"Tajemství sametu: O zákulisí převratu 1989 s režisérem Jiřím Svobodou" Kantůrková, Eva (Akropolis, 2013)

 

Fanon77 · Tajemství sametu: O zákulisí převratu 1989" Jiří Svoboda a Eva Kantůrková, Eva (Akropolis, 2013)

"Tajemství sametu: O zákulisí převratu 1989 s režisérem Jiřím Svobodou"
Kantůrková, Eva (Akropolis, 2013), 220 s.
e-kniha (PDF)

Anotace
"Při práci nad televizním scénářem o postavě Mistra Jana Husa se sešli spisovatelka Eva Kantůrková a režisér Jiří Svoboda. Debaty, které spolu v druhé polovině loňského roku vedli prostřednictvím e-mailů, jsou zcela nevšední. Otevírají Pandořinu skříňku, dotýkají se neuralgických míst našich životů, bolestné zkušenosti uplynulých desetiletí, podrobených nejrůznější nepřízni; uvažují o příčinách i podobě listopadového převratu, o zákulisí politických špiček, o počátku 90. let, kdy Jiří Svoboda stanul v čele KSČM (včetně brutálního atentátu na něj), o současné vládě a poměrech v ČR. Chvílemi to vypadá jako setkání vody a ohně, nebe a pekla - ale vždy je to setkání s odzbrojující tolerancí, úctou a respektem k názoru toho druhého. Rys, v dnešní době u nás stále méně častý... "

Ukázka z knihy:

"Souhlasil jsem s Václavem Klausem, že Občanské fórum, chápané jako sjednocující síla celé společnosti, je krátkodobou záležitostí revolučních měsíců. A nutně musí dojít k polarizaci pravolevého politického spektra, jak to do nedávná bylo běžné v demokratických systémech."

s.15

"Nejsem obětí nějaké spiklenecké teorie, zažil jsem to v hotelu Oktjabrskaja, kam jsem se dostal během služební cesty do Moskvy v roce 1987. Moje plaidoyer za Štrougala poslouchali jen znuděně. Zajímalo je, jak by asi veřejnost v Československu přijala vstup V. Havla do nějaké vlivné politické funkce."

S. 39

"Pokud byste si dala tu práci, našla byste v dnes již nevýznamném běhu událostí jara 1987 velkou schůzi členů pražské organizace KSČ (jmenovalo se to snad Aktiv), kde Štrougal ve velmi reformistickém projevu poprvé na tak vysoké úrovni promluvil otevřeně o změně postoje k bývalým členům KSČ, kteří byli po okupaci 1968 vyloučeni či vyškrtnuti ze strany. To znamenalo zcela jistě počátek možné revize pohledu na rok 1968. Paradoxem je, že mezi účastníky Aktivu byl i Milouš Jakeš. Ten se ale od Štrougala v řádu týdnů oddělil – domnívám se, že mu z Moskvy jeho „načalstvo“ sdělilo, že jen na rigidním ideologickém křídle má šanci stát se generálním tajemníkem. Není mně dodnes jasné, jak by se „reformátoři“ mohli s rokem 1968 vyrovnat, když i oni tvořili součást špičky, etablované sovětskou invazí. Ale to je jiná otázka."

S. 53

"Když se mě Šachnazarov zeptal, jaké mám kontakty s disentem, měl jsem napřed pochybnost, zda mu dobře rozumím, a pak jsem se začal opravdu bát – byl jsem v Moskvě (!!!) a netušil jsem, zda taková otázka není provokací. Neměl jsem ani nejmenší chuť strávit čas někde na Ljublance. Opatrně jsem přiznal, že se občas vídám s Čestmírem Císařem a s některými dalšími osmašedesátníky. Šachnazarova ale zajímal pouze Václav Havel a jeho okolí, a také, jak by širší veřejnost přijala jeho vstup do vysoké politické funkce. Domníval jsem se ovšem, že hovoří třeba o pozici ministra kultury. I když (pokud si vzpomenete na poměry let 86/87) i to bylo zcela nepředstavitelné; na oddělení ÚV panoval stále stejně krajně rigidní příznivec sovětské invaze z roku 1968 Miroslav Müller, který měl v Moskvě pevné krytí, s nímž se nedokázal vyrovnat ani jemu formálně nadřízený tajemník Havlín, a ani Husák. Po pravdě jsem Šachnazarovi řekl, že širší veřejnost asi Václava Havla příliš nezná – jeho hry z konce šedesátých let byly známé výhradně v pražských intelektuálních kruzích a v Brně či Ústí. Nicméně v rámci dosažení jakéhosi národního konsenzu by taková politická pozice (stále jsem myslel na ministra kultury) byla akceptována. Moje představa v těchto fantaziích však směřovala spíše k Milanu Kunderovi nebo Josefu Škvoreckému, kteří měli vysoký umělecký kredit i u širší veřejnosti a zdálo se mi, že by představovali most nejen k disentu, ale rovněž k posrpnové emigraci."

S. 55

"O dva dny dříve někdo otočil čelo průvodu demonstrantů na Národní třídu. Bylo zcela logické, že totalitní moc nasadila pohotovostní protidemonstrační pluk, aby přehradila možnou cestu na Václavské náměstí (a kníže aby kopí nepotěžkal). Jakou logiku ale měly transportéry, které uzavřely možnost vytlačit demonstranty zpátky na nábřeží? A proč si pak v podloubí, kde je dodnes památníček, lehl na zem „student Růžička“, jinak kádrový důstojník StB, nechal se přikrýt vlajkou a předstíral, že je mrtvý? Proč dobře organizované policejní mašinérii trvalo tak dlouho, než ukázala veřejnosti studenta Šmída, těšícího se dobrému zdraví? A proč ty červené barety nezamířily 19. listopadu do Činoherního klubu, kde se mohly s celou opozicí vypořádat poměrně lehce a diskrétně? [...] Jsem přesvědčen, že vývoj překotně směřoval k začátku prosince 1989, kdy se měl Gorbačov setkat na Maltě s prezidentem Bushem. Setkání mělo skvělou mediální koncovku v prohlášení Gorbačovova mluvčího, že 3. 12. 1989 ve 23.45 oficiálně skončila studená válka. V té době už zbývalo jen odstranit poslední skvrnu na tomto prohlášení – zastřelit Ceausesca. Kdo viděl film Vrtěti psem, zcela jistě si vybaví postavu filmového producenta, jak ho hrál Dustin Hofmann.

"

S. 56-57

"Nebezpečnou překážkou Havlovy prezidentské volby byl po jistý čas Čestmír Císař. Někdo se rozpomenul na mírně recesní heslo studentů z roku 1968, jímž bylo pomalováno půl Prahy: „Císař na hrad!“ Kladenský chartista Vladimír Kolmistr mi vyprávěl, že se Císař nechtěl kandidatury proti Havlovi za žádnou cenu vzdát a pomohlo až to, když mu nafackoval. Čestmír Císař pak každopádně vystoupil v Československé televizi a oznámil, že se kandidatury vzdává ve prospěch Václava Havla. Tím pohasla poslední naděje poslanců KSČ, že by v konkurenční volbě mohli dát hlas někomu jinému." [...]

Nakonec ale nebylo pochyb, kdo se stane prezidentem. Bylo jen otázkou, zda nepatří do říše sci-fi možnost, že by V. Havla zvolili poslanci stále ještě komunistického Federálního shromáždění, jak to Marián Čalfa údajně na schůzce s Václavem Havlem slíbil zařídit. Tak proběhly Vánoce 1989. Klub komunistických poslanců byl svolán na 27. prosince a předem se vědělo, že Havla nechtějí volit ani ti nejliberálnější z nich. Nezvolit ho ovšem nebylo možné – Havel byl hlavním nositelem a aktérem koncepce pokojného předání moci. I v zahraničí měl podporu ze všech azimutů. A konečně – neměl žádného protikandidáta."

S. 62-63

"Bylo přislíbeno, že v chystaném zákonu o volbách a politických stranách bude KSČS stranou ze zákona (zákon byl přijat v lednu 1990). To znamenalo, že KSČS by bylo možné vyloučit z červnových voleb jen novelizací zákona Federálním shromážděním. KSČS se tak stala ze zákona legální parlamentní stranou, a její funkcionáři, pokud by měli být stíháni, tak jedině na základě zákonů platných v době, kdy se případné trestné činy staly. Jaké byly další sliby a záruky, o tom se můžu jen dohadovat (kompromis je naprosto zřejmý i z toho, že Havel neodmítl prezidentskou přísahu na Ústavu Československé socialistické republiky)."

s. 64

"Schůze klubu se konala v suterénu budovy ústředního výboru strany na nábřeží Ludvíka Svobody. Mohoritovi lidé zamkli východy, někteří poslanci si později stěžovali, že nebyli puštěni ani na toaletu. Údajně byla vypnuta ventilace (nevím, zda tam byla klimatizace). Každopádně lil z poslanců už po hodině pot jak v sauně – došlo na svlékání sak a pak i povolování kravat, což bylo za jiných okolností naprosto nemožné. Úspěch nátlaku, který trval několik dalších hodin, kdy se občas velmi emocionálně diskutovalo a došlo i na výčitky a slzy, byl opřen o tři body: 

1. Nebude-li Václav Havel jednotně zvolen, dojde k věšení na lucerny (výrazně se připomínaly maďarské události z roku 1956) a ke  kriminalizaci politických postojů (komunističtí poslanci se od Havla výrazně lišili nejen filozoficky, ale v této fázi především tím, že za své přesvědčení nechtěl nikdo z nich do vězení). Svou váhu měl i argument, že V. Havel nakonec bude zvolen prezidentem jiným mechanismem i bez komunistů – revolucí. 

2. Vasil Mohorita mával pověstným papírem, na němž byl podepsán Michail Gorbačov. Co na tom papíru ve skutečnosti stálo, nevím. Mohorita ale tvrdil, že se jedná o doporučení sovětského politbyra, které mu bylo adresováno. Osobně si myslím, že blufoval a text žádné takové doporučení neobsahoval. Ale jist si tím nejsem. 

3. V KSČ panoval po dlouhá desetiletí tzv. „leninský zákon“ podřízení se menšiny většině – ve stanovách to znělo nějak tak, že vnitrostranicky je možné projevovat a prosazovat vlastní názor, ale po přijetí většinového usnesení se menšina musí podřídit a usnesení realizovat. Několikrát se provádělo tzv. orientační hlasování, a když už spolehlivá většina hlasovala pro volbu, nechali řídící schůze hlasovat na tvrdo. Usnesením se o den později nakonec řídili všichni komunističtí poslanci. Myslím, že v tehdejší atmosféře to všichni pociťovali jako docela příjemné alibi. Tak Federální shromáždění Československé federativní republiky zvolilo Václava Havla prezidentem jednomyslně.!

S. 64-65

"Na Mikuláše jsem byl v odpoledních hodinách na obvodní konferenci v Nymburce. Z auta jsem vystoupil před naším domem asi v sedm hodin. Žena připravovala na oslavu chlebíčky s krabí pomazánkou a otevřeli jsme si láhev vodky, kterou jsme ředili džusem. Dcery byly už veliké (18 a 17), takže mikulášský večer mohl proběhnout v civilní rodinné atmosféře. Kolem osmé hodiny někdo zvonil. Vyhlédl jsem z okna. Za plotem stál nějaký muž, mával papírem a řekl: telegram. To bylo v té době obvyklé. Byl jsem členem předsednictva Federálního shromáždění a urgentní schůze se svolávaly často telegramem. Vyšel jsem před dům, který oddělovala od plotu přibližně třímetrová předzahrádka. Za brankou ale nosič telegramu nestál. Ani na zavolání se neozval. Byl jsem stejně bezstarostný jako o sedmdesát let dříve ministr Alois Rašín – několik týdnů před atentátem ho varoval policejní rada Bienert a chtěl mu přidělit ochranku. Rašín to odmítl. Já jsem se někdy v půlce listopadu potkal s policistou z útvaru Ochrany ústavních činitelů – kdysi mi na Barrandově zahrál dvě epizodní role; chtěl být hercem–kaskadérem. Říkal mi, abych nepřecházel tak neopatrně dálnici z budovy Federálního shromáždění do ulice Politických vězňů, což jsem měl ve zvyku. Smál jsem se. Přece mě nikdo nepřejede! Také říkal, že zaslechl, že na základě informací FBIS měli dostat pokyn, aby zajistili mou bezpečnost při cestě na konferenci do Ostravy a pak ještě do Ústí nad Labem 

Toho mikulášského večera jsem se domníval, že pošťák popošel mezitím třeba k sousedům. Otevřel jsem branku a chystal se vyhlédnout na ulici. Byl schovaný za sloupkem. Najednou se na mě řítila maska (prý se jí říkalo v obchodech „maska veselého tanečníka“). Co mi mohlo běžet hlavou, netuším. Snad, že je to žert některého spolupracovníka a že se za ním objeví Mikuláš a anděl. Zůstalo u veselého tanečníka. Jediné, co si pamatuji zcela spolehlivě, byla ruka s nožem, která mi mířila na krk. Věděl jsem, že poranění krční tepny je fatální, a nenapadlo mě nic chytřejšího než chytit nůž levou rukou. Proč ne pravou? Nevím. Nůž byl oboustranně broušený, zařízl se mi do prostředníčku a do dlaně v místech mezi palcem a ukazovákem. Nečekaný prudký útok jsem tak strhl ze směru na krk do oblasti žeber. Že by bodná rána bolela, si nepamatuji. Veselý tanečník se s tím ale nespokojil. Jak se proti mně vrhl celým tělem, srazil mě mezi plot sousedů a popelnici. V jaké fázi mi zasadil druhou ránu do břicha, to si nevybavuji.

Dcera Jarmila věděla, že jsem venku jen v košili, a asi na pokyn manželky vyšla na chodbu, aby mě zahnala se obléct. Pootevřenými dveřmi viděla zápas na předzahrádce. Proč jsem nevolal pomoc? Proč jsem nevydal ani hlásek? Netuším. Jarmila byla první rok na medicíně, učila se na zkoušku a byla už jen v noční košili. Vyrazila ven, chytla útočníka, který na mě ležel, za vlasy a začala strašlivě křičet. Veselý tanečník nebyl žádný troškař, bylo mu zřejmě jedno, jestli s předsedou komunistů zabije osmnáctileté děvče. Ohnal se po ní nožem. Ale to už se vyřítila z domu i manželka. Ze zoufalého křiku dcery správně usoudila, že bude potřebovat nějakou zbraň a vzala ze stolu první, co jí přišlo do ruky – byla to láhev se zbytkem vodky. Okamžik, kdy udeřila útočníka do hlavy, si vybavuji jak ve zpomaleném filmu. Proti oranžové pouliční výbojce jsem viděl desítky skleněných střípků, rozzářily se jak Perseidy. Útočník nelenil a utekl. [...] 

Sousedka, která se vyšla podívat, co se u nás stalo, později vyprávěla, jak za mnou zavřeli dvířka sanitky a jeden z nich řekl: Toho asi nedovezeme. Na cestu do Vinohradské nemocnice mám zase okno. Zářivky na stropě, sestra stříhá nůžkami mou oblíbenou košili. Já si to svlíknu, povídám. Ležte! Lékař byl kategorický. Jednal pomalu, rozvážně, přesně jak mi kdysi říkal pan docent Beneš, když mi dělal poradce u filmu Skalpel, prosím: Jen neukazujte, jak lékaři běhají k pacientům, jak je to ve filmech zvykem! Když poběžím, nanejvýš zakopnu, zlomím si ruku a pacient umře… Když byla košile rozstřižená a objevil se hrudník, viděl jsem pulzující fontánku. To bude nějaká větší céva, viďte? O chvíli později jsem měl na docenta pěkný vztek, když mi odpověděl: No, doufejme, že to není horší… Bylo mi jasné, že tím míní zásah do srdce. To už jsem ale usínal, jak mi pouštěli do žíly narkózu."

S. 156-158

"... prezident Václav Klaus má právo na příběh. Obstál v mnoha situacích, obklopený bezvýznamnými lidmi typu Philipa, Rumla, Zielence, které vynesl do jejich pozic na zádech vlastních schopností. Ustál spiknutí organizované prezidentem Havlem (pan prezident jednou nedůstojně pofňukával, že ho Klaus „peskoval“), do kterého se aktivně zapojil místopředseda vlády Lux, i nyní tak úspěšný advokát Diag Human ve sporu s českým státem o miliardy, a ODA, ta pravá konzervativně liberální strana, po které zůstal navěky nesplacený dluh padesát milionů… Jakékoli elementární chlapské poctivosti vzdálený „Sarajevský atentát“ ve mně vzbudil trvalé sympatie k panu prezidentu Klausovi. V mnohém s ním samozřejmě nesouhlasím, ale v mnohém nesouhlasím i s jinými lidmi. A kdyby neměl jinou zásluhu než podepsání Smlouvy s Německem, která napravila právní paseku, jakou vyvolala dvojice Havel/Dientsbier, nebylo by to málo."

S. 170-171

"Miroslava Dolejšího jsem znal trochu jinak. Domnívám se, že měl nějaké vazby na lidi z vojenského zpravodajství Francie, zcela jistě na někoho z okolí Le Pena.Vykládal mi v roce 1991, jak bude rozvrácena Jugoslávie a sjednocené Německo spěšně uzná státy, které za II. světové války patřily k jeho spojencům. V té době to působilo jako úplné fantasmagorie. Velmi kvalifikovaně mluvil o mediokracii, která bude manipulovat veřejné mínění ve službách transnacionálních finančních elit. Také mluvil o plánovaném a cíleném snižování vzdělanostního genofondu v Čechách, což se rok za rokem naplňuje. Jednou byl u mne v kanceláři a za půl hodiny mi hlásila vrátnice, že nějací novináři ke mně směřují za panem Dolejším. Zřejmě ho sledovali. Všichni ho tehdy toužili kompromitovat. Ať psal, co psal, v komunistických vězeních strávil asi třikrát víc let než V. Havel. Za skříní jsem měl spojovací dveře do kanceláře tajemníka. Skříň jsme odtáhli a Dolejšího, zabaleného v koberci, jsme tamtudy vynesli do výtahu. Asi pět novinářů se zatím dostavilo do mého sekretariátu. Když jsem jim otevřel své dveře oficiální a přívětivě je pozval dovnitř, byli zklamaní…"

S. 176-177