* fitra - knihovna *

  foto:  "František Hudeček" Jiří Machalický, Martin Zeman (Galerie Moderna, 2011) UKÁZKA III.   „Jsme ve společenské soustavě, která společenské uplatnění ukládá jedinci jako poslední mravní příkaz. Monomanie tvarů a barev, unikající z mezí stísněné praktické existence ve svobodu iluzivní říše představ, totiž umělci, nevystavující své obrazy a sochy jen proto, aby se stali průvodci do dobrodějné země snů. Podléhají zmíněné morálce Jde o uplatnění, o slávu, o jméno. Hodnota života se nehledá v soukromí, ale teprve tady na veřejné základně, a mimo ni vše ztrácí na ceně a smyslu. [...] Pro tuto společnost: pro "kulturní lidi", kteří ze svého víceméně úspěšného, ale vždy neradostného, vždy nešťastného, vždy znovu zavalovaného nevysvětlovaným, ale neodvratitelným pocitem prázdna a nesmyslnosti, se vykupují, se domnívají vykupovat, se snaží vykupovat sváteční úctou ke kulturním hodnotám. Čte se kniha, o niž se mluví, jde se na premiéru, kam jsou všichni, jde se na výstav

  „Dělat moderní umění umí dnes mnoho lidí, a virtuózně. Jenže dělají je spíše proto, že svět, ve kterém žijí, na nich taková díla žádá, než oni sami potřebovali svým dílem obrátit se k světu. Možná, že jim mnoho záleží na umění; ale málo jim záleží na světě.“

  Tomáš Machula kriticky komentuje úvod Ondřeje Beránka v jeho překladu Ibn Rušda " Rozhodné pojednání o vztahu náboženství a filosofie " ( více o knize zde )  " Text Ibn Rušda, který právě vychází, se ovšem týká nikoli Aristotela, ale tématu, které je pro středověké filosofy obzvláště významné a citlivé – a to jak pro oblast islámu, tak pro židovství a křesťanství. Je to vztah filosofie a náboženství. Jako první představení tohoto autora v českém překladu je to rozhodně dobrá volba. Toho dobrého je na právě vydané knize více a rád bych tyto věci zmínil dříve, než se dostanu ke kritičtější části recenze, které se nelze vyhnout, protože kniha trpí také řadou vážných nedostatků.  Nejprve je třeba říci, že překládat a komentovat Averroa je úkol nesnadný. Vyžaduje totiž znalost středověké filosofie, historiografie, arabského jazyka i náboženství. A v případě náboženství jde především o islám, ale také o křesťanství, přinejmenším tehdy, chce-li se autor zabývat Averroovým vli

  V roce 2012 jsme rozmlouvali s islamologem Bronislavem Ostřanským o jeho překladu "Popsání pozoruhodností Egypta" od šejcha Ahmada al-Maqrízího ( celý rozhovor z 05/2012 zde ). Letos v říjnu ale vydalo vydavatelství Filozofické fakulty Univerzity Karlovy publikaci "Islámská čítanka: Studijní antologie arabského islámského písemnictví" ( více o knize zde ) a proto jsme jej oslovili jako člena editorského týmu, který knihu uspořádal a společně se svým kolektivem přeložil více jak tři desítky ukázek muslimského písemnictví, mapující texty od středověku po současnost a představující různá východiska a typy muslimské myšlení. Ukázky všech překladů jsou v knize uvedeny bilingvně (arabsky/česky) proto kniha není určena pouze studentům islamologie, ale také arabistům, a tudíž bylo několik otázek zaměřeno na arabštinu samotnou. V závěru rozhovoru byly položeny otázky na aktuální témata, zda je, či není salafíja hnutí a také na muslimský feminismus. 1. Začal bych otázkou, z

 

Obrázová encyklopedie umění se tentokrát zabývá islámem. Tato kniha vás provede historií a největšími kulturními skvosty jednoho z nejvýznamnějších náboženství světa. Islám je rozšířen na všech světadílech, zejména však v severní Africe a střední Asii. Přijměte naše pozvání k prohlídce nejznámějších světových mešit.  Celý text knihy je v anglickém, francouzkém, německém a holandském jazyce.  Název: Islam / Visual Encyclopedia of Art Autor: Giovanni Curatola Rok vydání: 2009 Vydal: SLOVART Formát: 320 stran, 195 × 240 × 26 mm, brožovaná

  Jiří Sádlo a Tereza Matějčková demytizují závažnost odborného psaní (49min) (Horror Vacui, 29.10.2020)

Kulturní historik zkoumá kořeny a důsledky normalizace patologického narcismu v americké kultuře 20. století na základě psychologické, kulturní, umělecké a historické syntézy. Podle jeho definice (převzaté z Freuda) narcista, jehož pohání potlačená zlost a nenávist k sobě samému, uniká do velkolepého sebepojetí neboli obrazu o sobě, přičemž ostatní lidi využívá jako nástroje k uspokojení, i když zároveň touží po jejich lásce a uznání. Ozvěny takových vlastností vidí Lasch ve fascinaci osudem a slávou celebrit, ve strachu ze soutěživosti, v neschopnosti potlačovat nedůvěru, v mělkosti a krátkodobosti osobních vztahů a v hrůze ze smrti. Podle Lasche Amerika zplodila po 2. světové válce typ osobnosti, který klinickým definicím "patologického narcismu" plně odpovídá. Svou tezi staví Lasch na osobitých politických názorech a encyklopedickém uchopení amerických sociálních a ekonomických dějin, aktuálních výtvarných a literárních děl a na klinickém výzkumu a psychologických teoriích