"Zoufalství a hlad" Alan Marshall (1963) - Hospodářská krize v Austrálii, 30. léta
foto: Frederick Oswald Barnett (1883–1972) byl australský fotograf a sociální reformátor. (wikipedia)
F. Oswald Barnett "Hospodářská krize v Austrálii, 30. léta", více @The Great Depression in Australia
" Večer jsem se stravoval v laciných jídelnách, potom bloudil po ulicích a zaznamenával si do zápisníku, co jsem viděl a slyšel. Vedle hotelu v Elizabeth Street vedla úzká ulička. Každý večer kolem půl deváté jsem tu viděl frontu lidí seřazených podél boční zdi budovy, která lemovala vchod do zadních dveří. Tam obnažovalo světlo z hlavní cesty obličeje ve frontě. V čele fronty vedle dveří stáli lidé v polotmě. Uvažoval jsem, nač tam čekají. Stáli většinou mlčky, někteří potahovali z nedopalků cigaret, které sebrali na ulici a přechovávali v plechovkách od tabáku, jiní se zasmušile choulili a bezvýrazně zírali před sebe. Nebyli to mladí lidé; většině z nich bylo přes čtyřicet. V dlouhém období nezaměstnanosti dospěli do stavu, kdy je optimismus opustil. Byli ošumělí a zarostlí. Dávno jim přestalo záležet na tom, jak vypadají. Neměli peníze, aby si koupili mýdlo, pastu na zuby, krém na boty, aby si dali ostříhat vlasy.
Popraskané boty ani nestály za to, aby je čistili. Skláněli se pod tíhou beznaděje. Jejich problémem bylo jídlo. Na tom jedině jim záleželo. Zařadil jsem se do fronty. Stál jsem za mužem v šedivém svetru s lokty vyspravenými modrou vlnou. Klobouk neměl. Nečesané a notně zaprášené vlasy mu trčely ztuha v chomáčích podobných trávě. Obličej mu brázdily hluboké vrásky. Rty měl suché a rozpraskané v šedivé šupiny. Opíral se zády o stěnu a upřeně hleděl na zem. Po chvíli zvedl hlavu a podíval se na mne. „Budeš potřebovat noviny, sportovče,“ pravil, když si mě krátce prohlédl. „Cože... Ano,“ odpověděl jsem. „Nemám je.“ V ruce držel noviny. Vytáhl dvojlist ze složky a podal mi jej. „Tady, vem si."
Vzal jsem arch a složil jej. Pak jsem stál, třímal jej v ruce a čekal; nač, to jsem nevěděl. Všichni muži drželi noviny. Také čekali, papíry složené pod paží. Muž v čele fronty rozestřel na dlažební kostky před sebou několik novinových papírů. Na temném podkladě dlažby vytvořily bílý obdélník. Náhle se otevřely dveře; dva kamenné schody je dělily od obdélníku papíru. Fronta se probudila ze strnulosti a ožila vidinou určitého cíle. Pohnula se vpřed, rozdělila se a semkla kolem papíru na zemi. Ve dveřích se objevil muž ve špinavé bílé zástěře. Na rameni nesl popelnici. Holými pažemi s vyhrnutými rukávy si ji tiskl k hlavě. Popelnice byla tak přeplněná odpadky, že víko nesedělo pevně na vršku, ale v ostrém úhlu balancovalo na překypujícím obsahu. „Couvněte,“ volal muž. Popelnice byla těžká. Obrátil ji a vysypal na rozprostřené noviny nahromaděné kuchyňské odpadky, jak je přinesl den v hotelu. Tvořily třaslavou hromadu, která, jak jsem pozoroval, obklopená hnědou tekutinou, se rozvalila až к okrajům novinového obdélníku. „Tak tu to máte,“ prohlásil muž v zástěře. Prázdnou popelnici nesl zpět do dveří. Nyní se ujal díla muž, který stál v čele fronty. Měl šedé vlasy a počínal si zdatně. „Kolik je nás?" zeptal se.
„Dvanáct,“ odpověděl někdo. Rychle se naklonil nad hromadu a pohroužil do ní hluboko obě ruce. Rychle rozdělil hmotu na dvanáct hromádek; odstrkával jednu od druhé, aby si udělal místo. „Tak kdo je první?“ zeptal se. Stařec k němu napřáhl kloubnaté ruce. Držel v nich svůj arch novin. Šedovlasý muž zvedl mokvavou hmotu z odpadku a položil ji na papír. Stařec ustoupil. „Výborně! Kdo je na řadě? Pojď!" Hromádky, skvrnité vlhkými čajovými lístky, obsahovaly nasekané kosti, tučné zbytky z řízků, kůrky koláčů, promočený chléb, šlachovité kusy pečeně, naložené tučné hovězí, slupky z brambor, potřísněné šťávou, hrudky rýžového nákypu, zelí, kousky mrkve a nakousnuté porce sýra. S tím vším se mísila černá kávová sedlina.
Každý nebožák dostal svůj díl, ustoupil stranou a obrátil se zády. Nechtěl, aby ho ostatní viděli. Zbavovalo ho to posledního zbytku pýchy, kterou stále ještě pociťoval. Chlemstali žrádlo jako psi. Vzdálil jsem se od skupiny. „Není mi dobře,“ obrátil jsem se na jednoho chudáka. „Vezmi si můj příděl.“ Z těchhle lidí se nestali společenští vyděděnci, protože by byli charakterově špatní, že by byli líní, že by pili či že by byli neschopní pracovat. Tohle z nich udělala nezaměstnanost s průvodními zjevy: zoufalstvím a hladem. Pokud byly časy dobré, pracovali a živili rodinu. Co nyní dělají ženy a děti, které na nich byly kdysi závislé? Vyšel jsem na Elizabeth Street do světla a vlnících se davů. Chodci míjeli ústí uličky, povídali si a smáli se. Nevěděli, co se děje tak blízko nich. Nikdo se nepodíval do uličky. Pospíchali domů. Připozdívalo se. Po chvíli se ti z fronty vynořili a smísili se s davem, směřujícím k domovu. Nevěděl jsem, kam ti ubožáci jdou."
zdroj: Alan Marshall "Ve vlastním srdci" (1963, česky 1980), s. 85-87, přel. Ladislav Smutek
(F.W. Cheshire, Melbourne, 1963)
©National Portrait Gallery
_part%2BI..jpg)