* fitra - knihovna *

Ghassán Kanafání, významný palestinský spisovatel, se narodil roku 1936 v městě Akka v severní Palestině, avšak již ve 12 letech byl nucen se svou rodinou opustit vlast v důsledku izraelské okupace, podobně jako statisíce jiných rodin palestinských Arabů. Po krátkém pobytu v Libanonu přesídlila rodina do Sýrie a Ghassán se svými sourozenci prodělával těžké mládí palestinského vyhnance a pomáhal od mládí živit rodinu. Přitom navštěvoval večerní školu, později i střední a po jejím absolvování se stal učitelem v táborech pro uprchlíky. Od roku 1960 žil většinu času v Bejrútu jako novinář a zapojil se do palestinského hnutí; stal se členem politického vedení Lidové fronty pro osvobození Palestiny a zastával pozici oficiálního mluvčího hnutí a rovněž byl šéfredaktorem týdeníku al-Hadaf (cíl). Jeho literární a politická činnost, stejně jako neobyčejná popularita v celém arabském světě způsobily, že se ocitl na černé listině izraelské rozvědky, která do jeho auta umístila bombu, která p...

  [Autorova předmluva]  "Tato kniha se nesnaží podat autobiografii generace Palestinců, která si tváří v tvář dlouholeté okupaci vytvořila vlastní jazyk. Představuje spíše dějepis drobného hlasu ryjícího znak do skal Galileje, jež se proměnily v celu a rámovaly obzory. Potom se otevřela brána do světa vyhnanství a dalších válek. Psaní je teprve na počátku a dává vlasti nový tvar, a neptáš se, co je za ní dál. Hlas zvučí v mnoha proudech do bezbřehých dálek a je si vědom, že za nimi doznívá do prázdna. Palestina, překypující vlastní osobitostí a naší krví, pobízí k dílu, jež ji všemi nástroji zázraku znovu přetvoří, osvobozuje nás a uchvacuje do zajetí, bez úniku. Jsou hranice země určeny trasou vytyčenou naší krví? Bitvy nekončí a jazyk se neustaluje. A tyto stránky nevyprávějí příběh, ale zaznamenávají, jak se rozezníval drobný hlásek, který trochu pohnul prvním balvanem. Vlast se vzdaluje a přibližuje. A v každodenním smutku, v každodenní smrti, píšeš, anebo se snažíš psát, ...

Kniha Arabský román: vznik a vývoj uměleckého žánru (1830-1930) se zabývá formativním obdobím moderní arabské prózy v kontextu arabské kulturní a literární obrody - nahdy. Monografie přináší nový pohled na úlohu arabských obrozeneckých autorů při hledání literárních forem a metod směřujících ke vzniku moderního arabského románového žánru. Cesty arabských obrozenců do Evropy dokládají jejich snahu získat vědomosti nejen o vývoji moderní evropské literatury, ale i celé společnosti. Arabští autoři tak nacházeli v Evropě inspiraci pro svou literární tvorbu a také pro rozsáhlé reformy, které chtěli uskutečnit ve své vlasti (Egyptě, Levantě, Tunisku aj.). Kapitoly týkající se typologie arabského románového žánru obsahují odpovědi na řadu zkoumaných otázek a současně přinášejí řadu hypotéz, jimiž se v současné době zabývá arabská i západní literární kritika. Během devatenáctého a první poloviny dvacátého století se arabský román stal respektovaným uměleckým žánrem, který seznamoval své čt...

Na konci 10. století vznikl zcela nový žánr klasické arabské prózy – maqáma. Vytvořil jej Abú ’l-Fadl Ahmad ibn al-Husajn ibn Jahjá, jemuž se v dějinách arabské literatury dostalo příhodného označení Badí‘ az-Zamán (Div své doby). Zasloužil si ho díky svým vynikajícím schopnostem a nevšednímu talentu, jimiž převyšoval své současníky a vrstevníky. Nesmírnou proslulost přinesl maqámám dokonale zvládnutý vytříbený literární styl a výjimečný jazykový talent al-Hamadháního, který se stal vzorem pro generace autorů rozvíjejících umění tohoto epického žánru. Maqámy vyprávějí o zvyklostech každodenního života obyvatel Abbásovského chalífátu, o šibalských kouscích podvodníků i potulných literátů. Umělecká hodnota al-Hamadháního díla je dodnes předmětem velikého zájmu spisovatelů a literárních kritiků v arabském světě i za jeho hranicemi. ********************** Název: Maqámy Autor: Abú ’l-Fadl Ahmad ibn al-Husajn ibn Jahjá (969 – 1007) Překlad: František Ondráš Vydavatel: Academia Ro...

Působivé svědectví o boji za odpuštění a smíření. Palestinský lékař a mírový aktivista Izzeldin Abuelaish vzpomíná na své dcery, které zahynuly při bombovém útoku v Pásmu Gazy v roce 2009, a přitom vypráví příběh svého života, své rodiny i národa.  Izzeldin Abuelaish prosazuje mírové řešení vztahů mezi Palestinou a Izraelem, prosté násilí a zaslepenosti. Sám jde příkladem a léčí jak palestinské, tak izraelské neplodné ženy. Z jeho vyprávění si lze udělat představu o dějinách izraelsko-palestinské oblasti po roce 1948, kdy vznikl samostatný izraelský stát a tisíce Palestinců byly nuceny odejít do stísněného uprchlického tábora v Pásmu Gazy. Jedná se o pohled nanejvýš lidského a vzdělaného Palestince z druhé (a málo prozkoumané) strany barikády. Text doprovázejí fotografie Abuelaishových rodinných příslušníků a citace z dokumentů a dopisů. zdroj:  http://nakladatelstvi.hostbrno.cz/nakladatelstvi/940 ......................... Název: Nebudu nenávidět Autor: Izzeldi...

Román, ktorého názov je navonok protirečivý, vyjadruje vzťah obyvateľov malej dediny na okraji púšte k nekonečnému nepriateľskému priestranstvu, ktoré ich obklopuje, ale ktoré ich súčasne zachraňuje, keď príde obdobie sucha, potoky a pramene vyschnú a záhrady spustnú. Vtedy sa stanú kŕdle púštnych jarabíc a stáda gaziel jedinou obživou dedinčanov. Púšť má však svoje pravidlá, ktoré musí poznať každý, kto v nej chce prežiť. Muníf si zvolil za hrdinu svojho románu dedinského čudáka, poľovníka Assáfa. Assáf sa hlboko zžil s prírodou a vie, že zver nemožno beztresne vybíjať, lebo so zánikom života na púšti zanikne aj život tých, ktorí od nej závisia. Assáfovým príbehom autor rámcuje krátke poviedky o vzťahu človeka a zvieraťa a o protiklade medzi nespravodlivým svetom ľudí a spravodlivým a čistým svetom zvierat. ……… ……… ……… ……… ……… ……… ……… Název: Živá púšť Arab.orig.: An-Niháját Autor: Abdarrahmán Muníf (1933-2004) Překl.: Ladislav Drozdík Vydavatel: Bratislava, Pravda Rok vydání: 19...

In 1966, the Palestine poet Mourid Barghouti, then 22, left home to return to university in Cairo. Then came the Six-Day War in Palestine and Barghouti, like many young Palestinians abroad, was denied entry into Palestine. 30 years later, with the Oslo Agreement, the Palestinian refugees and exiles may apply for the right to return and Barghouti was allowed back to his homeland.

Dílo nazvané Okrsky (al-Chitat) historika a literáta, šajcha Taqíjuddína Ahmada al-Maqrízího (1364–1442) představuje jeden z klíčových pramenných textů k poznání středověkého (mamlúckého) Egypta včetně jeho bohatých a fascinujících reálií. V tomto rozsahem monumentálním a obsahově pestrém encyklopedickém spise před námi postupně ožívají jednotlivé části země, tradičně pokládané za živoucí srdce arabského světa, stejně jako tamní památky, to vše prokládané četnými historickými, etnografickými, ale i zcela legendárními vsuvkami. 

Ghassán Kanafání, významný palestinský spisovatel, se narodil roku 1936 v městě Akka v severní Palestině, avšak již ve 12 letech byl nucen se svou rodinou opustit vlast v důsledku izraelské okupace, podobně jako statisíce jiných rodin palestinských Arabů. Po krátkém pobytu v Libanonu přesídlila rodina do Sýrie a Ghassán se svými sourozenci prodělával těžké mládí palestinského vyhnance a pomáhal od mládí živit rodinu. Přitom navštěvoval večerní školu, později i střední a po jejím absolvování se stal učitelem v táborech pro uprchlíky.

O málokteré významné osobnosti arabského středověku máme tak skoupé životopisné údaje jako o al-Mas´údím. Nelze říci, že by biografická a bibliografická díla o něm mlčela, avšak pravda je, že mnohem větší pozornost věnují jeho rozsáhlému, dnes bohužel většinou ztracenému dílu než jeho životu. Al-Mas´údí se již v mladém věku vydal na cesty a léta putoval po okrajových zemích islámského světa i mimo jeho hranice.

Překlad islámských mýtů a legend je sestaven z více knih a rukopisů; Vyprávění o stvoření a prvních lidech Vyprávění o Prorocích, obrech a násilnících Vyprávění o králích Vyprávění o konci světa

Ibn Challikán navazuje ve své knize na starou tradici biografických slovníků. Nejstarší z nich navazovaly na životopisy významných muslimů, nejčastěji popisovaly básníky, jine si zas všímaly právníků, lékařů, filozofů apod. Mezi muslimy se rozšířil zvyk, že jednotlivý historici se věnovali konkrétním profesím, Ibn Challikán se jako první pokusil překročit toto "omezení", resp. určitou zaměřenost arabských biografií. Do svého biografického slovníku zahrnul osobnosti nejrůznějších profesí - politiky, soudce, básníky, spisovatele atd., tj. všechny společensky důležité lidi islámském středověku. V tomto univerzálním výběru spočívá jeden hlavní přínos Ibn Challikánova díla.

Arabská literatura se v povědomí mnoha lidí pojí pouze s pohádkami Tisíce a jedné noci nebo ještě s Koránem. o trochu lépe jsou na tom čtenáři, kteří sledují překlady z arabské literatury vydané našimi nakladatelstvími a časopisy. Přes omezené vydavatelské možnosti leccos z této oblasti už vyšlo, chybí však dosud ucelenější přehledné dílo, které by širší veřejnosti informovalo o kulturním bohatství arabského světa a o jeho současném dynamickém vývoji.

Rámcový cyklus vyprávění o čtyřech dervíších je rozšířen v Indii a Íránu. Patří mezi sbírky lidových pohádek, podobně jako arabská Tisíc a jedna noc, indické Papouškovy povídky nebo perské Příběhy čtyř vezírů. Jeho původ přesně neznáme.

Perský básník Šejch Mušarrifuddín ibn Muslihuddín Sa’dí ze Širázu prožil téměř celé třinácté století. Jak o něm praví perský literární historik, dožil se bezmála sta let, z nichž přibližně třicet let se učil, třicet let cestoval a třicet let psal. Za svého pestrého života poznal nejrůznější země, vládce dobré i špatné, lidskou moudrost i ušlechtilost stejně tak jako malichernost a nenávist, radost i smutek. Jedním slovem, poznal lidi. A nejen to, naučil se dívat na svět jejich očima. Jeho vzdělání současníci od něho očekávali tradiční hrdinné eposy – Sa´dí místo toho napsal dvě sbírky rad do života, plných hluboké moudrosti, těžce nabytých zkušeností, ale také plných zdravého lidového humoru a optimismu. A tyto rady, určené prostým, drobným lidem a psané břitkým, jiskřivě vtipným slohem, neztratily ani dnes, po sedmi stoletích, svou užitečnost. Navíc ještě potěší a pobaví svou překrásnou, vysoce uměleckou formou.

Obzorem svého myšlení i vším, v co věřil, a celým životem byl Ibn Munkiz muslimem 12.století. Byl to bojovný a hrdý emír, i když ho osud často pokořil a ponížil. Pocházel ze vznešeného kultivovaného rodu, vládnoucího na hradu Šajzaru nad Orientem s jeho rozsáhlým, třebaže proměnlivým územím.

Z ostatních děl Džámího patří do umělecké literatury toliko BAHÁRESTÁN, napsaný roku 1487. Je to dílo literárního druhu na Východě velice rozšířené. Spisy tohoto typu mají svůj počátek v rámcových sbornících povídek a vyprávění, jaké byly oblíbeny ve středověku. Na rozdíl od vyprávění rámcových je látka v Bahárestánu sestavena podle společné tématiky do různých kapitol. Jakýsi rámec dává knize jen úvodní poznámka Džámího, že Bahárestán sestavil pro poučení a pobavení svého syna. (…)  Džámí psal svůj Bahárestán nepochybně podle vzoru Gulistánu šejcha Sa´dího * . Stejně jako Růžová zahrada i Jarní zahrada se skládá z osmi oddílů. Přes zřejmé podobnosti však jednotlivé části neodpovídají přesně příslušným partiím Gulistánu. (…) Oba autoři sledovali podobný didaktický cíl. V obou knihách nalezne čtenář stejně ušlechtilé city, touž lásku ke spravedlnosti, náboženskou vroucnost a stejnou náklonnost k ctnosti.

Bezejmenný vypravěč se musí obhájit před podivnou Komisí, složenou z vojáků a civilistů, aniž by byl oficiálně z něčeho obviněn, a dobře ví, že na konečném rozhodnutí tohoto tajemného orgánu závisí jeho další osud. Pocit strachu a zmatenosti umocňuje i to, že členové komise nemluví arabsky, ale podivným jazykem, jemuž se hrdina musí v průběhu řízení naučit. Komise o životě hrdiny ví úplně všechno, klade mu nejrůznější otázky a zadává úkoly, mimo jiné od něho očekává i studii o nejvýznamnější arabské osobnosti. Navštěvuje ho nečekaně i v bytě a nechává tam jednoho ze svých členů jako dozor. Nesnesitelná přítomnost a neustálé sledování nakonec hrdinu vyprovokuje k jeho vraždě. Závěrečné zasedání Komise obviní vypravěče ze spiknutí a žádá pro něho ten nejpřísnější trest, aniž by ho definovala. Podivný tribunál odchází a zanechává hrdinu samotného, zmateného a vydaného napospas drtivé hrůze z neurčitého verdiktu. Novela je obrazem autorova kritického vnímání vývoje egyptské společnosti ...

Tím, kdo ke konci období, kdy Súdán ještě patřil k britské říši, podniká onu cestu na sever, to jest do Anglie, aby tam studoval, vyučoval, sváděl anglické dívky a nakonec se octl ve vězení, je mladík ze súdánské vesnice Mustafa Sa´íd - jenže jeho cesta ani návrat netvoří osnovu vyprávění, ale jeho pozadí. Sa´ídovy osudy, hlavně jeho vnitřní život, jsou záhadou pro vypravěče tohoto příběhu, ani ne tak záhadou kriminální, záhadu faktu, jako záhadu existenciální, již se vypravěč snaží dobrat a nakonec se sám stane její součástí - pro sebe i pro čtenáře. U samého dna té záhady je zřejmě otázka: dají se hodnoty moderní civilizace, dravé a nezadržitelné, smířit se setrvačnými hodnotami súdánského života a prožitku světa? Cesta na sever převyšuje ostatní dílo Sáleha at-Tájjiba v podstatě asi především tím, že v pozadí vyprávění intenzivně jiskří pro Súdán - ale i pro ostatní arabské země - základní otázka: Co pro zemi znamená moderní, v podstatě západní civilizace? Co zde znamenala kolonizac...

"Toto první beletristické dílo Taha Husajna, kniha vzpomínek, ozvukem a jistě i ve vědomé návaznosti na starou arabskou prózu budovanou do kompozice až hudební a často zaznívající až liturgicky, je ve své bezprostřední poloze výrazem autorovy potřeby povznést do svérázné krásy dobu, kdy jako nevidomý chlapec vyrůstal v zapadlém, zaostalém městečku, hnán hladem po poznání. Pro nás však jeho kniha představuje obraz dob a míst v mnoha dimenzích vzdálených:  Evropa už dávno ochotně přijímala Orient, ale vždycky hlavně v podobě jeho klasické kvetoucí civilizace, Přední východ z doby chalífů a súfijských básníků jí byl bližší než v době dohasínajícího kulturního elánu a stagnace. Husajnova Kniha dní sama je svědectvím, jak hluboká to byla stagnace. A patří-li Husajnovi přední místo mezi těmi, komu se podařilo vdechnout za posledních padesát let Egyptu nový život, má na tom podíl i toto jeho dílo."  Karel Petráček, 1974 Analýze překladu tohoto románu se věnuje arabistka ...