* fitra - knihovna *

  foto: "Understanding Media: The Extensions of Man" Marshall McLuhan (Routledge & Kegan Paul, 1964) ✻ Formativní silou médií jsou média sama ✻ "Arnold Toynbee nemá ani ponětí o tom, jak média utvářejí historii. Jednou zcela vážně tvrdil, že výchova dospělých, jako například práce britského Sdružení pro výchovu dělníků, je užitečnou protiváhou bulvárního tisku. To zní jako hlas literárního člověka, který je zavalen reklamou a přitom se chlubí: „Osobně nevěnuji reklamě žádnou pozornost.“ Duchovní a kulturní výhrady, které mohou mít orientální národy k naší technologii, jim nebudou k ničemu. Technologie nepůsobí na úrovni názorů či pojmů, nýbrž stále a bez jakéhokoli odporu mění vzájemný poměr jednotlivých smyslů a modely vnímání. Vážný umělec je jedinou osobností, která se s technologií dokáže beztrestně střetnout, právě protože si je jako odborník vědom změn, k nimž ve smyslovém vnímání dochází. (...) Peníze reorganizovaly smysl života národů právě proto, že jsou ext...

  foto: obálka knihy "Museum Photographs" Thomas Struth, Hans Belting (1993) Diskuse o dějinách umění má své dnešní i budoucí místo v muzeu současného umění. Muzeum, v němž se vede diskuse o sebepochopení umělců a odborníků na umění, se dnes jako se instituce samo stalo místem názorových střetů. Neexistuje debata o muzeu, který by nebyla současně debatou o setrvávající ideji dějin umění. Kde se tato idea stala nejistou, dáváme se na útěk vpřed a terén zanecháváme těm nejrozpornějším tendencím. Kde žádné umění už nevytváří konsensus, tam přístup do muzea může vyžadovat každé umění. Kde žádné muzeum už nemůže dostát všem požadavkům, pomáhá si každé muzeum střídáním výstav, jež takovým neslučitelným očekáváním dávají slovo postupným uváděním všech myslitelných tezí. Instituce sama žije dnes právě z kontroverzí, jež se vedou o obsazích jejích výstavních prostor a jejích aktivit. [...]  Z dnešního muzea se nicméně nestal obchodní dům, ale používá zatím všech postupů „reklamy“, aby...

  "Společnost spotřeby a její mýty" Jean Baudrillard  Vydáno: 2025 , Dauphin Originální název: La Société de consommation, 1970 Překlad: Vladimír Čadský Počet stran: 344 Jazyk vydání: český

  foto: Egyptský fotograf Ali Rizq (1999-2023), více zde Geopolitika - Muslimové o politice u nás a ve světě 00:00 Úvod 02:40 Jak vidí muslimové prezidenta Donalda Trumpa? 08:20 Konzervativci vs. liberálové, korporátní kultura  13:00 Ideál vs. prospěch 14:40 Umělá inteligence a náš vztah k ní 17:55 Moderní technika - nová modla, která hloupne a kontaminuje informace 20:38 Umělá inteligence a ideologie. Má AI názor? 24:00 Přistupujme k umělé inteligenci jako k textu 28:50 Zkušenost Lukáše Větrovce s AI a selekcí informací ve vztahu k islámu 32:20 Progresivismus a jeho počátky 35:00 Ideologie a obyčejný člověk 37:12 Ideologie a geopolitika 39:00 Česko a jejich vztah k Rusku a Rusům 42:20 Jak vidí muslimové současnou politiku u nás i ve světě? Migrace 47:31 Integrita jedince před a po roce 1989 01:00:12 Volby 2025 v ČR Muslimský reformismus 20. století 00:00 Úvod - osobnosti muslimského reformismu 20. století Rozhovor s Janem Kondrysem na téma „islámský reformismus“ (9.9.201...

  foto: "The disappearance of childhood" Neil Postman (Delacorte Press, 1982) Neil Postman "Mizející dětství" (2001, @SUNY Fredonia), 75 min. 00:45  Neil Postman: Kde vznikla myšlenka "dětství" a jaká je jeho budoucnost? Možná bych Vás měl varovat předem,  že vize dětství je problematická, možná až depresivní. 01:12 Neil Postman: "Dětství" je sociální konstrukt, nikoli biologická kategorie.  Existuje méně než 400 let a jak jej chápeme dnes, neexistuje víc jak 50 let. 03:00 Neil Postman: Děti nepředstavovaly do 16. století žádnou speciální kategorii,  nebyly knihy o dětech nebo roli matky.  Děti byly vždy součástí všech společenských událostí 04:00 Neil Postman: Když se podíváte na obrazy z 13. století, dítě bylo zobrazeno jako malá verze dospělého 04:30 John Harold Plumb (1911–2001), britský historik o dětství:  “there was no separate world of childhood. Children shared the same games with adults, the same toys, the same fairy stories. They liv...

  V rozhovoru s mediálním teoretikem Neil Postmanem (1931-2003) se rozmlouvá nad jeho knihou "Ubavit se k smrti: Veřejná komunikace ve věku zábavy" vydanou v r. 1985 a na konkrétních aspektech americké společnosti demonstrovány hlavní Postmanovy teze. Rozhovor byl natočen 14.1.1988 pro C-Span, další rozhovory s Neil Postmanem zde 00:00 Proč a co Vás motivovalo k napsání knihy "Ubavit se k smrti"? Neil Postman: Protože televize má úžasnou schopnost naprosto měnit kulturu.  Televize umí pozměnit naše nahlížení na politiku, náboženství a do určité míry na vzdělání. 00:58 Díváte se na televizi? Neil Postman:  Miluji televizi, zvláště sport a starší filmy, ale nikdy se na ní nedívám, když se snaží být vážná. Když se začnou moderátoři Tom Brokaw nebo Walter Cronkite tvářit vážně, působí to dost trapně 01:38 Proč Vám připadají tito moderátoři trapní" Neil Postman:  Protože smyslem americké televize je upoutat pozornost diváka a  prodat mu skrze reklam nějaký produk...

  foto: Plakát upozorňující na skupinu Baader-Meinhof známou jako Frakce Rudé armády ze 70. let (wikipedia) „Anarchistický přelud dokonalé svobody, vepsaný na jejich praporu, vábí obzvláště silnější osobnosti. Kdož by se rád nevyrval konvenci, jež je tak nesnesitelně sešněrovala lidstvo! Kolik vzpour, soukromých i veřejných se proti ní již zdvihlo! Není snad jedince, národa a společnosti, aby jí občas nesetřásly třeba i s risikem života. Heslo svobody je ze všech hesel nejsvůdnější. Tomu rozumí každý. Čím je nezkušenější a naivnější, tím více je jím strhován. A věří mu ovšem doslova, netuše jeho relativity. Nechápe, že jím by zvítězila sama zkáza. Vždyť život existuje jen, pokud je spořádán. Bez řádu by nebylo žádné jednoty a tedy ani osobnosti, jež by se rozložila v tříšť pocitů, citečků a dojmů. Nebylo by ostatně ani těla, jehož důmyslná organisace zakládá se právě na řádu. Konvence ovšem není řád. Řád život rozvíjí a ochraňuje, kdežto konvence jej mrzačí a dusí. Hubit konve...

  foto: Miroslav Hák (1911–1978) český fotograf, člen Skupiny 42 (více zde) "Dešifrujeme-li obrazy, nesmíme pustit ze zřetele jejich magický charakter. Je tedy nesprávné, chceme-li v obrazech vidět „zmrazené události”. Obrazy prostředkují mezi světem a člověkem. Člověk „eksistuje”, to znamená, že svět mu není přístupný bezprostředně: mají mu jej zprostředkovat obrazy. Kdykoliv to ovšem činí, staví se mezi svět a člověka. Mají být mapami, a stávají se španělskými stěnami: Místo aby svět představovaly, zakrývají ho, až člověk nakonec začíná žít ve funkci obrazů, které sám vytvořil. Přestává obrazy dešifrovat a místo toho je nedešifrované promítá do světa „tam venku”, čímž se mu svět stává souhrnem obrazů - kontextem výjevů, věcnou konfigurací. Toto obrácení funkce obrazu nazvěme „idolatrií”, a pozorujme na dnešní době, jak probíhá. S psaním vstoupila do života nová schopnost, kterou lze nazvat „pojmovým myšlením” a která spočívá v tom, že z ploch abstrahuje linie, což znamená: vytvá...

  "Orwell se obával těch, kteří zakážou knihy. Huxley se obával, že knihy už nebude třeba zakazovat, protože nebude nikdo, kdo by je chtěl číst. [...] Orwell se obával, že před námi bude skrývána pravda. Huxley se obával, že pravda se utopí v moři bezvýznamnosti. [...] Jak Huxley poznamenal v pozdějším Návratu do překrásného nového světa (Brave New World Revisited), bojovníci za lidská práva a racionalisté, kteří jsou vždy připraveni vzdorovat diktatuře, zapomněli vzít v úvahu „takřka bezedný lidský hlad po nejrůznějších formách rozptýlení“. V románu 1984, dodává Huxley, jsou lidé ovládáni prostřednictvím bolesti. V Konci civilizace je kontrola zajištěna prostřednictvím slasti. Stručně řečeno, Orwell se obával, že nás zničí předmět naší nenávisti. Huxley se obával, že nás zničí předmět naší lásky. Tato kniha se zabývá možností, že pravdu neměl Orwell, ale Huxley." [...] Rozklad kultury může proběhnout podle dvou scénářů. Podle prvního z nich – orwellovského – se kultura stává...