"Humanismus: zánik západní kultury" John Carroll (1993)

 

“S koncem osvícenství vyprchává i jeho kouzlo. Na rozum, pro nějž je v jeho pošetilosti vše nesporné a jasné, dopadá stín. Rozum sice přežívá, avšak zároveň s tím, jak ztrácí spojitost se ctí, v něm nabývá vrchu vše nízké a hanebné. V osobách jeho zvěstovatelů se na světlo odkudsi z nevědomí dere nový proud ženoucí nevědoucí rozum к projevům posměchu a pohrdavého sebevyvyšování. Vše, co bylo v kultuře Západu symbolem krásy, dobra a laskavosti, musí nyní čelit zlovolnému útoku. Démoni procitají a tlačí se na povrch. Ocitáme se v období zkázy. Konkrétním historickým okamžikem, jenž rozbil kouzlo osvícenství, se staly události, jež proběhly ve Francii mezi rokem 1789 a porážkou Napoleona o 26 let později. Došlo ke zničení kulturních ideálů osvícenství. Naivní rozum již nebyl chopen další existence. Věda, jež byla striktně oddělena od otázek morálky, byla ve skutečnosti vtlačena do kulturního vakua, a tam ponechána vlastní logice.

V té samé době, údobí průkopnických novinek ve výrobních technologiích a vnitřní organizaci továren, jež zcela přeměnilo hmotný život Západu. Tato ekonomická revoluce, jež podnítila ohromný nárůst peněžních zásob a přispěla ke vzniku úplně nových způsobů využití práce i volného času, sama právě díky těmto okolnostem začala velmi brzy podemílat základy starých kulturních tradic. Skrze významnou část střední vrstvy, která sice již ztratila spojení se svými kořeny, nicméně si ještě neuvědomovala neblaze působící pohyby v hájemství základů kultury. Jinými slovy řečeno: středostavovská kultura devatenáctého století se ve velké většině dále spokojeně a s optimismem opírala o liberální a racionalistické principy, částečně koketujíc s romantismem, avšak po celou tu dobu dostával idylický obraz, který si vytvořila, stále nové a nové trhliny. A navíc v panství kultury se zkáza šířila s nespoutanou prudkostí. Kultura, jež má pevné a důkladné základy, není materiálními změnami nijak zásadně zranitelná. Důsledky takového rozsahu, jaké doprovázely Francouzskou I průmyslovou revoluci, byly umožněny jedině díky tomu, že starý řád, ohrožovaný zevnitř, byl již na pokraji rozpadu.

Ideál humanismu se ve své osvícenské podobě nebezpečně vzdálil aristokratickým i křesťanským kořenům a nedokázal být sám sobě dostatečnou oporou. Jedinou jeho odnoží, jež si na počátku devatenáctého století uchovávala jistou životaschopnost, byl hybrid protestantismu a humanismu – buržoazie. Prvním z nich je zahořklost a zloba. Kácí-li se božstvo, pak se jeho čelní vyznavači, jež jsou nevyhnutelně kvůli hloubce svých citů niterně zasaženi, rozrušeni a ztrácejí na jistotě, dle vzoru Miltonova Satana obracejí v prudkém hněvu proti němu. Druhým následkem byl chaos, který měl v devatenáctém století dvě podoby. Jedna z nich v sobě uchovávala zrnko cti - řeč je o nihilismu. Obraz skutečnosti odráží Nietzscheova „smrt Boha“ a Dostojevského „vše je povoleno“. Druhou podobu nastalého chaosu předobrazovalo neopodstatněné tvrzení liberalismu, podle něhož je možné žít v souladu se zákonitostmi rozumu a svobodné vůle. Právě tímto směrem se pod dojmem představ, že panství jasného a nesporného, bohatství a postavení uchrání a utěší člověka obklopeného temnotou, obrátila buržoázni kultura v době úpadku. Nebylo jí to nic platné: temné síly se pod nátěrem liberalismu daly do pohybu. 

Rozsah úpadku západní kultury, který s sebou přineslo devatenácté století, je názorně zachycen v obraze vzniklém na samém konci této doby - Madoně Edvarda Muncha. Žena je nahá. Bláznivě se kroutící, dlouhé černé vlasy, rudý baret karikující svatozář, rudé rty, přivřené tmavé oči - vznáší se ve snovém víření bezmoci a utrpení. V její tváři je vidět slabý náznak vnitřního klidu, skončených muk. Její klid je ale mrtvolný, neživotný - Munch sám tento fakt vyjevuje v doprovodném textu. Barvy obrazu vyjadřují odpudivou, zvrácenou smyslnost a smrt. To, co tu vidíme, však rozhodně není půvab, tak typický pro romantismus. Munchova Madona není ničím víc než jen obyčejným, bezduchým tvorem, snažícím se uprostřed významu prostého světa jednoduše uniknout vlastnímu utrpení. Jádrem problému tu je spojení s tradiční představou Marie, matky Kristovy: jeden z hlavních idolů kultury Západu, ztělesnění posvátné povolanosti к mateřství, je zde stavěn do protikladného světla. Munch se tímto svým dílem staví proti Rafaelovi. Rám, v němž je jeho Madona zasazena, je zaplněn spermiemi; v jeho levém dolním rohu vidíme ohyzdné embryo: jediné, co Madona dokáže přivést na svět, je smrt. Dokonce ani ona sama se nedokáže udržet při životě. 

Takhle vypadá skutečná Madona, život není o nic lepší než smrt a vám nezbývá, než se ve svém zoufalství ke mně přimknout. Munch jen zobrazuje jednu z obětí zmírající kultury. Dokonce i výsměch, po jehož vítězství již není možné zobrazovat víc než prázdnotu, ve svém triumfu odumírá. Příběh o tom, kterak devatenácté století zničilo kulturu, jež mu byla dána do vínku, je možné vyčíst z obrazů. Poslední významné klasické dílo, stojící na straně Božího zákona, bylo vytvořeno roku 1824 - Delacroixovo tragické Chioské vraždění. 

Pád humanismu je možné bezvýhradně umístit do devatenáctého století. Kolem roku 1900 je už po všem. Tam, kde se kultura století dvacátého přidržuje humanistických principů, což se také převážně děje, nedělá nic jiného, než že se dále přidržuje destruktivní, již pevně zakořeněné logiky.  Období pádu humanismu se dělí na tři naprosto odlišné fáze. První etapa je dobou triumfu výsměchu, aktivního ničení starého starého kulturního řádu. Ve druhé etapě narážíme na nihilismus. Ten však vyvolává odpor a je nucen čelit vlně útoků - tuto fázi můžeme označit termínem dynamický nihilismus. Projevem třetí etapy je přijetí nevyhnutelnosti nihilismu a naprostá odevzdanost - zde můžeme hovořit o rezignovaném nihilismu. Jeho důsledkem byl ústup do nevědomí a odevzdání se zapomnění.

Hlavními nositeli zkázy byli Marx a Darwin, třebaže ten se pro bezděčnou roli, kterou zastával, povahově nehodil. Byly tu samozřejmě i stovky jiných ve všech oblastech kultury. Byli to však tito dva, kdo pevně uchopili posvátné desky s textem Božího zákona a rozbili je tak důkladně, že je již nebylo možné - aspoň v éře humanismu - opětně sestavit dohromady.”

Zdroj: "Humanismus : zánik západní kultury" John Carroll (1993, česky 1996), s. 111-114
"Humanism: The wreck of Western culture", přeložil Pavel Pšeja

Madonna (1895), Edvard Munch

související: Holandský historik Hans R. Rookmaaker o moderním umění, osvícenství, racionalismu, gnozeologii, náboženství a jazzu (ukázka z knihy "Moderní umění a smrt kultury", 1970)