Nikolaj Berďajev o Bohu, pravdě, starém a novém člověku, marxismu (Hegelovi), nacionalismu, vlastenectví a svobodě (1949)
.jpg)
foto: Ilya Repin "Burlaci na volze" (1870)
✻
"Nový/starý" člověk a jeho revolučnost
"Člověk se může hodně vyvinout, ale je to stále on, jedině on se vyvíjí. Kdyby se na konci vývoje objevil zcela nový subjekt, nová osobnost, pak by to nebyl žádný vývoj. Osobnost je spojením změny a neměnnosti. Kdyby se osobnost měnila tak, že by sebe samu úplně ztrácela, vedlo by to k jejímu rozkladu. Nejsilnější stránkou revoluce je její negace starého režimu, nenávist je v ní vždy silnější než láska. Nejmenší šanci na vytvoření nového člověka má ekonomika, kterou zajímají více prostředky než cíle života. Stane-li se z ní cíl života, vede to nutně i degradaci člověka.
Revoluce, a to všechny revoluce, pouze odhalují, jak nízká dovede být masa navzdory hrdinství jednotlivců. Revoluce je do značné míry odplatou za hříchy minulosti. Proto také nelze očekávat, že z revoluce povstane nový člověk. Mstitel hříchů minulosti není nový člověk, nýbrž člověk starý. Revoluce sama sebe chápe jako radikální skoncování s minulostí. To je ovšem její iluze. Zuřivé ničení minulosti patří právě minulosti, nikoli k budoucnosti. nelze však ničit to, co je v ní pravdivé a nadčasové. Pravá hodnota nezávisí na čase, nýbrž na věčnosti.
Nový člověk uctívá sílu a úspěch, je bezohledný vůči slabým, žene ho vpřed touha po vítězství a co je nejzávažnější, duchovnost v něm slábne a téměř mizí. Nový člověk chce v sobě zakrýt nekonečno a uchýlit se ke konečnu. Je hrdý především na to, že je zcela nezávislý na stranscendenci. Proto se chce plně zabydlet v říši císařově a definitivně odvrhnout říši Ducha. Je monista a v tom je nejvíce nepravdivý. Věčný člověk, člověk obrácený k věčnosti a nekonečnosti, je také věčným a nekonečným úkolem a proto je i věčně nový.. Věčný člověk není nějaká hotová danost, nelze ho chápat staticky. Nový člověk, skutečně nový člověk, je ztělesněním věčného člověka, nesoucího v sobě obraz Boží."
✻
Pravda
„Žijeme v době, která pravdu nemiluje a ani nehledá. Pravda je stále více nahrazována užitečností a zainteresovaností, vůlí k moci. Vyznačuje-li se naše epocha zjevnou lživostí, pak se jedná o lež zvláštního druhu. Je to lež pokládaná za svatou povinnost ve jménu vyšších cílů. Zlo je ospravedlňováno ve jménu dobra. Mnohem hlouběji pravdou otřásli Marx a Nietzsche, byť každý jiným způsobem. Marx relativizuje pravdu historicky jako nástroj třídního boje a užívá k tomu hegelovskou dialektiku. Nietzsche pokládal pravdu za projev boje o vůli k moci, za tvořivou hodnotu, pravda se podřizuje vytváření rasy nadčlověka.
Pravda není korespondencí mezi poznávajícím a objektivně danou realitou. Říkám-li, že je přede mnou stůl, pak je to jakási dílčí pravda, ale nikoli korespondence mezi tímto stolem a mým tvrzením, že je to stůl. Toto skromné uznání, že stolu má především pragmatický význam. Existuje určité stupně poznání pravdy závislé na stupni jednoty lidí a jejich jednoty s celkem světa. Pravda však také není korespondencí rozumu se sebou samým a se svými obecně závaznými zákony. Pravda, jíž musí být podřízeny všechny dílčí pravdy, není abstraktně rozumová, nýbrž duchovní. Pravda není obsažena v mysli, v uzavřeném koloběhu vědomí, ale je to otevírání, odhalování samo. Pravda není objektivní, nýbrž transsubjektivní. Vrcholem poznání není objektivace, nýbrž transcendence.
Bytí je už produktem racionálního myšlení, závisí na stavu vědomí a světa. Hlubší než bytí je duchovní existence či duchovní život, jemuž náleží primát nad bytím. Plná pravda není odrazem reality světa či nějakou korespondencí, nýbrž triumfem smyslu světa. A smysl není triumfem logiky uzpůsobené padlému světu a spoutané logickými zákony. Božský Logos triumfuje nad nesmyslností objektivního světa. Pravda je triumfem Ducha. Plná pravda je Bůh."
✻
Bůh a jeho vztah k člověku
"Bůh se nevynucuje uznání sebe sama jako materiální předměty, ale dává se poznat lidské svobodě. Víra v Boha je pouze niterné setkání v duchovní zkušenosti. Tradiční důkazy Boží existence - ontologický, kosmologický a fyzicko-teologický - jsou nejen neudržitelné, ale navíc svrchovaně nepotřebné, ba dokonce škodlivé. Mnohem silnější je důkaz, který by bylo možno nazvat antropologickým. Spočívá v myšlence, že člověk je bytostí náležející dvěma světům, která se nevměstná do přirozeného světa nutnosti, ale transcenduje sebe sama jako bytost empiricky danou a která objevuje svobodu, již nelze z tohoto světa vyvodit. Tím není Boží existence dokázána, nýbrž ukázána, protože je v člověku nalezen duchovní základ.
Boha nelze myslet racionálními pojmy, jež jsou vždy odvozeny z tohoto světa, Bohu tak nepodobného. Nelze vytvořit ontologii Boha. Bůh není bytí, které je vždy už výtvorem abstraktního myšlení. Bůh není bytí. Bůh je Duch. Bůh není esence, ale existence. O Bohu lze mluvit pouze jazykem symbolů duchovní zkušenosti.
Existence člověka v jeho hloubce, nikoli vnějškově, je jediným důkazem Boží existence, protože člověk je odleskem božího obrazu, byť často tento svůj obraz pokřivuje. Člověk je nekonečnem v konečné formě, syntézou nekonečna a konečna. Člověk se s Bohem nesetkává v bytí, jež může být myšleno v pojmech, nýbrž v duchu, v duchovní zkušenosti. Pouze setkání v duchu je setkáním ve svobodě. Pouze v duchu a ve svobodě je setkání s Bohem dramatickou událostí. Často se setkáme se zcela falešnou myšlenkou, že před Bohem je člověk úplné nic. Naopak, je třeba říkat, že před Bohem, tváří v tvář Bohu se člověk pozvedá, roste a zmáhá nicotu.
Především je třeba odmítnout názor, přítomný v mnoha teologických koncepcích, že Bůh je příčinou světa, že je první příčinou. Vždyť příčinnost a příčinné vztahy vůbec neodpovídají vztahům mezi Bohem a světem, Bohem a člověkem. Můžeme nanejvýš říci, že Bůh je zakladatelem světa, jeho stvořitelem, ale i tak se vyjadřujeme příliš nedokonale. Musíme se osvobodit od všeho sociomorfismu a kosmomorfismu. Bůh není silou v přírodním slova smyslu, působící v čase a prostoru. Není ani samotným světem ani silou rozlévající se po světě. Říkám-li v opozici panteistickému monismu, že Bůh je osoba, nesmí se tomu rozumět v omezeném přirozeném a lidském slova smyslu, nýbrž duchovně, jako konkrétní bytosti, s níž můžeme vstoupit do osobního vztahu.
Svět bez Boha ne nepřekonatelným protikladem konečného a nekonečného, je zbaven smyslu a podřízen náhodě. Člověk si nemůže vystačit sám, to by znamenalo, že sám neexistuje. Tajemství lidské existence spočívá v tom, že právě ona dokazuje existenci něčeho vyššího než člověk, a v tom právě spočívá hodnota člověka. Člověk je bytost překonávající svou omezenost, transcenduje k vyššímu. Hodnota člověka se projevuje tím, že není podřízen ničemu nižšímu než je on sám. Omyl humanismu nespočívá ve zdůraznění vznešenosti člověka a jeho tvorby, nýbrž v přesvědčení o jeho soběstačnosti. Snaha vidět v člověku pouze přírodní bytost zastínila jeho duchovní založení. Není-li Bůh, pak není ani Tajemství. A není-li Tajemství, pak je svět zploštělý a člověk je dvourozměrnou bytostí neschopnou pozvednout se výše."
✻
Industrializace a člověk
"Teprve v naší době technika získává rozhodující moc nad člověkem a lidskou společností a vzniká technická civilizace. V 19. století se s něčím takovým ještě nesetkáme. Byla to sice doba složitá a rozporuplná, ale stále se v ní udržoval starý typ kultury. Nyní byl otřesen kosmický řád, v nějž lidé věřili - a to i materialisté a pozitivisté 19. století. Vzniká nová realita, člověk se zde už nestýká s přírodou tvořenou Bohem, nýbrž s realitou vytvořenou lidskou civilizací, s realitou stroje a techniky, s nimiž se v přírodě nesetkáme.
Technika strašlivě zrychluje čas a jeho rychlosti člověk nestačí. Ani jeden okamžik nemá hodnotu sám o sobě, ale je pouze prostředkem pro okamžik další. Tyto aktivní minuty však člověka činí pasivním. Stává se prostředkem bez lidského rozměru, pouhou funkcí výrobního procesu. Aktivita lidského ducha slábne. Člověk je oceňován utilitárně jen podle své efektivity. Právě to je odcizení lidské podstaty a naprostá zkáza člověka. Toto odcizení však přetrvává i ve zřízení, jímž chce Marx nahradit rozkládající se kapitalismus.
Politika, ekonomika, věda, technika, národnost a další sféry neuznávají žádný mravní zákon, žádný duchovní princip, který by je přesahoval. Evropský člověk směřuje k jakémusi neohumanismu. jedině prostřednictvím duchovního principu, tedy spojení s Bohem, se člověk stává nezávislým na přírodní nutnosti a moci techniky. Duchovní rozvoj člověka však neznamená odvrat od přírody a techniky, nýbrž jejich ovládnutí."
✻
Člověk a společnost
"Člověk je bytost přírodní, sociální a duchovní. Realitu má nejen "já" nebo "ty", ale také "my". Realita "my" však nedává nejmenšího práva nadřazovat společnost osobnosti.Mimo člověka a vztah člověka k člověku žádná společnost buď vůbec není anebo je pouze jako odcizené a zvnějšnělá podstata člověka. Univerzalismus Hegelův, Marxův, Durkheimův, Spanův a dalších, kteří tvrdí, že společnost či stát má primát nad lidskou osobností, je hluboce nepravdivý, protože je založen na logice pojmového realismu, pro nějž je obecnina reálnější než individuum. Svoboda lidské osobnosti nemůže být dána společností, nemůže z ní pramenit ani na ní být jinak závislá. Svoboda náleží člověku jako duchovní bytosti."
✻
Kritika marxismu, Hegela, materialismu, socialismu, kapitalismus / liberalismus
"Marxismus usiluje o celostného člověka, nechce se smířit s odcizením lidské podstaty, jež přináší kapitalistická epocha. Celostného člověka však chce vytvořit na půdě sice autonomní, ale také pouze dílčí ekonomiky. Je plně v moci kapitalistického ekonomismu. Proto je také marxistický totalitarismus falešný, člověka neosvobozuje, ale naopak zotročuje. Člověk ve své podstatě není ekonomickou bytostí. Idea proletářské kultury, o níž Marx ani Lenin neuvažovali, je odpudivá. Proletářská psychologie a proletářská kultura může znamenat pouze zotročení člověka. Kultura může být nanejvýš všeobecně lidská, přičemž vždycky počítá s aristokratickým prvkem. Stejně odpudivé je zbožštění práce.
Socialismus musí přinést nový, neburžoázní vztah k životu a nové, neburžoázní vztahy mezi lidmi. Duchovní aristokracie bude i v beztřídní společnosti. Přijít o ni by znamenalo zánik určité kvality Liberalismus měl svůj díl pravdy, ale ten byl zcela překroucen a znetvořen. Když byl ekonomický liberalismus uveden do života, stal se z něho kapitalistický systém „laissez faire, laissez passer“ (franc. „nechte činit, nechte plynout“)
Možná že největší rozpor marxismu spočívá v tom, že je teologický, že dějinám připisuje rozumnou povahu, že jim dává smysl, jenž se musí naplnit v budoucí společnosti. To je zcela zjevně převzato od Hegela,včetně zdůvodnění, že základem dějin je světový duch, rozum. To však nemůže být založeno na materialistickém pojetí dějin. Proč by matérie v procesech, které rozehrává, musela vést k vítězství smyslu, a ne nesmyslnosti? Odkud se bere takovýto optimismus? Sám termín dialektický materialismus je pojmovou kontradikcí...Dialektika matérie je nesmysl, může být pouze dialektika rozumu, ducha, vědomí. Matérie sama o sobě nemá smysl.
Marxistický komunismus má všechny znaky náboženství. Vědecká teorie a politická praxe by nikdy nemohly sehrát tak významnou roli. Hierarchicky organizovaná komunistická církev s direktivami shora; přenesení svědomí na nejvyšší orgán komunistické strany. Prvotní hřích (vykořisťování). Marxismus jako náboženství je sekularizovanou podobou učení o predestinaci. Dělení dějin na dvě části: až po socialistickou revoluci to je pouze úvod do dějin, teprve po ní začínají skutečné dějiny.
Marxisté neberou ohled na kritiku, stejně jako ortodoxní teologové. Je popírána vnitřní, duchovní stránka člověka. jedná se o krajní podobu antipersonalismu, před nímž nás nezachrání ani všechen komunistický humanismus. Marxismus chce do značné míry odhalovat iluze (náboženské, metafyzické, morální či estetické). Z tohoto pohledu vypadá všechna duchovní kultura minulosti jako iluze vědomí, odrážející ekonomickou strukturu společnosti. V tom se formálně shoduje s Freudem a psychoanalýzou, člověka vykládá výlučně zezdola, z jeho nižší úrovně. Nižší vytváří vyšší. Marxistické myšlení se velice zúžilo, protože se zaměřilo výhradně na boj se sociálním zlem. Intelektuálně není marxismus vůbec tvůrčí a stírá rozdílnost. Marxistické myšlení vůbec nedosahuje Marxovy úrovně."
✻
Komunitarismus / kolektivismus
"Kolektivismus je vztah člověka k člověku zprostředkovaný jeho vztahem ke kolektivní realitě či spíše pseudorealitě, ke zpředmětněné společnosti člověka nadřazené. Naopak komunitarita je bezprostředním vztahem člověka k člověku skrze Boha jako vnitřní princip života. Kolektivismus netouží po živém vztahu člověka k člověku, zná pouze vztah člověka ke společnosti, ke kolektivu, který neurčuje vztah člověka k člověku. Kolektivismus nezná bližního v evangelijním slova smyslu. Kolektivismus je antipersonalistický, neuznává hodnotu osobnosti. Komunitarita je však personalistická, je to společenství a obecenství osobností. V kolektivní epoše dochází k exteriorizaci svědomí, to jest k jeho přenesení z hlubiny člověka jako duchovní bytosti ven, na kolektiv, jenž disponuje orgány moci."
✻
Nacionalismus / internacionalismus / vlastenectví
"Nacionalismus, tedy uzavřenost, pocit výlučnosti a nepřátelství k druhým národnostem. Je to nemoc národa, která se šíří zvláště v naší době. Proti nacionalismu měl být postaven internacionalismus, který je ovšem další nemocí. Internacionalismus je ubohá abstrakce, jež nespočívá na konkrétní jednotě lidstva obsahující všechny stupně národních individualit, nýbrž na jednotě abstraktní, vylučující všechny národnostní individuality. Internacionalismus byl zjevným omylem marxismu, jejž vyvrátil sám život, protože se zmítal v abstraktnosti. Nacionalismus plodí šovinismus a xenofobie a je nutno ho zásadně odlišovat od vlastenectví. Uzavřenost do imanence našeho světa znamená přisvědčit konečnosti a zakrýt si přístup k nekonečnu. Tvůrčí čin lidského ducha však směřuje k nekonečnu, k transcendenci.
Lidské emoce a vášně jsou v národnosti objektivovány. Tato objektivace, projevování navenek, zvnějšňování silných emocí do značné míry vysvětluje vznik takzvaných kolektivních, nadosobních realit. Vlastenectví je emocionálně bezprostřednější a přirozenější, je to především projev lásky k vlasti, k vlastní zemi a ke svému národu. Vlastenectví je bezesporu emocionální kvalita a nepotřebuje být racionalizováno.
Nacionalismus je spíše nenávist k cizímu než láskou k vlastnímu.
Duchovní revoluce, k níž dojít musí a k níž také ve světě dochází, je hlubší a zachází dále než všechny revoluce sociální."
✻
Hierarchie hodnot
"Člověk je bytostí hodnotící, bytostí určující kvalitu. Utvoření hodnot a stanovení jejich hierarchie je transcendentní funkce vědomí. Život lidí je plně ovládnut ekonomikou, technikou, prolhanou politikou a zuřivým nacionalismem. Hierarchie hodnot je utvářena jen podle jejich užitečnosti a s naprostou lhostejností vůči pravdě. Duchovní kultura je zahubena. Zpochybňovány už nejsou jen hodnoty vytvářené člověkem, nýbrž i hodnota člověka samotného. Cíl lidského života se rozplynul.
Ekonomika se vztahuje k prostředkům, nikoli k cílům života. Cíle lidského života a prostředky k dosažení cílů jsou vzájemně odtrženy a často mezi nimi není vůbec žádná shoda. Prostředky vždycky svědčí o duchu lidí. Ekonomika je pouze nutnou podmínkou a prostředkem lidského života, nikoli jeho cílem, ani nejvyšší hodnotou či určující příčinou. Vyšší cíle života nejsou ekonomické ani sociální, nýbrž duchovní. Velikost národa a jeho přínos dějinám lidstva nezávisí na moci jeho státu, ani na rozvoji jeho ekonomiky, nýbrž na jeho duchovní kultuře.
Revoluce je cosi osudového v životě národů, neděje se svobodně, nýbrž s nezvratnou nutností. Současníci tomu zpravidla špatně rozumí. Revoluce je pohybem mas, a proto nutně sráží kvalitu. Utilitárně nahlíženo, všechny prostředky jsou přípustné. Ale to je zároveň ta nejosudovější chyba ve vztahu k životu. Není nic horšího než chtít uskutečnit dobro za každou cenu. Nahlížíme-li celou věc kvalitativně a hodnotově, pak cíle musí být uskutečňovány pomocí prostředků, jež jsou samy pokládány za hodnoty. Lidský život bývá často hrozný proto, že je dobro uskutečňováno zlem, pravda lží, krása ošklivostí a svoboda násilím."
✻
Svoboda
"Svoboda je často pojímána staticky, je však třeba ji pojímat dynamicky. Svoboda má svůj dějinný osud, je to jakási existenciální dialektika svobody ve světě. Svobodu je určení člověka nikoli zvnějšku, nýbrž zevnitř, z ducha. Duchovním principem člověka je pravá svoboda a popření ducha je popřením svobody. Materialismus nevyhnutelně vede k popření svobody. Svoboda není vůbec nic snadného, je naopak těžká a náročná. Liberálové obyčejně pokládají svobodu za právo, nikoli za povinnost, je to pro ně snadnost sama, hlavně nebýt ničím omezován.
Z Boha učinili nepřítele svobody a svobodu chtěli vidět jako osvobození od ideje Boha. Také z ducha byl učiněn nepřítel svobody a materialismus byl dokonce pokládán za učení, jež je svobodě nejpřiměřenější. Svoboda je duchovním principem člověka. Kdyby člověk byl bytostí zcela determinovanou přírodou a společností, nebyla by svoboda vůbec možná. Materialismus je naprostým popřením svobody a společenský řád na něm založený nemůže mít se svobodou nic společného. Osobnost existuje pouze tehdy, je-li člověk svobodným tvůrčím duchem, nad nímž nemá císař absolutní moc. Musíme přiznat, že svoboda je spíše aristokratická než demokratická."
----------------------------------------
zdroj: "Říše ducha a říše císařova" Nikolaj Alexandrovič Berďajev (1949, česky 2006, Pavel Mervart)
Poslední dílo Nikolaje Berďajeva z roku 1949. Autor v knize shrnuje své celoživotní úsilí o pravou křesťanskou filosofii založenou na myšlence svobody, ale též vyjadřuje své zklamání z poválečného duchovního vývoje Evropy a Ruska - z razantního nástupu marxismu, sekulárního existencialismu a Heideggerovy filosofie.
.jpg)
ruský křesťanský filosof a esejista.
Mladý Nikolaj navštěvoval nejdříve kadetní školu, přičemž měl možnost ji kdykoli opustit a jít studovat na pážecí školu v Petrohradě určenou pro potomky významných rodin. Ale Berďajev kadetku opustil a začal se připravovat na maturitní zkoušky, po kterých chtěl nastoupit na vysokou školu. Roku 1894 ukončil středoškolská studia maturitou a pokračoval studiem na vysoké škole. Začal studovat Kyjevskou přírodovědeckou fakultu a později přestoupil na fakultu právnickou. V této době se projevuje Berďajevův charakteristický rys, kterým je neustálá revolta vůči zavedeným pořádkům a vůči nedotknutelným autoritám. Berďajev se aktivně zúčastňoval schůzí marxistů. Vyhnanství ve Vologodské gubernii v centrálním Rusku na sebe nenechalo dlouho čekat. Ovšem pro Berďajevovu filozofii mělo vyhnanství zásadní význam. Dochází u něj k náboženskému obratu a začíná „bohohledačské“ období, které až do jeho smrti neskončí. (více @Wikipedia)
