* fitra - knihovna *

  foto: "Satan na sněmu"; jedna z celkem 50 ilustrací Gustava Dorého z roku 1868, které byly použity pro básen "Paradise Lost" (první vydání 1667) od Johna Miltona (1608–1674) Předmluva  Je zlo pouze přirozený nedostatek, je to nedokonalost, která s růstem dobra sama od sebe mizí, anebo to je skutečná síla, jež pomocí různých pokušení ovládá náš svět tak, že pro úspěšný boj proti ní musíme mít opěrný bod v jiném řádu bytí? [...] Jestliže tito lidé pociťují třeba jen z lidské slabosti neodolatelnou potřebu opřít své názory kromě vlastního „rozumu“ ještě o nějakou dějinnou autoritu, proč tedy ne­hledají v dějinách někoho jiného, který jim víc vyhovuje? Takový už tu přece dávno je: je to zakladatel velice rozšířeného buddhistického náboženství. Ten přece doopravdy hlásal to, co požadují oni: neodporování /zlu/, pasivní lho­stejnost, nečinnost, střídmost atd. A svému náboženství úspěšně „otevřel skvělou kariéru“ i bez mučednictví. Posvátné knihy buddhismu skutečně zvěst...

  foto: Ilya Repin "Burlaci na volze" (1870) ✻ "Nový/starý" člověk a jeho revolučnost "Člověk se může hodně vyvinout, ale je to stále on, jedině on se vyvíjí. Kdyby se na konci vývoje objevil zcela nový subjekt, nová osobnost, pak by to nebyl žádný vývoj. Osobnost je spojením změny a neměnnosti. Kdyby se osobnost měnila tak, že by sebe samu úplně ztrácela, vedlo by to k jejímu rozkladu. Nejsilnější stránkou revoluce je její negace starého režimu, nenávist je v ní vždy silnější než láska. Nejmenší šanci na vytvoření nového člověka má ekonomika, kterou zajímají více prostředky než cíle života. Stane-li se z ní cíl života, vede to nutně i degradaci člověka. Revoluce, a to všechny revoluce, pouze odhalují, jak nízká dovede být masa navzdory hrdinství jednotlivců. Revoluce je do značné míry odplatou za hříchy minulosti. Proto také nelze očekávat, že z revoluce povstane nový člověk. Mstitel hříchů minulosti není nový člověk, nýbrž člověk starý. Revoluce sama sebe chá...

  Nikolaj Karazin (1842-1908), ilustrace pro "Zápisky z mrtvého domu" z r. 1893 Dokumentární hra Marie Šedivé, která na podkladě autentických pramenů zprostředkovává cítění a myšlení Fjodora Michajloviče Dostojevského, jednoho z největších literárních tvůrců minulého století, a zároveň evokuje nelidskost a reakčnost carského samoděržaví. V hlavních rolích František Husák a Rudolf Hrušínský. Hra hojně cituje z Dostojevského korespondence, vzpomínek přátel i dobových pramenů. Osou jejího vyprávění je setkání spisovatele s mužem, který řídil vyšetřování Petraševského skupiny a zasloužil se o Dostojevského odsouzení. Čerstvý autor Zápisků z mrtvého domu se nepřichází mstít, ale – podoben své budoucí románové postavě, knížeti Myškinovi – je připraven odpustit i těm, kteří se na něm provinili. Účinkují: František Husák, Rudolf Hrušínský st., Otakar Brousek st., Vlastimil Fišer, Vladimír Kratina, Jan Přeučil, Václav Kaňkovský, Pavel Soukup, Karel Houska, Václav Knop, Pavel Havránek,...

  foto: "Burlaci na Volze" Ilja Repin, rok vzniku 1 870-1873 ( wikipedia ) "Jako umělec Dostojevskij nevytvářel své ideje tak, jako je vytváří filosof nebo vědec, Dostojevskij vytvářel živé obrazy idejí, jak je nalezl, uslyšel, někdy vytušil přímo ve skutečnosti, tj. idejí, jež už žijí nebo začínají žít jako ideje-hybné síly. Dostojevskij měl geniální dar naslouchat své době, či  přesněji: naslouchat své době jako velkému dialogu, postihovat v ní nejen jednotlivé hlasy, ale především dialogické vztahy mezi hlasy, jejich dialogickou součinnost. Slyšel jak převládající, uznávané, silné hlasy doby, tj. převládající, vůdčí ideje (oficiální i neoficiální), tak i hlasy ještě slabé, ideje, jež kromě něho ještě nikdo nezaslechl, ideje které se teprve začínaly prosazovat, embrya budoucích koncepcí světa. Sám o tom ostatně píše: "Celá skutečnost se ani zdaleka nevyčerpává vezdejším, neboť z valné části je v něm obsažena jako dosud skryté nevyřčené příští Slovo." * [...]...

  foto: D. Swanson "documerika philadelphia the city" "Historické katastrofy a zlomy, jež dosahují plné ostrosti v určitých okamžicích světových dějin, vedly vždy k dějinně filosofickým úvahám, k pokusům porozumět historickému procesu a vytvořit tu či onu filosofii dějin. [...] a my máme pocit obzvláště rychlého a velmi prudkého pohybu "dějinnosti". Domnívám se, že tohoto silného vjemu je zvláště potřeba, aby se lidská mysl a lidské vědomí zaměřily na přehodnocení zásadních otázek filosofie dějin, aby se pokusily filosofii dějin postavit novým způsobem. [...] V ustálené a zcela usazené době, nevznikají s patřičnou naléhavostí filosofické otázky, otázky o pohybu a smyslu dějin. Pobyt v takové nenarušené době není příznivý historickému poznání ani vytvoření filosofie dějin. Je potřeba, aby došlo k rozštěpení, rozdvojení dějinného života a lidského vědomí, aby bylo možno postavit proti sobě dějinný objekt a subjekt. Aby vůbec bylo možné v rámci historického poznán...

  "Odbíral a četl noviny liberální, nikoli krajní, ale onoho směru, kterého se přidržovala většina. A přestože ho vlastně nezajímala ani věda, ani umění, ani politika, neochvějně zastával na všecky ty věci ony názory, jež zastávala většina a její list, a měnil je, až když je měnila většina, lépe řečeno neměnil je, nýbrž měnily se v něm nenápadně samy. Nevybíral si ani směry ani názory, ale ty směry a názory samy přicházely k němu, zrovna tak, jako si nevybíral tvar klobouku ani střih kabátu, nýbrž bral, co se nosí. Ale jako člověk, žijící v určité společnosti a cítící potřebu jisté duševní činnosti, jaká se obvykle vyvíjí v letech zralosti, musel mít názory stejně nezbytně, jako musel mít klobouk. I když měl své důvody, proč dával přednost liberálnímu směru před konzervativním, kterého se taktéž přidržovali mnozi z jeho kruhů, nestalo se tak proto, že by byl považoval liberální směr za rozumnější, ale proto, že lépe vyhovoval jeho životnímu stylu. [...] Nuže, liberální směr se Stě...

  foto: malíř Karel Souček (1915-1982), člen Skupiny 42 (ukázka z tvorby) Karel Souček @Wikipedia   *  *  * "Bolestná krize současného lidstva je spojena s obtížností nalézt  východisko z psychologického éry. Z éry subjektivismu, uzavřeného individualismu, éry nálad a prožitků, které nejsou spojeny s žádným objektivním a absolutním středem. [...] absolutní moc vědy [je] jen falešná představa [...] to všechno je tlak rdousící živou lidskou osobnost subjektivismem a otroctvím ze strany přírodního řádu, že je to lživý univerzalismus. Lidský rod člověka mechanicky zotročil. Podřídil jej svým cílům. [...] narouboval na něj své obecné a domnělé objektivní vědomí" s. 5 *  *  * "V přírodním řádu je všechno podřízeno zákonu efemérnosti. Každá generace je následně sežrána generací následující a svými mrtvolami hromadí půdu, na níž pak kvete mladý život. [...]  Veškerá lidská energie je nasměrována ven. [...]  Není tedy nasměrována dovnitř, nesměřuje do...

  "Mám pocit, že lidstvo si přestalo věřit. Když myslím na dnešního člověka, vidím ho jako zpěváka, jak otvírá a zavírá ústa v rytmu, ale nevydává žádný tón. Koneckonců všichni ostatní zpívají. Chová se tak, protože už nevěří v důležitost vlastních aktivit. Člověk bez víry, bez naděje na to, že by ovlivnil společnost, v níž žije, svým chováním. V každém případě vidím smysl lidské existence v úsilí zvítězit nad sebou, odlišit se od toho, kým jsme se narodili. Mně jde o to poukázat na nerovnoměrný vývoj našeho duchovního a hmotného světa. Tolik jsme upřednostňovali náš hmotný vývoj, až jsme stanuli zcela nepřipraveni zacházet s technologiemi, jež jsme vytvořili. Pro mě je člověk v zásadě duchovní bytost a jeho život spočívá v rozvoji tímto směrem. Jestliže se mu to nedaří, společnost upadá." s. 193-193 "Nelze dosud zapomenout na geniální film ještě z minulého století, film, kterým všechno začalo, Příjezd vlaku. Tento proslulý film bratří Lumiérů vznikl jednoduše díky vynál...

Nikolaj Alexandrovič Berďajev (1874-1948) se narodil v Kyjevě ve šlechtické rodině. Studoval právnickou fakultu Kyjevské univerzity. Již jako student se nadchl marxismem a za svou účast v ilegálním spolku byl roku 1898 vyloučen ze studií a poslán do vyhnanství do vologdské gubernie. Tam pod vlivem četby Dostojevského a Solovjova prodělal náboženský obrat a začalo jeho bohohledačské období. Po říjnové revoluci byl několikrát vězněn. Roku 1918 zakládá Svobodnou akademii duchovní kultury – Voľfil, kde pronesl přednášky, jež se později staly základem jeho knihy Smysl dějin (Praha 1995). V roce 1922 byl Berďajev spolu s celou řadou význačných vědců a filosofů sovětskou vládou vykázán za hranice SSSR. Zprvu žil v Berlíně, kde s podporou organizace YMCA zakládá Náboženskou akademii. Roku 1925 odjíždí do Paříže, kde úspěšně obnovuje vydávání časopisu Puť (1926-1939). V Paříži také napsal všechny knihy, jimiž si získal světovou proslulost. Berďajev utvářel svou filosofií pod vlivem a na pom...

  „Nastupuje čtvrtý stav, už buší na dveře, dobývá se dovnitř, a když mu nikdo neotevře, vylomí je.Odmítá všechny dřívější ideály a zavrhuje každý dosud platný zákon. Nepřistoupí na kompromisy a ústupky, žádné podpěry už nemohou vaši stavbu zachránit. Malé ústupky ho jen podnítí, a on chce všecko. Dojde k něčemu takovému, co si nikdo ani nedokáže představit.“  (F. M. Dostojevskij "Deník spisovatele II." Praha: Odeon, 1977. s. 518.)