* fitra - knihovna *

Sláva těm, kdo nevynalezli ani prach, ani kompas, těm, kdo nikdy nezkrotili páru či elektřinu, těm, kdo neprozkoumali ani moře, ani oblohu, ale znají nejodlehlejší končiny země útrap; těm, kdo poznali cestování, jen když je odvlékali, těm, jejichž tělocvikem bylo poklekání, těm, jež domestikovali a pokřeťanšťovali, těm, kterým očkovali degeneraci, tamtamům prázdných rukou, tamtamům vysíleným bubnováním, tamtamům smějícím se zradě. Mé černošství není kámen s hluchotou vrženou do řevu dne, mé černošství není bělmo mrtvé vody na mrtvém oku země, mé černošství není věž, ani katedrála. Noří se do rudého mase země, noří se do žhavého masa nebe, svou poctivou trpělivostí navrtává neprůsvitnou ochablost. Sláva královskému žezlu, těch, kdo nikdy nic nevynalezli, těch, kdo nikdy nic neprozkoumali, těch, kdo nikdy nich nezkrotili, ale uchváceně se oddávají podstatě každé věci, neznají povrch, ale jsou uchváceni pohybem každé věci, nedbají o zkrocení, ale hrají hru světa, Sku...

Dobře vím, jak se teď pták v kleci cítí, když slunce začalo stráně probouzet, když rašící trávou se vítr řítí a řeka se jako proud ze skla třpytí. Když zpívá pták a otvírá se květ, když první voní, až přechází zrak - vím, jak se v kleci cítí pták !

Vizualizovat co je očím skryto: je paradoxní rozkoší rozumu. Na nemocničním lůžku spatřeného: umírá imaginace. Lelkovat na pokraji reality: je být v pelíšku životní iluze. Po pokoření vrcholu: přichází paradoxní zklamání. Z legendárního neznáma: se stalo klišé jednotlivin. Či může syntetický silon pykat za krásu Venušiných čar?

Odrazem velkých přeměn, kterými Afrika prošla, ale i přežívajících tradic a z toho vznikajících rozporů, je především literatura afrických zemí, v Evropě málo známá a snad i předem podceňovaná. Ale je čas, aby se ji Evropané naučili znát. S literaturou národů žijících v oblasti tzv. černé Afriky seznamuje naše čtenáře kniha V. Klímy, K. F.Růžičky a P. Zimy, která je v naší literatuře zatím ojedinělým pokusem o zachycení a kritické zhodnocení vývoje afrických literatur. Přináší cenná historická fakta, která se nenásilně spojují v živý obraz africké kulturní minulosti i přítomnosti.

Poezie černochů z USA není až tak neznámá českému čtenáři, v 50., 60. a 70. letech vyšlo několik sbírek, kde se Afro-Američané představili českému publiku, jejich „předci„ už tolik prostoru nedostali a teprve až nyní je možné si vytvořit více komplexnější obraz o poezie tropické Afriky. Sám autor Vladimír Klíma v úvodu říká: „ Tropické Africe sice chybějí tradice psané poezie, ale zato má hojnost ústní slovesnosti. Dlouho se tam nepociťovala potřeba psané literatury, avšak umění slova provází život Afričana odedávna a těší se dokonce mimořádnému uznání. “ Antologie nese název afrického literárního časopisu, který začal vycházet v západonigerijském Ibadanu v roce 1957 a přináší překlady básní z celkem 20 afrických států (Senegal, JAR, Angola, Uganda, Keňe, Tanzanie,…) a více jak 30ti básníků.

foto by  John Flannery @flicker Níže uvedené citace jsou z knih zabývající se literaturou Afrického kontinentu, resp. jeho Maghribské části (Maroko, Alžír, Tunis, Libye), ale i Afriky rovníkové a jižní. V úvodu antologie Černý Orfeus, jejíž autorem je Vladimír Klíma, podrobně popisuje způsob vnímání umění africkými černochy a přináší ojedinělý pohled na kulturu Afriky.  *   *   *   * „… povšimněme si volby symbolů a básnických obrazů. V africké poezii nalézáme vedle sebe dvě odlišné kategorie: tradiční – tamtamy, masky, rituální předměty, přírodní motivy, (…) a moderní, z nichž valnou část reprezentují technické vymoženosti. Obě tyto kategorie koexistují v pozoruhodné, často i groteskní symbióze. (…) Není zřejmě náhodou, že hlasatel negritude Leopold Sédar Senghor kdysi prohlásil, že černošskou doménou je cit, který stavěl do protikladu k bělošskému rozumu. Odtud vyvozoval přirozené, vrozené předpoklady Afričana pro uměleckou seberealizaci a jeho humani...

Je-li pravda že kdekdo má moc řečí pak zmlkněme a naslouchejme výmluvnosti mlčení Je-li pravda že kdekdo má zvědavé oči pak si je zacloňme a hleďme na děje skryté za víčky

Paul Laurence Dunbar "Nosíme masku" (1896) Nosíme masku úšklebků a lží, skrývá, co máme pod tváří, tou přetvářkou si uplácíme svět, tisíce úsměvů dokážeme nabízet a zatím uvnitř duše krvácí.

Nigerijský spisovatel Chinua Achebe (nar. 1930) je u nás znám celkem třemi romány včetně tohoto "Už nikdy klid" (Odeon, 1964) a "Svět se rozpadá" (BB Art, 2003). Mezi africkými prozaiky se vyznačuje neobyčejnou cílevědomostí a úspěšnou snahou zachytit skryté příčiny krizových jevů ve společenském životě. Dosud uveřejněné romány tvoří vlastně sérii obrazů z nových dějin Nigérie od konce 19. století, kdy byl dovršen britský koloniální zábor, až do druhé poloviny 60. let 20. století.

Vyprávění o životě domorodých kmenů na dolním toku Nigeru před více než sto lety od současného nigerijského prozaika. Osou tohoto zajímavého vyprávění je život proslulého válečníka jednoho z klanů igboského kmene a jeho široké rodiny. Autor nás jeho prostřednictvím seznamuje s celou hierarchií a životními hodnotami jednotlivých kmenů žijících na jihovýchodě dnešní Nigérie a živících se zemědělstvím. Zlom nastává ve chvíli, kdy se do těchto končin dostanou bílí misionáři - starý svět se rozpadá ... Sugestivní román věhlasného afrického spisovatele. Čtení svým námětem poněkud výlučné, zajímavé však právě svou ojedinělostí.

Průkopník nigerijského románu zobrazuje v knize zápas dvou životních stylů - tradiční vesnice a moderního města. Líčí příběh iboské krásky, která prchá z vesnického prostředí do Lagosu, aby se nasytila jeho světel a ruchu a dobyla ho svými půvaby. Po ztroskotání v jeho složitém životě a po milostném zklamání se vrací otřesena, ale nezlomena k vesnickým tradicím. "Světla Lagosu" Cyprian Ekwensi  Originální název: Jagua Nana (1961) Překlad: Vladimír Klíma Vydáno: 1976, Odeon Edice: Soudobá světová próza. Malá řada (SNKLU, Odeon) Počet stran: 260

Antologie z tvorby amerických černošských autorů starších i současných. Autor poezie tropické Afriky Černý Orfeus , zde sestavil básně, kde se promítají zkušenosti amerických černochů z dob otroctví a prací na plantážích, ale i nedávné minulosti, ve které si černí básníci rekapitulují svůj vztah k americké společnosti. Černý majestát přináší poezii jak představitelů z přelomu 19. a 20.století (Paul Laurence Dunbar nebo Langston Hughes), tak rovněž hlas ze současnosti (LeRoi Jones alias Amiri Barak) Autor v závěru této antologie výstižně popsal význam černé poezie: „ Poezie amerických černochů zůstává pro nás také dokladem procesu zdomácňování, procesu, v němž si černí básníci postupně osvojovali americkou realitu, vyrovnávali se s jejími hodnotami a přetvářeli je podle svých představ. Dávno si již američtí černoši nemyslí, že je spasí útěk k „matce Africe“. Vědí, že nebylo reálné přesouvat Ameriku na tento vzdálený poledník, a proto volí právě opačný postup: pokoušejí se v...

"Poezie je harmonickým splynutím citového a rozumového, schopnost uskutečnit prostřednictvím zvuků, smyslů, obrazů a rytmů intimní spojení básníka s okolním světem. Poezie, přirozená řeč života, tryská a obnovuje se jen svým stykem se skutečností. V šněrovačkách a imperativech hyne." David Diop  (1927 – 1960, Bordeaux, Fr) Zdroj: Překlad: Vladimír Klíma Citát je z knihy Černý Orfeus "Moderní poezie tropické Afriky " Autor: Vladimír Klíma Nakladatelství Československýspisovatel vydáno v Praze v roce 1977 foto: blog  "patacolorcarnet"