* fitra - knihovna *

  Cairo/Al-qahira foto by Hazem Khaled @ D o c u m e n t a r i e s  Mystika, bez ohledu na náboženskou příslušnost, zažívá v postmoderní době svou konjunkturu. Dost možná se z ní stává jakási "postmoderní teologie", jejíž pravidla zcela korelují se smazáváním hranic a významů společnosti vykreslené autory Lewis Mumford , Jean Baudrillard nebo Neil Postman   (1) . Muslimská mystika je  Západem nazývána "súfismus", v islámské teologii se nazývá "tasawwuf"  (3) . Západní pojetí muslimské spirituality představuje súfismus jako žádoucí praktiku a podobně jako v diverzitě  (3)  i v něm vidí kladný aspekt eliminující rigidní praktiky tradicionalistů. Narazit na kritiku súfismu není lehké a jestliže na nějakou narazíte, jedná se o kritiku z fundamentalistických řad typu Dái´š. Stejně jako je v muslimském písemnictví tématizován spor sunnitů/šíitů, šariatské otázky nebo státní uspořádání, lze narazit i na kritiku súfismu. Proto se tento článek pokusí pouk...

  foto: Mohamed Aziz Lahbabí "Le personnalisme musulman" (Parie, Presses Universitaires de France, 1964) Mohamed Azíz Lahbábí (25.12.1922 ve Fesu - 23.8.1993 v Rabatu)  Lahbábí studoval na pařížské Sorbonně, kde získal doktorát z filosofie. Po návratu do Maroka byl profesorem filosofie na univerzitě Mohammeda V. v Rabatu. Charakteristika jeho myšlení je syntéza islámského světonázoru s evropským humanismem. Kromě "Islámského personalismu" (1964) je autorem monografie o Ibn Chaldúnovi (1968) a "Světa zítřka" ("The World of Tomorrow: The Third World accuses", 1980). Kromě vědeckých a esejistických textů psal i poezii. V roce 1987 byl Lahbábí nominován na Nobelovu cenu za literaturu. "Islámský personalismus" Mohamed Azíz Lahbábí (1964) V předislámské Arábii zamlžoval vědomí sebe sama určitý kmenový egocentrismus, "tribocentrismus", jestliže si můžeme dovolit takovýto výraz. S islámem nabývá mu´mín (věřící) sebevědomí jako příslu...

…Maročan Muhammad Azíz Lahbábí (1922 - 1993)…, podle jeho výkladu islámu přinesl oproti staré arabské svázanosti s kmenem vědomí osobnosti. Pro vznik islámského osobnostního vědomí je důležitá níja (předsevzetí), rozlišující elán srdce od návyku a stádního ducha. Úlohu plní šaháda, ale obráceně: vychází od Boha, aby se vrátila ke svědčícímu já. "Šaháda je bipolární; dosvědčením prohlašujeme existenci Boží a svědectví samo zároveň potvrzuje osobnostní existenci svědka. Je to věčné střídání transcendence a imanence, absolutna a konečnosti, duchovního a institučního, metafyziky a psychiky. Osobnost se sama postihuje na počátku a na konci šahády. Zde je její ontologická hodnota. Věřící dosvědčuje před tváří světa lidí: „A takovýmto způsobem jsem vás učinil obcí vzdálenou krajností, abyste byli svědky o lidech a aby Posel byl svědkem o vás“ (2:143). Vyplývá z toho, že šaháda ustavuje psychologický vztah k druhému, protože mé já a druzí se podílejí na tomtéž svědectví, a sociolog...