* fitra - knihovna *

"Narodil jsem se do početné venkovské rodiny: otec, čtyři ženy a asi tak dvacet osm dětí. Také jsem, stejně jako ostatní, patřil do širší rodiny a do komunity. Při práci na poli jsme mluvili kikujski. Doma i venku jsme mluvili kikujski. Živě si vybavuji, jak jsme si večer u ohniště vyprávěli příběhy. Většinou je vyprávěli dospělí dětem, ale zaujati a pohlceni jsme byli všichni. My děti jsme druhý den vyprávěly tyto příběhy dalším dětem, které spolu s námi sklízely na polích chryzantémy,čajové lístky nebo kávové boby svých evropských a afrických pánů.  Příběhy, v nichž figurovala především zvířata, byly vyprávěny v kikujštině. Naším hrdinou byl zajíc, který byl sice malý a slabý, ale duchaplný a prohnaný. Ztotožňovali jsme se s ním v jeho boji proti dravcům, jako lev, leopard či hyena. Jeho vítězství byla i naše vítězství; pochopili jsme, že i tak zjevně slabé stvoření může přelstít silnějšího nepřítele. Viděli jsme, že zvířata jsou v boji s nepříznivými přírodními podmínkami - ...

foto: Keňa 50. léta. Děti členů hnutí odporu Jednota (krycí jméno Mau Mau. Keňská povstalecká skupina Jednota bojovala proti britské koloniální správě v období 1952 až 1960 vedená Dedan Kimathim. Jeho zatčení 21. 10. 1956 znamenalo definitivní porážku hnutí.  "Jakým způsobem tedy koloniální zavedení cizího jazyka ovlivnilo nás děti? Skutečným cílem kolonialismu bylo ovládnout lidské statky: zmocnit se toho, co lidé vyrobili, výrobních prostředků a prostředků distribuce; jinak řečeno: ovládnout celou sféru jazyka skutečného života. Kolonialismus upevňoval svou nadvládu nad společenskou produkcí statků vojenským dobyvatelstvím a následným politickým diktátorstvím. Ale nejvýznamnější sférou nadvlády bylo duševní univerzum kolonizovaných: prostřednictvím kultury se mělo ovládnout to, jak lidé vnímají sebe samy a svůj vztah ke světu. Ekonomická a politická nadvláda nikdy nemůže být kompletní či účinná bez duševní nadvlády. Ovládat kulturu lidí znamená ovládat nástroje jejich sebeurčen...

Jednoho krásného podzimního dne v roce 1974 jsem šel z katedry anglistiky na University of Massachussetts směrem k parkovišti. Krásné ráno vzbuzovalo v lidech vzájemnou vstřícnost. Mladí lidé spěchali všemi směry - mnozí z nich byli jistě noví studenti plni entuziasmu. Starší muž, který měl stejnou cestu, se ke mně obrátil a poznamenal něco o tom, jak jsou ti lidé mladí. Přitakal jsem. Pak se mě zeptal, zda jsem také student. Odpověděl jsem, že ne, že jsem učitel.. Co učím? Africkou literaturu. To je ale náhoda, řekl: znal totiž člověka, který učí totéž nebo snad africké dějiny na vysoké škole nedaleko odsud. Vždycky ho to překvapí, pokračoval: vůbec by ho nenapadlo, že Afrika má i takové věci. Přidal jsem do kroku. "Možná bych měl chodit na Vaše přednášky,"zaslechl jsem za zády, "abych se o tom něco dozvěděl." Pár týdnů nato jsem dostal dva dojemné dopisy od gymnazistů z Yonkers v New Yorku, kteří - děkují jejich učiteli - právě dočetli Svět se rozpadá (1.). Jede...

  "Na konci 50. let napsal Aimé Césaire svůj slavný text Rozprava o kolonialismu (Césaire 2011), ve kterém tematizuje některé ze zásadních otázek (post)koloniální situace. Od té doby  se postupně otevírá prostor pro zkoumání sociální, ekonomické i politické situace v čerstvě dekolonizovaných či právě osvobozovaných společnostech tzv. třetího světa , tedy situace ve společnostech bývalých evropských kolonií. Vlna poválečných politických dekolonizací však byla teprve začátkem „léčby“, kterou měly tyto společnosti projít. Postupně se ukázalo, že šrámy, které zanechal na strukturách těchto společností i na duších jedinců politicko-ekonomický řád kolonialismu, jsou mnohem hlubší, než se mohlo zdát. Autoři jako Frantz Fanon (2011) či Albert Memmi (1991) postupně odhalovali tuto bolestnou zkušenost a každé z jejich děl otevíralo další prostor pro kritické zkoumání. V 70. letech potom přichází emblematická publikace Edwarda W. Saida Orientalismus (Said 2008), která již předznamenává n...

„Prvními vykořeněnými lidmi byli Afričané a Afričanky, kteří byli násilím vyrváni ze své domoviny, od svých rodin a komunit, a aniž by se jich někdo ptal, byli za velmi brutálních podmínek naskládáni do lodí a odvezeni do nového světa,“ říká sociolog Ondřej Lánský. foto: Banrepcultural / Flickr.com,CC BY-SA 2.0 Je koloniální minulost stinnou stránkou evropského novověku? Proč evropské mocnosti začaly zotročovat Afričany a násilím je odvážet do zámoří? Vyvíjel by se kapitalismus bez kolonií jinak? Jedná se už jen o kapitoly z dějepisu, anebo kolonialismus dál spoluurčuje podobu světa? A říkají zkušenosti kolonizovaných něco o vztahu majority k romské menšině v Česku?    Na tyto otázky se pokouší odpovědět směr, který zasahuje namátkou do historie, filozofie, sociologie nebo politologie. A nejednou v těchto oborech zpochybňuje i to, co se dlouho považovalo za samozřejmé. Postkoloniální myšlení představují filozof Nelson Maldonado-Torres a sociolog Ondřej Lánský. Refl...

„Nejprve bychom se měli zabývat tím, jak kolonizace systematicky zbavuje kolonizátora civilizovanosti, jak ho doslova ohlupuje, degraduje a probouzí v něm skryté pudy, jako je žádostivost, sklon k násilí, rasová nenávist a morální relativismus [...] Co se mě týče, pokud jsem připomenul pár drobností z těchto odporných jatek, neučinil jsem tak z nějakého sebemrskačského potěšení, ale protože si myslím, že těch lidských hlav, těch sbírek uší, těch vypálených domů, gótských nájezdů a krvavých par, těch měst odpařujících se pod ostřím meče se jen tak snadno nezbavíme. Dokazují, že kolonizace, to opakuji, zbavuje lidskosti i toho nejcivilizovanějšího člověka; že pod vlivem koloniálního úsilí, koloniálních snah, koloniálních výbojů, založených na pohrdání domorodým člověkem a obhajovaných tímto opovržením, se člověk, jenž toto úsilí, tyto snahy, tyto výboje podniká, pozvolna nevyhnutelně mění, že v tom druhém začne vidět zvíře a naučí se s ním jako se zvířetem zacházet, se objektivně sám pom...

Dnes se výbuch konat nebude. Je příliš brzy... nebo příliš pozdě. Nepřicházím vyzbrojen odhodlanými pravdami. V mé mysli nehřímají fatální myšlenky. Přesto si zcela nezaujatě myslím, že by bylo dobré říci jisté věci. Ty věci vyslovím, nebudu je křičet. Protože křik už dávno odešel z mého života. A je to tak daleko… Proč psát toto dílo? Nikdo mě o to neprosil. Už vůbec ne ti, k nimž se obrací. Nuže? Nuže poklidně odpovím, že na této zemi žije příliš mnoho hlupáků. A proto to říkám, musím to i dokázat. Za nový humanismus...Porozumění mezi lidmi... Naši barevní bratři... Věřím v tebe, Člověče... Rasový předsudek... Pochopit a milovat... Odevšad se na mě valí desítky a stovky stran a snaží se mi vemluvit. Přitom by stačilo jediná řádka. Stačila by jediná odpověď, a černá otázka by ztratila svou závažnost. Co chce člověk? Co chce černý člověk? Pokud mám podlehnout zatrpklosti jako mí barevní bratři, řeknu, že černoch člověkem není. Existuje zóna nebytí, neskutečně pustá, vysc...

Kniha Černá kůže, bílé masky vychází jako první český překlad textu Frantze Fanona. Frantz Fanon (1925-1961) patří mezi významné postavy éry rozpadu koloniálních systémů Prvního, Druhého a Třetího světa. Jeho rodina žijící na Martiniku měla smíšený africko-indicko-evropský původ. Fanon vystudoval psychiatrii, dále ve Francii studoval literaturu a filosofii (Maurice Merleau-Ponty). Během svého působení v Alžíru (od roku 1953 vedoucím lékařem Psychiatrické nemocnice v Blidě) se aktivně účastnil politického života jako člen alžírské Fronty Národního Osvobození.

Homi K. Bhabha patří mezi nejznámější současné představitele akademické větve post-koloniálních studií, působí jako profesor anglické a americké literatury a jako ředitel Humanities Center na Harvardské Univerzitě v USA. Narodil se v roce 1949 v indické Bombaji v párské rodině. Tam také vystudoval střední školu a University of Mumbai, doktorát získal na Oxfordské Univerzitě ve Velké Británii. 

Druhý díl série Postkoloniální myšlení I–IV, jejímž úvodním svazkem byl překlad knihy Frantze Fanona Černá kůže, bílé masky tvoří historické východisko odrážející angažovanou genezi postkoloniálního myšlení jako de facto emancipačního programu druhé vlny „dekolonizace“ – ozbrojeného i politického procesu boje koloniálních zemí za nezávislost, který byl na Západě vnímán jako proces rozkladu evropských imperiálních říší.