3 x audio o Skupině 42, malíři Janu Smetanovi a teoretiku Jindřichu Chalupeckém
foto: "František Hudeček" Jiří Machalický, Martin Zeman (Galerie Moderna, 2011)
Dokument Romana Štětiny a Michala Pěchoučka Mám raději umělce než umění vznikl v roce 2010 jako příspěvek ke stému výročí narození Jindřicha Chalupeckého (1910 – 1990) a také jako zamyšlení nad významem prestižní ceny pro mladé české výtvarné umělce. Ta vznikla z podnětu Václava Havla, Theodora Pištěka a Jiřího Koláře a nese jméno významného českého teoretika a kritika. "Zvukové nahrávky, které pořad provázejí, pocházejí z projektu NEJMILEJŠÍ ZVUKY PRAHY. Poděkování patří Miloši Vojtěchovskému a dalším autorům".
"Co je to kritika? Je to vůbec nešťastné slovo… kritika. Zní to jako psaní rozsudků a hlavně odsudků. Ale psát rozsudky a odsudky, to je to nejsnadnější, nejúspěšnější, nejneplodnější a dokonce nejnebezpečnější, co se v umění dá dělat. Nebo se myslívá, že kritika, to je něco jako kvalitativní přejímka zboží, že kritik je něco jako technický kontrolor nebo „kvalitář“… prostě člověk, který má veliké znalosti a veliké zkušenosti a který, abychom tak řekli, jménem společnosti přejímá umění, které právě vzniká. Taková funkce by jistě byla užitečná, ale pochybuju, že je vůbec možná."
Jindřich Chalupecký
Tvůrce pořadu zajímá především postava Jindřicha Chalupeckého, osudově spjatá s nedávnou historií českého umění. Navštívili řadu osobností, které o Jindřichovi Chalupeckém mohly podat důvěrná či zasvěcená svědectví: Mahulenu Nešlehovou, Věru Janouškovou, Charlottu Kotík, Milenu Slavickou, Milana Knížáka, Olbrama Zoubka, Jiřího Šetlíka, Tomáše Pospiszyla, Viktora Pivovarova a Vladimíra Kokolju. Z archivního záznamu promluví i sám Jindřich Chalupecký.
Jindřich Chalupecký
Tvůrce pořadu zajímá především postava Jindřicha Chalupeckého, osudově spjatá s nedávnou historií českého umění. Navštívili řadu osobností, které o Jindřichovi Chalupeckém mohly podat důvěrná či zasvěcená svědectví: Mahulenu Nešlehovou, Věru Janouškovou, Charlottu Kotík, Milenu Slavickou, Milana Knížáka, Olbrama Zoubka, Jiřího Šetlíka, Tomáše Pospiszyla, Viktora Pivovarova a Vladimíra Kokolju. Z archivního záznamu promluví i sám Jindřich Chalupecký.
Jan Smetana - Z deníků (2018, Vltava, pořad Souzvuk, 57 min.)
český malíř, grafik a pedagog, člen skupiny 42. V letošním roce si připomínáme sto let od jeho narození 3. října 1918 v Praze a 20 let od jeho úmrtí 6. dubna 1998 tamtéž.
Smetanovy rukopisné deníky jsou neobyčejně obsáhlé, zahrnují zhruba třicet let zápisů v linkovaných sešitech formátu A4 v pevných deskách, uložených v archivu Národní galerie. Prakticky s každodenní pravidelností v nich zachycuje věci všední, společenský a politický rámec, události školní a zejména obsáhle komentuje svoji malířskou práci. Ve všech směrech jsou to zápisky neobyčejně otevřené, dávají nahlédnout do velmi interních oblastí jeho uvažování a osobních životních reálií, často s překvapivou otevřeností a do jisté míry s odzbrojující upřímností…
Střídají se poznámky o setkáních (například s Bohumilem Hrabalem, se kterým se osobně znal od roku 1974), píše o svých malířských hledáních, objevech a strategiích, až bolestně vnímá limity vlastní i dobové, sumarizuje svoje záměry, nezdary i úspěchy. Relativně málo píše o konkrétních situacích se svými žáky, ve vztahu ke škole se spíše věnuje vztahům s kolegy, napětí z politických tlaků. Smetanovy deníky jsou tak svědectvím nejen o životě umělce, malíře v době tvůrčí nesvobody (byl v podstatě abstraktním malířem), ale prostřednictvím něj a jeho prožitků kopírují přímo i nepřímo dějinné události celého století od vzniku republiky.
Ve vzpomínkách se vrací i k období 2. světové války (Smetana byl 17. listopadu 1939 zatčen gestapem a několik měsíců vězněn v koncentračním táboře Sachsenhausen) nebo k iniciačním okamžikům provázejícím vznik Skupiny 42 (např. malíři František Gross, František Hudeček, Jan Kotík, Kamil Lhoták, sochař Ladislav Zívr, fotograf Miroslav Hák, básníci Ivan Blatný, Jan Hanč, Jiřina Hauková, Josef Kainar a Jiří Kolář, teoretici Jindřich Chalupecký a Jiří Kotalík). Tak jako Smetana systematicky propracovával jednotlivé obrazy, jak se často vracel k již v určité fázi dokončeným (mnohdy i vystaveným) obrazům, aby je dopracovával, tak cílevědomě a snad i kontroverzně vlastně utvářel celé svoje malířské dílo.
Účinkují: Vladimír Krátký, Táňa Hlostová a Vladimír Hauser
Připravil: Petr Veselý Spolupráce: Eva Neumannová
Dramaturgie: Alena Blažejovská
Režie a výběr hudby: Lukáš Kopecký
Natočeno v brněnském studiu Českého rozhlasu (7. říjen 2018, Vltava, pořad Souzvuk)
Střídají se poznámky o setkáních (například s Bohumilem Hrabalem, se kterým se osobně znal od roku 1974), píše o svých malířských hledáních, objevech a strategiích, až bolestně vnímá limity vlastní i dobové, sumarizuje svoje záměry, nezdary i úspěchy. Relativně málo píše o konkrétních situacích se svými žáky, ve vztahu ke škole se spíše věnuje vztahům s kolegy, napětí z politických tlaků. Smetanovy deníky jsou tak svědectvím nejen o životě umělce, malíře v době tvůrčí nesvobody (byl v podstatě abstraktním malířem), ale prostřednictvím něj a jeho prožitků kopírují přímo i nepřímo dějinné události celého století od vzniku republiky.
Ve vzpomínkách se vrací i k období 2. světové války (Smetana byl 17. listopadu 1939 zatčen gestapem a několik měsíců vězněn v koncentračním táboře Sachsenhausen) nebo k iniciačním okamžikům provázejícím vznik Skupiny 42 (např. malíři František Gross, František Hudeček, Jan Kotík, Kamil Lhoták, sochař Ladislav Zívr, fotograf Miroslav Hák, básníci Ivan Blatný, Jan Hanč, Jiřina Hauková, Josef Kainar a Jiří Kolář, teoretici Jindřich Chalupecký a Jiří Kotalík). Tak jako Smetana systematicky propracovával jednotlivé obrazy, jak se často vracel k již v určité fázi dokončeným (mnohdy i vystaveným) obrazům, aby je dopracovával, tak cílevědomě a snad i kontroverzně vlastně utvářel celé svoje malířské dílo.
Účinkují: Vladimír Krátký, Táňa Hlostová a Vladimír Hauser
Připravil: Petr Veselý Spolupráce: Eva Neumannová
Dramaturgie: Alena Blažejovská
Režie a výběr hudby: Lukáš Kopecký
Natočeno v brněnském studiu Českého rozhlasu (7. říjen 2018, Vltava, pořad Souzvuk)
Věci. Tyto věci - Skupina 42 v úryvcích z deníků, ve vzpomínkách, v poezii jejích členů a komentářích
(2019, Vltava, pořad Souzvuk, 57 min.)
Zakládající člen Skupiny 42, malíř Jan Smetana, si 2. dubna 1974 zapsal do deníku: „V posledních dnech jsem si opakoval výrok z Chalupeckého stati: Věci, tyto věci... Má to přesný význam, kterému asi mohou rozumět jen členové bývalé Skupiny. Jedno z tajemství dávného zážitku spočívá v určitém použití světla, které se snáší na věci, dělá je existující, probouzí je k tajemnému životu, ozřejmuje je, nebo naopak pokrývá tajemstvím.“ Obrat „Věci. Tyto věci“, který jsme převzali do titulu našeho pořadu, pochází ze stati Jindřicha Chalupeckého Svět, v němž žijeme, která vznikla v roce 1940:
"Věci. Tyto věci. Ne umrtvené, standardizované, typizované výrobky abstrahující paměti, ale věci živé, nepochybné, jsoucí, jedinečné, nepochybné pro svou vzdorovitou ne-známost, pro svou neredukovatelnou reálnost..."
Jindřich Chalupecký
Tyto staré záznamy nás přivádějí k podstatě uměleckého vnímání a tvorby členů Skupiny 42. Ta byla podle svědectví deníku malíře Františka Grosse založena přesně 27. listopadu 1942. Ten den se u Jana Smetany sešli Blatný, Gross, Chalupecký, Kolář, Kotalík, Kotík, Lhoták, Míčko a Smetana. Hudeček nepřišel, zapisuje si Gross.
A jak si fungování Skupiny 42 představoval básník Ivan Blatný? V dopise Jindřichu Chalupeckému napsal: „Tedy ano: Skupinu se společným programem, podle kterého se nikdo nemusí snažit řídit, poněvadž se jím samozřejmě řídí, jestliže se už dal na cestu od literatury ke skutečnosti. Náš společný program by tedy mohl paradoxně znít: Každý na svou pěst.“
Účinkují: Tereza Páclová, Martin Sláma, Vladimír Hauser, Vladimír Krátký, Michal Bumbálek Připravil: Petr Veselý
Dramaturgie: Alena Blažejovská
Zvukový mistr: Michal Palát
Režie: Radim Nejedlý
Natočeno v roce 2019
