"Per amica silentia lunae [Za příznivého svitu mlčící luny]" Karel Schulz ze sbírky povídek "Peníz z noclehárny" (1940)
"Byl kdysi dítětem, které se prohánělo po hřištích, bálo se plakat, když bylo samo, chodilo do školy, kde vycpaná sova na žluté skříni snila v teplém šeru přírodopisného kabinetu a kde na tabuli rozepsaná rovnice mluvila jen o věcech nekonečných. [...] Někdy byl život tak lákavý jako události ve starých cestopisech. Někdy. Ale patrně se mu to jen zdálo. Pak se dostal do jakési velké prázdnoty, nad kterou ani hvězdy nesvítily. [...] To již ztratil své zaměstnání a měl bídu a hlad. Měl hlad, jako jej mají chudí v rozpálených ulicích města, kde se potloukal s ostatními žebráky beze stop a bez povšimnutí, zanechávaje za sebou jen zápach ztuchliny a výkalů, mezi nimiž spal a mezi nimiž se probouzel na okraji města, se zoufalou tvrdošíjností znovu a znovu se vraceje do ulic, kde každý den byl jen počátkem nové bídy a kde se vše opakovalo. Jedné noci zabloudil do opuštěné cihelny mezi žebráky, kteří již spali. [...] . A když tak myslil na smrt, zpozoroval, že od žebráků se oddělil malý...