a dobou největšího rozkvětu filosofie středověké vůbec. Příčiny rozkvětu toho bývají uváděny zejména tři: vznik a rozvoj universit, především pařížské a oxfordské, založení tzv., žebraných řádů, jejichž údové horlivě se účastnili vědecké práce, a posléze seznámení křesťanského západu s četnými filosofickými spisy, v prvé řadě Aristotelovými. Nikterak nepodceňujíce prvých dvou činitelů můžeme bez rozpaků přisouditi největší význam poznání spisů Aristotelových. V nich našli tehdejší filosofové hojnost nových, netušených problémů a hned také jejich řešení, v nich našli filosofii, jež více než kterákoli jiná byla způsobilá, aby základy náboženství křesťanského vědecky odůvodnila a poznání z rozumu i z víry čerpané v harmonický celek sloučila, jimi rozšířil se duševní obzor a pole spekulace. (...) Avšak čestného a vlivného svého postavení nedobyl si Aristoteles rázem; církev neotevřela svých škol pohanskému filosofu bez jistého váhání, ano odpo...

Marocký profesor Muhammad ‘Ábid al-Džábirí (1935–2010) ( více o autorovi z de ) byl jedním z  nejvýznamnějších arabských filosofů současnosti. Je autorem velmi významné Kritiky arabského rozumu, ve čtyřech svazcích (Rozvoj arabského rozumu, 1984; Struktura arabského rozumu, 1986; Arabský politický rozum, 1990; Arabský etický rozum, 2001). Ta je kritikou (ve smyslu analýzy) celé arabské vědecké kultury. Ukazuje meze a  originální přínosy arabského myšlení, čímž vyvolává rozsáhlou debatu v akademickém světě i v politice. Kniha, kterou držíte v ruce, je úvodem ke zmíněným čtyřem svazkům. Arabské myšlení se dnes zdá být v napětí mezi fundamentalismem, který chce rekonstruovat současnost podle idealizované minulosti, a  dovezeným modernismem, který odmítá tradici. Al-Džábirí odmítá toto falešné napětí a zkoumá tvůrčí filozofickou cestu k arabské modernitě. Jeho progresivní kritika mu umožňuje stanovit principy čtení koncepčních přístupů arabského rozumu. Tato kniha evropsk...

Alasdair MacIntyre (*1929) patří k předním morálním filosofům dvacátého století. Přednášel na mnoha světových univerzitách, např. na univerzitě v Oxfordu, Princetonu ci v Bostonu. V současnosti působí na katolické univerzitě v Notre Dame (Indiana). Proslavil se knihou "Ztráta ctnosti" (After Virtue, 1981) v níž tvrdí, že morální teorie a praxe se potýkají ze základními problémy, které jsou způsobeny mj. liberálním individualismem. Jako řešení nabízí nové promyšlení aristotelské tradice morální ctnosti.

Donedávna to téměř vypadalo, že cestopis Ibn Battúty nebo filosofický román Ibn Tufajla budou jedny z mála překladů z arabštiny zprostředkovávající autenticky život a myšlení islámského světa, který dříve o sobě nejčastěji dával vědět prostřednictvím pohádek Tisíce a jedné noci a v současnosti zase spíše skrze média.

Filosof Abú ´l-Walíd ibn Rušd (Averroes, 1126–1198) je dodnes považován za jednoho z největších islámských filosofů a nejčistšího aristotelika. Přejal a rozvinul racionalismus řecké filosofické tradice a přeměnil ho v mocný intelektuální nástroj sloužící k odhalování pravdy, aniž by k tomu bylo zapotřebí náboženství. Jeho význam pro Evropu byl tak zcela určující – svými myšlenkami Ibn Rušd přispěl k růstu scholastiky a renesance a ovlivnil další významné myslitele, jako byli např. sv. Tomáš Akvinský či Maimonides.

poznámka : Abú Bakr ibn Tufajl "Živý, syn Bdícího" (AUDIOKNIHA) Z řady překladů Ivana Hrbka jsou nejvíce zmiňovány díla z edice „Živá díla minulosti“ (Ibn Battúta, Ibn Chaldún, al-Mas’údí) a hlavně Korán (Al-Qur´an), dále pak překlady prózy (Táhá Husajn nebo Ghassán Kanafání). Mezi těmito publikacemi tvoří výjimku dílo, které se zabývá muslimskou filosofií a jejímž autorem je filosof a lékař Abu Bakr ibn Tufajl, který žil ve 12. století, v období muslimské vlády ve Španělsku (od 7. do 15. století ). Dílo „Živý syn Bdícího" (arab.“ Risála Hajj ibn Jakzán), a i jeho autor, představují filosofii převážně aristotelského typu v logice, fyzice, psychologii a přírodních vědách, neboť ta je také nedílnou součástí muslimské filosofie. Dále dílo reflektuje východiska novoplatonismu, který byl na základě mylně přisuzovaného autorství tzv. "Aristotelovy theologie" (jejímž autorem byl ve skutečnosti Porfyrios, žák a propagátor myšlenek Plótína) rovněž součástí filosofi...

Dvanácté století zanechalo v dějinách filosofického myšlení značné množství výrazných stop. Zatímco v křesťanském prostředí lze zaznamenat zvýšený zájem o řadu filosofických témat, v islámském světě zažívá ve stejné době vrchol západní větev tamního proudu falsafy, tedy arabsky psané filosofie. Právě islámská filosofie je pro latiníky velkým inspiračním zdrojem, a 12. stol. je proto mimo jiné dobou čilé překladatelské práce, během níž se do latiny překládají mnohá díla arabské provincie, včetně antického vědeckého a filosofického dědictví, které bylo mezi muslimy intenzivně užíváno.