* fitra - knihovna *

  ( Kino Ponrepo, čtvrtek 6. 2. 2025, 18:00 ) Píše se rok 1936. Do věznice je přiváděna mladá černošská žena. Její vzhled prozrazuje, že je pod vlivem narkotik. Když se uklidní, probíhá před jejím zrakem vše, co předcházelo… Billie Holiday, známá pod přezdívku Lady Day, byla jednou z nejosobitějších jazzových zpěvaček třicátých a čtyřicátých let. Billie, vlastním jménem Eleannor Fagan, se narodila 7. dubna 1915 v Baltimoru a zemřela 17. července 1959 v New Yoku. V letech 1931-33 vystupovala v jazzových klubech v Harlemu, kde ji objevili John Hammond a Benny Goodman. Postupně se stávala hvězdou, nedokázala se však vymanit z různých osobních životních problémů, vrcholících konflikty s policií a užíváním drog, když neunesla tíhu přepracování a rasové nenávisti, kterou proti ní rozpoutala americká společnost.. Své pohnuté životní osudy zaznamenala v knize "Lady Sings the Blues" William Dufty (1956), jíž se částečně inspirovali autoři scénáře a režisér tohoto životopisného filmu. ...

"Když jsem v šedesátých letech studoval umění, kouřil jsem trávu, ale ne moc - byl jsem z ní totálně paranoidní. To se mi moc nezamlouvalo. Co se týče LSD, kamarádi, co ho brali, mi řekli, ať se ho ani nedotýkám. Vždycky jsem se sám sebe ptal, proč mě od něj tak odrazovali. Jsem jim ale vděčný, že na mě tak mysleli, a nakonec jsem si ho nikdy nevzal...  Všechny myšlenky už jsou na světě a jsou na dosah - drogy nám můžou pomoct se jich zmocnit, ale můžou je taky zdeformovat nebo můžou jiné myšlenky úplně zadusit. Je tu riziko, že člověk upadne do stavu, kdy své myšlenky není schopen konkretizovat. Pomocí meditace můžete zachytit tytéž myšlenky, navíc do větší nádoby. Drogy ani meditace nevytvářejí nic, co by předtím neexistovalo. Všechno už tu někde je." David Lynch zdroj "Vlastními slovy David Lynch" Helen Donlon , David Lynch (2007 , česky 2009, Volvox Globator), s. 70

    "Skleněná oblaka" (1958), 18 min. Režie: František Vláčil Scénář: František Vláčil Kamera: Josef Vaniš související: Filmový režisér František Vláčil "O dvou živlech" (1968) František Vláčil "Město v bílém" (1972, 15 min)

  Zajímavá publikace přinášející netradiční pohled na umění a vědu pravděpodobně zapadla, protože autor působící dojmem postmoderní "esoterie", ve skutečnosti nahlíží na Západ a jeho akademismus z pozic perennialismu, neboli "věčné filosofie". Dalším důvodem pro obtížné přijetí je autorova obhajoba islámského myšlení, který kriticky hodnotí modernu se svým technickým pokrokem. Švýcarský kunsthistorik Titus Burckhardt (1908-1984) kromě dějin umění studoval orientalistiku v Basileji. Základní školu navštěvoval s Frithjof Schuonem, hlavním představitelem "věčné filosofie" a stal se jeho celoživotním přítelem. Philosophia perennis „věčná filosofie“ (perennialismus, perenniální filosofie) je učení podle kterého náboženské a filosofické tradice lidstva vychází z jednoho univerzálního zdroje, někdy označovaného jako Tradice, a sdílí tak jednu konečnou pravdu. Kromě Tituse Burckhardta tento směr reprezentují osobnosti René Guenon (1886-1951) nebo Julisu Evola (189...

  "Televize je sítnicí duševního zraku, je součástí psychické struktury mozku. A proto vše, co se objeví na televizní obrazovce, se stává pro diváka ryzí skutečností. Proto je televize realitou a realita je méně než televize." "Rád bych vás pozval do úžasného světa optických efektů. Světa globálního světoobčana. Vyrábíme u nás levné brýle pro země třetího světa, ale i systémy střel pro NATO. Také Videodrome. A jak jistě víte, až s ním přijdeme na trh, bude to znamenat obrovský zvrat a změnu. Může být obrovským strojem na halucinace, ale ještě mnohem víc. Zatím však nejsme ještě tak daleko, co jste zachytil bylo jen zkušební vysílání ..." Videodrom (1983), rež. David Cronenberg

  Fotografie Jeana Baudrillarda, Paříž 2002 (více fotografií @leconsortium ) ✻ Ontologický neklid, materiální iluze světa "Absence věcí o sobě, fakt, že se nekonají, ale pouze tak vypadají, fakt, že se všechno vytrácí za svým vlastním zdáním, a že tedy nic není samo se sebou identické, na tom je postavena materiální iluze světa. [...] Strach z této hrůzy nás nutí dešifrovat svět, a tedy zničit v něm prvotní iluzi. Nesneseme ani prázdno, ani tajemství... To, co jsme se zapomněli naučit z moderny, kdy jsme neustále akumulovali, připočítávali, přihazovali, je to, že právě odečítání dává sílu, že z absence se rodí moc. A protože už dále nejsme schopni čelit symbolické převaze absence, utápíme se dnes v obrácené iluzi, odkouzlené, v iluzi proliferace obrazovek a obrazů. Nelze o realitě snít, protože v obraze je obsažena virtuální realita. Je to, jako by věci spolkly svoje zrcadlo a sobě samým se staly transparentními, úplně a cele přítomny v sobě samých [...]  Realita byla vyhnána ...

  "A vidím teď vše, co jsem tenkrát nechtěl vidět: cizí dítě, které se jednou ke mně rozběhlo s otevřenou náručí a kterému jsem se vyhnul bez úsměvu. Domy rozjímání, do nichž jsem nevkročil. Dívčí souhlas, který jsem podvedl. Ptáče, které vypadlo z hnízda a které jsem nezvedl. Slyším kamennou kovadlinu Prahy, jak do ní buší zvony, jejichž živoucí tep dnes poznávám jen v pádu slz, slyším modlitbu za zamčenými rty ztřeštěného mladíka a slyším milosrdné ticho svátků, jichž jsem se zřekl, nocí, k jejichž hvězdám jsem nevzhlížel, podzimů, jejichž zlatém mé oči nevykoupily pro duši mír. Všech smrtí, na které jsme se nepřipravil." zdroj: "Sedmkrát v hlavní úloze" Egon Hostovský (1942), audiokniha zde

  foto: Charles Bukowski "The Genius of the Crowd", první vydání 1966 (info @Exile on Pain Street) "Genialita davu" Charles Bukowski (1966) „V průměrné lidské bytosti je dost zrady, absurdního násilí z nenávisti,  která by mohla zásobovat jakoukoli armádu den co den.   Nejlepší ve vraždění jsou ti, kteří proti němu kážou, Nejlepší v nenávisti jsou ti, kteří hlásají lásku Nakonec nejlepší ve válce jsou ti, kdo hlásají mír, Ti, kdo kážou Boha, potřebují Boha Ti, kdo hlásají mír, nemají mír Ti, kdo hlásají mír, nemají lásku Měj se na pozoru před kazateli Měj se na pozoru před chytráky Měj se na pozoru před těmi, co stále čtou knihy, Měj se na pozoru před těmi, kteří chudobu nenávidí, nebo jsou na ni hrdí Měj se na pozoru před těmi, kteří rychle chválí, protože budou chtít chválu na oplátku Měj se na pozoru před těmi, kteří rychle cenzurují, majíce strach z neznámého Měj se na pozoru před těmi, kteří neustále vyhledávají davy, protože ztratili sami sebe Měj se na pozoru...

  foto: Jean Baudrillard "O svádění" (1979, česky 1996), o knize zde ✻ Pornografie "Porno to říká jasně. Konec s neurčitostí, konec s tajemstvím. Právě nastupuje radikalismus obscénnosti. Sex je formou zbavenou kouzla, jakým je svádění. Toto je hra, sex je funkce, Svádění je rituál, sex a touha jsou přirozené. porno je násilí neutralizovaného sexu. Porno naopak přidává rozměr k prostoru sexu, dělá ho ještě realističtějším, než je jeho skutečná realita, v tom spočívá absence svádění. Všechno je příliš skutečné, příliš hmatatelné, aby to mohla být pravda. Právě to nás fascinuje, příliš mnoho reality, hyperrealistické podání. Jediným přeludem v pornografické hře, pokud tam nějaký je, není fantazma sexu, ale přeludnost reality a její vstřebání v hyperrealitu. Porno je umělou syntézou, je to jakýsi festival, nikdy však svátek. Ať už je to neo- nebo retro-, jak se vám zlíbí, je to jakýsi zelený prostor, který zastupuje vyhynulou přírodu chlorofylovými dojmovými falšemi, na nic...

  foto: Tahrir Square in the 1960s ( @ Egyptian streets ) Dokument o životě čechoslováků, kteří pracovali a žili v Egyptě v roce 1969. Bratři Mirek a Ivan Houskovi se učili ciselovat ve čtvrti řemeslníků Khan en- Khalili v Káhiře a veslovali na Nilu. Připravili Jan Neuls, Jiří Vrožina Hovoří Ivan Šedivý Hudební spolupráce Dušan Hlubinka Zvuk Jan Kovář Střih Jan Valoušek Vedoucí výrobního štábu Jaroslav Mauric

  Pavel Barša: Od utopie smíření k věku smíšení @EDO (14–16. 4.2023) Devatenácté a dvacáté století vidělo svět prizmatem dichotomií, jejichž strany představovaly heterogenní a vzájemně se vylučující vrstvy skutečnosti. Přírodní vědy odkrývaly a manipulovaly determinovanou realitu hmoty, humanitní vědy zkoumaly svobodnou realitu ducha. [...]  Protiklad mezi ním a přírodou – duchem a hmotou – by byl překonán. Utopické naděje minulých dvou století na dokonalé naplnění vystřídaly dnes obavy z apokalypsy. Vize smíření či překonání protikladu člověka a přírody nám dnes již nic neříká, neboť je již nemůžeme chápat jako dvě heterogenní vrstvy bytí. Oddělení ducha a hmoty, budoucnosti a minulosti, rozumu a tradice vystřídalo jejich smíšení. (text EDO) knihy: "Síla a rozum Spor realismu s idealismem v moderním politickém myšlení" Pavel Barša (Filosofia, 2007) "Román a dějiny" Pavel Barša (Host, 2022) 01:30 Dichotomie mezi člověkem a přírodou           "Román ...