Z deníků malíře Jana Smetany (zápisy z 60. - 90. let)
foto: Jan Smetana "Město" (1960), olej, 85 x 60
zdroj: "Jan Smetana: Z deníků" (Souzvuk, @Vltava, 7.10.2018), audio (57 min.) zde
Rozhlasový pořad sestavený z deníkových úvah tohoto významného umělce připravil za spolupráce Evy Neumannové Smetanův bývalý žák na Akademii výtvarných umění, malíř Petr Veselý. Smetanovy rukopisné deníky jsou neobyčejně obsáhlé, zahrnují zhruba třicet let zápisů v linkovaných sešitech formátu A4 v pevných deskách, uložených v archivu Národní galerie. Prakticky s každodenní pravidelností v nich zachycuje věci všední, společenský a politický rámec, události školní a zejména obsáhle komentuje svoji malířskou práci. Ve všech směrech jsou to zápisky neobyčejně otevřené, dávají nahlédnout do velmi interních oblastí jeho uvažování a osobních životních reálií, často s překvapivou otevřeností a do jisté míry s odzbrojující upřímností…
(text: Petr Veselý, Alena Blažejovská @Vltava)
"Čím dál víc se mi zdá, že život člověka se skládá jen z minulosti a budoucnosti, přítomnost vlastně neexistuje, je pomyslná a tak krátká, že si ji skoro neuvědomujeme. Minulost i budoucnost je metafyzicky tajemná a osudová."
(19.8.1966)
✻
"Nebyl jsem zatčen na koleji, gestapo si pro mě přišlo domů, zřejmě na udání, protože jsem předtím jako funkcionář z levicového spolku posluchačů architektury neskrýval své protifašistické názory. [...] Reprodukce van Goghova obilného pole a Picasova zátiší jsem si vystřihal, našel pro ně úkryt ve slamníku a nakonec s nimi přežil onu strašlivou zimu. Tehdy jsem definitivně poznal, že vrátím-li se živ, chci být malířem. Koncem dubna 1940 bylo náhle z koncentračního tábora propuštěno asi 200 studentů a mezi nimi i já."
(vzpomínky na uvěznění v koncentračním táboře během 2. světové války)
✻
"V Grossově exaktně vedeném deníku se dočítám, že [založení Skupiny 42] se tak stalo v 7.11.1942 v mém podkrovním ateliéru. Vlastně jsme si předtím říkali jen "pracovní skupina", na názvu Skupina 42 jsem se dohodli až později. Uvědomil jsem si, že jsem vlastně konečně tam, kde jsem byl ve 40. letech. Opět dělám světy, které prakticky nemají přímý popud v konkrétní skutečnosti. Neexistuje žádný Moulin Rouge v dešti. Nic takového jsem nikdy neviděl. Jsou realitou mé malířské touhy nebo vůbec lidské touhy v okouzlení té doby."
(16.3.1965)
✻
"Uvědomuji si, že nescházelo mnoho a z mého malování nebylo nic než několik neúplných nápovědí. Vidím sám nejlíp, že jsem se nenarodil s žádným zvláštním přírodním talentem. Odtud tolik námahy a nutnost mimořádného úsilí. "V umění neexistují díla, která jsme dokončili, ale jen taková, která jsme opustili." píše Paul Valery"
(26.3.1966)
(15.6.1967)
(26.7.1967)
“Dnes jsem poprvé vyučoval. Všechno má pořád trochu charakter zámku a já si připadám jako zeměměřič Ká. Dopoledne uběhlo přenášením nábytku a seznámením s několika posluchači. Nepůsobí nesympaticky a zdá se, že mezi nimi není žádný cvok nebo podezřelý typ. Nelze popřít, že je v celé věci něco dojemného. Zdá se mi, že za daných možností jsem své první vystoupení zvládl dobře.”
(19.10.1967)
(21.7.1968)
Vytržené listy deníku v tomto místě jsou symbolem toho, co se od 21.8. odehrálo.”
(29.8.1968)
“Dopoledne ve škole; začala stávka posluchačů, prozatím všechno probíhá klidně.
Dal jsem svému ateliéru peníze a hned jsem zajeli pro buřty.”
(18.11.1968)
“Před několika dny jsme si koupili Bachovy Triové sonáty. Při jejich poslechu jsem si najednou uvědomil jejich podstatu a zároveň také, jak je mi tato metoda blízká. Našel jsem v tom jakési ospravedlnění pro vlastní snahy, metodu rozvíjení, opakování, proplétání. Je to umění, kde pracujeme s nekonečnou možností rozvíjet vztahy a funkce několika zvolených či nalezených prvků.”
(30.11.1968)
(5.12.1968)
(8.1.1969)
(14.2.1969)
”Zastaveny Literárky, Plamen, Reportér. Poslední číslo Letter je věnováno Jiřímu Kolářovi, je opravdu možno mluvit o světové publicitě. To co Kolář dělá, mi je v podstatě cizí, ale jeho úspěch je zasloužený. Už jenom proto, že si jde zcela nekompromisně a s onou nádhernou sebedůvěrou za svou věcí a nedbá uznaných pravidel. Pracuje v nové kvalitě, ale také v nevídané kvantitě a pro svou práci nedbá žádných obětí.”
(17.5.1969)
(1.6.1969)
(17.9.1969)
”Dopoledne ve škole – pohovor se žáky. Uvědomil jsem si, že asi věci zbytečně komplikuji. Rozhodl jsem se postupovat daleko střízlivěji, věcněji a do jisté míry i komisněji. Zdá se mně, že je pro mladé lidi daleko přijatelnější autorita, která věci příliš nerelativizuje, než náročná svoboda.”
(30.9.1969)
✻
”Asi v půl páté telefonoval Kvestor, že se u mě ve školním ateliéru pije a je tam kravál. Jel sem to tam zpacifikovat a nakonec to skončilo přátelskou rozpravou.”
(11.2.1970)
✻
”Bohužel teprve v těchto dnech si uvědomuji, co mě čeká ve funkci prorektora. Často mě napadá nebylo-li by lepší se vším praštit a odejít, tak jak jsem to udělal v 50. letech na pedagogické fakultě.”
(5.3.1970)
✻
”Dnes je 120. výročí narození T. G. Masaryka. Vzpomínám, jak jezdíval naší ulicí na koni a zdravil se s legionářem Řehákem; je to neuvěřitelně dávno.”
(7.3.1970)
✻
”Měl jsem rozhovor s Jiřím Kolářem, který mě zbavil mnoha vnitřních rozporů. Doporučuje vstrčit nohu do otevřených dveří, čímž cituje Jiřího Weila.”
(1.4.1970)
✻
”Trápí mě situace, do které jsem se dostal na Akademii. To, co se před rokem či dvěma jevilo jako životní triumf, je teď těžkým hendikepem, který narušuje můj vnitřní svět a přivádí mě do velmi těžkých situací. Jak najít kriteria etická, ale taky praktická, když celá životní zkušenost mě poučuje o naprosté nevděčnosti všech vůči všem.”
(16.4.1970)
✻
”Dnes, v rámci 31. výročí 17. listopadu jsem seděl s řetězem prorektora na krku v Karolínu během shromáždění představitelů vysokých škol. Za normálních okolností by to byl vlastně až fantastický zážitek, takto jsem měl pocit fraškovité ubohosti a důkaz o tom, že všechno lze zmanipulovat a že etická hlediska existují jen ve světě abstraktním, nikoliv v tom, v němž žijeme. S hrůzou si uvědomuji, že opravdu jsou jen dvě eventuality: být buď lovcem, nebo lovnou zvěří. Zbývá snad třetí možnost: být filosofem, který nic neočekává, má minimální potřeby a požadavky, je si vědom marnosti světských věcí a žije vlastně vně tohoto světa. Ovšem vnucuje se otázka: Je to potom skutečný, plnokrevný život? Není to jen vznešená forma sebeobelhávání, sebeklamu, jenž je náhražkou pravého života? Otázka, na kterou nenacházím odpověď.”
(17.11.1970)
✻
”Večer plenárka KSČ. Udělal jsem zase tutéž chybu, kterou jsem si již několikrát vyčítal; zbytečně sem mluvil, to jest, mluvil jsem tak, jako kdybych to všechno bral vážně. Umiňuji si, že to bylo naposledy. Je to nepochopitelná a nedůstojná slabost.”
(17.12.1970)
✻
”Hodlám se postupně s celým duševním vcítěním vrátit ke svému mládí. Jako cílevědomý, nic nepředstírající ponor do vlastních zdrojů, vlastních možností, vlastního nitra.”
(14.3.1971)
✻
”Konečně nabývám pocit, který je asi pro umělce mimořádně důležitý. Nejcennějším vítězstvím není dobrý obraz, ale ten, který se stane součástí mého života, jenž je vytvořený k mému obrazu.”
(20.3.1971)
✻
”Dopoledne jsem začal na obrazu Karlín, formát 70 x 96, na šedivě podložené plátno. Mám pocit, že konám zároveň jakési velmi významné duchovní cvičení. Jakési exercicie, při nichž se utužuji v sebekázni, v poznání míry věcí, zároveň své vlastní míry a parametrů své duše. Mám při tom až jakýsi posvátný pocit.”
(5.8.1973)
✻
”Dopoledne kolegium. Kvestor Kňourek agresivně vymáhá tématickou malbu, závazky atd., je to pravé peklo, z kterého není východiska. Asi jediné momentální stanovisko bude dělat nechápavého, nahluchlého, neprojevovat žádnou iniciativu tak ani tak. A snažit se všechno přecházet dokud to bude možné.”
(29.3.1971)
✻
”1. Máj – tento neřešitelný problém jsem nakonec vyřešil tak, že jsem tam, to jest do školy, kde byl sraz v šest hodin, šel. Přešli jsme pak do Kostelní ulice, u plánovacího úřadu jsem se s Mariánem Bělohradským ztratil. Pekelná zima, nevlídno, ubohost.”
(1.5.1971)
✻
”Vzpomínám, vyprovokován k tomu dnešním zvláštním světlem, nehmotným, šedě tesklivým, na návštěvu u Honzy Kotíka v Salmovské ulici. Kdysi dávno, snad v roce 1940, měl tam ateliér v hrozném tmavém pokoji společně s Frantou Grossem. Šok a nesmírné okouzlení, které jsem tam tehdy zažil před Grossovými, rozdělanými obrazy, je pořád kdesi hluboko v mém podvědomí a cítím, že byl pro intonaci celého mého vývoje rozhodující.”
(11.9.1971)
✻
”Zemřel Vojta Tittelbach. Vzpomínám, jak na samém začátku mého probuzeného zájmu o umění před válkou, mě jeho obrazy vzrušovaly. Jak jsem se na něj vyptával v koncentráku Miloše Čeřovského. Jak se poprvé objevila Vojtova dcera Manča v Rabasově ateliéru – byl to osud.”
(16.9.1971)
✻
”Dopoledne ve škole udílení cen 17. listopadu. Měl jsem projev. Z absolutního hlediska vzato je v tom cosi závratného, uvědomím-li si fakticky, že jsem stál jako chlapec hladový a zmrzlý na apelplace v Oranieburgu a dnes jsem o tom mluvil jako prorektor k lidem stejně starým, jako jsem byl tenkrát sám. Mezi tím ovšem uplynulo dvaatřicet let. Kus života. Kus dějin. Kus nekonečného plynutí času. Pociťuji údiv, závrať, trochu smutku a trochu hrdosti. Ostatně slova jsou zcela nedostatečná a Bůh ví, co vlastně cítíme před mysteriem vlastního života.”
(24.11.1971)
✻
”Včera jsme byli u Marie Tittelbachové na Letné, spolu s Pavlem, Lídou a oběma kluky, Honzou a Filipem. Jsou roztomilí a přece jsem se nějak při tom pozorování nemohl nadchnout, že bych býval měl mít vlastní potomky. Nemám vůbec vlohy pro normální život, který se mi ostatně zdá být tak bídný, že musím chtě nechtě žít ve své věži ze slonové kosti. Ačkoliv je tam smutno a hnáty tam zebou, jak říkal Flaubert.”
(27.12.1971)
✻
”Asi v půl 9 jsme se s Kotalíkem ztratili u Denisova nádraží, posluchači se na průvod v podstatě nedostavili, ode mě vůbec nikdo. Očekávám, že z toho bude bouřka, bude-li z ní pršet, je další věc. V každém případě soudím, že bude správné tvářit se přísně a rozhořčeně.”
(1.5.1972)
✻
”Odpoledne aktiv pražských výtvarníků komunistů v Celetné ulici, něco, co jsem ještě nezažil. Šel jsem pak v dešti celou cestu domů pěšky, abych se z toho vzpamatoval.”
(11.5.1972)
”Dopoledne jsem ve škole vybíral věci posluchačů ke klasifikaci, dost smíšené pocity. Cítím čím dál víc, že kantořina v umění je věc víc než problematická, že mě opotřebovává, vysušuje a že se člověk příliš vydává a také v určitém smyslu rozmělněně objektivizuje. Co dělat? Je to jen existence. A ještě v této době nejistá.”
(16.6.1972)
✻
”Čím dál víc považuji svoje zápisky za neocenitelné, je to určitá forma vnitřního monologu, součást vnitřní hygieny a konečně, zcela prakticky, je to moje paměť. Je velmi vzrušující a osudové vidět zpětně v čase kauzalitu a spojitost nejrůznějších vnitřních a vnějších dějů svého života.”
(22.3.1973)
✻
”Ve skříni za topením v podkroví se našlo několik skupinových obrazů, podivná věc. Na velkou většinu těch věcí jsem dávno zapomněl a divím se, že jsem je dělal.”
(1.8.1973)
✻
”Je mě teď daleko jasnější odpověď na otázku – co to vlastně maluji. Maluji mikrokosmos kolem sebe, to, co důvěrně znám a médiem tohoto zúžení maluji univerzum.”
(8.9.1973)
”Na výstavě Švabinského v Jízdárně, bylo to pro mě otřesné. Je to duchovní bahno, o čemž jsem nikdy nepochyboval a stejně je to až nepochopitelně kreslířsky bezmocné, což jsem si neuvědomoval. Bylo zcela nabito. Celková návštěva jistě překoná všechny rekordy. Jaká je to všechno tragédie? Jak odporný výsměch. Ubohý, nešťastný [Miloš] Jiránek. Co to bylo za umělce a rytíře ducha, [Antonín] Slavíček, [Jan] Preisler? ”
(5.1.1974)
✻
”V posledních dnech jsem si opakoval výrok z kterési stati Chalupeckého – “věci, tyto věci”.* Má to přesný význam, kterému asi mohou rozumět jen členové bývalé Skupiny [42]. Jedno z tajemství zážitku ze Salmovské ulice spočívá v určitém použití světla, které se snáší na věci, dělá je existující. Probouzí je k tajemnému životu, ozřejmuje je nebo naopak pokrývá tajemstvím.”
(2.4.1974)
✻
”V podstatě jde jedině o to, že malíř vlastně žije několika závažnými obrazy, které v životě udělá nebo neudělá.”
(7.4.1974)
✻
”Odpoledne jsme se konečně odhodlali zajít do moderní galerie na výstavu zakladatelské generace českého moderního umění. Jako nejlepší se mně jevili Kubišta, Špála, Rabas; Fila dost ztrácí tím že umí všechno a Zrzavý je přece jenom strašně podivínský. Ostatní jsou hluboko pod tím. Znovu jsem se přesvědčil, že nejlépe působí věci jadrné, prosté, vážné.”
(27.4.1974)
✻
”[Bohumil] Hrabal tu byl od tří hodin do jedenácti, ačkoli měl původně v úmyslu vrátit se hospody a ke mně se mu právě ten den ani nechtělo. Napřed jsme seděli za krásné pohody na dvorečku a zajímavě rozmlouvali. Kolem páté jsme zašli do ateliéru a od tohoto okamžiku byl zřejmě úplně stržen. Říkal, že toto malování je dál než jeho psaní. Citoval při tom Bacha, Debussyho a Stravinského a měl řadu zajímavých postřehů. Pak jsme se vrátili do bytu, kde mu zase padl do oka zlatavě okrový formát 115 x 145, o kterém nepřetržitě vykládal. Ovšem ke konci už poněkud zmateně, protože se mezitím skoro úplně ožral. Je takový, jako jsou jeho knihy. Naprosto původní a neopakovatelný, to jest hrabalovský.”
(5.6.1974)
✻
”Dopoledne manifestace na škole. Odpoledne ve sportovní hale. Jinými slovy – strašlivý den, kdy se jedná jen o to, jak přežít. Typy, které tam byli k vidění, jsou otřesné. Lidstvo v této podobě je obludnost, masa, ohavnost.”
(6.11.1974)
✻
”Pravděpodobně osudový den. Ráno jsem se dověděl, že mají být z profesorských míst odvolány Paderlík a já. Páďa proto, že napsal do Tvorby o Švabinském. Já proto, že maluji jak maluji.”
(19.11.1974)
✻
”V extrémně obtížné situaci nesu odpovědnost za osudy žáků na škole a musím alespoň do jisté míry pomáhat řešit jejich malířské a jiné problémy.”
(24.4.1975)
✻
”Často přemýšlím v poslední době o své paradoxní a podivné situaci. Jsem profesorem a nejsem členem svazu. Prodával jsem galeriím, ale nemohu vystavovat.”
(24.5.1975)
✻
”V posledních dnech čteme Buninovy povídky, z nichž některé jsou neobyčejně krásné. Kromě důležitých poznatků o specifických faktech ruské společnosti, jsem si znovu uvědomil, že pravou a jedinou podstatou každého umění, které má vůbec smysl, je to, co nemá jiný název než poezie – básnivost, jakési nerozumové, neracionální poznání. Neracionální obraznost, lyrismus; ono zázračné světlo ducha či duše, to je onen kámen mudrců, který hledali marně alchymisté, ale nacházeli básníci a to v kterékoliv oblasti umění.”
(26.2.1976)
✻
”Večer jsme byli v biografu na Ořechovce s celým mým ateliérem na ruském filmu Červená kalina**, bylo to výtečně, fantastické a zdrcující.”
(29.3.1976)
✻
“Dnes pociťuji zvláštní únavu a otupělost. Zdá se, že stroj je příliš opotřebován a baterie vybita. Nechce se mě dělat vůbec nic. Nemám chuť kouřit a nelíbí se mi moje vlastní obrazy.”
(9.6.1976)
✻
“Dopoledne jsem pracoval na prastarém formátu 110 x 130, tzv. Lidé před výkladní skříní z roku 1963. Cítil jsem, že toto plátno obsahuje silný potenciální náboj a dlouho jsem váhal na něm pracovat dál. Dnes jsem se k tomu odhodlal. Hledal jsem jeho vnitřní utajené možnosti. Napadlo mě, že by se to mohlo jmenovat Pocta Bohumilu Hrabalovi. Je to obrovská, simultánní skrumáž, která má skutečně cosi z Boganovy naléhavosti.”
(3.10.1976)
✻
“Zaplatil jsem za svoji uměleckou renesanci posledních deseti let daň volního a psychického vypětí a nemám už vůbec žádné rezervy. Někdy mně připadá, že moje malování jakýsi druh narkomanie, kterým se přehlušuji, protože jiný mysl života nemám a před tím, čemu se říká život, v podstatě prchám do ateliéru. Po celá léta jsem v jakémsi stavu permanentního předráždění, bez kterého už nemohu existovat, ačkoliv jím zároveň trpím.”
(10.10.1976)
✻
“V noci na dnešek to bylo devět let, co přišli Rusové, co všechno jsme od té doby prožili a jak zvláštním způsobem se v této době vyvíjel můj umělecký osud. Uvědomuji si, že paradoxem došlo v této době k největšímu mému uměleckému rozkvětu.”
(21.8.1977)
✻
“Stále víc se ve mě upřesňuje nové poznání podstaty malířství, které bych stručně definoval takto: velikost [Diego] Velázquezova v tom, že nemaloval barvami na plátno infantku, ale že z barev na plátně vznikla infantka.”
(28.1.1978)
✻
“Odpoledne jsme šli na [Giorgio] Morandiho výstavu do Mánesa, dobře jsem udělal, protože ten Morandi je úchvatný. Uvědomil jsem si, jak zoufale schází v Praze prvek konfrontací výstav a různých nečekaných impulzů, které nelze získat jen z publikací.”
(1.3.1981)
✻
“V poslední době si velice naléhavě a bolestně začínám uvědomovat, že to, co chybí mému dílu asi ze všeho nejvíce, je potřeba osobní výpovědi. Pociťuji teď už celou tíhu tragiky lidského údělu a tím i potřebu naléhavější obsahovosti. Něco z mých dnů, jak je prožívám, se nepochybně otisklo do mých obrazů, ale toužím si to všechno formulovat daleko přesněji.”
(8.3.1981)
✻
“Cenné je jen to, co kromě vlastního námětu, tlumočí nesdělitelné. To platí i o abstraktní malbě. Nevyjadřuje-li ono nesdělitelné, zůstává obraz jen předmětem existujícím fyzicky, nikoli duchovně.”
(15.4.1981)
✻
“Při návštěvě Hrabala a Šetlíka, Bogan říkal: Mého času je namále. Budu-li tu tři roky bude to dobré. Budu-li tu deset let, bude to nekonečně lepší. Ale všechno už mám za sebou. Nebudu se už ženit. Nemohu mít děti. Nemohu už zažít žádnou základní životní situaci. To platí samozřejmě i pro mě. Je nutno se ponořit do tvorby a tam si vynahradit, co je pro mě už v reálném životě nemožné. Přitom se mně zdá být neuvěřitelné, že všechno je už v podstatě minulost.”
(6.5.1981)
✻
“V poslední době sem měl trochu víc času přemýšlet o tom, čemu říkám Salmovská ulice: Byl to samozřejmě základní impuls k mému uměleckému sebeuvědomění, ale musím v duchu tento prazážitek doplnit o všechny ostatní signály, které čas od času zachycuji a které ve mě rozezvučí odpovídající rozpoložení, kdy jsem schopen tvořit tajemství, dotknout se tajemství. Kdy jsem schopen toho, čemu říkám úžas nebo stav úžasu a mohlo by se také nazvat stav porozumění nebo osvícení. V každém případě je to stav, kdy přestávají působit moje racionální zábrany.”
(18.5.1981)
✻
“Den celý stráveny ve škole státnicemi, které letos byly poprvé spojené s ústními zkouškami. Největším překvapením byl [Vladimír] Kokolia, přímo oslňoval vědomostmi. Je to velmi zvláštní člověk a bude neobyčejně zajímavé, co z toho nakonec bude.”
(9.6.1981)
✻
“Celý den ve škole, přijímací zkoušky a veliká únava. Mluvili jsme dnes s Paderlíkem, Jiroutkem, Součkem atd. o svých nástupcích na AVU. Jmenoval jsem toto Oldu Smutného, vyslovil jsem i jméno Jíra, ale faktem je, že po nás přijde strašná cézura.”
(23.6.1981)
✻
“Dopoledne ve škole setkání s tím doktorem Kunojáčkem, ten anonymní dopis na mě. Obsahem je, že maluji zvrhlé umění, nechodím do školy, vedu protistátní řeči s posluchači a zlehčuji ostatní profesory.”
(20.10.1982)
✻
“Dopoledne ve škole byla katedra, po které jsem oznámil, že chci skončit 3. října a že bych měl zájem dělat konzultanta pro diplomanty. Večer mi najednou všechno přišlo líto, že končím v té škole s mladými lidmi, kteří mě mají rádi, že jsem starý, že všechno skončilo.
(11.5.1983)
✻
“Surrealistické dopoledne – shromáždili se až na nepatrné výjimky všichni moji absolventi, abychom se spolu vyfotografovali. Bylo to všechno trochu dojemné, trochu pitvorné, trochu hezké, jak to při takových příležitostech bývá. Dal jsem jim pak tisíc korun, aby šli na oběd, ale byl jsem již hodně unaven a nešel jsem s nimi.”
(15.6.1983)
✻
“Ve tři hodiny přišli doktor Kšajt a Kohl z ateliéru. Vyprávěli, že ve svazu probíhá diskuse o stanovách, má-li tam být zakotvena ideologická preambule o vedoucí úloze strany. Za dané situace by chtěla pravice i levice, abych byl předsedou. Pro staré jsem prý přijatelný, mladí, že mě chtějí.”
(13.9.1989)
✻
“Šetlík včera, jakoby mimochodem, pronesl, že moje výstava v Mánesu nebude šokující, bude spíše příležitostí k meditaci. Nevím jak si tuto poznámku interpretovat. Kvalitativně ale myslím, že má pravdu. Dále jsem si uvědomil, že při skladbě výstavy nesmím výhradně spoléhat jen na nové obrazy, ale využívat i starších. Jinak vlastně už nemohu nic dělat a pociťuji náhle velkou prázdnotu, protože každé další malování by už neuschlo.”
(20.9.1989)
✻
“Celý den jsme v Mánesu dodělávali za veliké únavy instalaci. Ráno, když jsem tam přišel, měl jsem velmi nepříjemný pocit z přílišné hustoty. Nakonec jsme vyndali sedm obrazů a věci to neobyčejně prospělo. Jak jsem tam tak procházel sem a tam, chvílemi jsem měl pocit nejistoty.”
(16.10.1989)
✻
“Volala Eva Neumannová a říkala, že výstava jí připadá velkolepá, že měla velikou radost. V podstatě totéž telefonoval vzápětí Jirka Šetlík.”
(22.10.1989)
✻
“Otázka zní: Nejenom co si počít s dalším malováním, ale hlavně co si počít se životem vůbec? Co si počít s nemocí? Se stářím, ve kterém jsem se octl už takříkajíc oběma nohama? Moje práce by měla teď být naprosto svobodná a oproštěná ode všech ohledů. Ale jak to provést? Jak najít bezprostřednější propojení mezi životem a uměním? Rozpor vidím v tom: Na jedné straně moje obrazy vznikaly většinou z mých vlastních obrazů. Na druhé straně cítím potřebu z této vlastní kuchyně vyrazit do oblastí daleko méně klasických. Přitom známé poučení zní: Mohu dělat ne to, co chci, ale to, co mohu.”
(1.11.1989)
✻
“Osud zasáhl do mé výstavy. Od 17. listopadu jsou v Praze mohutné demonstrace. Nehrají divadla a výstavní síně jsou zavřeny. Zjistil jsem, že včera bylo prý v prostoru Mánesa asi dva tisíce lidí a výstavní síň se tak proměnila v diskusní klub. Zdá se že i dnes se výstava jako nekoná, ale dveře jsou otevřené a výtvarníci tam podpisují prohlášení. V neděli 19. listopadu bylo diváků něco přes deset tisíc. Jak je ten 17. listopad pro mě osudný - před 50 lety koncentrák, teď zavřená výstava.”
(20.11.1989)
✻
“Večer se dostavila delegace tříd posluchačů z AVU, kteří se prý chtěli poradit o rekonstrukci pedagogického sboru AVU. Manča jim řekla, že jsem nemocen.”
(7.12.1989)
✻
“Poslední rok v roce 1990, který znamenal další zhoršení mého zdravotního stavu. Léky nepomáhají. Celý rok jsem žil v neustálých obavách a permanentním sebe přemáhání. Pracoval jsem se sebezapřením, pokud jsem nebyl v nemocnici. Prací jsem se zachraňoval před bezedným smutkem.”
(31.12.1990)
✻
“Umělecké klima je pro mě krajně nepříznivé. Všechno kolem se změnilo. Odešel [František] Hudeček, Chalupecký, Lhoták, Blatný. Cítím se osamělý a izolovaný. Můj zdravotní stav nedovoluje skoro nikam jít. Ostatně svět kolem umění stává se mně nesrozumitelný, cizí, nepochopitelný. Sem zcela odkázán na milovanou Manču a její láska je největší hodnotou, která mně zbyla.”
(1.1.1991)
“Zdá se mi, že podstata talentu je vlastně ve schopnosti rozvíjet, prohlubovat a obohacovat malířskou myšlenku; to jest jakýsi zárodek obrazu do přesné, naléhavé a tajemné skladby, která má smysl a obsah právě jen sobě vlastní. Co je snad nejdůležitější, je schopnost vytušit, uslyšet možnost růstu, jakéhosi nepatrného, nezřetelného zárodku, z něhož po čase lze vypěstovat autentický obraz, jiným způsobem nezískatelným, jedinečným. Ten, který znamená spásu duše.”
(28.12.1971)
----------------------
poznámky/odkazy
* celý citát: „Věci. Tyto věci. Ne umrtvené, standardizované, typizované výrobky abstrahující paměti, ale věci živé, nepochybné, jsoucí, jedinečné, nepochybné pro svou vzdorovitou ne-známost, pro svou neredukovatelnou reálnost…“
"Svět, v němž žijeme" Jindřich Chalupecký (1940)
** Červená kalina
Drama
Sovětský svaz, 1973, 105 min
Režie: Vasilij Šukšin
