* fitra - knihovna *

Perský básník Šejch Mušarrifuddín ibn Muslihuddín Sa’dí ze Širázu prožil téměř celé třinácté století. Jak o něm praví perský literární historik, dožil se bezmála sta let, z nichž přibližně třicet let se učil, třicet let cestoval a třicet let psal. Za svého pestrého života poznal nejrůznější země, vládce dobré i špatné, lidskou moudrost i ušlechtilost stejně tak jako malichernost a nenávist, radost i smutek. Jedním slovem, poznal lidi. A nejen to, naučil se dívat na svět jejich očima. Jeho vzdělání současníci od něho očekávali tradiční hrdinné eposy – Sa´dí místo toho napsal dvě sbírky rad do života, plných hluboké moudrosti, těžce nabytých zkušeností, ale také plných zdravého lidového humoru a optimismu. A tyto rady, určené prostým, drobným lidem a psané břitkým, jiskřivě vtipným slohem, neztratily ani dnes, po sedmi stoletích, svou užitečnost. Navíc ještě potěší a pobaví svou překrásnou, vysoce uměleckou formou.

Obzorem svého myšlení i vším, v co věřil, a celým životem byl Ibn Munkiz muslimem 12.století. Byl to bojovný a hrdý emír, i když ho osud často pokořil a ponížil. Pocházel ze vznešeného kultivovaného rodu, vládnoucího na hradu Šajzaru nad Orientem s jeho rozsáhlým, třebaže proměnlivým územím.

Nizámího záměrem v tomto díle bylo vytvořit cosi jako „obraz dokonalých a také nezbyných sultánových pomocníků“, ale tím jak autor tyto vzory dokládá kratšími či delšími příběhy, vytvořil pro nás obraz své doby a jejího života. Dokonalé a nezbytné pomocníky vladařovy ovšem vidí právě v těch vzdělancích, jejichž obory jsou mu nejbližší, neboť je sám praktikoval; ty v jeho době také byly na vrcholu laické specializace: čtyři rozpravy dokazují lesk a slávu medicíny, hvězdářství (či spíše hvězdopravectví), básnictví a moudrých panovníkových rádců, sektářů – perských „dabírů“. Vzdělanec u něho musí mít vtip, pohotovost, prozíravost, nepopíratelné mistrovství a posvěcení.

Životní názory a postoje perského emíra z XI.stol., který po svých královských předcích zdědil urozené jméno a tradici kultivovanosti, ale asi jen pramálo hmotných statků, se vymykají naší představě zchudlého aristokrata. Autor Knihy rad si nezakládá na pýše ani na vybraných zálibách. Evropa, která si vůči Orientu připadala kdysi realističtější, nebrala na vědomí, že se tu pod pěstěnou květnicí slov rozkládá rovina skutků, v níž nevládnou iluze. Kajká´úsovo dílo, podávající souhrn ponaučení vlastnímu synu, tu druhou rovinu odhaluje a projevuje realismus a prakticismus, které nejsou jen výrazem třiašedesátileté životní zkušenosti, ale autentickým zrcadlem celé doby.

Na širokých i drobných plochách těchto příběhů oživil al-Džáhiz pro příští věky dobu, která představuje vrchol arabské slávy, pokud měříme slávu bohatstvím a přepychem, územním rozsahem a mocí, vzdělaností a kultivovanou snášenlivostí. Vypráví hlavně o lakomcích – a většinou takových, kteří zároveň ztělesňovali lesk této doby jako lidé čelní, zámožní, učení, duchaplní, a dokonce i těch, jejichž jméno dodnes neztrácí svůj zvuk, jako byl básník Abú Nuvás nebo filozof al-Kindí – a přece se těžko dá říci, že se tu pln jízlivosti a hořkosti prohrabuje rubem té slávy. Skrblictví bylo skoro nezbytným doprovodem společnosti jejíž vedoucí vrstvy ještě nedávno byly hladovějícími obyvateli pouští a přinesli si odtud tradice pohostinství a štědrosti takřka bezmezné, ideálů, které v nové společnosti nemohly vyhovovat a v srdcích bohatců budily nedůvěru a nevraživost.