Chinua Achebe "Obraz Afriky: Rasismus v Conradově Srdci temnoty" (1988)

Jednoho krásného podzimního dne v roce 1974 jsem šel z katedry anglistiky na University of Massachussetts směrem k parkovišti. Krásné ráno vzbuzovalo v lidech vzájemnou vstřícnost. Mladí lidé spěchali všemi směry - mnozí z nich byli jistě noví studenti plni entuziasmu. Starší muž, který měl stejnou cestu, se ke mně obrátil a poznamenal něco o tom, jak jsou ti lidé mladí. Přitakal jsem. Pak se mě zeptal, zda jsem také student. Odpověděl jsem, že ne, že jsem učitel.. Co učím? Africkou literaturu. To je ale náhoda, řekl: znal totiž člověka, který učí totéž nebo snad africké dějiny na vysoké škole nedaleko odsud. Vždycky ho to překvapí, pokračoval: vůbec by ho nenapadlo, že Afrika má i takové věci. Přidal jsem do kroku. "Možná bych měl chodit na Vaše přednášky,"zaslechl jsem za zády, "abych se o tom něco dozvěděl." Pár týdnů nato jsem dostal dva dojemné dopisy od gymnazistů z Yonkers v New Yorku, kteří - děkují jejich učiteli - právě dočetli Svět se rozpadá (1.). Jeden z pisatelů byl obzvlášť vděčný za to, že poznal zvyky a pověry afrických kmenů. Z těchto dvou prostých zkušeností vyvozuji poměrně silné závěry, které by na první pohled mohly působit přehnaně. Ale snad jen na první pohled.

Mladík z Yorkers - zčásti snad pro své mládí, ale jistě tu budou i hlubší a závažnější důvody - si zjevně neuvědomuje, že také život jeho vlastního kmene v newyorském Yonkers je plný starých zvyků a předsudků; a stejně jako všichni ostatní v jeho kultuře si myslí, že má-li tyto obyčeje poznat, musí se vydat do Afriky. Druhého člověka, který byl stejně starý jako já, nelze omlouvat jeho věkem. Jde tu spíše o nevědomost. Ale i v tomto případě je podle mého mínění ve hře něco víc než pouhý nedostatek informací. Což nevyslovil sám erudovaný britský historik a Regius Professor v Oxfordu Hugh Trevor-Roper názor, že neexistují africké dějiny?

Pokud za uvedenými názory stojí něco víc než mladická nezkušenost nebo nedostatek faktických znalostí, co to je? Je to jednoduše touha - a snad bychom mohli říci, že též potřeba - západní duše vnímat Afriku jako protějšek Evropy, jako místo vzdálených a zároveň mlhavě povědomých negací a nedostatků, ve srovnání s nimiž vynikne evropská duchovní vznešenost.

Tato potřeba není nová; toto zjištění by nám snad mohlo ulevit od pocitu zodpovědnosti a přimět nás k tomu, abychom tento fenomén střízlivě promysleli. Nemám v úmyslu - a nemám k tomu ani potřebné schopnosti - postupovat zde po způsobu společenských či přírodních věd. Provedu to jednoduše: jako spisovatel reagující na slavnou evropskou knihu Josepha Conrada Srdce temnoty, které lépe než jakékoli jiné dílo odhaluje výše zmíněnou západní touhu a potřebu. Jistěže existují hromady textů s podobným vyzněním, avšak většinou jsou tak prosté a hrubé, že dnes již nikoho nezajímají. Naopak Conrad je nepochybně jeden z nejlepších autorů moderní fikce a výborný vypravěč. Jeho příspěvek tak automaticky spadá do jiné třídy - do oboru nehynoucí literatury, kterou čtou, vyučují a vysoce cení seriózní akademici. [...] Srdce temnoty prezentuje Afriku jako "jiný svět", jako antitezi Evropy a tudíž civilizace, jako místo, kde se lidskému namyšlenému rozumu a kultivovanosti nakonec vysměje triumfující bestiálnost. 

Kniha začíná na Temži, která je klidná a pokojná; "široký tok staré řeky nehnutě odpočíval po staletích dobrých služeb". Ale vlastní příběh se odehrává na řece Kongo, která je dokonalou antitezí Temže. Kongo rozhodně není řekou plnou zásluh. Neposkytlo žádné služby a nedostává výslužné. Dozvídáme se, že "plout po této řece bylo jako cestovat zpátky k prvopočátkům světa"*.

Tvrdí Conrad, že tyto řeky se zásadně liší? Líčím jednu jako druhou, druhou jako špatnou? Ano, ale to není nejpodstatnější. Conradovi nedělají starosti rozdíly mezi nimi, nýbrž utajený náznak příbuzenství, společného původu. I Temže kdysi "byl[a] jedno z těch temných míst světa"*, avšak přemohla svou temnotou a nyní je ozářena sluncem a pokojná.. Návštěva jejího prastarého příbuzného, Konga, nicméně přináší značné riziko, že zaslechneme bizarní ozvěnu její vlastní zapomenuté temnoty a staneme se oběťmi zmrtvýchvstání a msty absurdního šílení prvopočátků. Tyto sugestivní ozvěny jsou součástí Conradova pověstného vyvolávání africké atmosféry. Jeho metoda v posledku není než neustálým, těžkopádným, kvazirituálním střídáním dvou antitetických prvků: klidu a běsnění. Uveďme dva příklady: (a) "Byl to klid nesmiřitelné sily vznášející se nad nevyzpytatelným záměrem"*; (b) "Parník si zvolna razil cestu vpřed podél toho černého a nepochopitelného šílenství"*.

Pronikavý anglický kritik F. R. Leavis už kdysi poukázal na to, jak Conrad "ulpívá na nevyslovitelném a neproniknutelném mysteriu" (2). Tuto utkvělost nemůžeme přejít jako pouhou stylistickou vadu (k čemuž mají sklon mnozí Conradovi kritikové); vyvolává totiž závažné otázky ohledně svědomí umělce. Pokud autor předstírá, že jenom popisuje scény, události a jejich důsledky, avšak ve skutečnosti se snaží vyvolat ve čtenářích hypnotické omámení tím, že je bombarduje emotivními slovy a dalšími triky, pak je v sázce víc než jen stylistická elegance. Běžní čtenáři obvykle dokážou odhalit tuto pokoutnou aktivitu a bránit se jí. Avšak Conrad dobře volí své téma: díky tomu se nedostává do střetu s psychologickými predispozicemi svých čtenářů a nemusí zápolit s jejich odporem. Osvojuje si roli dodavatele utěšujících mýtů.

Nejzajímavější a nejvýmluvnější pasáže Srdce temnoty jsou ovšem o lidech. Prosím čtenáře o shovívavost, že cituji téměř celou stránku zhruba z prostředku děje, kdy se Evropané plující na parníku po Kongu střetávají s africkými domorodci:

"Putovali jsme prehistorickou zemí, jež měla vzhled neznámé planety. Mohli jsme si představovat, že jsme první lidé uvazující se v držení prokletého dědictví, kterého lze nabýt jenom za cenu hluboké úzkosti a mimořádné námahy. Jakmile jsme ale klopotně obepluli jeden zákrut na řece, zahlédli jsme pojednou rákosové zdi, špičaté střechy pokryté trávou, a uvítal nás výbuch pokřiku, vír černých údů, spousta tleskajících rukou a dupajících nohou – vše pod těžkým a nehybným příkrovem listí splývajícího k zemi. Parník se pomalu prodíral vpřed po okraji toho nepochopitelného černého běsnění. Prehistorický člověk nás proklínal, modlil se k nám, vítal nás – kdo ví, co vlastně? Postrádali jsme možnost pochopit to, co nás obklopovalo, klouzali jsme kolem toho jako přízraky nevycházející z údivu a v skrytu duše pociťující zděšení – takové, jaké cítí zdraví lidé, jsou-li svědky nadšeného výlevu citů někde v blázinci. Nic jsme pochopit nemohli, poněvadž jsme už byli příliš vzdáleni a na nic jsme se už nepamatovali, neboť jsme putovali nocí prvopočátečních staletí, těch staletí, která minula a zanechala po sobě sotva nějakou stopu – a žádné vzpomínky." * 

"Země nevypadala jako země. Uvykli jsme pohledu na přemoženou obludu, zvykli jsme si vidět ji spoutanou, ale tam – tam člověk viděl něco, co bylo obludné a svobodné. Jako by to nebylo z téhle země a ti lidé tam… Ne, nebyli nelidští. Rozumíte, to na tom totiž bylo to nejhorší – tohle podezření, že to vlastně nejsou lidské bytosti. Chvíli trvalo, než to člověku došlo. Vyli a skákali, točili se jak čamrdy a vraštili strašlivé grimasy; děsivá však byla právě ta myšlenka, že vlastně jsme s touhle divokou a vášnivou vřavou vzdáleně příbuzní. Ohavné. Ano, ohavné to bylo dost; pokud ale byl člověk dostatečně zmužilý, musel si přiznat, že v něm ten hrůzně upřímný jekot vyvolává jistou odezvu, byť sebeslabší, a mlhavé podezření, že takový jekot v sobě skrývá nějaký smysl, jemuž člověk – člověk už tak vzdálený noci prvopočátečních staletí – může porozumět." *

Zde tkví smysl Srdce temnoty a fascinace, kterou vyvolává v západní mysli. "děsivá ... byla ... myšlenka, že ... jsme .... vzdáleně příbuzní. Ohavné. Ano, ohavné to bylo" * Jakmile předvedl Afriku ve formě davu, Conrad hned na další stránce zaostřuje pohled na jeden specifický vzorek: výjimečně tak předkládá popis Afričana, který není jen líčením končetin nebo vykulených očí.

"A mezitím jsem musel dohlížet na divocha, který dělal topiče. Byl to vylepšený exemplář; dokázal topit pod stojatým kotlem. Stál přímo pode mnou a pohled na něho – namouduši – byl stejně povznášející jako pohled na psa oblečeného v rajtkách a s kloboukem ozdobeným peřím, jak si vykračuje po dvou. Jinak to byl skutečně znamenitý chlapík a na zaučení mu stačilo pár měsíců. Na pošilhávaní po ukazatelích tlaku páry a vody zřejmě padla veškerá jeho kuráž – navíc mel ten chudák opilované zuby, vlněné vlasy na lebce vyholené do záhadných ornamentů a na každé tváři tři ozdobné jizvy. Měl by býval tleskat a dupat na břehu, jenomže místo toho tvrdě pracoval jako otrok neznámé čarodějné síly, prodchnutý zušlechťujícím poznáním." *

Jak všichni víme, Conrad je vlastně romantik. Ne že by přímo obdivoval divochy, které tleskají rukama a dupou nohama, avšak cení si jich alespoň za to, že jsou na svém místě - na rozdíl od zmiňovaného psa v rajtkách. Pro Conrada je nanejvýš důležité, aby věci byly na svých místech. "Skvělí mládenci, tihle kanibalové, lidé na svém místě,"* píše Conrad trefně. [...]

Ke konci vyprávění Conrad nenadále věnuje celou stránku Afričance, jež byla zjevně čímsi jako milenkou pana Kurtze a které nyní coby skličující mysterium předjímá (mohu-li to vyjádřit poněkud volně) neúprosnou blízkost jeho odchodu:

"Byla barbarská a pyšná, majestátní, a její oči byly divoké; v její rozvážné chůzi bylo něco zlověstného i vznešeného. A v tichu, které náhle padlo na celou zem, se zdálo, jako by na ni pohlížela za strašlivá divočina, to mohutné tělo záhadného a plodného života, zádumčivě, jako by pohlížela na ztělesnění své vlastní temné a vášnivé duše." *

Ta Amazonka je popsána velmi detailně, ale ne překvapivě, a to ze dvou důvodů. Za prvé je na svém místě, takže si dokáže získat Conradovo uznání; za druhé naplňuje strukturální požadavky vyprávění: je divokým protějškem kultivované evropské ženy, která se objevuje na konci příběhu.

"Šla mi vstříc, celá bledá a v černém, plula ke mně tím přítmím. Byla ve smutku. Od jeho smrti uplynul víc než rok, víc než rok uplynul od chvíle, kdy se tu zprávu dověděla; zdálo se, že hodlá vzpomínat a truchlit věčně. Vzala moje ruce do svých a zašeptala: ‚Slyšela jsem, že za mnou přijdete.‘ Všiml jsem si, že není příliš mladá – rozhodně ne žádné děvčátko. Měla zralou schopnost být věrná, věřit, trpět." *

Není třeba podrobně rozebírat odlišný postoj autora k oběma ženám, který je vyjádřen mnoha způsoby, jak přímočarými, tak subtilními. Možná nejvýznamnější rozdíl však spočívá v tom, že autor propůjčuje jedné ženě lidský výraz, zatímco druhé jej odpírá. Conrad se zjevně nesnaží o to, aby propůjčil jazyk "rudimentární ženě" Afriky. Namísto řeči produkují "divoký řev neotesaných zvuků". Dokonce si i mezi sebou "vyměňují krátké úsečné fráze". Ale většinou jsou až příliš zaměstnáni svým běsněním. [...]

Jistě lze namítnout, že postoj vůči Afričanům v Srdci temnoty není stanoviskem Conradovým, nýbrž postojem jeho fiktivního vypravěče Marlowa, a že Conrad se k němu možná nehlásí, ale naopak jej vystavuje kritice a ironii. Není pochyb o tom, že Conrad se do značné míry snaží oddělit sám sebe od mravního univerza svého příběhu. Například pracuje s vypravěčem za vypravěčem. Primárním vypravěčem je Marlow, jeho výklad je ovšem filtrován další, nezřetelnou postavou. Avšak pokud se Conrad snaží vytvořit hygienickou bariéru mezi sebou a psychologickou malaise románového vypravěče, pak mi jeho snaha připadá marná, poněvadž jasným a adekvátním způsobem nevyznačuje alternativní referenční rámec, na jehož základě bychom mohli posuzovat činy a názory jeho postav. Conrad by jistě dokázal tento rámec nabídnout, kdyby to považoval za nezbytné. Podle mého názoru Conrad až na pár výjimek s Marlowem souhlasí; tento fakt dokládá také podobnost jejich životních drah. Marlow k nám nepřichází jen jako svědek pravdy, nýbrž také jako člověk, jenž zastává rozvinuté humanitní názory odpovídající anglické liberální tradici, která vyžadovala, aby všechny slušné Angličany hluboce šokovala zvěrstva v Bulharsku, v Kongu Leopolda II. Belgického či kdekoli jinde. [...]

Liberalismus, který zde Marlow/Conrad zastává, nutně nacházel odezvu u všech nejlepších duchů této doby jak v Anglii, tak v Evropě i v Americe. U různých národů nabýval různých forem, avšak téměř pokaždé se dokázal vyhnout základní otázce rovnosti mezi černými a bílými lidmi. Výjimečný misionář Albert Schweitzer, který v Evropě obětoval skvělou hudební a teologickou kariéru, aby pomáhal Afričanům právě na onom území, o němž píše Conrad, ztělesňuje tuto ambivalenci. Často citovaný Schweitzerův výrok zní: "Afričan je můj bratr, ale můj mladší bratr." A tak Schweitzer nechává postavit nemocnici, odpovídající potřebám mladších bratrů a hygienickým standardům, jež připomínají lékařskou praxi z dob před objevem bakteriální teorie nemocí. Samozřejmě tím způsobil senzaci v Evropě i v Americe. Poutníci se jen hrnuli a patrně se stále hrnou i potom, co odešel, aby byli svědky nesmírného zázraku v Lambaréné na okraji pralesa. Conradův liberalismus ovšem nejde tak daleko jako Schweitzerův. Conrad by nepoužil slovo "bratr", ať už s jakoukoli výhradou; nešel by dál než k "spřízněnosti". Když Marlowův africký kormidelník padá k zemi s kopím v těle, posílá svému bílému pánovi ještě jeden poslední znepokojivý pohled:

"A hloubka toho důvěrného pohledu, kterým se na mě podíval, když utržil to zranění – na tu dodnes vzpomínám jako na konstatování vzdálené spřízněnosti, stvrzené v kritickém okamžiku. "*

Je důležité nepřehlédnout, že Conrad, který vždy pečlivě volí slova, neklade důraz ani tak na "vzdálenou spřízněnost", nýbrž spíše se pozastavuje na tím, že si ji někdo nárokuje. Černoch si cosi nárokuje na bělochovi, který je v podstatě netolerantní. Je to právě tento nárok, který Conradovi nahání strach a zároveň ho fascinuje: "pomyšlení na vaši vzdálenou  spřízněnost...Ohavné. Ano, ohavné to bylo" *

Nyní by již měla být zcela jasná pointa mé interpretace: Joseph Conrad byl čirý rasista. Skutečnost, že se tato prostá pravda při výkladu jeho díla přehlíží, je dána tím, že bělošský rasismus vůči Africe je natolik běžný, že jeho projevy zůstávají bez povšimnutí. Mnozí čtenáři Srdce temnoty vám řeknou, že Conrada nezajímá ani tak Afrika, jako spíše rozklad evropské mysli vyvolaný osamělostí a nemocí. Tito čtenáři by patrně položili důraz na to, že Conrad je ve svém příběhu shovívavější vůči domorodcům než vůči Evropanům a že smyslem jeho vyprávění je vysmát se civilizační misi Evropanů v Africe. [...]

A o to zčásti jde. Afrika jako jeviště a pozadí, které eliminuje Afričana jako lidský faktor. Afrika jako metafyzické bitevní pole prosté humanity, na něž putující Evropan vstupuje na vlastní riziko. Což nikdo nevidí tu absurdní a zvrácenou aroganci, když se Afrika redukuje na rekvizitu v líčení rozkladu malicherné evropské mysli? Ale to není to nejpodstatnější. Skutečný problémem je dehumanizace Afriky a Afričanů, k níž tento dlouhodobý postoj napomáhal a nadále napomáhá. A otázka zní, zda román, který oslavuje tuto dehumanizaci, který odosobňuje část lidské rasy, lze nazývat velkým uměleckým dílem. Má odpověď zní: ne, nelze. Nezpochybňuji Conradovo nadání. Dokonce i Srdce temnoty obsahuje nezapomenutelné pasáže:

"Před námi se otvíral výhled na volnou řeku a za našimi zády se zas uzavíral, jako by prales nenucené řeku překročil, aby nám zahradil zpáteční cestu. "

Conrad hluboce a pronikavě zkoumá myl svých evropských hrdinů. Ale o tom se v posledních padesáti letech mluvilo více než sdostatek. Stranou však zůstal zjevný rasismus Conradovy knihy. A je nejvyšší čas, aby se to změnilo! [...]

Conrad je samozřejmě ideální ideální pro psychoanalytickou kritiku. V tomto směru je patrně nejpozoruhodnější  studií rozsáhlá kniha C. Meyera, M. D. (3), který sleduje všechny myslitelné stopy (a někdy I stopy nemyslitelné), aby Conrada vyložil. Dlouze rozebírá např. význam vlasů a jejich stříhání v Conradově díle. Nepadne však ano slovo o Conradově postoji k černým lidem. Dokonce ani rozbor Conradova antisemitismu nevyvolal u dr. Meyera pomyšlení na tyto temné a výbušné otázky. Což nás vede k domněnce, že západní psychoanalytikové nutně chápou onen typ rasismu, který se objevuje v Conradově díle, jako absolutně normální věc, a to navzdory tomu, co vykonal Frantz Fanon v psychiatrických ústavech v Alžíru. [...]

Dosud řečené lze napadnout ze dvou stran. Za prvé lze tvrdit, že fikce nemá za cíl zavděčit se těm, o nichž píše. Souhlasím. Avšak nemluvím tu o zavděčování. Hovořím o knize, která tím nejvulgárnějším způsobem staví na obdiv předsudky a urážky, kvůli nimž část lidstva v minulosti prožila nevyslovitelná muka a ukrutnosti; a dochází k tomu různými způsoby a na různých místech dodnes. Hovořím o příběhu, v němž je zpochybňována samotná lidskost černých lidí. Druhá námitka se může týkat otázky aktuálnosti. Conrad se koneckonců plavil po Kongu v roce 1890, kdy byl můj vlastní otec ještě nemluvně. Proč chci zpochybňovat Conrada více než padesát let po jeho smrti? Má odpověď je taková, že jako rozumný člověk nevěřím žádným cesťáckým historkám, protože jsem sám nepodnikl cestu. Nevěřím ani osobnímu svědectví, pokud mám podezření, že oči cestovatele byly stejně zaslepené jako ty Conradovy. A shodou okolností víme, že Conrad - slovy jeho životopisce Bernarda C. Meyera - "vždy referoval svou vlastní historii nepřesně" (4). [...]

Původně jsem myslel, že zakončím svou esej pozitivně, že ze své privilegované pozice v africké i západní kultuře naznačím, co by si mohl Západ z Afriky odnést, jakmile se zbaví starých předsudků a začne Afriku vnímat nikoli v oparu zkreslení a laciných mystifikacích, nýbrž zcela prostě jako kontinent lidí - ani andělů, ale ani primitivních myslí -, prostě lidí, často vysoce nadaných a často mimořádně úspěšných v tom, jak přistupují k životu a ke společnosti. Ale čím více jsem přemýšlel o výše popsaném stereotypním obraze, o tom jak nás svírá a jak námi proniká, o umírněnosti a houževnatosti, s nimiž se jej Západ drží, a když jsem se zamyslel také nad západní televizí, kinem a novinami, nad knihami, které se čtou ve škole i mimo ni, nad církevními kázáními do prázdných lavic o tom, že je třeba pomoci africkým pohanům, uvědomil jsem si, že jednoduchý optimismus není na místě. A rozhodně je cosi zcela pochybného v tom nabízet Západu úplatky za to, že bude mít o Africe dobré mínění. Jedinou odměnou Západu musí být, že se konečně zbaví nezdravých myšlenek. Ačkoli jsem západní pohled na Afriku několikrát označil za "umíněný", možná tu nejde o záměrnou zlovůli, nýbrž o reflex. Situace tak ovšem není nadějnější, nýbrž naopak.

Ačkoli náprava, kterou je třeba vykonat, může působit příliš náročně, nemyslím si, že bychom mohli čekat. Conrad viděl a odsoudil zlo imperiálního vykořisťování, ale kupodivu přehlédl rasismus, na němž si brousilo své ocelové zuby. Obětí rasistických pomluv, které po staletí musely žít s nelidskostí, jimiž byly údajnými dědici, věděly o nelidskosti mnohem více než jakýkoli nonšalantní návštěvník, byť by byl obdařen Conradovým nadáním.

Zdroj: Chinua Achebe "An Image of Africa: Racism in Conrad's Heart of Darkness", In "Hopes and Impediments: Selected Essays, 1965-1987" (Doubleday, 1988)
český překlad: "Obraz Afriky: Rasismus v Conradově Srdci temnoty", in "Postkoloniální myšlení II." (Tranzit, 2011), s. 212–225, překlad Martin Ritter, V. Havránek (ed.)

Poznámky:

* Joseph Conrad Heart of Darkness, 1902
česky "Srdce temnoty", přeložili Jan Zábrana a Aloys Skoumal, Mladá fronta, 1981

Audiokniha
"Srdce temnoty" Joseph Conrad (8mp3 x 29 min.)
Četba na pokračování z novely anglického prozaika polského původu.
Překlad Jan Zábrana. Připravil Jan Petrásek.  Režie Petr Adler.
Účinkují Jan Vlasák a Jiří Plachý.
Natočeno 1997 

1. "Svět se rozpadá" Chinua Achebe (BB art, 2003)
2.  F. R. Leavis, The Great Tradition, London 1950, s. 177
3. Bernard C. Meyer, Joseph Conrad: A Psychoanalytic Biography, Princeton University Press 1967, s. 30
4. tamtéž, s. 30