"Strach ze svobody" Erich Fromm (1941)

SVOBODA — PSYCHOLOGICKÝ PROBLÉM? 

Moderní evropské a americké dějiny se soustřeďují na úsilí osvobodit se od politických, ekonomických a duchovních pout, která lidi svazují. [...] Principy ekonomického liberalismu, politické demokracie, náboženské svobody a individualismus v osobním životě byly výrazem tužeb po svobodě a současně se zdálo, že přibližují lidstvo k jeho seberealizaci. Člověk zpřetrhal jedno pouto za druhým, odvrhl nadvládu přírody a sám se učinil jejím pánem; zničil nadvládu církve a způsobil převrat absolutistického státu. Odstranění vnější nadvlády se zdálo být nejen nezbytnou, ale i dostatečnou podmínkou k dosažení vytouženého cíle: svobody jednotlivce. [...] Temné a ďábelské síly lidské přirozenosti byly vypovězeny do středověku a ještě starších historických údobí, přičemž se vysvětlovaly nedostatkem vědění či prohnanými záměry podvodných králů a kněží.

Na tato období se pohlíželo, jako by to byla nějaká sopka, která už dávno přestala hrozit. Člověk se cítil bezpečný a jistý tím, že vymočenosti moderní demokracie vyhladily všechny temné síly; svět vypadal jasný a bezpečný jako dobře osvětlené ulice moderního města. Na války se pohlíželo jako na poslední relikty dřívějších časů a panovala domněnka, že stačí jen málo, aby se s nimi skoncovalo vůbec; ekonomické krize se pokládaly za náhodné, i když k těmto náhodám docházelo s jistou pravidelností.

VYČLENĚNÍ INDIVIDUA A DVOJZNAČNOST SVOBODY

[...] Dějiny lidské společnosti mají svůj počátek ve vyčlenění člověka ze stavu jednoty s přírodním světem a uvědomění si sebe jako jsoucna odděleného od ostatních lidí a od přírody, která ho obklopuje. Toto vědomí však po dlouhá historická údobí zůstává velmi nejasné. Jedinec byl nadále těsně připoután k přírodnímu a sociálnímu světu, z něhož vzešel; zatímco se částečně uvědomoval jako oddělené jsoucno, zároveň se cítil být také částí světa kolem sebe. [...]

Dítě spojují s jeho matkou, člena primitivního společenství s jeho kmenem a s přírodou, středověkého člověka s církví a jeho společenskou kastou. Jednou je však stupně úplné individualizace dosaženo a jedinec je od těchto primárních vazeb osvobozen a postaven tváří v tvář před nový úkol: orientovat se a zapustit své kořeny do světa sám, najít bezpečí jinými způsoby, než jaké byly charakteristické pro jeho předindividuální existenci. Svoboda má pak odlišný význam, než měla před dosažením tohoto stupně vývoje. Zde je nutné se zastavit, abychom si ujasnili pojmy konkrétnějším výkladem individuálního a společenského vývoje. [...]

SVOBODA V DOBĚ REFORMACE

1. Středověké pozadí a renesance

Obraz středověku1 je dvojím způsobem překroucen: Moderní racionalismus v podstatě na středověk pohlíží jako na dobu temna. Poukazuje na všeobecný nedostatek osobní svobody, na vykořisťování lidových mas menšinou, na úzkoprsost, která dělá ze sedláka okolních vesnic nebezpečného a podezřelého cizince vůči obyvateli města — nemluvě o lidech z jiných vesnic -, uvádí se středověká pověrčivost a nevědomost. Na druhé straně byl středověk idealizován — většinou reakčními filosofy, ale někdy i pokrokovými kritiky moderního kapitalismu. Ti poukazovali na smysl pro solidaritu, podřízenost ekonomických potřeb potřebám lidským, bezprostřednost a konkrétnost lidských vztahů, nadnárodní princip katolické církve a pocit jistoty, jenž byl charakteristický pro středověkého člověka. Oba obrazy mají pravdu; to, co je falšuje, je vyzvedávání jednoho z nich a zavírání očí před druhým. [...]

I když však člověk nebyl v moderním smyslu svobodný, netrpěl osamělostí a izolovaností. Tím, že měl od narození ve společnosti určité nezměnitelné a nesporné místo, že byl svými kořeny zapuštěn ve strukturovaném celku, měl jeho život význam, o němž se nedalo pochybovat a ani to nebylo nutné. Člověk se ztotožňoval se svou rolí ve společnosti; byl rolníkem, řemeslníkem, a ne jedincem, který náhodou má to či ono zaměstnání. Společenský řád byl pojímán jako řád přírodní a byl nespornou částí toho, co člověku dávalo pocit bezpečí a sounáležitosti. [...]

Nedostatečné sebeuvědomění individua ve středověké společnosti klasicky vyjádřil v popisu středověké kultury Jacob Burckhardt:

„Ve středověku obě stránky lidského vědomí — ta, jež je obrácena dovnitř, a ta, která je obrácena ven — ještě sní, nebo jsou jen napůl probuzené zahaleny společným závojem. Závoj byl utkán z víry, iluzí a dětských předsudků a svět a historie byly díky nim viděny ve zvláštních barvách. Člověk si uvědomoval sebe jen jako člena rasy, národa, skupiny, rodiny nebo korporace — pouze prostřednictvím nějaké obecné kategorie [...] Tento závoj (víry, iluzí a dětských předsudků) se rozplynul vniveč nejdříve v Itálii; bylo umožněno objektivní posuzování a uvažování o státu a o všech věcech týkajících se tohoto světa. Zároveň se kupředu s přiměřeným důrazem drala subjektivní stránka — člověk se duchovně stal individuem a poznával sebe sama jako takového. Stejně tak se kdysi Řek odlišoval od barbara a Arab se cítil jako individualita, přičemž ostatní Asiaty považoval jen za členy rasy.“ [...]

Renesance

Renesance nebyla kulturou malých obchodníků a drobné buržoazie, ale bohaté šlechty a buržoazie. Jejich ekonomická aktivita a bohatství jim dodávaly pocit svobody a vědomí individuality. Zároveň však tito lidé i něco ztratili: jistotu a pocit sounáležitosti, jež poskytoval středověký společenský systém. Byli svobodnější, ale také osamělejší. Moc a bohatství jim sloužily k tomu, aby plnými doušky užívali životních radovánek; museli však přitom používat všech nelítostných prostředků od tělesného mučení až po psychologickou manipulaci, aby zvládli masy a vyšachovali své konkurenty z vlastní třídy. [...]  Jedinec byl zahlcován vášnivou sebevztahovačností a nenasytnou lačností po moci a bohatství. Důsledkem toho všeho bylo, že se postupně otravoval i vztah jedince k sobě samému, pocit jistoty a důvěry.  [...] Zdá se, že nová svoboda jim přinesla dvě věci: vzrůstající pocit síly a zároveň přibývající osamělost, nejistotu, skepticismus,6 a v důsledku toho všeho — úzkost. [...] Když byl zpochybněn smysl života, když jeho vztahy k druhým i k sobě už nenabízejí jistotu, pak jediným prostředkem k umlčení nejistoty je sláva. Plní funkci srovnatelnou s funkcí egyptských pyramid či křesťanské víry v nesmrtelnost: povznáší člověka nad jeho omezení a nestálost k nezničitelnosti. [...]

Renesance a reformace

[...] Hlavní rozdíl mezi renesancí a reformací je tento: renesanční období představovalo poměrně vysoký stupeň vývoje obchodního a průmyslového kapitalismu; byla to společnost, v níž malá skupina bohatých a mocných lidí ovládala a utvářela společenský základ pro filosofy a umělce, kteří vyjadřovali ducha této kultury. Naproti tomu reformace je v podstatě náboženstvím středních a nižších městských tříd a sedláků. I Německo mělo své bohaté obchodníky jako Fuggery, ale to nebyli ti, na něž působily nové náboženské nauky, a ani netvořili hlavní základ, od něhož se odvíjel moderní kapitalismus. Jak ukázal Max Weber, páteří moderního kapitalistického vývoje v západním světě se stala střední městská třída.9 Už z pouhého rozdílu společenského pozadí obou hnutí musíme předpokládat, že se odlišoval i duch renesance a reformace.10 Některé rozdíly se osvětlí z výkladu Lutherovy a Kalvínovy teologie. Svou pozornost soustředíme na otázku, jak osvobození od individuálních pout ovlivnilo charakterovou strukturu střední městské třídy; pokusíme se ukázat, že protestantismus a kalvinismus vyjádřily nový pocit svobody a zároveň konstituovaly únik od ní jako od břemene. [...]

Pokusíme-li se shrnout, co jsem uvedl o dopadu sociálních a ekonomických změn na jednotlivce v 15. a 16. století, dospějeme k následujícímu obrazu: Jedinec je osvobozen od omezujících ekonomických a politických pout. Dosahuje také pozitivní svobody svou aktivní a nezávislou rolí, kterou musí v novém systému hrát. Současně je však osvobozen od těch vazeb, jež mu poskytovaly jistotu a pocit sounáležitosti. Život se přestal žít v uzavřeném světě, jehož centrem byl člověk; svět ztratil omezení a zároveň nabyl hrozivosti. [...] Tím, že nemá ani bohatství, ani moc, kterou měl renesanční kapitalista, a také že ztratil pocit jednoty s lidmi i s vesmírem, je zaplaven pocitem své individuální nicotnosti a bezmocnosti. Ráj je nadobro ztracen, jedinec stojí sám tváří v tvář světu — cizinec hozený do neomezeného a hrozivého světa. [...]

DVA ASPEKTY SVOBODY MODERNÍHO ČLOVĚKA

[...] osvobození od tradičních pout středověké společnosti poskytlo individuu nový pocit nezávislosti, vyvolalo v něm zároveň pocit osamělosti a izolovanosti, naplnilo ho nejistotou a úzkostí a zahnalo ho do nové podřízenosti, do nutkavé a iracionální aktivity. [...] Doktrínami protestantismu byl člověk psychologicky připraven na roli, kterou měl hrát v moderním průmyslovém systému. Tento systém, jeho praxe a duch, který z něho vyrostl a zasáhl každou oblast života, vtiskl základní rysy celé jeho osobnosti a navíc zesílil rozpory, o nichž jsme mluvili v předchozí kapitole; to vše ovlivnilo vývoj individua a učinilo ho ještě bezmocnějším; zvětšilo jeho svobodu a zároveň vytvořilo závislosti nového druhu.[...]

struktura moderní společnosti působí na člověka dvojím způsobem: jedinec se stává nezávislejším, soběstačnějším a kritičtějším, zároveň však izolovanějším, osamělejším a úzkostlivějším. Pochopení celého problému svobody závisí na dostatečné schopností vidět obě stránky tohoto procesu a při sledování jedné nepouštět ze zřetele druhou. [...] Přitom si však dostatečně neujasňujeme, že zatímco tu šlo o vítězství nad těmi silami církve a státu, které člověku nedovolovaly věřit podle jeho vlastního svědomí, moderní člověk ztratil velký rozměr vnitřní schopnosti vůbec věřit v něco, co nelze dokázat metodami přírodních věd. [...] moderní člověk je v situaci, kdy mnohé z toho, co myslí a říká „on“, je totéž, co si myslí a říká každý druhý; že nedosáhl schopnosti myslet originálně — tj. sám za sebe [...] 

[...] Jsme nadšeni růstem osvobozování se od sil mimo nás a slepí k faktu vnitřního omezování, nutkavostem a obavám, jež hrozí výsledky vítězství svobody nad tradičními nepřáteli podminovat. [...] Kapitalismus mentálně, sociálně a politicky pokračoval v tom, co protestantismus nastartoval pro osvobození člověka duchovně. Základem tohoto vývoje byla ekonomická svoboda, jeho průkopníkem pak střední třída. Jedinec už nebyl vázán pevným společenským systémem založeným na tradici s poměrně úzkým prostorem pro osobní vzestup nad tradiční hranice. [...]

Zkrátka, kapitalismus nejen osvobodil člověka od tradičních pout, ale také nesmírně přispěl k rozšíření pozitivní svobody, k růstu aktivního, kritického zodpovědného JÁ. [...] V protikladu k feudálnímu systému středověku, za něhož měl každý pevné místo v uspořádaném a průhledném společenském systému, kapitalistické hospodářství postavilo jedince úplně na vlastní nohy. [...] Avšak tím, jak podporoval tento proces „osvobozování se od“, napomáhal k přetrhání všech vazeb člověka k druhému člověku, a tak jedince izoloval a, odděloval od jeho bližních. [...] Církev byla pojítkem mezi ním a Bohem, čímž jednak omezovala jeho individualitu, na druhé straně mu však dovolovala, aby byl před Bohem nedílnou částí celé skupiny. Protestantismus způsobil, že jedinec stál před tváří Boží sám. V Lutherově smyslu byla víra vnitřní osobní zkušeností a Kalvínovo přesvědčení o spáse bylo rovněž čistě osobní. [...]

[...] „Životní styl“ celé doby odpovídá obrazu, který jsme načrtli. Veliká města, v nichž je jedinec ztracený, stavby jako hory, stálé akustické bombardování rozhlasem, dlouhé titulky měnící se třikrát denně neponechávají člověku možnost volby rozhodovat o tom, co je důležité, revue, v nichž stovka děvčat s přesností hodinek předvádí svou schopnost vyřadit individualitu a účinkovat jako mocný, byť příjemný stroj; bubnující rytmus jazzu — tyto a mnohé drobnosti vyjadřují konstelaci, kdy jedinec stojí tváří v tvář nekontrolovatelným rozměrům a je v porovnání s nimi zrnkem prachu. [...] Jak veliký je pocit strachu a bezvýznamnosti průměrného Američana, vyplývá podle všeho jasně z oblíbenosti filmu s Mickey-Mousem. Je to jen jedno téma — i když v mnoha variacích — vždy jde o totéž: něco velice malého pronásleduje a ohrožuje něco ohromně silného, co hrozí, že to malé zabije nebo pohltí. Malý tvor utíká, případně se mu podaří uniknout nebo dokonce nepřítele zneškodnit. Lidé by nebyli s to se stále dívat na tolik variací jednoho tématu, kdyby se za tím malým tvorem neskrýval jejich vlastní citový život. [...]

Co je normální?

Pojem „normální“ nebo „zdravý" můžeme definovat dvojím způsobem. Za prvé: ze stanoviska fungující společnosti může být označen za normální nebo zdravou osobu ten, kdo je schopen plnit společenskou roli,, jež mu v dané společnosti připadá. Konkrétněji to znamená, že je schopen pracovat podle žádoucího střihu určité společnosti a dále je schopen podílet se na její obnově, to znamená, že je schopen založit rodinu. Za druhé: ze stanoviska jedince rozumíme pod zdravím a normálností jeho co největší růst a štěstí. [...]

Vzdělání v moderní společnosti

Zde se chci krátce zmínit o některých našich dnešních výchovných metodách, které pokračují v oslabování odvahy k vlastnímu myšlení. Jednou z nich je kladení důrazu na znalosti faktů, nebo bych měl spíše říci, informací. Převažuje dojemná pověra, že znalostí stále většího množství faktů se dosáhne poznání reality. Do hlav studentů se vtloukají stovky nesouvislých faktů bez vzájemného vztahu, jejich čas a energii zabírá učení se čím dál většímu množství informací, takže mají málo času na myšlení. Je jisté, že myšlení bez znalosti faktů zůstává prázdné a neskutečné, ale pouhé „informace“ mohou být pro myšlení právě tak překážkou jako jejich nedostatek. [...]

Co člověk chce?

Moderní člověk žije iluzi, že ví, co chce, zatímco ve skutečnosti chce to, o čem se domnívá, že chce. Aby to nahlédl, je nutné si uvědomit, že vědět, co vlastně chceme, není tak lehké, jak si většina lidí myslí, ale že je to jeden z nejtěžších problémů, jaké musí člověk řešit. [...] Moderní člověk je připraven vzít na sebe rizika, když se snaží dosáhnout cílů, o nichž se domnívá, že jsou „jeho“, velice se však bojí rizika a odpovědnosti uložit si cíle opravdu vlastní. Horlivá aktivita je často mylně pokládána za důkaz činnosti determinované naším JÁ, ačkoli víme, že není nic méně spontánnějšího, než chování herce nebo hypnotizované osoby. [...] když jsme se sami osvobodili od starších otevřených forem autority, nevidíme, že jsme se stali kořistí autority nového druhu. Stali jsme se automaty, které žijí v iluzi, že jsou jedinci s vlastní vůlí. Tato iluze pomáhá člověku neuvědomovat si svou nejistotu, tím se však také celá pomoc, kterou iluze může dát, vyčerpává. [...] 

Ztráta našeho Já

[...] Ztráta sebe sama posílila potřebu se přizpůsobit, a proto končí hlubokou pochybností o své vlastní identitě. Když nejsem nic než to, co ode mně očekávají jiní, kým pak jsem? Vidíme, jak pochybnostem o sobě samém dalo počátek zhroucení středověkého řádu světa, v němž měl jedinec nepochybné místo v pevném řádu. Identita jedince je hlavním problémem moderní filosofie od Descarta. Dnes pokládáme za samozřejmé, že my jsme my. Pochybování o sobě samých však stále existuje, nebo dokonce vzrostlo. [...] Za fasádou spokojenosti a optimismu je moderní člověk hluboce nešťastný a ve skutečnosti je na pokraji zoufalství. Zoufale se drží domnělé individuality; chce být „odlišný“ a nelze mu něco doporučit lépe, než řekne-li se o tom, že „je to jiné“. [...] 

Všechno to ukazuje hlad po „odlišnosti“, jsou to však většinou poslední zbytky individuality, které ještě zůstaly. Moderní člověk hladoví po životě. Protože je však automatem, nemůže prožívat život spontánně a sahá po různých náhražkách vzrušení a dráždění: po alkoholu, sportu, prožívání vzrušení s fiktivní postavou na filmovém plátně.

Jaký význam pro moderního člověka pak má svoboda?

Osvobodil se od vnějších pout, které mu bránily, aby jednal a myslel tak, jak to považuje za správné. Jednal by svobodně podle své vlastní vůle, kdyby věděl, co má vlastně chtít, myslet a cítit. On to však neví. Přizpůsobil se anonymním autoritám a přijal za své JÁ, které není jeho. Čím dál tak činí, tím silněji pociťuje svou bezmocnost a tím více se musí přizpůsobovat. Přes optimismus, stavěný na odiv, a přes svou iniciativu je moderní člověk zaplavován hlubokým pocitem bezmocnosti, který způsobuje, že strnule jako ochromený zírá vstříc blížící se katastrofě.

Svoboda a spontaneita

[...] Pozitivní svoboda spočívá ve spontánní aktivitě celé integrované osobnosti.

Zde se dostáváme k nejdůležitějšímu psychologickému problému: problému spontaneity. Pokus náležitě vysvětlit tento problém by si vyžadoval další knihu. Na základě toho, co bylo řečeno, je však možné porozumět spontánní aktivitě pomocí kontrastu. Spontánní aktivita není aktivitou nutkavou, k níž je člověk puzen svou izolovaností a bezmocností, není činností automatu, nekritickým osvojením vzorů vnucovaných zvenčí. Spontánní aktivita je svobodná aktivita vlastního JÁ a psychologicky zahrnuje to, co doslovně znamená kořen latinského slova sponte: z vlastní svobodné vůle. Aktivitou nemíníme „něco dělat“, ale kvalitu tvůrčí aktivity, která může operovat v jednotě citových, rozumových a smyslových zážitků i vlastní vůle člověka. Předpokladem této spontaneity je souhlas celé osobnosti a vyloučení rozštěpení na „rozum“ a „přirozenost“, neboť jen tehdy, když člověk nepotlačuje podstatné části svého JÁ, jen když se stane sám sobě čitelným, jen když různé duševní procesy dosáhnou základní integrace, je spontánní aktivita možná. [...]

Malé děti nabízejí jiný příklad spontánnosti. Jsou schopny mít skutečně své city a myšlenky; jejich spontánnost se projevuje v tom, co říkají a myslí, a v pocitech, jež se odrážejí v jejich tvářích. [...]

Proč je spontánní aktivita odpovědí na problém svobody? Řekli jsme, že negativní svoboda sama o sobě činí z člověka osamocenou bytost, jejíž vztah ke světu je vzdálený a nedůvěřivý a jejíž JÁ je slabé a ustavičně ohrožené. Spontánní aktivita je jedinou cestou, kterou může člověk překonat hrůzu osamocenosti bez obětování své vlastní integrity, neboť ve spontánní seberealizaci se člověk sjednocuje opět se světem — s člověkem, přírodou i se sebou. Hlavní složkou takové spontánnosti je láska — ne však láska jako rozplynutí individuálního JÁ v jiné osobě, jako vlastnění jiné osoby, ale láska jako spontánní potvrzení druhých, jako spojení jedince s druhými na základě uchování svého individuálního JÁ. [...] každé spontánní aktivitě objímá člověk celý svět. Přitom jeho individuální JÁ zůstává nejen nedotčeno, ale stává se silnějším a pevnějším. Síla JÁ je v jeho aktivitě. Pravá síla netkví ve vlastnění jako takovém ani v materiálním bohatství, ani v duševních vlastnostech, jako jsou city nebo myšlenky. Síla nespočívá ani v užívání objektů či v manipulaci s nimi: to, co užíváme, není naše prostě jen proto, že toho užíváme. Naše je jen to, k čemu máme opravdový vztah svou tvořivou aktivitou, ať je to člověk či neživý objekt. Jen ty hodnoty, jež jsou výsledkem naší aktivity, dávají našemu JÁ sílu, a proto vytvářejí základ jeho integrity. Neschopnost jednat spontánně, vyjadřovat to, co člověk opravdu cítí a myslí a z toho vyplývající nutnost předvádět druhým i sobě pseudo Já — má kořeny v pocitu méněcennosti a slabosti. [...] Musíme poznat rozdíl mezi ryzími a klamnými ideály, který je právě tak podstatný jako rozdíl mezi pravdou a lží. Všechny ryzí ideály mají společnou jednu věc: vyjadřují touhu po něčem, čeho nebylo ještě dosaženo, co je však žádoucí pro cíle růstu a štěstí člověka.[...] Musíme se dotknout poslední námitky: Když je lidem dovoleno, aby ve smyslu spontánnosti jednali svobodně a neuznávali žádnou vyšší autoritu mimo sebe, nepovede to nevyhnutelně k anarchii? [...]

Jde o to, aby se jedinci vrátila příležitost k opravdové aktivitě, aby se cíle společnosti ztotožnily s jeho vlastními, nikoli ideologicky, ale ve skutečnosti; aby ve své práci uplatnil své úsilí a rozum; v něčem, zač může pociťovat svou zodpovědnost, protože práce je významná a účelná jen ve smyslu jeho lidských cílů. Manipulaci s lidmi musíme nahradit aktivní a inteligentní spoluprací a platnost zásady vlády lidu, lidem a pro lid z oblasti formálně politické rozšířit i do oblasti ekonomické. [...]