"Postkolonialismus a dekolonizace: základní vymezení a inspirace pro sociální vědy" Ondřej Lánský (Sociální studia: Katedra sociologie FSS MU, 01/2014)
"Na konci 50. let napsal Aimé Césaire svůj slavný text Rozprava o kolonialismu (Césaire 2011), ve kterém tematizuje některé ze zásadních otázek (post)koloniální situace. Od té doby se postupně otevírá prostor pro zkoumání sociální, ekonomické i politické situace v čerstvě dekolonizovaných či právě osvobozovaných společnostech tzv. třetího světa, tedy situace ve společnostech bývalých evropských kolonií. Vlna poválečných politických dekolonizací však byla teprve začátkem „léčby“, kterou měly tyto společnosti projít. Postupně se ukázalo, že šrámy, které zanechal na strukturách těchto společností i na duších jedinců politicko-ekonomický řád kolonialismu, jsou mnohem hlubší, než se mohlo zdát.
Autoři jako Frantz Fanon (2011) či Albert Memmi (1991) postupně odhalovali tuto bolestnou zkušenost a každé z jejich děl otevíralo další prostor pro kritické zkoumání. V 70. letech potom přichází emblematická publikace Edwarda W. Saida Orientalismus (Said 2008), která již předznamenává nástup nového pole či prostoru teoretických i praktických vědeckých přístupů tím, že otevřeně kritizuje způsob evropského uchopování reality. Ukazuje mj., jak epistemologie evropských věd zvěcňuje druhého a připravuje jej tak skrze psychické a sociální struktury, které logicky zasahují ovládající i ovládané, na zvěcnění. Orientalismus tak poprvé naznačuje jasnou vazbu mezi poznáním a mocí na konkrétním příkladu určité postkoloniální situace; totiž na vztahu Západu/Evropy a orientalizovaného Orientu.
Do značné míry tak také vymezuje program postkoloniálního myšlení až do dnešních dnů: jde mu o převrácení náhledu na vztah mezi ekonomikou či politikou a v obecném významu kulturou. Zatímco např. marxismus klasicky identifikuje formy sociálně podmíněných nespravedlností z hlediska práce (tedy sociálních vztahů týkajících se práce) a např. kulturu vnímá jako v lepším případě zprostředkující médium, tak postkolonialismus ukazuje – a v tom je jeho nejvýraznější rozdíl oproti marxismu – to, že kultura (a konkrétně struktury myšlení) je ve skutečnosti původním prostorem, kde se odehrává sociálně-psychologická „příprava“ subjektů k ovládání či vykořisťování. Z tohoto důvodu se mnohé pojmy a argumenty postkolonialismu jeví jako marxistické, avšak nejsou, jelikož klasický marxismus neidentifikoval problémy na této rovině analýzy. Marxismus systematicky nevnímá jako problém západní či dříve evropské systémy vědění, které svou výstavbou (viz níže) podporují a v tomto smyslu také vlastně předcházejí západní kolonialismus, a tudíž i modernitu a kapitalismus. [...]
Nejprve je tedy potřeba se stručně seznámit s obecným rámcem postkoloniálního myšlení. V první části článku se tedy zaměřím na základní kontury postkolonialismu. Ve druhé části se podrobněji soustředím na několik konkrétních vybraných témat postkolonialismu: na kritiku násilí vázaného na evropskou racionalitu (kritika epistemologie), na kritiku v koloniálním řádu zobecněného rasismu (kritika rasisticky orientovaného násilí) a konečně na některé postkolonizované aspekty zkoumání identity a subjektivity (kritika stereotypu). V poslední části článku se budu věnovat usouvztažnění popsaných problémových okruhů postkolonialismu a zaměřím se na potenciál využitelnosti postkolonialismu pro analýzu chudoby, rasismu a sociálního vyloučení v České republice. Dotknu se tak možných konkrétních inspirací pro společenské vědy.
Text předkládané studie tak může být chápán jako pokus o základní vymezení programu dekolonizace české sociální vědy v tom smyslu, že seznamuje s postkoloniální kritikou gnozeologických východisek euroatlantické epistemologie a vědy o společnosti a člověku a zároveň přibližuje program dekolonizace sociálněvědního diskursu z hlediska obsahu, přičemž tato dekolonizace by měla probíhat zevnitř sebe sama v produktivní komunikaci s autentickým myšlením třetího světa. [...]
Zásadní a nejobecnější vklad postkolonialismu spočívá ve dvou bodech: v kritice západního způsobu poznávání světa (západní epistemologii) a v odhalování rasistických pilířů západních sociálně sdílených kulturních vzorců, které se nejvíce projevovaly prostřednictvím různých forem hegemonie, a to právě během evropské kolonizace. Pojem kulturního vzorce zde odkazuje k širšímu významu pojmu kultura, kdy označuje obsah a působnost určitých sociálních vzorců jednání, které formují nejen sociální jednání aktérů, ale také určují klíčové charakteristiky dané společnosti jako takové."
Ondřej Lánský (Sociální studia: Katedra sociologie FSS MU, 01/2014)
