"Proč se dívat na zvířata?" John Berger (1977)
"Během devatenáctého století započal v západní Evropě a v Severní Americe vývoj, který dnes, ve století dvacátém, vyvrcholil velkofiremním kapitalismem a zničil veškeré tradice, jež do té doby tvořily spojnici mezi člověkem a přírodou. [...] Když oči zvířete pozorují člověka, jsou pozorná a ostražitá. Je dobře možné, že se totéž zvíře stejně podívá i na zvíře jiného druhu. Nevyhrazuje si pro člověka zvláštní pohled. Avšak žádný jiný druh, kromě člověka, nepocítí v pohledu zvířete důvěrnou blízkost. Jiná zvířata ten pohled zadržuje a zastavuje. Člověk pohled vrací, a tím si uvědomuje sám sebe. Zvíře jej zkoumá přes úzkou propast neporozumění. To proto může člověk zvíře zaskočit. Nicméně i zvíře – byť třeba ochočené – může zaskočit člověka. I člověk hledí přes podobnou, i když ne identickou propast neporozumění. [...]
Vždy hledí přes nevědomost a strach. Když je tedy viděn zvířetem, je sám viděn způsobem, jakým on vidí své okolí. Uvědomuje si to – a právě díky tomu se mu pohled zvířete stává důvěrně blízkým. A přece je zvíře odlišné a nikdy je s člověkem nelze zaměnit. [...] Vzájemný vztah se lépe objasní, když pohled zvířete porovnáme s pohledem druhého člověka. Mezi dvěma lidmi jsou obě propasti v zásadě přemostěny jazykem. I když je setkání nepřátelské a neužívá se slov, i když třeba každý hovoří jiným jazykem, díky samotné existenci jazyka je minimálně jeden člověk druhým uznán, nejsou-li uznáni vzájemně. Jazyk lidem dovoluje, aby přistupovali k druhému jako k sobě samému. (Uznání, existenční stvrzení umožněné jazykem, může také stvrdit lidskou nevědomost a strach. Zatímco u zvířat představuje strach reakci na signál zvenčí, u lidí je endemický.) [...] Právě díky této odlišnosti lze život zvířete – život, který nikdy nelze zaměnit s životem člověka – chápat jako paralelu. Pouze ve smrti se obě rovnoběžky sbíhají a po smrti se možná kříží, načež znovu ubíhají paralelně: odtud celosvětově rozšířená víra ve stěhování duší. [...] Zvířata přišla zpoza obzoru. Náležela tam i sem. Nadto byla smrtelná i nesmrtelná. [...] Pozůstatky této podvojnosti se dodnes zachovávají mezi těmi, jejichž soužití se zvířaty je těsné a kdo jsou na zvířatech závislí. Vesničan si oblíbí svého vepře a rád nasolí jeho maso. Klíčové a pro obyvatele měst tak těžko pochopitelné je, že obě části této věty jsou spojeny spojkou a, nikoli ale. [...] Až do devatenáctého století ovšem antropomorfismus tvořil nedílnou součást vztahu mezi člověkem a zvířetem a vyjadřoval jejich vzájemnou blízkost. Antropomorfismus byl pozůstatkem soustavného používání animální metaforiky. Během posledních dvou staletí se zvířata postupně vytratila.
Dnes žijeme bez nich. A v této nové osamělosti nás antropomorfismus zneklidňuje dvojnásob. [...] Ale není tu jedna oblast, kde zvířata nemizí, nýbrž neustále se množí? Nikdy dřív nežilo na světě tolik zvířecích "miláčků", kolik jich dnes nalezneme ve městech nejbohatších zemí. [...] V minulosti si rodiny na všech úrovních vydržovaly domácí zvířata, neboť jim sloužila k nějakému užitku: byli to hlídací psi, lovečtí psi, kočky proti krysám a podobně. Zvyk vydržovat si zvířata bez ohledu na jejich užitečnost, vydržovat si rozmazlená zvířátka - anglické slovo "pets" v šestnáctém století obvykle označovalo uměle odkojené jehně - je moderní inovace a v oné společenské míře, j jaké se vyskytuje dnes, je zcela ojedinělé. Je to součást onoho všeobecného, avšak individuálního ústupu do soukromí malé rodinné jednotky, vyzdobené či vybavené mementy z vnějšího světa - ústup, jenž je vysoce specifickým rysem konzumní společnosti. [...]
Zvířátko je buď sterilizováno, anebo sexuálně osamělé, krajně omezené co do výcviku, je zbaveno takřka všeho ostatního animálního kontaktu a živeno umělou stravou. Tento materiální proces je pramenem truismu, že zvířata posléze začnou připomínat své pány a paničky. [...] Zvířátko nabízí vlastníkovi zrcadlo pro onu část jeho samotného, která se jinak nikde neodráží. Jelikož se ale v tomto vztahu vytratila autonomie obou stran - vlastník se stal "tím jedinečným člověkem, kterým je jenom pro své zvířátko", a zvíře se ve všech svých tělesných potřebách stalo závislým na svém majiteli -, souběžnost jejich oddělených životů byla zničena. [...] Zvířata v duši nebyla rozprášena, nýbrž kooptována do jiných kategorií (takže kategorie zvíře ztratila svůj ústřední význam), a to především do rodiny a do podívané. Zvířata kooptovaná do rodiny svým způsobem připomínají "domácí mazlíčky". Avšak na rozdíl od ochočených zvířátek nemají žádné hmotné potřeby ani hmotná omezení, lze je zcela proměnit v lidské loutky. [...] Zvířata proměněná v podívanou zmizela jiným způsobem. Sovičky a žirafy jsou pomocí fotoaparátu polapeny v oblasti, která je sice pro objektiv dokonale viditelná, avšak divák do ní nikdy nevstoupí. Všechna zvířata se jeví jako ryby, které pozorujeme přes skleněnou stěnu akvária. [...]
V doprovodné ideologii hrají zvířata vždy roli toho, jenž je pozorován. Skutečnost, že ona také mohou pozorovat nás, ztratila veškerý význam. Jsou z nich objekty našeho stále se šířícího poznání. Naše poznatky o zvířatech představují doklad o naší moci, a tedy i doklad o vzdálenosti, která nás od nich dělí. Čím více víme, tím jsme vzdálenější. [...] Veřejné zoologické zahrady začaly vznikat právě na počátku období, které se mělo stát svědkem vymizení zvířat z veřejného života. Zoologická zahrada, kam se lidé chodí setkat se zvířaty, pozorovat je a vůbec je vidět, tvoří de facto památník, jenž zaznamenává neuskutečnitelnost takových setkání.
Moderní zoologické zahrady jsou epitafem vztahu, který člověka provázel od samého počátku. Nejsou tak vnímána, neboť se na ně lidé obracejí s chybnými otázkami. [...] Ať se na tato zvířata podíváte jakkoli, dokonce i když je zvíře u mříží, půl metru od vás, a dívá se směrem ven, díváte se na něco, co bylo dokonale vytlačeno na okraj - ani veškerá koncentrace, jaké jste schopni, je nedokáže vtáhnout do centra. [...] Viditelnost přes sklo, mezery mezi mřížemi či volný prostor nad vodním příkopem nejsou, čím se zdají - být tomu naopak, všechno by se změnilo. Viditelnost, prostor, vzduch byly zredukovány na pouhé reprezentanty. [...] Vyschlé stromové haluze pro opice, umělé skály pro medvědy, oblázky a mělčiny pro krokodýly. Tyto doplňkové vzorky slouží dvěma odlišným účelům: pro diváka jsou jako divadelní rekvizity; pro zvíře zakládají holé minimum prostředí, v němž může fyzicky existovat. Zvířata, navzájem odloučená a zcela zbavená mezidruhového kontaktu, se stala naprosto závislá na svých pěstounech.
V důsledku toho se změnila většina jejich reakcí. Zacílení jejich zájmu bylo nahrazeno pasivním čekáním na sérii svévolných vnějších zásahů. Z hlediska jejich přirozených reakcí se události, jejichž výskyt pozorují v okolí, jeví stejně iluzorní jako namalované prérie. Následkem toho všeho se přesouvají na okraj. Prostor, který obývají, je umělý. Odtud jejich sklon cpát se k okraji. [...] Jediné, co zvířata obklopuje, je jejich vlastní letargie anebo hyperaktivita. Nemají na co působit - vyjma krátké chvíle zvenčí poskytovaného jídla a dosti vzácně dodaného partnera.. Závislost a odloučenost nakonec ovlivnily jejich reakce do té míry, že veškeré události, ke kterým kolem nich dojde vnímají jako okrajové.[...]
Zvířata mizí všude a odevšad. V zoologických zahradách vytvářejí živoucí památník vlastního mizení a tímto výkonem podnítila svou poslední metaforu. "Nahá opice" či "Lidská zoo" jsou názvy světových bestsellerů. Zoolog Desmond Morris v těchto knihách ukazuje, že nepřirozené chování zvířat v zajetí nám může pomoci pochopit, přijmout a překonat stresy obsažené v životě konzumní společnosti. [...] Zoo musí nutně zklamat. Veřejně deklarovaným smyslem zoologických zahrad je poskytnout návštěvníkům příležitost podívat se na zvířata. Avšak cizí příchozí se v zoologické zahradě ani jednou nesetká s pohledem zvířete. V nejlepším případě pohled zvířat těká a přechází od bodu k bodu. Dívají se stranou. Dívají se mimo. Mechanicky přejíždějí očima. Jsou imunní vůči setkání, neboť už nic v jejich pozornosti nemůže zaujímat ústřední místo.
V tom spočívá nejzazší důsledek jejich vytlačení na okraj. Pohled probíhající mezi zvířetem a člověkem, který možná sehrál klíčovou roli ve vývoji lidské společnosti a s nímž každopádně až do konce minulého století každý člověk žil, byl uhašen. Při pohledu na každé jednotlivé zvíře zůstává návštěvník zoologické zahrady sám - a pokud jde o davy návštěvníků, ty patří k druhu, který byl konečně uveden do izolace. Tato historická ztráta, kterou zoologické zahrady zaznamenávají coby památník, je nyní - v kulturní epoše kapitalismu - nezhojitelná."
John Berger, 1977
zdroj: John Berger "O pohledu" (Fra, 2009)
Z anglického originálu About Looking (Pantheon Books, New York 1980)
Kapitola "Proč se dívat na zvířata?"
Z anglického originálu "Why look at animals?" (1977)
přeložil a doslov napsal Martin Pokorný
Fotografie na obáce Garry Winogrand
John Berger "O pohledu" (Fra, 2009)
Soubor esejů britského spisovatele a kritika Johna Bergera (1926–2017) O pohledu představuje klasický úvod do studia současné vizuální kultury. Ať už se autor zabývá dílem Paula Stranda, Francise Bacona a Magritta nebo zvířaty v zoologické zahradě, oblečením ve fotografii a Waltem Disneym, vždy si všímá nevyřčených předpokladů, které formují naše vnímání. Přestože John Berger navazuje na dílo Waltera Benjamina a Rolanda Barthese, jeho texty se vzpírají jakémukoli ideologickému zařazení a jsou přístupné všem, kdo jsou s ním ochotni vidět.
John Berger (1926-2017)
John Berger se narodil roku 1926 v Londýně, léta dospívání strávil na internátní škole v Oxfordu. Roku 1944 byl povolán do armády, a jelikož odmítl jmenování důstojníkem, byl za trest odeslán do kasáren v Ballykelly v Severním Irsku, kde se – podle vlastních slov – poprvé blíže seznámil se svými vrstevníky z dělnických rodin. Po válce se zapsal na výtvarnou akademii Chelsea School of Art, kde byl jeho učitelem Henry Moore, a až do roku 1954 usiloval výhradně
o umělecké uplatnění. Patřil k sympatizantům britské komunistické strany, ale nikdy se nestal jejím členem. Roku 1956 vydal knihu Malíř naší doby (A Painter of Our Time), aktivní příběh maďarského emigranta, který se během lidového povstání vrací do Budapešti, přičemž není jasné, na kterou stranu se postaví. Román byl – podle samotného autora mylně – prohlášen za obhajobu sovětské invaze a dva týdny po zveřejnění pod tlakem levicových intelektuálů stažen z prodeje. V šedesátých letech vydal mimo jiné samostatnou studii o Picassovi (The Success and Failure of Picasso, 1965).
Okamžité proslulosti Berger dosáhl v roce 1972: jednak televizní stanice BBC odvysílala na pokračování jeho pořad o evropském malířství nazvaný Ways of Seeing a v knižní podobě vydala doprovodný text, současně Berger obdržel cenu Jamese Taita Blacka i Bookerovu cenu za román nazvaný G. Polovinu z obnosu, který obdržel spolu s druhým oceněním, daroval Berger Černým panterům, druhou polovinu využil ke studiu života gastarbeitrů, jehož výsledky později zveřejnil v sociologické monografii Sedmý muž (A Seventh Man: Migrant Workers in Europe, 1975). Schopnost vidět, spatřit, prohlédnout je zdůrazněna v názvech celé řady souborů, do nichž Berger sdružil své eseje k výtvarnému umění a fotografii: Toward Reality: Essays in Seeing (1962), Ways of Seeing (1972), About Looking (1980), The Sense of Sight (1985).
Schopnost vidění je pro Bergera především výzvou a povelem neuhýbat od oné skutečnosti, jíž je vlastní zkušenost, či nezastírat onu zkušenost, která nás přivádí až ke skutečnosti. „Jednou z hlavních forem existence zla,“ píše tak v jedné stati, „je (lhostejné) přehlížení “ – looking beyond – „toho, co máme před očima.“ Pro Bergera, jehož dvěma hlavními zájmy jsou výtvarné umění a politika, tak nakonec pohled na umělecké dílo a skrze ně zcela nemetaforicky splývá s pohledem na lidské utrpení uprostřed společnosti, na utrpení člověka působené člověkem a hlavní otázka Bergerovy kritické interpretace vždy zní, zda se jedná o pohled vidoucí, anebo pohled přehlížející.
