* fitra - knihovna *

  Kniha seznamuje čtenáře s hlavními přístupy středověkých myslitelů reagujících na problematické postavení filozofie v arabském světě, jež vycházelo z úsilí harmonizovat řecké myšlenkové dědictví s náboženskou tradicí islámu. Proti těmto harmonizačním tendencím s cílem obrany náboženství před filozofy velmi ostře vystupovali mnozí vládci, učenci a duchovní. Postavení filozofů v arabském světě proto nebylo jednoduché. Mnozí museli své teze skrývat mezi řádky vědeckých spisů a vyhýbat se veřejnému filozofování. Vedle nepřátelského prostředí určovalo místo filozofie v tehdejší společnosti také mezi učenci všeobecně sdílené přesvědčení o škodlivosti filozofických názorů prezentovaných nepřipravenému posluchači či rozvoj arabské mystiky. Ibn Bádždža, andaluský filozof z 12. století, reaguje na nejasnou pozici filozofie v arabském prostředí a ve své filozofii osamoceného se snaží velmi důrazně spojit obec s životem filozofa. Nabízí tak v arabské filozofii zcela originální pojetí role fi...

  Tomáš Machula kriticky komentuje úvod Ondřeje Beránka v jeho překladu Ibn Rušda " Rozhodné pojednání o vztahu náboženství a filosofie " ( více o knize zde )  " Text Ibn Rušda, který právě vychází, se ovšem týká nikoli Aristotela, ale tématu, které je pro středověké filosofy obzvláště významné a citlivé – a to jak pro oblast islámu, tak pro židovství a křesťanství. Je to vztah filosofie a náboženství. Jako první představení tohoto autora v českém překladu je to rozhodně dobrá volba. Toho dobrého je na právě vydané knize více a rád bych tyto věci zmínil dříve, než se dostanu ke kritičtější části recenze, které se nelze vyhnout, protože kniha trpí také řadou vážných nedostatků.  Nejprve je třeba říci, že překládat a komentovat Averroa je úkol nesnadný. Vyžaduje totiž znalost středověké filosofie, historiografie, arabského jazyka i náboženství. A v případě náboženství jde především o islám, ale také o křesťanství, přinejmenším tehdy, chce-li se autor zabývat Averroovým vli...

"Al-Džábirí byl především filosof post-koloniality, jež ho přivedla ke kritické reflexy islámské tradice. (...) Právě tato post-koloniální situace je i kontextem, ve kterém se vyvíjí myšlení al-Džábirího. Byl aktivním intelektuálem politické nezávislosti, jakož i intelektuální emancipace Maročanů a posléze obecně Arabů. Zasazoval se o popularizaci filosofie jako nástroje racionálního myšlení na nižších stupních škol, byl advokátem autochtonní modernizace své země: tedy požadavku, aby společenské reformy slepě nekopírovaly západní vzory, ale reflektovaly stěžejní etapy evropského i arabského rozvoje." (...) Na rozdíl od levicových intelektuálů se k pojmu kulturního dědictví a islámské tradice nestaví rozpačitě, nýbrž systematicky a kriticky. Argumentuje pro to, že pro projekt autentické modernizace je důležité se tradicí zabývat, ale odmítá islamistický sen o obnovení minulosti skrze její pouhou imitaci. Tradicí, dědictvím myslí celý bohatý korpus arabského a islámského my...

download PDF „Arabská a evropská věda mezi antikou a středověkem“ (ed. P. Houser "Kapka metanového deště") Praha 2007 „Arabské intelektuální inspirace latinského Západu kolem roku 1000“ (Dějiny věd a techniky 46/4, 2013) „Aritmetika a Bůh na přelomu antiky a středověku“ ("Situovaná věda: Filozofické a společenské kontexty vědeckého poznání", ed. Z. Kalnická, M. Škabraha, Ostrava 2013 "Bůh v Ibn Sínově božské vědě“ (Nový Orient 60/2, 2005) „Cesty arabské a raně středověké vědy I: Zmizela věda z Evropy?“ (Computerworld – Scienceworld, Praha 2006) „Dvě aristotelské disputace na ottonském císařském dvoře“ (Aithér: Časopis pro studium řecké a latinské filosofické tradice 7/13, 2015) „Filosofie jako hra: matematické hry středověkých intelektuálů“ (Filosofie v provincii / Filozofia na prowincji, ed. A. Olech, M. Otisk, Ostrava 2016) "Heinzmannova Středověká filosofie" Marek Otisk (recenze) „Ibn Rušdův Bůh mezi metafyzikou a fyzikou“ (Nový ...

Výbor z díla filosofů, kteří položili základy evropského myšlení v 6. a 5. stol. př. n. l., v období společenských změn, které si vynutily živelně materialistické řešení různých ideologických, hlavně kosmologických otázek. Z hlediska abrahámovských náboženství a monoteistické tradice v Evropě, je důležitá kapitola textů Xenofanése z Kolofónu, ve své tvorbě kritizoval řecký polyteismus a antropomorfismus: „Než lidé myslí o bozích, že se rodí, lidské že mají šaty a hlas i postavu lidskou. Aithiopové svým bohům nos tupý a černou pleť přikřkli, Thrákové svým oči modré a vlasy dávají rudé. Kdyby však voli a lvi a koně též dostali ruce anebo uměli kreslit i vyrábět tak jako lidé, koně by podobná koňům a voli podobná volům kreslili podoby bohů a právě taková těla jejich by robili, jakou i sami postavu mají.“ * Xenofanés je přesvědčen, že člověk potřebuje boha, který je nadosobního charakteru. Nebude to již bůh antropomorfní. Jeho bůh je skutečný vládce, která vše sjednocuje, pojímá ...

Století XIII. je zlatým věkem scholastiky a dobou největšího rozkvětu filosofie středověké vůbec. Příčiny rozkvětu toho bývají uváděny zejména tři: vznik a rozvoj universit, především pařížské a oxfordské, založení tzv., žebraných řádů, jejichž údové horlivě se účastnili vědecké práce, a posléze seznámení křesťanského západu s četnými filosofickými spisy, v prvé řadě Aristotelovými. Nikterak nepodceňujíce prvých dvou činitelů můžeme bez rozpaků přisouditi největší význam poznání spisů Aristotelových. V nich našli tehdejší filosofové hojnost nových, netušených problémů a hned také jejich řešení, v nich našli filosofii, jež více než kterákoli jiná byla způsobilá, aby základy náboženství křesťanského vědecky odůvodnila a poznání z rozumu i z víry čerpané v harmonický celek sloučila, jimi rozšířil se duševní obzor a pole spekulace. (...) Avšak čestného a vlivného svého postavení nedobyl si Aristoteles rázem; církev neotevřela svých škol pohanskému filosofu bez jistého váhání, ano odpo...

Marocký profesor Muhammad ‘Ábid al-Džábirí (1935–2010) ( více o autorovi z de ) byl jedním z  nejvýznamnějších arabských filosofů současnosti. Je autorem velmi významné Kritiky arabského rozumu, ve čtyřech svazcích (Rozvoj arabského rozumu, 1984; Struktura arabského rozumu, 1986; Arabský politický rozum, 1990; Arabský etický rozum, 2001). Ta je kritikou (ve smyslu analýzy) celé arabské vědecké kultury. Ukazuje meze a  originální přínosy arabského myšlení, čímž vyvolává rozsáhlou debatu v akademickém světě i v politice. Kniha, kterou držíte v ruce, je úvodem ke zmíněným čtyřem svazkům. Arabské myšlení se dnes zdá být v napětí mezi fundamentalismem, který chce rekonstruovat současnost podle idealizované minulosti, a  dovezeným modernismem, který odmítá tradici. Al-Džábirí odmítá toto falešné napětí a zkoumá tvůrčí filozofickou cestu k arabské modernitě. Jeho progresivní kritika mu umožňuje stanovit principy čtení koncepčních přístupů arabského rozumu. Tato kniha evropsk...

Výklad představuje hlavní postavy středověké myšlenkové tradice od počátků scholastické disputace a aristotelské recepce ve 12. století až po Gabriela Biela (+ 1495). Oproti výkladu A. de Libery , který v řadě Dějiny filosofie již vyšel a který věnuje rovnoměrný prostor byzantské, židovské, islámské i latinské tradici, se Kobuschova prezentace soustředí na klíčové autory křesťanského Západu.

V prvním rozhovoru s arabistou Lubošem Kropáčkem (září 2011) převládal převážně politický islám jako hlavní téma a nezbylo mnoho prostoru pro muslimskou filosofii (falsafa), což se tímto rozhovorem pokusíme částečně napravit.  Téma falsafy představil českému čtenáři již v roce 1957 Ivan Hrbek svým překladem filosofického románu Ibn Tufajla, " Živý, syn bdícího ", který Luboš Kropáček v roce 2011 revidoval a doplnil překladem Tufajlovy předmluvy (Muqaddima), a dále napsal úvod a poznámkový komentář.  Další možnost setkat se s muslimským učencem byla prostřednictvím Ghazzálího " Zachránce bloudícího " (Vyšehrad, 2005). 

Donedávna to téměř vypadalo, že cestopis Ibn Battúty nebo filosofický román Ibn Tufajla budou jedny z mála překladů z arabštiny zprostředkovávající autenticky život a myšlení islámského světa, který dříve o sobě nejčastěji dával vědět prostřednictvím pohádek Tisíce a jedné noci a v současnosti zase spíše skrze média.

Filosof Abú ´l-Walíd ibn Rušd (Averroes, 1126–1198) je dodnes považován za jednoho z největších islámských filosofů a nejčistšího aristotelika. Přejal a rozvinul racionalismus řecké filosofické tradice a přeměnil ho v mocný intelektuální nástroj sloužící k odhalování pravdy, aniž by k tomu bylo zapotřebí náboženství. Jeho význam pro Evropu byl tak zcela určující – svými myšlenkami Ibn Rušd přispěl k růstu scholastiky a renesance a ovlivnil další významné myslitele, jako byli např. sv. Tomáš Akvinský či Maimonides.

poznámka : Abú Bakr ibn Tufajl "Živý, syn Bdícího" (AUDIOKNIHA) Z řady překladů Ivana Hrbka jsou nejvíce zmiňovány díla z edice „Živá díla minulosti“ (Ibn Battúta, Ibn Chaldún, al-Mas’údí) a hlavně Korán (Al-Qur´an), dále pak překlady prózy (Táhá Husajn nebo Ghassán Kanafání). Mezi těmito publikacemi tvoří výjimku dílo, které se zabývá muslimskou filosofií a jejímž autorem je filosof a lékař Abu Bakr ibn Tufajl, který žil ve 12. století, v období muslimské vlády ve Španělsku (od 7. do 15. století ). Dílo „Živý syn Bdícího" (arab.“ Risála Hajj ibn Jakzán), a i jeho autor, představují filosofii převážně aristotelského typu v logice, fyzice, psychologii a přírodních vědách, neboť ta je také nedílnou součástí muslimské filosofie. Dále dílo reflektuje východiska novoplatonismu, který byl na základě mylně přisuzovaného autorství tzv. "Aristotelovy theologie" (jejímž autorem byl ve skutečnosti Porfyrios, žák a propagátor myšlenek Plótína) rovněž součástí filosofi...

Dějiny středověké filosofie se obvykle píší z hlediska západního křesťanství. Tento přístup má své důsledky. Stanovuje předmět zkoumání i příslušné problémy a oblasti, třídí, rozděluje, proškrtává a člení podle svých perspektiv, zájmů a tradic, vrhá to či ono v zapomínání, vtiskuje výsledkům své zaměření a své předpisy a také budí dojem, že středověké období bylo jednotné.

Kniha  V.V.Sokolova  Středověká filozofie přehledně seznámí čtenáře s učením i s životními osudy významných představitelů středověkého myšlení od období poznání antiky až po vrchol a rozklad scholastiky. Autor přitom sleduje a objasňuje nejen hlavní směry ve vývoji teologicko-filozofické problematiky této doby, ale upozorňuje také na řadu zásadních otázek, které byly v jejich rámci řešeny a měly přes svou převážně teologickou formu důležité místo v celkovém vývoji filozofie. Za postavami křesťanských teologů a náboženských teoretiků, jsou představeni i hlavní osobnosti islámské filozofie, včetně její historie. Autor se věnuje jménům Al-Kindí, Al-Fárábí nebo Ibn Rušd a Al-Ghazzálí a porovnává jednotlivé názory těchto postav z islámské historie. Tato monografie je ideální zdroj informací pro čtenáře českých překladů Al-Ghazzálího " Zachránce bloudícího " a " Výklenek světel " nebo Ibn Rušdovo " Rozhodné pojednání ". Pro úplné pochopení textu je dů...

Islámská filosofie je daleko rozsáhlejším komplexem než je to, co se pod titulem „arabská filosofie“ objevuje běžně v evropských učebnicích dějin filosofie, které se stereotypně omezují na tři či čtyři postavy. Chceme-li však skutečně poznat, co tato „arabská filosofie“ přináší, musíme ji nutně ukázat v širším kontextu, v kontextu, v němž vyrůstala a který jí byl vlastní. Samostatná specializovaná filosofie, „falsafa“, byla i v islámském světě zřetelně oddělována od ostatního islámského myšlení, byla dokonce vždy chápána jako cosi cizího, a z mnoha hledisek také skutečně tímto čímsi cizím byla. Její existence je krátkodobá, ne o moc delší než dvě století, a její vliv na islámský duchovní život byl i v době jejího rozkvětu dost malý a později prakticky vůbec žádný. Daleko větší ohlas měla vlastně ve světě křesťanském, než v islámském. Kdybychom se tedy přidržovali jen islámské (arabsky psané) „falsafy“, nezískali bychom ani náhodou obraz o skutečném duchovním dění v islámu a o j...

Dvanácté století zanechalo v dějinách filosofického myšlení značné množství výrazných stop. Zatímco v křesťanském prostředí lze zaznamenat zvýšený zájem o řadu filosofických témat, v islámském světě zažívá ve stejné době vrchol západní větev tamního proudu falsafy, tedy arabsky psané filosofie. Právě islámská filosofie je pro latiníky velkým inspiračním zdrojem, a 12. stol. je proto mimo jiné dobou čilé překladatelské práce, během níž se do latiny překládají mnohá díla arabské provincie, včetně antického vědeckého a filosofického dědictví, které bylo mezi muslimy intenzivně užíváno.

Kniha „Velké postavy východního myšlení“ je souborem více jak než sta portrétů význačných filozofů a náboženských myslitelů Číny, Indie, Japonska, Korey a islámského světa. Každý medailon obsahuje souhrn a stručný výklad ústředních myšlenek jednoho významného představitele východních myšlenkových proudů. Text by měl čtenáři poskytnout zasvěcený úvod do širší problematiky daného tématu.

Mohammad Abed al-Jabri is one of the most influential political philosophers in the contemporary Middle East. A critical rationalist in the tradition of Avincenna and Averroes, he emphasizes the distinctive political and cultural heritage of the Arab world while rejecting the philosophical discourses that have been used to obscure its democratic deficit.

Arab-Islamic Philosophy: A Contemporary Critique (Middle East Monograph Series) Mohammed 'Abed al-Jabri The distinguished Moroccan philosopher Mohammed Abed al-Jabri, in this summary of his own work, examines the status of Arab thought in the late twentieth century. Al-Jabri rejects what he calls the current polarization of Arab thought between an imported modernism that disregards Arab tradition and a fundamentalism that would reconstruct the present in the image of an idealized past.