* fitra - knihovna *

  foto: Christian Norberg-Schulz "Genius loci: Krajina, místo, architektura" (1980, česky 1994, 2010), Karsten Harries "Etická funkce architektury" (1998, česky 2010) Christian Norberg-Schulz (1926–2000)  byl norský historik a teoretik architektury. Je znám pro své četné knihy z oblasti historie a také z oblasti teorie architektury. V oblasti teorie architektury se jeho zájem posunul od analytických a psychologických teorií v počátku jeho intelektuální kariéry směrem k fenomenologii místa. Patří mezi první teoretiky architektury, kteří využili fenomenologii a ontologické myšlení Martina Heideggera v oblasti architektury. (wikipedia) Karsten Harries (*1937 v německé Jeně)  je profesorem filozofie na Yale University v USA. Zde také v roce 1961 získal titul Ph.D.; poté působil na univerzitách v Austinu a Bonnu, odkud se v roce 1970 vrátil na Yale University. Zabývá se filozofickým dílem Heideggerovým, ale také filozofií umění, především architektury. Knihu Smysl mod...

  foto: Hans Belting věnoval v roce 2015 Masarykově univerzitě část své knihovny         (více v rozhovoru @MUNI) V českém překladu vychází první kniha z trilogie Hanse Beltinga " Obraz a kult: Dějiny obrazu před érou umění ", vydané v roce 1990, kde Belting "usiloval o odpoutání studia obrazu od  tradičních dějin umění. Samotný koncept "umění" v předmoderních kulturách neexistoval, a bylo tak zapotřebí pracovat při jeho studiu s úplně jiným metodologickým rámcem. " * Na tuto knihu navazuje "Neviditelné dílo: Moderní mýty umění" (1998), ve kterém se "Belting naopak věnuje tomu, jak se obraz stal součástí moderního uměleckého mýtu," * do češtiny přeloženo ale nebylo. Poslední z trilogie Beltingova nového pohledu na dějiny umění je " Antropologie obrazu: Návrhy vědy o obrazu " (2001, česky 2021), která je "jistou formou završení procesu přemýšlení nad obrazy a jejich studiem, který začal již v raných osmdesátých letech a p...

  foto: obálka knihy "Museum Photographs" Thomas Struth, Hans Belting (1993) Diskuse o dějinách umění má své dnešní i budoucí místo v muzeu současného umění. Muzeum, v němž se vede diskuse o sebepochopení umělců a odborníků na umění, se dnes jako se instituce samo stalo místem názorových střetů. Neexistuje debata o muzeu, který by nebyla současně debatou o setrvávající ideji dějin umění. Kde se tato idea stala nejistou, dáváme se na útěk vpřed a terén zanecháváme těm nejrozpornějším tendencím. Kde žádné umění už nevytváří konsensus, tam přístup do muzea může vyžadovat každé umění. Kde žádné muzeum už nemůže dostát všem požadavkům, pomáhá si každé muzeum střídáním výstav, jež takovým neslučitelným očekáváním dávají slovo postupným uváděním všech myslitelných tezí. Instituce sama žije dnes právě z kontroverzí, jež se vedou o obsazích jejích výstavních prostor a jejích aktivit. [...]  Z dnešního muzea se nicméně nestal obchodní dům, ale používá zatím všech postupů „reklamy“, aby...

  foto: Jan Smetana "Město" (1960), olej, 85 x 60 zdroj: "Jan Smetana: Z deníků" (Souzvuk, @Vltava, 7.10.2018), audio (57 min.) zde Rozhlasový pořad sestavený z deníkových úvah tohoto významného umělce připravil za spolupráce Evy Neumannové Smetanův bývalý žák na Akademii výtvarných umění, malíř Petr Veselý.  Smetanovy rukopisné deníky jsou neobyčejně obsáhlé, zahrnují zhruba třicet let zápisů v linkovaných sešitech formátu A4 v pevných deskách, uložených v archivu Národní galerie. Prakticky s každodenní pravidelností v nich zachycuje věci všední, společenský a politický rámec, události školní a zejména obsáhle komentuje svoji malířskou práci. Ve všech směrech jsou to zápisky neobyčejně otevřené, dávají nahlédnout do velmi interních oblastí jeho uvažování a osobních životních reálií, často s překvapivou otevřeností a do jisté míry s odzbrojující upřímností… (text: Petr Veselý, Alena Blažejovská @Vltava) ✻ "Čím dál víc se mi zdá, že život člověka se skládá jen z...

  Pro mnohé vlastnosti člověka bychom mohli nalézt něco přibližně podobného u zvířat. I ona mají jakousi řeč, znají jakési používání nástrojů, mají jakousi rudimentární schopnost přemýšlení. Nikdy však u nich nenalezneme nic ani zdaleka podobného náboženství. Zdá se, že ono vyznačuje zvláště zřetelně neživočišnost, „otevřenost“ člověka. Cituje se často, že člověk jest „zoon politikon“; a překládá se to jako „bytost společenská“. Nezaměňujme však společenskost, která je vlastností lidskou, a stádnost, která je vlastností živočišnou. Je pochybné a nedokazatelné, že by člověk byl živočichem stádným. Je dokonce známo, že neustálý nucený pobyt ve „stádu", ve fyzické přítomnosti mnoha lidí, stává se člověku brzy nesnesitelným. Je také jisto, že ve svém „přirozeném stavu", neregulovaném nějakou vyšší autoritou nebo vyšším úsilím, by se společenské soužití lidí rychle zvrtlo v bellum omnium contra omnes, ve válku všech proti všem. Nicméně bez společnosti by člověk nebyl člověkem; vše...

  "Přiznám se, že po roce 1948 jsem sám chtěl emigrovat. Z tisícileté krásné Prahy jakoby zůstala jen prázdná škraboška. Nemělo smysl zůstávat dál v tomto neplodném prázdnu. Dnes jsem šťastný, že jsem zůstal právě tady. Vnější rámec moderního umění je v Čechách docela jiný než na Západě. Není tu institucí, které by je podporovaly, o to je svobodnější. [...] Vlastně tu vzniklo nové umělecké centrum."  Jindřich Chalupecký zdroj: Jindřich Chalupecký "Cestou necestou" (H & H, 1999), s. 266; Z rukopisů Jindřicha Chalupeckého čte historička umění Mahulena Nešlehová v pořadu "Mám raději umělce než umění...Dokument o Jindřichu Chalupeckém" (Vltava, 2010, 55 min.)

  foto: "František Hudeček" Jiří Machalický, Martin Zeman (Galerie Moderna, 2011) Mám raději umělce než umění...Dokument o Jindřichu Chalupeckém (Vltava, 2010, 55 min.) Dokument Romana Štětiny a Michala Pěchoučka Mám raději umělce než umění vznikl v roce 2010 jako příspěvek ke stému výročí narození Jindřicha Chalupeckého (1910 – 1990) a také jako zamyšlení nad významem prestižní ceny pro mladé české výtvarné umělce. Ta vznikla z podnětu Václava Havla, Theodora Pištěka a Jiřího Koláře a nese jméno významného českého teoretika a kritika. "Zvukové nahrávky, které pořad provázejí, pocházejí z projektu NEJMILEJŠÍ ZVUKY PRAHY. Poděkování patří Miloši Vojtěchovskému a dalším autorům".  "Co je to kritika? Je to vůbec nešťastné slovo… kritika. Zní to jako psaní rozsudků a hlavně odsudků. Ale psát rozsudky a odsudky, to je to nejsnadnější, nejúspěšnější, nejneplodnější a dokonce nejnebezpečnější, co se v umění dá dělat. Nebo se myslívá, že kritika, to je něco jako kv...

  foto: Jan Smetana (1918 – 1998) český malíř, grafik, člen Skupiny 42 ( více zde ) „Moderní umění vyvrátilo všechny povinnosti, závazky, pravidla a omezení, které jindy umělce poutaly. Vše je dovoleno. Vše z hlediska estetického, vše z hlediska morálního. Není-li však žádné oblasti zakázané, jakou tady může mít ještě cenu umělecká odvaha – ta odvaha, po níž se donedávna poznávalo umělecké dílo? Výsledkem velikého usilování moderního umění o vyzkoušení nejnesnadnějších poloh uměleckého tvoření je rozsáhlý repertoár snadností [...]. Za takovýchto okolností, nezbývá než začít znovu. K tomu je především třeba nedbati o umění: odvážiti se z oné odvážnosti, osvoboditi se z oné svobody, které se staly konvencemi. Za druhé je třeba opět pokusit se o zakázané. Ale co je ještě zakázaného? Všechny svobody jsou již odbyty, není již nic než dosti neobvyklého, podivného, vzdáleného, co by ještě zůstávalo neprozkoumáno. Nanejvýš ještě prostota. Jednoduchost je věcí dosti neuměleckou, aby byla za...

  foto: Miroslav Hák (1911–1978) český fotograf, člen Skupiny 42 ( více zde ) "Ztráta náboženství v evropské civilizaci způsobila, že se na jeho místo dostává umění. [...] Umění bylo vždycky těsně spjato s náboženstvím, takže dokonce nedá se ani rozeznat, kde vlastně končilo náboženství a kde začínalo umění. [...] Umění se dostává, obávám se, do krize, to setrvávání v katakombách nebezpečně vede k estetismu, k tomu, že si umělec hraje s objektem, který vytváří; umělecká díla se stávají samomluvou a přestávají se obracet k divákům. [...] Přitom je však otázka, jestli umění té potřebě, která po něm volá, opravdu odpovídá. Mluví se teď často o postmoderně, a já se přiznám, že tomu nedůvěřuji. Postmoderna, jinak řečeno, už-ne-moderna, už-ne-moderní umění. Řekl bych, že to je prostě nový akademismus, který velice připomíná akademismus 19. století. [...]  Problémem totiž podle mě není vůbec, co se má malovat a co se má sochařit, ale kam se to má dát. Úkol výtvarníka není dělat věci ...

  foto: František Hudeček "Abstraktní kompozice" (1972 ) ukázka z tvorby F.H. "V žádné době nehemžilo se tolik padělků a náhražek uměleckých jako dnes. Nikdy nežili lidé tolik malovanými hody a nehřáli si tolik ruce u malovaných ohňů jako dnes. [...] Velikost kultury je v tom, kolik organizuje a jak jemně to organizuje" „Hodnoty kulturní a mocnosti životní“ F. X. Šalda (1909)* "Duše moderního člověka ztrácí se na všecky strany, do všech úhlů světa – nemá žádného pevného jádra, žádného středu, žádné jednoty. Nedopracoval se jednotného názoru na svět – odsud všecka ta bída, nervóznost, pomatenost, touha po smrti. [...] Jeho nemoc tkví v diletantismu, v polovičatosti." "Moderní člověk a náboženství" Tomáš Garrigue Masaryk (1898)** Svět, ve kterém žijeme, se dost změnil; živým důkazem této změny jsou texty k výstavě "Světy Jindřicha Chalupeckého" v Městské knihovně letošního roku (1) , jejímiž autory jsou (mimo jiné) Jan Bělíček, Tereza Mat...