* fitra - knihovna *

  Nadčasové (audio-blog) · Jevgenij Zamjatin "My" (1920), esej Ivany Ryčlové (Ruske dilema, 2006)

"Podstatou mého výkladu však není fakt, že televize má zábavný charakter, ale že učinila ze zábavy přirozenou formu zobrazeni jakékoli skutečnosti. Televizní přijímač nás udržuje v neustálém styku se světem, ale má přitom stále tutéž, neměnnou, smějící se masku. Problém nespočívá v tom, že televize nabízí zábavná témata, nýbrž že jakékoli téma převádí na zábavu, což je úplně jiná otázka. Řekněme to ještě jinak: zábava je zastřešující ideologií veškeré televizní komunikace. Nezáleží na tom, co je předmětem zobrazení a jaký je úhel pohledu; nad vším se vznáší předpoklad, že nám to má přinášet především zábavu a potěšení. (...) Řešení, které navrhuji, je vlastně totéž, jaké navrhoval už Aldous Huxley, a stěží ho mohu překonat. Společně s H. G. Wellsem byl Huxley přesvědčen, že máme na vybranou mezi vzdělaností a katastrofou, a vytrvale psal o tom, jak je nutné, abychom porozuměli politickému a epistemologickému významu médií. Snažil se nám totiž sdělit, že tragédie obyvatel „překrás

"Bylo téměř normální, že lidé po třicítce se báli svých vlastních dětí. A měli proč, nebylo týdne, aby Timesy nepřinesly článeček o tom, jak nějaký malý donašeč, který poslouchá za dveřmi – všeobecně se používal výraz "dětský hrdina" – zaslechl kompromitující poznámku a udal své rodiče Ideopolicii." Fanon77 · George Orwell "1984": Dětský hrdina Fanon77 · George Orwell "1984": Dekonstrukce reality Fanon77 · George Orwell "1984": Vědět/nevědět (Double-Think) Fanon77 · George Orwell "1984": Věšení zajatců Fanon77 · George Orwell "1984": Ničení slov

"Bylo hrozně nebezpečné nechat myšlenkám volný průběh, když byl člověk někde na veřejném místě anebo v dosahu obrazovky . I nejmenší drobnost vás mohla prozradit. Nervový tik, neuvědomělý výraz úzkosti, zvyk brblat si sám pro sebe – cokoli, co mělo v sobě náznak nenormálnosti, náznak toho, že máte co skrývat. V každém případě nosit na tváři nenáležitý výraz (například nedůvěřivý pohled, když se oznamovalo nějaké vítězství) bylo samo o sobě přestupkem , který mohl být trestán. V newspeaku pro to dokonce existovalo slovo – face-Crime..." Fanon77 · George Orwell "1984": Kontrola chování/Face-Crime "Odkudsi z konce uličky se linula vůně pražené kávy – pravé kávy, ne Kávy vítězství. Winston se bezděčně zastavil. Snad na dvě vteřiny si zase octl v polozapomenutém světě dětství. Vtom bouchly dveře a odřízly tu vůni tak prudce, jako by to byl prchavý zvuk. Ušel několik kilometrů po chodnících a v bércovém vředu mu cukalo. Už po druhé za tři týdny vynechal večer ve S

foto: Documerika, philadelphia, the city" dick swanson "Kultura narcismu" Christopher Lasch (Triton, 2016)  Angl. originál: Culture of narcissism: American Life in an Age of Diminishing Expectations (1979, W. W. Norton & Company) "Narcismus [...] upírá na svůj odraz ani ne tak pohled plný obdivu jako spíše pohled, který nepřetržitě pátrá po vadách, známkách únavy, rozkladu." (s. 108) "...masová kultura romantického úniku jim do hlavy cpe vidinu zážitků, jež jsou nad jejich prostředky - i nad jejich emocionální i imaginativní schopnosti -, a tím přispívá k dalšímu znehodnocení rutiny. Disproporce mezi světem romantickým a skutečným, světem krásných lidí a lidí obyčejných, vytváří právě onen ironický odstup, který sice tlumí bolest, ale také ochromuje vůli změnit sociální podmínky, vylepšit byť jen nepatrně práci a hru a navrátit smysl a důstojnost všednímu životu. Únik skrze ironii a kritické sebeuvědomění je v každém případě sám o sobě iluzí; v nejlep

„Jaké zlo budete tolerovat záleží na tom, po jakém dobru toužíte.*“ "Which evil you tolerate depends on what good you pursue.*" * "The Corrosion of Character: The Personal Consequences of Work in the New Capitalism"  Richard Sennett  (1998, W. W. Norton & Company) Richard Sennett @International Book Festival (21/08/2015) Audio (mp3) 01:02:25 "Richard Sennett - Respekt ve světě nerovnosti" Pavel Procházka @Sociální studia / Social Studies, 01/2005 (článek v PDF) Nová kniha Richarda Sennetta je očekávaným „pokračováním“ jeho úspěšné knihy Corrosion of Character: The Personal Consequence of Work in the New Capitalism, avšak může přinést mnohým čtenářům zklamání. Nenabízí totiž žádné jednoznačné řešení naléhavých problémů současného světa nastíněných v jeho předchozí knize. Nabízet jednoznačné řešení nebo lék ovšem není jejím účelem, není to kniha o praktické politice sociálního státu. Týká se především hledání cesty k politice respektu a zkoumání slepých

    foto: Dr. Ahmed Osman @Sapelo (March 2020) Příběh Malcolma X a jeho setkání se sunnitským islámem se nejčastěji vykládá jeho odchodem z hnutí Národ islámu a následně pak vykonáním pouti do Mekky v dubnu 1964. V téměř půlhodinovém dokumentu dvojice Sophie Schrago a Hishama Aidia nazvaném "Malcolm X a Súdánci" je odvyprávěn příběh, který Malcolmovo setkání se sunnitským islámem datuje o dva roky dříve. Dále je ale nutno podotknout, že potýkání se s muslimskou kritikou vůči vůdci hnut Národa islámu Elihaj Muhammadem bylo již od konce 50. let, kdy jej obviňovali z hereze a z hrubé neznalosti islámské teologie. Oba představitelé hnutí procestovali v roce 1959 Blízký východ a africké státy a tyto cesty otřásly jejich uzavřeným a v mnoha ohledech ahistorickým výkladem světa a historie černých muslimů, že neměli již jinou možnost a sunnitskou tradici začít reflektovat a částečně přijímat. Změna přišla skutečně ihned a samotný Elijah Muhammad přejmenoval své "chrámy" na

 

Tématem tohoto čísla Tvaru je strach. Rovnou se tedy zeptám: Je strach filosofické téma? Určitě. Já chápu filosofii v souvislosti umění a náboženství a strach je přirozená reakce na pocit nezajištěnosti – je to snaha najít orientaci, řád. A řád může mít podobu filosofických, racionálních nebo náboženských úvah. Takže filosofii bych chápala jako odpověď na lidské úzkosti tváří v tvář světu, na úzkosti, které jsou dobře doložitelné odjakživa a jsou přirozené. Byť samozřejmě třeba antická filosofie nechápe strach jako primární popud k filosofii. To se objevuje až ve dvacátém století, kdy Camus říká, že dnes už máme jediný popud k filosofii, a tím je právě strach – ze sebe a z druhého. Ale vidíme už od novověku, že strach nově získává filosofickou relevanci. Nemůžeme říct, že by teprve tehdy získal relevanci lidskou, ale filosoficky je více tematizován. Čím to je? Proč se v novověku vytvořilo pole pro tematizování strachu? To by mě taky zajímalo, ale mám takový tip: Bude to souviset s tím,

"Nebudou s tebou spokojeni ani židé, ani křesťané, pokud nebudeš následovat náboženství jejich. Rci: „Vedení Boží je jediné správné vedení!“ Budeš-li však následovat učení jejich scestná poté, co dostalo se ti vědění, nenalezneš pak proti Bohu ani ochránce, ani pomocníka žádného." Korán, súra Al-Baqara (2:120) Název tohoto textu je mírně upravený název přednášky islamologa Lukáše Noska, které proběhla před dvěma lety a nesla název "Nebudiž žádného donucování v náboženství!" (K 2,256), aneb o ambivalenci vztahu muslimů k násilí" 7.2.2019 (1) . Lukáš Nosek dostál názvu své přednášky a skutečně výsledek byl velmi ambivalentní, a to je právě ten problém, který s jeho prezentací "násilí" v islámu mám. Konkrétně se jedná o kritiku formy a interpretace termínů, které nejsou ryze islámské, ale zcela univerzální a všichni bychom je měli chápat podobně. Rovněž vidím jako problematické vytvoření referenčního rámce, ve kterém se islám následně odprezentuje nemus

V posledních třech letech (1) se díky religionistům Pavlu Hoškovi (ETF) a Zdeňku Vojtíškovi (HTF) dostalo jméno Jaroslava Foglara opět do povědomí a to ne jen jako tvůrce příběhu o Rychlých šípech a tajemné čtvrti Stínadla, ale jako autora, v jehož díle je možné vidět i prvky spirituality a kromě výchovného smyslu, může Foglarovo dílo fungovat jako iniciační text, který náctiletému čtenáři zprostředkuje mystiku a tajemno. Zkrátka oba religionisté dospěli k závěru: "zdá se, že nastal čas pokusit se interpretovat Foglarovo výchovné a literární dílo také z hlediska vědy o náboženství." (2) Řeč je tedy o něčem novém, na co se ve Foglarových knihách takto přiznaně a veřejně nepoukázalo. Dnes ale při čtení Foglarových knih můžete také dojít k dojmu, že jsme o něco definitivně přišli, a tím je kladný hrdina, jako archetypální vzor.  K tomuto zjištění není třeba až moc důsledné rešerše a stačí se jen podívat do oddělení dětských knih nebo na dětské animované filmy. Velmi patrný je