Jiří Cieslar "Oko – pohled odjinud" (2001 @časopis Souvislosti)

 

foto: Nebe nad Berlínem (1987), scéna v knihovně (viz video níže)

"Myslím, že Giacomo Leopardi má ve svých Canti verš o pohledu hvězd - ne tedy o tom, jak vidíme hvězdy my, ale jak ony se dívají na nás. Chci zde psát právě o tomto druhu troufalé imaginace, jež chce jakoby uniknout "antropocentrickým" zvyklostem, aniž se jí to kdy ovšem zcela podaří. Zajímá mne smysl takové úmyslně "marné" imaginace, a také to, jak se jí daří na poli kinematografie. Jde o pohled odjinud - jiný, než je ten, který vysílají běžně lidské oči: kupříkladu o pohledu mrtvých (připomínám Unavenou smrt Fritze Langa či z nejnovější doby Noční hovory s matkou Jana Němce), o pohledu Smrti samé (Bergmanova Sedmá pečeť), pohled zvířete (Bressonovo A co dále, Baltazare) či opravdu také o leopardiovský pohled vzdálené hvězdy (Tarkovského Solaris). V tomto textu se však soustředím na ještě jiný, také velice speciální zrak: na oči andělů z proslulého snímku Wima Wenderse Nebe nad Berlínem (1987).

Wendersův film, na jehož scénáři se podílel spisovatel Peter Handke, začíná mimo jiné dvěma záběry: ostrým nadhledem na Berlín "shůry" a vzápětí krátkým prostřihem na mrkající oko. Těžko říct, komu patří tento mohutná zrakový orgán, zabírající celou plochu filmového obrazu. Zda nejvyšší instanci, Bohu - o němž však nedostaneme v Nebi nad Berlínem jedinou zprávu -, či dvěma andělům "bez otce", Damielovi a Cassielovi, kteří se tu opuštěně procházejí berlínskými ulicemi a snaží se být co nejblíže pozemšťanům. Na první pohled se tyto "subtilní bytosti" neliší od smrtelníků: jsou mírní melancholičtí muži v dlouhých tmavých kabátech a světlých šálách, s vlasy sčesanými vzadu nad krkem do cůpku. Bloudí ulicemi, často se stahují do své nad jiné oblíbené prostory - do obrovité berlínské knihovny, kde je často přepadá zvláštní omámení. Tehdy se vždy na chvíli zastaví, zavřou oči a nechají se unášet hudbou "pozemských sfér", babylonem lidských jazyků, překrývajících se až do nesrozumitelna - do mnohohlasé melodie, kterou jako by k nim vysílaly miliony knižních svazků shromážděných v oné nedozírné bibliotéce. Možná že právě touto polyfonií se jim podává sama lidská historie ve svém celku: jímá je z toho závrať. To vše zůstává však stále "lidsky"představitelné.

Přesto i ve Wendersově filmové inscenaci má zrak-oko a také sluch andělů svá výlučná privilegia. Damielovi a Cassielovi ještě něco zbylo z božího původu a z úkolu prostředkovat mezi nadsvětím a světem: mohou svobodně, neviděni, pronikat do člověčích příbytků a přibližovat se bez prostorových zábran k lidským tvářím, umějí rovněž slyšet nejen to, co si pozemšťané mezi sebou povídají, ale také, co si myslí v duši. Díky tomuto výjimečnému daru všepronikajícího zraku a sluchu mění se jejich existence - a tím celý reliéf příběhu - v soubor nejrůznějších spatřených a zaslechnutých lidských samomluv. Odtud pocit niternosti, který v nás Nebe nad Berlínem evokuje. Oko (ucho) andělů má právě tu mimořádnou vnímavost, po níž přece toužíme: vidět a slyšet "jinak", v jakési ideální svobodné otevřenosti vůči druhým.

Andělské oko má zde ovšem i své závažné, tradiční a přirozené limity. Daniel a Cassiel jsou ryze duchovní bytosti: mohou sice vše poznat, vše slyšet, vše vidět, ale chybí jim jakákoliv smyslová zkušenost. Nezažili "na vlastní kůži" dotek, chuť, teplo, nevidí ani barvy - jejich svět je černobílý. O těchto pozemských hodnotách pouze vědí, dokonce velmi dobře, a hluboká touha, která je prostupuje, skrývá v sobě stesk po smyslových prožitcích. Jednomu z nich, andělu Damielovi (Bruno Ganz) se nakonec podaří jich dosáhnout, ovšem za cenu "pádu" na zem, za cenu ztráty andělskosti. 

Jak tedy vidí Wendersovi andělé? Již jsem řekl, že černobíle, ovšem s rozvíjením příběhu do jejich zraku stále více v kratičkých poryvech vznikají záchvěvy barev, kdy se obraz na jednu, dvě, tři vteřiny zbarví (kamera Henri Alekan). Jsou to chvíle, v nichž příští "padlý" anděl Damiel bezděčně vsává do své andělské fyziognomie první lidské atomy - v údivu nad krásou i odvahou (smrtelností) pozemského "anděla" jménem Marion, cirkusačky létající s umělými křídly pod kopulí šapitó na visuté hrazdě. Tehdy poprvé smí Damiel hltat zapovězený smyslový prožitek. Do jeho oka tak prvně vstupuje pozemská privilej hlubokého pohledu, ryze opticky zachycený vidoucí "cit" a jeho nejrůznější podoby (úzkost, láska, strach).

Nutně se pak vrací otázka: kdo jsou tedy majitelé takového zraku a sluchu? kdo jsou Wendersovi andělé, a jaká je tudíž povaha režisérovy imaginace, snažící se uniknout andělským nadhledem zmíněných "antropocentrickým" pozemským zvykům?Jistěže podobně jako u všech autorových předků v této imaginaci až po Giacoma Leopardiho je Wendersův pokus o vybudování mimolidského oka, o konstrukci nadlidského pohledu důmyslnou metaforou, zvláštním "jakoby". I on se snaží vhlížet znovu a znovu zpět, do sebe, do lidského oka imaginativní oklikou přes jakoby nepozemský zrak a spatřit tak v člověku něco neběžného, radikálního, co v obvyklých lidských situacích nemůžeme dost názorně uvidět.

Jak tyto řádky píšu, uvědomuju si najednou, že upadám do zbytečné a pošetilé radikality a jen plním předem vytčené téma. Samozřejmě, že představa andělského pohledu odjinud je výkonem básníkovy či filmařovy mysli, ale přesto: i v tomto pohybu naši imaginace zůstává přece jakýsi mimo-lidský "zbytek" vyvolaný představou, jež se uplatňuje například při kontemplaci přírody, že vše, na co hledíme, dívá se nějak i na nás, neboť vše má svou duši, své "oko" - své tajemství, sice nevyřčené, ale námi prožívané, do kterého se empaticky vpíjíme. Wendersovi andělé vznikali i z toho lidsky empatického "zbytku" po mimolidském prostoru, který je nám příznivě nakloněný.

O to běží: Wendersovi andělé se zrodili především z naší touhy po něčí hojivé blízkosti, po někom, kdo umí naslouchat a ze všech sil chce pomoci - často sice bezúspěšně, kdo je však za každých okolností absolutně velkorysý. Oni jsou totiž bezvýhradně přející, se vší neviditelnou sympatií a tichou srdečností drží nám palce. Zrodili se však i z naší rozpolcenosti. Jsou zřejmě i absolutizované memento - to v nás, co je ryze intelektuální, co však postrádá smyslovou zkušenost, skutečný prožitek, vjem tíhy či lehkosti doteku, prchavost barev, vůní, citů. Jejich poznávací vášni zkrátka schází "šťáva". Současně reprezentují absolutizovaný ideál: naši touhu této chladné intelektualitě unikat. Proto je vskrytu jejich příběh tolik "antropocentrický" - nebeskou metaforou vyjadřuje čistě pozemkou touhu po vnitřní úplnosti duše a těla, intelektu a smyslovosti, rozumu a citu. Wendersovo andělské oko ve skutečnosti patří do lebky soudobého člověka, který už nic neví o Bohu, ale tuší cosi o nadosobních (andělských) sférách a svou spásu hledá v úplnosti vnitřního života. Je to oko profánní, ale jeho posvátnem je právě sama tato touha po celku. Takové oko-pohled možná svědčí o ryze vnitřním Bohu. Že nic už nevíme o jeho korespondenci s "vnějším" Bohem, nijak jeho existenci - myslím si alespoň - nezpochybňuje."

zdroj: Jiří Cieslar "Oko – pohled odjinud"
časopis Souvislosti - Revue pro křesťanství a kulturu, č. 2 (48) / 2001, s. 69-72 (Oko, Péter Esterházy)