Neil Postman "Ubavit se k smrti: Veřejná komunikace ve věku zábavy" (1985)

 

ukázka z knihy Neil Postman "Ubavit se k smrti: Veřejná komunikace ve věku zábavy" (Mladá fronta, 1999, překlad: Irena Reifová, originál "Amusing Ourselves to Death: Public Discourse in the Age of Show Business", 1. vydání 1985)

"Orwell se obával těch, kteří zakážou knihy. Huxley se obával, že knihy už nebude třeba zakazovat, protože nebude nikdo, kdo by je chtěl číst. [...] Orwell se obával, že před námi bude skrývána pravda. Huxley se obával, že pravda se utopí v moři bezvýznamnosti. [...] Jak Huxley poznamenal v pozdějším Návratu do překrásného nového světa (Brave New World Revisited), bojovníci za lidská práva a racionalisté, kteří jsou vždy připraveni vzdorovat diktatuře, zapomněli vzít v úvahu „takřka bezedný lidský hlad po nejrůznějších formách rozptýlení“. V románu 1984, dodává Huxley, jsou lidé ovládáni prostřednictvím bolesti. V Konci civilizace je kontrola zajištěna prostřednictvím slasti. Stručně řečeno, Orwell se obával, že nás zničí předmět naší nenávisti. Huxley se obával, že nás zničí předmět naší lásky. Tato kniha se zabývá možností, že pravdu neměl Orwell, ale Huxley."

"V televizní komunikaci totiž převládá vizuální obraznost, což znamená, že televize nás oslovuje prostřednictvím obrazů, nikoli slov. [...] Uvedu ještě jeden, komplexnější příklad: informace, obsah, nebo chcete-li náplň toho, čemu se říká „zpráva dne“, neexistovala – a ani nemohla existovat – ve světě bez médií, která by jí dala výraz. Netvrdím, že požáry, války, vraždy či milostné pletky se kdykoli v minulosti neodehrávaly. Tvrdím pouze, že bez technologie, která by o nich informovala,  jim lidé nemohli věnovat tolik pozornosti, nemohli je zahrnout mezi své každodenní záležitosti. Informace tohoto druhu jednoduše netvořily součást obsahu dané kultury. [...] Dopřáváme pozornost fragmentům událostí pocházejících ze všech koutů světa, neboť disponujeme mnoha druhy médií, která jsou svými formami předurčena k fragmentární konverzaci. Kultury bez médií dosahujících rychlosti světla – například kultury, kde jsou nejúčinnějším nástrojem překonávání prostoru kouřové signály – fenomén zprávy dne neznají. Neexistuje-li médium schopné vytvořit její formu, nemůže existovat ani zpráva dne.

Mám-li se vyjádřit, jak nejjednodušeji dovedu, tato kniha je bolestným pojednáním o nejvýznamnějším kulturním faktu Ameriky druhé poloviny dvacátého století: soumraku „věku tisku“ a nástupu „věku televize“. Tento převrat dramaticky a nevratně posunul obsah a význam veřejné komunikace, neboť dvě natolik od sebe odlišná média jako knihtisk a televize nemohou pojímat stejné myšlenky." [...]

"Bůh měl existovat ve Slově a skrze Slovo jako zcela nový pojem vyžadující nejvyšší řád abstraktního myšlení. Ikonografie se tak stala rouhačstvím, aby se na kulturním obzoru mohl objevit nový druh Boha. Pro lidi, kteří tak jako my prožívají proměnu kultury orientované na slovo v kulturu orientovanou na obraz, by zamyšlení nad Mojžíšovým přikázáním mohlo být užitečné. Dokonce i za předpokladu, že se ve svých dohadech mýlím, považuji hypotézu o dominantním vlivu prostředků komunikace na formování intelektuálních a sociálních témat dané kultury za moudrou a mimořádně důležitou." [...]

"Člověka, který čte knihu, sleduje televizi nebo se dívá na hodinky, obvykle nezajímá, jak tyto události organizují a ovlivňují jeho mysl, [...] Jedním z takových velkých pozorovatelů je například Lewis Mumford. Není typem člověka, který se dívá ná hodinky jen proto, aby se dozvěděl, kolik je hodin. Ne že by se nezajímal o to, kolik hodinky ukazují – taková informace je čas od času důležitá pro každého z nás, mnohem více ho však zajímá, jak hodiny vytvořily onu představu „čas od času“. Věnuje se filozofii hodin, hodinám jako metafoře, o níž se děti ve školách neučí a o níž hodináři nevědí už vůbec nic. „Hodiny,“ uzavírá Mumford, „jsou strojem na výrobu minut a sekund.“ Během tohoto výrobního procesu hodiny odcizují člověka událostem lidského života a přiživují víru v nezávislý svět matematicky měřitelných sekvencí. Vychází najevo,  že koncepce „čas od času“ není ani od Boha, ani od přírody. Je to rozmlouvání člověka se sebou samotným, rozmlouvání o stroji a s pomocí stroje, který člověk vytvořil." [...]

"Připomínám toto všechno proto, že moje kniha vypráví o obrovském a hrozivém přechodu, který podstupuje náš vlastní kmen, o přechodu od magie psaní k magii elektroniky. Chci zde poukázat na to, že vstup takových technik, jakými jsou písmo nebo hodiny, do určité kultury není jen prostou extenzí lidské schopnosti spoutat čas, ale transformací způsobu myšlení." [...]

"Aby si však čtenář mou analýzu případně nevyložil jako obehrané akademické stesky, jako nějaký elitářský protest proti televiznímu braku, musím nejprve zdůraznit, že středem mé pozornosti není ani estetika, ani literární kritika, ale epistemologie." [...] Nemám tedy žádné námitky proti televiznímu braku. Na televizi je brak dokonce to nejlepší, neboť nemůže nikoho a nic vážně ohrozit. Měřítkem kultury kromě toho není nezastíraná produkce trivialit, ale to, co kultura pokládá za signifikantní. Tady je těžiště našeho problému; televize je totiž nejtriviálnější a tedy i nejnebezpečnější tehdy, má-li vysoké ambice a prezentuje-li se jako nosič významné kulturní komunikace." [...]

"Jelikož dnes žijeme v právě takovém podivném sousedství (v současnosti občas přezdívaném globální vesnice), k pochopení toho, co je míněno dekontextualizovanou informací, může napomoci následující otázka: Jak často se stane, že se díky informaci z ranního vysílání rozhlasu či televize nebo z novin při snídani rozhodnete změnit plány na nadcházející den? Pro většinu z nás bude mít takové důsledky maximálně předpověď počasí, pro investory možná burzovní zpravodajství. Většina denních zpráv je však zcela inertní, netečná, a sestává z informací, které nám sice poskytují náměty k přátelským tlachům, ale nemohou vést ke smysluplnému činu. Tato situace je bytostným dědictvím telegrafu: produkce nadbytečného množství irelevantních informací dramaticky změnila to, co bychom mohli nazvat poměrem mezi množstvím informací a akcí z nich vycházejících. V orální kultuře i v kultuře tištěného slova odvozuje informace svou prestiž od toho, že zakládá možnost akce. V situaci, kterou vytvořil telegraf a rozvedly další technologie, je však vztah mezi informací a akcí abstraktní a vzdálený. Poprvé v historii museli lidé čelit problému informační přesycenosti [...]

Abychom pochopoli, co je tím míněno, položme si další sérii otázek: Jaké kroky mohu podniknout, abych předešel konfliktu na Blízkém východě? Co budu dělat s inflací, kriminalitou a nezaměstnaností? Dovolím si odpovědět za vás: nehodláte s tím dělat vůbec nic. Můžete samozřejmě vhodit do volební urny lístek se jménem někoho, kdo prohlašuje, že s tím něco udělá, a má k tomu současně příslušnou moc. Ale to je proveditelné jen jednou za dva nebo čtyři roky [...] Smyčka bezmoci je tím uzavřena: zprávy v nás evokují spoustu názorů, s nimiž nemůžeme udělat nic kromě toho, že jim můžeme dát podobu dalších zpráv, s nimiž nemůžeme nic udělat." [...]

"Termín „fotografie“ použil jako první proslulý astronom sir John F. W. Herschel. Bylo to podivné slovo; doslova totiž znamená „psaní světlem“. Je však možné, že Herschel je použil ironicky – od začátku totiž muselo být jasné, že fotografie a písmo (a vlastně jazyk v jakékoli formě) neobývají tentýž komunikační vesmír.  Okamžikem pojmenování se nicméně stalo zvykem mluvit o fotografii jako o „jazyce“. Metafora je ošemetná, protože má sklon zatemňovat rozdíl mezi oběma způsoby komunikace. Fotografie je především jazyk, jenž umí vypovídat jen o konkrétním. Její slovník je omezen na konkrétní reprezentaci. Na rozdíl od slov a vět nám fotografie nepředkládá myšlenku nebo názor na svět s výjimkou situace, kdy pomocí jazyka převedeme obraz na myšlenku. Sama o sobě nedokáže fotografie pojednávat o neviditelném, vzdáleném, vnitřním ani abstraktním. „Člověka“ nebo „strom“ umí zachytit výhradně jako jednotlivý objekt, nikoli v jejich obecnosti. Nelze vyfotografovat „přírodu“ či „moře“, nýbrž pouze konkrétní fragment reality přítomné na určitém místě a v dané chvíli: útes – v konkrétních světelných podmínkách –, vlnu – v jistém okamžiku a z jistého zorného úhlu. A stejně jako nemůžeme vyfotografovat „přírodu“ nebo „moře“, nemůžeme ani pořídit snímek pravdy, cti, lásky či klamu. Abstrakce se obrazovému lexikonu vymykají. Něco „ukázat“ a o něčem „vyprávět“ jsou totiž dvě naprosto rozdílné věci. Jak napsal Gavriel Salomon, „obrazy je třeba rozpoznat, slovům je nutné rozumět“, Chtěl tím vyjádřit, že fotografie předvádí svět jako objekt, zatímco jazyk jako myšlenku. I ten nejjednodušší akt pojmenování věci je aktem myšlení – porovnání jedné věci s druhou, určení společných rysů, ignorování rozdílů a vytvoření imaginární kategorie. V přírodě neexistuje nic takového jako „člověk“ nebo „strom“. Vesmír nenabízí žádné podobně zjednodušující kategorie, jen nekonečnou různost. Fotografie dokumentuje a oslavuje konkrétní formy této nekonečné různosti. Jazyk je činí srozumitelnými." [...]

"Kniha se osvědčila jako vynikající forma shromažďování, zkoumání a organizované analýzy informací a myšlenek. Sepsání i přečtení knihy chce svůj čas; čas k přemítání nad jejím obsahem a k vytvoření úsudku o jeho hodnotě včetně formy jeho prezentace. Kniha je pokusem o trvalé zachycení myšlenky a příspěvkem k velké rozpravě, jakou provozovali autoři minulosti. Všude na světě proto civilizovaní lidé považují pálení knih za obzvláště podlou formu antiintelektualismu. Telegraf však spálení obsahu vyžaduje. Podrobíme-li telegrafii zkoušce trvalosti, kontinuity a koherence, podkopeme samu její hodnotu. Telegraf je vybaven pouze k bleskovému přenosu sdělení, která musejí být co nejrychleji nahrazena novými a ještě aktuálnějšími. Jedna fakta vytlačují z vědomí jiná rychlostí, která nedovoluje ani nevyžaduje jejich vyhodnocení. Telegraf zavedl druh veřejné rozpravy, jejíž forma se vyznačovala udivujícími pravidly: její jazyk byl jazykem novinových titulků – senzacechtivý, útržkovitý, neosobní. Zprávy nabyly podoby sloganů, jež se daly snadno zapamatovat a ještě snadněji zapomenout. Jazyk byl také dokonale nesouvislý. Zpráva neměla nejmenší spojitost se zprávami předcházejícími ani následujícími. Každý „titulek“ stál sám o sobě jako svůj vlastní kontext. Doplňovat případný význam se stalo povinností adresáta zprávy, zatímco její odesilatel byl tohoto závazku definitivně zbaven. V důsledku toho všeho se začal svět zobrazený telegrafem jevit jako neovladatelný, ba dokonce nerozluštitelný. Sekvenční, souvislá tištěná stránka, jejíž řádky navazovaly jeden na druhý, začala pozvolna ztrácet rezonanci jako metafora ideálního způsobu shromažďování poznatků a porozumění světu. Slovo „znát“ ve spojení s fakty získalo nový význam, protože již nepředpokládalo porozumění kontextu, souvislostem či důsledkům. Komunikace založená na telegrafu nedovolovala ohled na historii a nijak neupřednostňovala kvalitu. Být inteligentní znamenalo z pohledu telegrafu vědět o mnoha věcech, nikoli je skutečně znát." [...]

"Boorstin pokládá v Obrazu za klíčový vynález grafické revoluce „pseudoudálost“ a má tím na mysli událost zrežírovanou výhradně pro média – například tiskovou konferenci. Soudím, že pseudokontext je ještě významnějším dědictvím telegrafu a fotografe. Pseudokontext je struktura, jež má roztříštěným a bezvýznamným informacím dodat zdání použitelnosti. Způsob použití, který pseudokontext nabízí, však nepředstavuje čin, řešení problému ani dosažení změny. Je to jediná možnost, jak použít informaci, která nemá k našemu životu přirozený vztah. A takovou možností je samozřejmě zábava. Lze říci, že pseudokontext představuje jakési poslední útočiště kultury zahlcené irelevancí, inkoherencí a bezmocí." [...]

".... televize poskytuje novou definici pravdy: konečným testem pravdivosti tvrzení je důvěryhodnost mluvčího. Výraz „důvěryhodnost“ se přitom nevztahuje k tomu, jak výroky mluvčího v minulosti obstály v konfrontaci se skutečností, nýbrž jen k dojmu upřímnosti, autenticity, nejistoty či přitažlivosti (vyberte si jednu nebo více možností), který herec/reportér vzbuzuje. Mám v této souvislosti podezření, že ostudný dojem obklopující v současné době Richarda Nixona nevyplývá ani tak ze skutečnosti, že lhal, ale spíše z toho, že na obrazovce jako lhář vypadal. Je-li tomu tak, nemělo by to uspokojovat nikoho včetně Nixonových zapřisáhlých odpůrců. Může se totiž také stát, že člověk vypadá jako lhář, ale přitom mluví pravdu, anebo ještě hůře, že budí dojem pravdomluvného, zatímco ve skutečnosti lže."[...]

"Televizní obrazovka sama kromě toho silně tíhne k psychologii sekularismu. Je natolik prosycena našimi vzpomínkami na profánní události a spojena se světem reklamy a zábavy, že může být jen velmi obtížně přetvořena v rámec posvátných událostí. Divák si je kromě jiného neustále vědom toho, že pouhé zmáčknutí knoflíku vyvolá na obrazovce zcela odlišnou, světskou událost – hokejový zápas, reklamu, kreslenou grotesku. Bezprostředně před náboženským pořadem i po něm jsou nadto zařazovány reklamy, ukázky z populárních zábavných pořadů a řada dalších obrazových a jazykových výpovědí světského rázu, takže hlavním poselstvím obrazovky jako takové je nepřetržitý příslib zábavy. Dosavadní vývoj televize i možnosti, které v každém okamžiku nabízí, příliš nepřejí představě provozování jakékoli duchovní aktivity v přítomnosti obrazovky. Televizní obrazovka chce, abyste si pamatovali, že její obraz je stále připraven vás pobavit či potěšit." [...]

"Nejlépe na to, pokud vím, odpověděla Hannah Arendtová, když ve své reflexi výrobků masové kultury napsala: 

„Tento stav věcí, který skutečně nemá na světě obdoby, lze nazvat masovou kulturou; nepropagují ji ani masy, ani jejich baviči, ale jedinci, kteří se snaží pobavit masy tím, co kdysi bývalo autentickým kulturním předmětem, nebo je přesvědčit, že Hamlet může být stejně zábavný a poučný jako My Fair Lady. Nebezpečí masového vzdělávání tkví právě v tom, že se může zvrhnout v zábavu; je mnoho velkých autorů minulosti, kteří přežili staletí v zapomnění a nezájmu, je však otázkou, zda budou schopni přežít zábavní verzi toho, o čem ve skutečnosti hovoří.“ [citát z knihy z "Krize kultury " Hannah Arendt, Mladá fronta, 1994]

"Boj proti cenzuře byl tématem devatenáctého století a ve století dvacátém byl z velké většiny dotažen do vítězného konce. Nyní stojíme tváří v tvář problému, který je dán ekonomickou a symbolickou strukturou televize. Ti, kteří televizi řídí, náš přístup k informacím neomezují, ale vlastně usnadňují. Naše ministerstvo kultury není orwellovské, ale huxleyovské. Všemožně se snaží povzbuzovat nás k nepřetržitému sledování televize. To, co sledujeme, je však médium, jež informaci předkládá v podobě, která ji trestuhodně zjednodušuje, zbavuje ji podstaty, historického rozměru a kontextu; výsledkem je informace v rouše zábavy. V Americe platí, že nesmíme přijít ani o jedinou příležitost se pobavit." [...]

"... televize přispěla k filozofii vzdělávání především myšlenkou neoddělitelnosti výuky  a zábavy. Tento velmi originální názor nenajdeme v žádné rozpravě na dané téma od Konfucia přes Platóna, Cicerona, Locka až k Johnu Deweymu. Budete-li studovat pedagogickou literaturu, u některých autorů narazíte na tvrzení, že děti dosahují nejlepších výsledků v učení, pokud je předmět výuky zaujme. Setkáte se také s myšlenkou – zdůrazňují ji Platón a Dewey –, že kultivace rozumu je nejúčinnější, je-li zakořeněna v hlubokém citovém podloží, či s názorem, že učení jde nejsnadněji s milujícím a laskavým učitelem. [...] Televize je učebním plánem bez hierarchie a nikdy se z žádného důvodu před jakýmkoli divákem neuzavírá. Jinými slovy, odstraňováním myšlenky posloupnosti a kontinuity z oblasti vzdělávání podkopává televize myšlenku, že posloupnost a kontinuita nějak souvisí s myšlením jako takovým." 

HUXLEYOVSKÉ VAROVÁNÍ

Rozklad kultury může proběhnout podle dvou scénářů. Podle prvního z nich – orwellovského – se kultura stává vězením. Podle druhého – huxleyovského – se stává fraškou. [...]  Huxley však učí, že ve věku rozvinuté technologie lze devastaci ducha očekávat spíše od nepřítele s úsměvem na tváři než od toho, jehož vzezření vyvolává podezření a nenávist. V huxleyovském proroctví nás nesleduje ze své vůle Velký bratr. Sledujeme my jeho, a děláme to z vůle vlastní. Dozorci ani ministerstva pravdy nejsou potřeba. Nechávají-li se lidé rozptylovat trivialitami, stane-li se z kulturního života nekonečný koloběh zábavy, změní-li se seriózní veřejná komunikace v dětské žvatlání – stručně řečeno, stane-li se z lidí obecenstvo a z veřejných záležitostí zábavná show –, národ se ocitá v nebezpečí a smrt jeho kultury se stává reálnou možností. [...] Podstatou mého výkladu však není fakt, že televize má zábavný charakter, ale že učinila ze zábavy přirozenou formu zobrazeni jakékoli skutečnosti. Televizní přijímač nás udržuje v neustálém styku se světem, ale má přitom stále tutéž, neměnnou, smějící se masku. Problém nespočívá v tom, že televize nabízí zábavná témata, nýbrž že jakékoli téma převádí na zábavu, což je úplně jiná otázka. Řekněme to ještě jinak: zábava je zastřešující ideologií veškeré televizní komunikace. Nezáleží na tom, co je předmětem zobrazení a jaký je úhel pohledu; nad vším se vznáší předpoklad, že nám to má přinášet především zábavu a potěšení.

[...]

Řešení, které navrhuji, je vlastně totéž, jaké navrhoval už Aldous Huxley, a stěží ho mohu překonat. Společně s H. G. Wellsem byl Huxley přesvědčen, že máme na vybranou mezi vzdělaností a katastrofou, a vytrvale psal o tom, jak je nutné, abychom porozuměli politickému a epistemologickému významu médií. Snažil se nám totiž sdělit, že tragédie obyvatel „překrásného nového světa“ Konce civilizace nespočívala v tom, že se místo myšlení smáli; nýbrž v tom, že nevěděli, čemu se smějí a proč vlastně myslet přestali."

zdroj: Neil Postman "Ubavit se k smrti: Veřejná komunikace ve věku zábavy"

(Mladá fronta, 1999, překlad: Irena Reifová)

Neil Postman "Amusing Ourselves to Death: Public Discourse in the Age of Show Business" (USA, 1985)