Krátká legenda o Antikristu" Vladimír Solovjov (1900*)
foto: "Satan na sněmu"; jedna z celkem 50 ilustrací Gustava Dorého z roku 1868, které byly použity pro básen "Paradise Lost" (první vydání 1667) od Johna Miltona (1608–1674)
Předmluva
Je zlo pouze přirozený nedostatek, je to nedokonalost, která s růstem dobra sama od sebe mizí, anebo to je skutečná síla, jež pomocí různých pokušení ovládá náš svět tak, že pro úspěšný boj proti ní musíme mít opěrný bod v jiném řádu bytí? [...]
Jestliže tito lidé pociťují třeba jen z lidské slabosti neodolatelnou potřebu opřít své názory kromě vlastního „rozumu“ ještě o nějakou dějinnou autoritu, proč tedy nehledají v dějinách někoho jiného, který jim víc vyhovuje? Takový už tu přece dávno je: je to zakladatel velice rozšířeného buddhistického náboženství. Ten přece doopravdy hlásal to, co požadují oni: neodporování /zlu/, pasivní lhostejnost, nečinnost, střídmost atd. A svému náboženství úspěšně „otevřel skvělou kariéru“ i bez mučednictví. Posvátné knihy buddhismu skutečně zvěstují prázdnotu a k tomu, aby byly plně uvedeny v soulad s novým hlásáním téhož předmětu, stačí jen některá zjednodušení v detailech. Naproti tomu Písmo svaté židů a křesťanů je naplněno a veskrze proniknuto pozitivním duchovním obsahem, odmítajícím starou i novou prázdnotu. [...]
Historické síly vládnoucí masám lidstva se ještě v budoucnosti spolu srazí a smísí, dříve než této sebezraňující a samu sebe ničící šelmě naroste nová hlava: nesjednocující vláda Antikrista, který bude „mluvit zpupně a rouhavě“ a zakryje rouškou dobra a pravdy tajemství největšího bezpráví. Bude to čas, kdy se ukáže naposledy, aby – podle slov Písma – je-li možné, svedl i vyvolené k velikému odpadlictví. Ukázat v pravý čas klamnou masku, za níž se skrývá propast zla, to byl můj nejvyšší cíl při psaní této malé knížky. [...]
✻
Krátká legenda o Antikristu
Dvacáté století po Kristu bylo obdobím posledních velikých válek, bouří a převratů. [...] XXI. století tvoří svaz více méně demokratických států – evropské spojené státy. Úspěchy vnější kultury se dostavují se zrychleným tempem. [...] Pojmům jako je Bůh, jenž učinil svět z ničeho apod., se už ve školách neučí ani na prvním stupni. [...] Žádný dogmatismus nemůže sestoupit. A tak zůstává obrovská většina myslících lidí zcela bez víry. Pak ti nemnozí, kteří věří, drží se rady apoštola "Buďte dětmi srdce, ne však rozumu." [...]
V té době byl mezi nemnoha věřícími spiritualisty jeden pozoruhodný člověk - mnozí jej nazývali nadčlověkem - který měl stejně daleko k dětinství rozumu jako k dětství srdce. Byl sice ještě mlád, ale díky své obrovské genialitě se již před třináctým rokem proslavil jako veliký myslitel, spisovatel i veřejný činitel. [...] Jeho jasný rozum mu vždy ukazoval, jak pravdivé je to, v co se má věřit: dobro, Bůh, Mesiáš. On v to věřil, miloval však jenom sebe sama. Věřil v Boha, v hloubi duše si však bezděčně, nevědomky dával přednost před Bohem. Věřil v Dobro; vševidoucí oko Věčnosti však vědělo, že ten člověk padne na tvář před silou zla, jakmile ta ho získá. [...] Krátce; považoval se za toho, čím byl ve skutečnosti Kristus. [...]
Kristovo mravní hrdinství a jeho absolutní jedinečnost nemohl jeho samolibostí zatemněný rozum vůbec pochopit. Uvažoval takto: "Kristus přišel přede mnou; já přicházím jako druhý. To, co je v časovém sledu pozdější, je však přece v podstatě přednější. Já přicházím jakožto poslední na konci dějin právě proto, že jsem dokonalý a konečný, definitivní spasitel. Kristus je můj předchůdce." [...] V tomto stadiu nepředstavuje člověk budoucnosti ještě nic příliš charakteristického a originálního. Vždyť podobně na svůj vztah ke Kristu pohlížel například Mohamed, člověk spravedlivý, jemuž nelze přičítat žádné zlé úmysly. [...]
Kristus jakožto moralista lidi rozděloval dobrem a zlem; já [Antikrist] je sjednotím dobry. Já budu pravým představitelem toho Boha, který svému slunci dává svítit na dobré i zlé, který sesílá déšť spravedlivým i hříšníkům. Kristus přinesl meč, já přinesu mír. Avšak posledním soudcem budu já a můj soud nebude jen soudem spravedlnosti, ale soudem milosti. [...]
A tu namísto dřívější rozumné, chladné úcty k Bohu a ke Kristu začne v jeho srdci klíčit a růst zpočátku jakási hrůza a potom žhavá, celou bytost svírající tísnivá závist a zuřivá nenávist, která bere dech. "Já, já, a ne On [Ježíš, mír s ním]! On není mezi živými, není a nebude".... Zuřivost ztichla a vystřídalo ji zoufalství, vyprahlé a tíživé. Zastavil se u skalnaté strže... a vrhl se dolů ze skály. Cosi ohebného, pružného jako sloupec vody ho však zarazilo ve vzduchu. Ucítil ránu, jako kdyby byl zasažen elektrickým proudem, a byl jakousi silou vržen zpět. [...]
Před ním se rýsovala nějaká matně fosforeskující postava a z ní svítily dvě pronikavé oči, které nesnesitelně ostrým světlem probodávaly jeho duši...
Vidí ty dvě pronikavé oči a slyší - snad ze svého nitra, snad zvnějšku - vycházet podivný chladný hlas. A ten hlas praví: "Můj milovaný synu, v kterém je všechno mé zalíbení! Proč si mne nevyhledal? Proč jsi uctíval toho druhého, odporného a jeho Otce? Já jsme tvůj bůh a tvůj otec. [...] Konej své dílo ve jménu svém, a nikoli v mém. Nechovám k tobě nenávist. Miluji tě. Nic od tebe nechci. Ten, kterého si měl za boha, žádal od svého syna poslušnost, a to poslušnost bezmeznou. Já od tebe nežádám nic - a pomohu ti." Při těchto slovech Neznámého se rty Nadčlověka mimoděk pootevřely; dvě pronikavé oči se přiblížily těsně k jeho tváři a on cítil, jak do něho vstupuje ostrý ledový proud a naplňuje celou jeho bytost. Zároveň pocítil nebývalou sílu, svěžest, lehkost a nadšené zanícení.
Nazítří byli nejen návštěvníci, ale i služebnictvo velkého muže udiveni jeho zvláštním, zaníceným vzezřením. [...] Psal uzavřen v pracovně svoji proslulou práci "Otevřená cesta k světovému míru a blahobytu". Svou novou knihou získá na svou stranu dokonce i některé svoje dřívější kritiky a odpůrce. Toto dílo, napsané po oné události na strži, ukáže netušenou sílu jeho génia. Je to něco všeobecného, něco, co smiřuje všechny protiklady. Ušlechtilá úcta k starým tradicím a symbolům se tu pojí s širokým a odvážným radikalismem společensko-politických požadavků; neomezená svoboda myšlení s hlubokým pochopením všeho mystického; úplný individualismus s vřelým zaujetím pro veřejné blaho. [...]
Tato podivuhodná kniha je ihned přeložena do všech jazyků vzdělaných národů i do některých jazyků národů nevzdělaných. Tisícery noviny ve všech světadílech jsou plné reklam a nadšených kritik na ni. Laciná vydání s portrétem autora vycházejí v milionech výtisků. Proti této knize nemá nikdo námitek; každý ji má za zjevení veškeré pravdy. [...] Pravda, při nadšeném chválení této knihy si někteří zbožní lidé přec jen položí otázku, proč není jediná zmínka o Kristu. Jiní křesťané jim však namítnou: "A chvála Bohu za to! Vždyť v minulých stoletích bylo všechno posvátné tak zprofanováno všelijakými nepovolanými horlivými snaživci... Je-li kniha proniknuta vpravdě křesťanským duchem účinné lásky a všestranné dobré vůle, co byste ještě chtěli?" - A s tím budou všichni souhlasit.
✻
Brzy po vydání knihy "Otevřená cesta", která z autora učinila nejpopulárnějšího člověka všech dob, mělo se konat v Berlíně ustavující shromáždění Svazu evropských států. [...] Předáci společné evropské politiky, kteří patřili k mocnému bratrstvu svobodných zednářů, cítili, že tu chybí společná výkonná moc. Tehdy se "zasvěcení" rozhodli předat výkonnou moc do rukou jedné osoby a dát ji dostatečnou pravomoc. Hlavním z kandidátů se stal tajný člen bratrstva - "člověk budoucnosti". On jediný byl slavnou a světoznámou osobou. [...] Člověk budoucnosti byl zvolen téměř jednomyslně doživotním prezidentem Spojených států evropských. Když se v celém lesku své nadlidské mladistvé krásy a síly objevil na tribuně a vyložil s oduševnělým řečnickým uměním svůj univerzálním program, unesené a okouzlené shromáždění v záchvatu nadšení rozhodlo bez hlasování, že mu prokáže poctu nejvyšší: prohlásili ho římským císařem.
Zvolený velký muž vydal provolání, které začínalo slovy: "Věčný světový mír je zabezpečen. Každý pokus o jeho porušení se potká s nepřemožitelným odporem, neboť nyní vládne na zemi jediná ústřední vláda, mocnější než všechny ostatní. Tuto ničím nepřemožitelnou a absolutně svrchovanou vládu mám já, zplnomocněný vyvolenec Evropy, císař všech jejích sil." [...] Císař podniká s nevelikou, ale vybranou armádou, složenou z ruských, německých, polských, maďarských a tureckých pluků, vojenské tažení od východní Asie až po Maroko a bez velkého krveprolévání si podrobuje všechny neposlušné a vzpurné. Ve všech zemích obou částí světa jmenuje své místodržitele; jsou vybíráni z jemu oddaných... Ve všech pohanských zemích je ohromeným a očarovaným obyvatelstvem prohlašován za nejvyššího boha. Za jediný rok vznikne celosvětová monarchie v pravém a přesném smyslu slova. Každý zárodek války je vytržen i s kořenem. Světová liga pro mír se schází naposledy a sama se rozpouští jakožto nepotřebná, když předtím vzdala nadšenou chválu velkému mírotvůrci.
Nový pán světa [Antikrist] byl především filantrop měkkého srdce. Sám byl vegetarián; zakázal vivisekci [pitva bez narkózy] a zavedl přísnou kontrolu na jatkách. Všemožně podporoval spolky na ochranu zvířat. Důležité než tyto detaily však bylo, že pro celé lidstvo zavedl natrvalo nejzákladnější rovnost: rovnost všeobecné sytosti. To se stalo ve druhém roce jeho vlády. Sociálně ekonomický problém byl definitivně vyřešen. Je-li však prvořadý zájem hladového být nasycen, pak sytý bude požadovat něco jiného. Vždyť ani sytá zvířata nechtějí obvykle jenom spát, ale také si chtějí hrát; tím spíše potom lidstvo, které vždy požadovalo "cincerses" [lat. po chlebu hry].
Císař - Nadčlověk pochopí, co jeho dav potřebuje. V tu dobu přijede k němu do Říma z Dálného východu velký kouzelník, zahalen neproniknutelnou mlhou podivuhodných příběhů. Mezi novobuddhisty se říká, že prý je božského původu: jeho otcem je bůh slunce Súrja a matkou jakási říční nymfa. [...] Okouzlený císař to přijme jako dar shůry. Ozdobí ho vznešenými tituly a nikdy se s ním již nerozloučí. A tak národy světa budou mít kromě všeobecného míru a všeobecné sytosti ještě i možnost ustavičně se těšit nejrůznějšími a nečekanými zázraky a znameními. Končil se třetí rok vlády Nadčlověka. [...]
Papežství bylo již dávno vypuzeno z Říma a po mnohém bloudění nalezl papež útočiště v Petrohradě pod podmínkou, že se zdrží veškeré propagandy ve městě i v zemi. [...] Co se týče protestantismu, v jehož čele stálo i nadále Německo, ten se očistil od svých extrémních negativních tendencí, jejichž přívrženci přešli otevřeně k náboženskému indiferentismu a nevěře. [...] Všichni křesťané, vystrašení a unavení řadou revolucí a válek, zaujímali v prvních dvou letech nové vlády k novému vladaři a jeho pokojným reformám jednak postoj shovívavého vyčkávání, jednak postoj rozhodně sympatizující, nebo dokonce vřele nadšený. Ale třetího roku začaly u mnoha pravoslavných, katolíků i evangelíků vznikat vážné obavy a antipatie. Počátkem čtvrtého roku své vlády vydává manifest adresovaný všem svým věrným křesťanům bez rozdílu vyznání, v kterém je vyzývá, aby zvolili anebo jmenovali své zplnomocněné představitele na všeobecný koncil konaný pod jeho předsednictvím. Jeho sídlo bylo v té době přeneseno z Říma do Jeruzaléma. Palestina byla tehdy autonomní oblast [a] Jeruzalém byl svobodným městem a nyní se stal sídelním městem císařství. Na druhé straně až k mešitě al-Aksá a "Šalamounovým konírnám" byla postavena obrovská budova, "chrám impéria", určený ke sjednocení všech kultů, a ještě dva nádherné císařské paláce s knihovnami, muzei a sály vyhrazenými pro pokusy a cvičení v magii. Tento chrám byl místem, kde měl být 14. září zahájen všeobecný koncil. [...]
✻
Celkový počet účastníků koncilu přesahoval tři tisíce a na půl milionu křesťanských poutníků zaplavilo Jeruzalém a celou Palestinu. mezi účastníky vynikali tři lidé. Za prvé to byl papež Petr II., který stál v čele katolické skupiny na koncilu. Byl prostého původu, pocházel z neapolského kraje a proslavil se jako kazatel řádu karmelitánů. Dobyl velkých zásluh v boji proti satanské sektě, která se šířila v Petrohradě a jeho okolí a sváděla na scestí nejen pravoslavné, ale i katolíky. [...] K pánu světa projevoval nový papež nedůvěru a nelibost...
Skutečným, i když neoficiálním vůdcem pravoslavných byl stařec Jan, který byl mezi ruským lidem velice známý. Neustále putoval křížem krážem po celé zemi. Kolovaly o něm různé legendy. [...] On sám o svém původu a o svém mládí nemluvil. Nyní to již byl velmi letitý, ale čilý stařec s bílými vlasy a vousy, jejichž bělost přecházela do žluta až do zelena. Byl vysoký a hubený, ale měl plné růžové tváře, živé jiskrné oči a v jeho tváři i řeči se zračila dojemné dobrota. Oblečen byl vždy v bílé sutaně a plášti. [...] V čele evangelických účastníků koncilu stál vynikající německý teolog profesor Ernst Pauli. Byl to malý hubený stařeček s obrovským čelem, špičatým nosem a hladce vyholenou bradou. V očích měl jaksi zvláštní, pohněvaný a zároveň dobromyslný výraz. [...]
Císař stanul vedle trůnu, s majestátní blahosklonností pokynul a promluvil zvučným, příjemným hlasem: "Plnil jsem vždy své povinnosti podle své víry i svědomí. To je mi však málo. Milovaní bratři, má upřímná láska k vám touží být opětována. Chci abyste mne uznali nikoli z povinnosti, ale z hloubi srdce za svého skutečného vůdce ve všem, co je podnikáno pro blaho lidstva. [...] Moji milí křesťané, bohužel jste už odnepaměti rozděleni na různé konfese, nemůžete-li se však mezi sebou shodnout sami, doufám, že dosáhnu shody všech vašich skupin já, když jim všem prokáži stejnou lásku a stejnou ochotu uspokojit pravdivé aspirace každé z nich. [...] A já od vás za to, bratři katolíci, žádám pouze, abyste mne z hloubi srdce upřímně uznali jako svého jediného obhájce a protektora. Kdo z vás mne podle svého citu a svědomí za takového uznává, nechť přistoupí sem ke mně" - A ukázal na prázdná místa na pódiu.
S radostnými výkřiky vystoupila na pódium téměř všecka knížata katolické církve a po hlubokých poklonách směrem k císaři zaujali místa v křeslech. Avšak dole uprostřed chrámu, nehybný jako socha z mramoru, seděl na svém místě papež Petr II. Vše, co ho předtím obklopovalo, bylo na pódiu. Císař udiveně pohlédl na nehybného papeže a znovu promluvil zvýšeným hlasem: "Bratři pravoslavní! Komu je tato má vůle ze srdce milá, kdo z vás mne může ze srdce upřímně nazvat pravým vůdcem a vládcem, ať vystoupí sem!". Většina církevních hodnostářů Východu i Severu vystoupila s radostnými výkřiky na pódium. Stařec Jan se však ani nepohnul a když zástup kolem něho silně prořídl, vstal ze své lavice a přesedl blíže k papežovi Petrovi a jeho kroužku.
Císař se opět chopil slova: "Prosím vás ty, kteří pohlížejí na tento projev mé přízně se sympatiemi, a ty, kteří mne mohou s upřímným srdcem považovat za svého svrchovaného vůdce, aby přistoupili sem ke mně, novému doktoru teologie". Víc než polovina učených teologů postoupila k pódiu, i když s jistým otálením a váhavě. Jeden z nich najednou mávl rukou a místo aby sešel po schodech, seskočil rovnou z pódia. Potom pokulhávaje běžel za profesorem Paulim a menšinou, která při něm zůstala. Dole zbyly jen tři skupiny lidí, které se přiblížili k sobě a tísnili se kolem starce Jana, papeže Petra a profesora Pauliho.
Císař promluvil: "Co pro vás ještě mohu učinit? Vy podivní lidé, co ode mne žádáte?" Tu vztyčil se stařec Jan a pokorně mu odpověděl: "Na svoji otázku, co pro nás můžeš učinit, slyš naši přímou odpověď: vyznej nyní zde před námi Ježíše Krista [...]. Vyznej ho, a s láskou tě přijmeme jakožto pravého předchůdce jeho druhého, slavného příchodu". V císařově nitru se dálo cosi nedobrého. Zvedala se taková pekelná bouře jako ta, kterou zažil kdysi, oné osudné noci. Docela pozbyl vnitřní rovnováhy a všechny své myšlenky soustředil na to, aby se nepřestal ovládat a předčasně se neprozradil. Musel vyvinout nadlidské úsilí, aby se nevrhl s divokým řevem na toho, který k němu mluvil, a nezahryzl se do něho zuby. Náhle zaslechl známý tajemný hlas: "Mlč a ničeho se neboj!" Mlčel. Jen jeho mrtvolně bledá a zachmuřená tvář se křečovitě zkřivila a z očí mu sršely jiskry. [...]
Otevřenými okny chrámu bylo vidět, jak se přibližuje černé mračno, a brzy nastala tma. Stařec Jan neodvracel užaslý a vyděšený zrak od obličeje oněmělého císaře a najednou v hrůze odskočil nazpět, otočil se a vykřikl: "Dítky moje, Antikrist!" V tom okamžiku vzplanul v chrámu současně s ohlušující ránou hromu kulový blesk a zasáhl strace. Na okamžik vše strnulo a když se ohlušení křesťané vzpamatovali, stařec Jan ležel mrtev. Bledý, ale klidný císař se obrátil ke shromáždění: "Viděli jste Boží soud. Nepřál jsem si ničí smrt, můj nebeský otec však mstí svého milovaného syna". [...] Poté co oheň z nebes srazil šíleného odpůrce Jeho božského veličenstva, všeobecný koncil všeho křesťanstva jednomyslně uznal nejmocnějšího císaře Říma a celého světa za svého svrchovaného vůdce a vladaře.
Náhle zaznělo v chrámu hlasitě a výrazně jediné slovo, papež Petr II. povstal, třesoucí se hněvem pozdvihl svoji berlu směrem k císaři: "Náš jediný vladař je Ježíš Kristus [...]. Kdo však jsi ty? Pryč od nás, Kaine bratrovrahu. Já, sluha Boží navěky tě vyvrhuji jako odporného psa ze zahrady Boží a odevzdávám tě tvému otci Satanovi. Budiž proklet!" Anathema, anathema anathema! [řec. od ana-tithémi, vyzvednout - vyloučení z obce či církve]". Zatímco mluvil papež zaburácel hrom a poslední papež padl bezduchý na zem. "Tak zahynou rukou mého otce všichni mí nepřátelé," pravil císař. V chrámu zůstali dva mrtví a okolo nich se tísnili v kruhu křesťané, polomrtví strachem. Jediný, který nepozbyl rozvahy, byl profesor Pauli. Všeobecné zděšení jako by v něm probudilo veškeré duševní síly. Energickými kroky vystoupil na pódium, vzal list papíru a začal na něm něco psát, když dopsal, povstal a přečetl hromovým hlasem: "Vyjděte nyní se svou archou poslední úmluvy!" - pravil, ukazuje na oba zesnulé. Těla byla vyzdvižena na nosítka a zvolna zamířili k východu z Haram eš-šaríf. Zde byl průvod zastaven státním sekretářem, kterého vyslal císař. Doprovázel ho důstojník s gardovou četou: Vojáci se u východu zastavili a státní tajemník četl: "Příkaz Jeho božského veličenstva: Aby byl křesťanský lid přiveden k rozumu a ochráněn před lidmi zlé vůle, působícími pohoršení a zmatek, uznali jsme za vhodné vystavit veřejně mrtvoly obou buřičů, zabitých nebeským ohněm, aby se mohl každý přesvědčit, že jsou skutečně mrtvi. Jejich tvrdošíjné přívržence, kteří ve své zlobě odmítají veškerá naše dobrodiní a bláhově zavírají oči před zjevnými znameními samotného božství, osvobozuje naše milosrdenství a naše přímluva u otce nebeského od zasloužené smrti ohněm z nebes. Ponecháváme jim plnou svobodu s jediným omezením v zájmu obecného blaha: zakazuje se jim bydlet ve městech a jiných obydlených osadách, aby svými nenávistnými výmysly nepobuřovali a nesváděli nevinné a prostoduché lidi." Když dočetl, důstojník pokynul a osm vojáků přistoupili k nosítkům, na kterých ležela těla. "Nechť se naplní Písmo," řekl profesor Pauli, a křesťané nesoucí nosítka odevzdali je beze slova vojákům... [...]
Po obědě na císařském dvoře byli všichni účastníci koncilu pozváni do ohromného trůnního sálu poblíž místa, kde prý stál kdysi Šalamounův trůn. Tam císař prohlásil, že blaho církve bez jakýchkoli pochyb vyžaduje, aby neprodleně zvolili důstojného nástupce apoštola Petra. A že jménem všech křesťanů navrhuje Svatému kolegiu, aby zvolilo jeho milovaného přítele a bratra Apollonia. [...] Zatímco probíhala volba, přemlouval císař s mírností, moudře a výřečně pravoslavné i evangelické představitele církve, aby s ohledem na velkou novou éru křesťanských dějin ukončili staré spory, a zaručili se svým slovem, že Apollonius dokáže navždy odstranit veškerá zneužití papežské moci, která se stala v dějinách. Přesvědčeni touto řečí sepsali představitelé pravoslaví i protestantismu akt o sjednocení církví, a když se v sále za radostného jásotu celého shromáždění objevil Apollinius pravil: "Jsem právě tak pravý pravoslavný i pravý evangelík, jako jsem pravý katolík." Pak přistoupil k císaři, který ho objal a dlouho držel v náručí. Tu se v paláci i v chrámu objevily jakési světélkující body poletující všemi směry, které rostly a měnily se ve světelné bytosti podivných tvarů. Květiny na zemi padaly shůry a naplňovaly vzduch neznámou vůní. [...]
Mezitím bylo slyšet strašlivé podzemní dunění v severozápadním rohu středního paláce pod Kubbet al-Arváh, to znamená "Pod kupolí duchů", tam, kde je podle islámské tradice vchod do pekel. Na císařův pokyn se shromáždění vydalo tímto směrem a všichni tam zřetelně slyšeli bezpočet hlasů; byly tenké a pronikavé, napůl dětské, napůl ďábelské. Ty hlasy volaly: "Přišel čas, pusťte nás - spasitelé!" Když však Apollinius přitisknut ke skále zavolal třikrát cosi neznámou řečí, hlasy umlkly a podzemní dunění ustalo. [...]
Když nadešla noc, vyšel císař spolu s novým papežem na terasu a sklidili bouři nadšení. Ukláněli se přívětivě na všechny strany a přitom Apollinius z košů bral a vyhazoval do vzduchu římské svíce, rakety a ohnivé fontány, které se zapalovaly jeho dotekem. A to vše se po dopadu na zem měnilo v bezpočet různobarevných listů s plnomocnými a nepodmíněnými odpustky pro všechny hříchy minulé, přítomné i budoucí. Jásání lidu neznalo mezí. Pravda, někteří lidé tvrdili, že viděli na vlastní oči, jak se odpustky měnily v nejodpornější žáby a hady, nicméně většina lidu podlehla nadšení... V ten čas se křesťané na pustých pahorcích u Jericha věnovali půstu a modlitbě. [...]
✻
Z rozhovoru dámy s pánem o legendě o Antikristu:
Dáma: "V čem však je konečný smysl tohoto dramatu?
Já stejně nemohu pochopit, proč ten Antikrist tolik nenávidí Boha,
když je přitom v podstatě dobrý, a ne zlý."
Pán: "To je právě to, nikoli v podstatě. V tom je vše"
zdroj: "Tři rozhovory: Krátká legenda o Antikristu" Vladimír Solovjov (1900*), český překlad (Zvon, 1997)
*V. Solovjov zemřel 31.7.1900
české překlady:
"Legenda o Antikristu: fantastická povídka, již vložil Vl. Solovjev do své poslední práce Tři rozhovory", přeložila Anna Tesková (Olomouc: Krystal, 1936);
"Tři rozhovory: o válce, pokroku a konci světových dějin obsahující Krátkou legendu o Antikristu", přeložila Františka Sokolová (Pavel Mervart, 2011)
"Tři rozhovory : o válce, pokroku a konci světových dějin, obsahující krátkou legendu o "Antikristu a několik menších přiložených statí", přeložila a poznámkovým aparátem doplnila Františka Sokolová (Zvon, 1997);
