"K filosofii architektury" Jindřich Chalupecký (1942)
Pro mnohé vlastnosti člověka bychom mohli nalézt něco přibližně podobného u zvířat. I ona mají jakousi řeč, znají jakési používání nástrojů, mají jakousi rudimentární schopnost přemýšlení. Nikdy však u nich nenalezneme nic ani zdaleka podobného náboženství. Zdá se, že ono vyznačuje zvláště zřetelně neživočišnost, „otevřenost“ člověka. Cituje se často, že člověk jest „zoon politikon“; a překládá se to jako „bytost společenská“. Nezaměňujme však společenskost, která je vlastností lidskou, a stádnost, která je vlastností živočišnou. Je pochybné a nedokazatelné, že by člověk byl živočichem stádným. Je dokonce známo, že neustálý nucený pobyt ve „stádu", ve fyzické přítomnosti mnoha lidí, stává se člověku brzy nesnesitelným. Je také jisto, že ve svém „přirozeném stavu", neregulovaném nějakou vyšší autoritou nebo vyšším úsilím, by se společenské soužití lidí rychle zvrtlo v bellum omnium contra omnes, ve válku všech proti všem. Nicméně bez společnosti by člověk nebyl člověkem; vše, co vytvořil, jeho kultura, jeho řeč, jeho umění, jeho náboženství, je dílem společenským. Také jeho architektura.
Obec je více než stádo, více než dav. Je také víc než skutečností ekonomickou. K vytvoření obce je třeba společné vůle, a to vůle nasazené nad živočišnou skutečností. Obec není dána, obec musí být usilována. Je výsledkem velikého a dlouhého napětí sil kmene nebo národa. Je vybudována namáhavým a neustálým úsilím o vyšší pojetí života, bez něho nemůže trvat. Stala by se jinak jen pouhou arénou osobních zvůlí, rozpadla by se v anarchické bojiště. Jest přesný rozdíl mezi obcí a zlatokopeckou osadou, dělnickou kolonií, vilovým městem. Ten rozdíl nespočívá v rozsahu.
Kdyby člověk chtěl a měl zůstat tím, čím byl stvořen, chytrým zvířetem, anthropus erectus, nemohl by vytvořit kulturu, umění, náboženství, obec. Přeloženo do řeči náboženství znamená to, že člověk musí zůstat v neustálém kontaktu se svým stvořitelem. Bůh je zpředmětněním – nebo i jen pojmenováním – energetického centra, které člověku dává sílu, aby byl, aby neustále se překonával, aby neustále se vytvářel, aby neustále se orientoval nějakým ideálním projektem sama sebe: sebe vědoucího, sebe mocného, sebe srozuměvšího se se silami přírodního a ovládnuvšího je, sebe krásného, sebe ušlechtilého, sebe dokonalého. Jest něco v člověku, co jej vztyčuje, co jej činí nikoli zvířetem: je v něm potřeba úcty k vznešenějšímu, vyššímu, dokonalejšímu než on; je v něm potřeba autority. Bez ní neusiluje o své lidství: ale zvířetem se již státi nemoha, propadá se, rozvrací se, a nejen on sám ve své individuálnosti, ale zároveň ztrácí důvod své političnosti, své společenskosti, a obec se rozvrací ve vlčí tlupu, dovádějící nebo lovící podle toho, je-li právě nasycena nebo hladova.
Člověk není přírodní faktum, člověk není dán, člověk musí být neustále odvažován, neustále usilován; je nekonečný, nikdy neuskutečněný, vždy budoucí. Božství, o kterém zde mluvíme, není netečným bohem stoiků nebo deistů, odtažitým správcem přírodního pořádku, důmyslným Hodinářem vesmírného Stroje. Je daleko bližší člověku a daleko vzdálenější člověku zároveň. Vzdálenější, poněvadž není obsaženo někde v danosti přírody, je za ní, je více než ona, je zázračné, je nevyzpytatelné, je větší než cokoli, co jest. A bližší, poněvadž je stvořitelem, poněvadž je stvořujícím, poněvadž si žádá na člověku, aby mu sloužil, aby se mu kořil, aby se mu obětoval, aby byl účasten jeho stvořování, a to pod hrozbou, že mu jinak odejme jeho lidský život.
Jako však obec není jen souhrnem hmotných úkonů, tak její architektura není jen výslednicí hmotných pohybů, přírodou, přizpůsobenou lidskému pohybování. Člověk není schopen žít v přírodě a mít příbytek jen pro úkryt a spánek. Nejsa bytostí přírodní, pociťuje přírodu jako věc cizí, nepřátelskou, nepochopitelnou, nebo alespoň nedostačující. Musí si pro sebe a ze sebe stvořit něco jiného než přírodu a něco více než přírodu; musí si vybudovat dějiště svého života a ohradit je proti přírodě; odpoutat architekturu, jíž se obklopuje, od svého přírodního těla. Tak dům přestává mu být hmotnou schránkou, stává se jeho výrazem, jeho obrazem.
Svým konáním, zaměstnáním, zábavami – svým pohybováním formuje si člověk prostor. Prostor odpovídající nejen živočišnému tělu, ale také lidskému duchu. Odtud obec, město, stavení se stává dílem uměleckým. Poznamenejme tady, že architektura tedy není nikdy věcí zraku. Je ovšem zrakem vnímána; ale docela jinak než třeba divadelní scéna. Žádá na pozorovateli, aby se vzdal svého stanoviska pozorovatele, stojícího na zemi před ní nebo na podlaze uprostřed ní. Jak jí prochází, jak ji obhlíží, ona jej pohlcuje do sebe, nutí jej, aby se v ní umisťoval, aby se účastnil jejích umělých pohybů. Není v hledišti, ale na jevišti, v dějišti. Je strhován do hry, je spoluhercem, ne divákem.
Naše architektura však není dělána člověkem, který svým pohybem používá a vytváří stavbu. Je prací inženýra, jeho výpočtů, jeho pravítek, jeho křivítek, jeho rysovadel. Moderní město není děláno pro lidi pohybující se, nýbrž pro lidi pohybované. V širokých a rovných třídách renesančních cítíte touhu renesančního člověka po velkých, volných, slavnostních prostorách. Přes své dimenze jsou mu úměrný; zachovávají lidské proporce. Široké a rovné třídy moderní nechtějí být a nejsou prostředím, v němž by bylo lze žít: jsou právě jen průjezdy, uzpůsobenými pro rychlou dopravu. Nelze se po nich potulovat, nelze se na nich zastavovat. Kde moderní architekt se domnívá vytvářet monumentální náměstí, jenom je předimenzovává; vnuká agorafobní závrať. Naopak, kde chce vytvořit prostředí intimní, poddimenzovaná: v leckterém moderním bytě máš dojem, že tě sráží, aby ses krčil na židli, že ti brání v každém pohybu.
Ten, kdo se nepohybuje, nepotřebuje kázně, aniž ji vytvoří. Neschopnosti pohybu odpovídá neschopnost pořádku, zákona, slohu. Moderní člověk si nepostavil pravdivějšího památníku své zmatenosti, bezduchosti a neschopnosti, než jakým jsou jeho vilové čtvrti. Lidé žijí dohromady, stěsnávají se k sobě a na sebe v nahromaděnosti stále početnější – ale k čemu to, nikdo z nich neví a ani se neptá. Lidská společenství fungují už jen jako společenství hospodářská.
Člověk ztratil důvod společenského života a důvod koncipovat sebe jako člověka. Mohli bychom říci, že tento důvod obrátil v nějakém podivném hnutí mysli naruby. Má zrovna jen ten jeden: žíti snadněji, snadněji než zvíře, snadněji než Robinson. Ale vzíti na sebe svou člověckost a svou tvůrčí účast na obci jako heroický, téměř nemožný, a možná opravdu nadlidský úkol postavit sebe jako člověka proti přírodě, proti kosmu, proti bez volné poslušnosti přírodního a vesmírného řádu; ale vzíti na sebe své lidství a své občanství jako bohem, osudem neb čím jiným uložený úkol uskutečnit sebou zákon jiný, zákon bytosti sebe vědomé, o sobě rozhodující, za sebe odpovědné; ale vzíti na sebe své lidství a své občanství jako žíti obtížněji …
Jindřich Chalupecký (1942)
zdroj: "Dvě kapitoly k filosofii architektury" - Poprvé uveřejněno v časopisu Život, 1942, č. 18, s. 60–64. Uveřejněno také ve výboru z celoživotního esejistického díla Jindřicha Chalupeckého: CHALUPECKÝ, Jindřich. Cestou necestou. Praha: H&H, 1999, s. 30–38.
Související:
Lewis Mumford "Umění a strojová civilizace" (1930)
"Životní prostředí vs. duchovní prostředí" Jindřich Chalupecký (1988)
