"Obraz světa zbavený velikosti" Jan Čep (1933)
foto: Všichni dobří rodáci (1968), rež. Vojtěch Jasný
"Literatura je dnes obor velmi zracionalizovaný a utříděný. Učí se jí na školách, kde se vyjmenovávají chronologicky jednotlivé literární směry opatřené příslušnými letopočty a definicemi... Ať je však zručnost v slovním výraze seberozšířenější, nepřestává platit, že básnického nadání se dostává jenom jednotlivcům jako zvláštního daru, který na ně klade jistý úkol a jistou odpovědnost. Takoví jednotlivci si brzo uvědomí, že cítí slovo jinak než druzí lidé, a při styku se světem stvořeným v nich probouzí zvláštní nepokoj, jako by si věci od nich žádaly jakéhosi doplnění. Takový člověk začne většinou napodobovat nejprve literaturu a teprve později, jsou-li mu okolnosti příznivy, je-li jeho nadání dost silné a uměl-li mu zůstat věren, dojde k vlastní tvorbě, která není ničím jiným než napodobením a pokračováním tvůrčího gesta Božího.
Básník nejprve blekotá a tápe, přehrabuje se nazdařbůh ve svém bohatství jako v truhle plné diamantů, ale brzo pocítí potřebu nějak svůj svět organizovat, změřit jeho rozlohu, uvědomit si jeho orientaci, začít ekonomicky zacházet se svými možnostmi. Každý básník je určen svým charakterem a intenzitou; svým původem, svými zkušenostmi, okolím a dobou, ve kterých žije, svou vírou nebo nevěrou. To všechno se v jeho díle nějak zrcadlí, vnější svět v něm nabývá charakteristické podoby, dostává jistý smysl. Stalo se asi dvakrát v dějinách lidstva, že se umělec mohl včlenit do společenského řádu, že našel své místo a oprávnění v jeho hierarchii. Jenom teokratickému středověku s podařilo ohnout jeho šíji, zasadit je do své stavby, vydobýt z něho nejvznešenější a nejvroucnější tóny.
V moderní společnosti je umění vyhnancem, nikdo ho nechce a nikdo ho nemá práva chtít. Je odkázáno samo na sebe. Moderní božstva mu zřejmě neimponují. Pokud si ještě zachovalo svou prestiž, stojí ke společnosti v postoji mstivě odbojném; je zoufalé a rouhá se. Postavení prózy je mnohem svízelnější, protože směřuje svým charakterem k jasnosti, k pořádku, ke klidu. Román sebechaotičtější se sotva obejde bez koncepce, bez jistého ideového úběžníku. Nynější doba však těchto věcí nemá, autor se nemůže opřít o pevný ideový a společenský řád. Nemá-li opory pro své vidění v řádu duchovním, zbývá mu sotva víc než místa vypouklého zrcadla, vášnivá blasfemie vyplivnutá v tvář světu, který se zřekl velikosti.
Tento pyšný postoj je u nás ovšem výjimkou. Většina našich romanopisců ochotně přitakala všeobecné degradaci, přijala běžná hlediska, rozplizla se v pokožkových pocitech, neboť po vymýcení pojmů jako hřích a lidská důstojnost není příčiny k tragičnosti. Ve většině jejich knih nejde už o postavy s lidskou tváří, stvořenou k obrazu Božímu, nýbrž o podivné hmyzí kukly, které se chvíli o sebe třou a pak pro nic za nic hynou, zanechávajíce trochu beztvarého slizu pod botou, která je zašlápla.
Jestliže došly věci tak daleko, že umělec nenachází mimo sebe nic, co by ho neslo, záleží už jen na něm samém, na jeho vnitřní ušlechtilosti a na jeho smyslu pro uchování hodnoty, z jaké výše a v jakém osvětlení nám ukáže obraz světa zbaveného velikosti. Má-li v sobě autor jisté vědomí, třebas jenom nejasné, o tom, z jaké výše člověk sestoupil, má-li zkrátka čím změřit jeho bídu, bude mít jeho vylíčení dnešního světa jisté prvky apokalyptické a infernální. Jeho slovo, které se takřka poslední ještě zachovalo pečeť urozenosti, prochází věcmi jako nabroušená čepel a roztínajíc jejich tkáň obnažuje jejich vznešený původ a drahocennou látku, z které jsou utvořeny. Tak může básník, i když nemá osobní víry, je-li však věren svému nejhlubšímu pudu a nástroji, který je mu dán - tak může na chvíli osvítit paprskem původní krásy i obraz ponížení a pekla, který má před očima. Neboť člověk nemůže klesnout dost hluboko, nemůže se dost zneuctít, aby v sobě zničil znamení svého královského původu, aby z jeho očí nekřičela úzkost duše. Nemá-li však autor v sobě tohoto vědomí, smísí-li se s třaslavou rosolovitou hmotou, v kterou se svět proměňuje, nezachrání ho ani sebevětší talent.
V dobách, kterých mají duchovní jednotu, vznikají díla sice individualizovaná podle svých tvůrců, ale nemohoucí se vymknout z jistého obecného rámce. Postavy, se kterými se v nich potkáváme, jsou osobnostmi v plném smyslu slova, jejich cítění i jejich vnitřní a vnější konflikty jsou rozrůzněny podle základního klíče jejich bytosti, avšak konečné řešení těchto konfliktů jest do jisté míry předurčeno duchovním řádem, který ovládá všecky složky života. Rozumí se, že tento řád musí být takového druhu, aby bylo pro člověka ctí a slávou podrobiti se mu, aby člověkova vnitřní velikost rostla, přinese-li mu v oběť své soukromé blaho.
Může se sice stát, že se jednou podaří organizovat společnost jako mravenčí republiku nebo ohromnou továrnu s hygienickým zařízením, ale není pochyby, že básníkům tam bude úzko. Slovo však se bude rodit a pučet, pokud se bude zelenat život na této zemi, a každému básníku bude znova nastávat starost o vnitřní orientaci jeho díla. Své době se nevytrhne, je do ní zakořeněn jako strom do určitého kousku půdy, a musí si z ní brát své živné látky, ať jsou sebejedovatější. Je-li pravda, že básníkům všech věků šlo o jednu a touž věc, o zachycení tajemného světla, které prýšti ze stvoření, je neméně pravda, že život lidský na zemi probíhá v čase, který je pro nás skutečností, a že se každý dostáváme k ústřednímu tajemství pod jiným úhlem, podle svého umístění na křivce této časové dráhy. Naše zrcadlo je vždycky jinak nakloněno a odráží nesmrtelnou a neproměnnou vizi pokaždé v jiné deformaci jejích vztahů."
Jan Čep, podzim 1933
zdroj: přednáška Jana Čepa z podzimu 1933, původní název přednášky "Některé cesty poezie", kterou později změnil na "Umělec, společnost a současný román", viz LA PNP (č. inv. 369, č. přír. 147/97), konvolut sestává z 33 jednostranně popsaných a očíslovaných listů. Knižně vyšlo ve výboru "V setmělém horizontu: Deník, zápisníky a pracovní texty z let 1929–1943", s. 212-222, (CDK, 2022), ed. Petr Komenda
