foto: Christian Norberg-Schulz "Genius loci: Krajina, místo, architektura" (1980, česky 1994, 2010),
Karsten Harries "Etická funkce architektury" (1998, česky 2010)
Christian Norberg-Schulz (1926–2000)
byl norský historik a teoretik architektury. Je znám pro své četné knihy z oblasti historie a také z oblasti teorie architektury. V oblasti teorie architektury se jeho zájem posunul od analytických a psychologických teorií v počátku jeho intelektuální kariéry směrem k fenomenologii místa. Patří mezi první teoretiky architektury, kteří využili fenomenologii a ontologické myšlení Martina Heideggera v oblasti architektury. (wikipedia)
Karsten Harries (*1937 v německé Jeně)
je profesorem filozofie na Yale University v USA. Zde také v roce 1961 získal titul Ph.D.; poté působil na univerzitách v Austinu a Bonnu, odkud se v roce 1970 vrátil na Yale University. Zabývá se filozofickým dílem Heideggerovým, ale také filozofií umění, především architektury. Knihu Smysl moderního umění vydal v roce 1968. Nabídl v ní interdisciplinárně koncipovaný výklad, v němž rysy moderního umění spatřuje především ve sféře nově konstituované subjektivity autora i vnímatele. Projevy této subjektivity vykládá jak na základě jejích rysů ve vybraných dílech výtvarných, literárních, fotografických či architektonických, tak i na základě uceleného filozofického konceptu, založeného především na Heideggerově učení. (vydavatelství Host)
* * *
"Jaké významy se zhmotňují v ikonických stavbách různých dějinných období? Na to hledá odpovědi kniha slavného norského historika a teoretika architektury Christiana Norberga-Schulze Význam v architektuře Západu. Ačkoli vyšla v roce 1975 a byla přeložena do mnoha jazyků, v češtině vyšla v nakladatelství Dokořán až loni. Z angličtiny ji přeložil teoretik architektury a pedagog Fakulty humanitních studií UK v Praze Jiří Tourek." (ČRoz., Vltava, 2020)
* * *
Christian Norberg-Schulz (Oslo, červen 1976)
Převzato z předmluvy "Genius loci: Krajina, místo, architektura" (1980, česky 1994, 2010)
"Tato kniha je pokračováním mých teoretických prací Intence v architektuře (1965) a Existence, prostor a architektura (1971). Navazuje také na mou historickou studii Význam v evropské architektuře (1974). Všechny tyto práce spojuje shodný názor, že architektura je prostředkem, který člověku poskytuje „existenciální oporu“. Mým základním záměrem je proto zkoumat spíše psychické působení architektury než její stránky praktické. (...) Kniha však zároveň zdůrazňovala, že „prostředí ovlivňuje lidské bytí a z toho vyplývá, že účel architektury překračuje definici, kterou jí dal raný funkcionalismus“.
V Intencích v architektuře jsem umění a architekturu analyzoval „vědecky“, tj. pomocí metod převzatých z přírodních věd. Jestliže se architekturou zabýváme analyticky, nepostihneme konkrétní charakter prostředí, tj. onu skutečnou kvalitu, s níž se člověk může identifikovat a která mu dává pocit existenciální opory. Abych překonal tento nedostatek, zavedl jsem v knize Existence, prostor a architektura pojem „existenciální prostor“. „Existenciální prostor“ není logicko-matematickým termínem, nýbrž zahrnuje základní vztahy mezi člověkem a jeho prostředím. Předkládaná kniha pokračuje v úsilí o konkrétní porozumění tomuto prostředí.
Fenomenologie byla pojímána jako „návrat k věcem“, v protikladu k abstraktním a mentálním konstrukcím. Fenomenologové se dosud zabývali hlavně ontologií, psychologií, etikou, do jisté míry i estetikou, ale věnovali poměrně malou pozornost fenomenologii každodenního prostředí člověka. Fenomenologie architektury je proto naléhavě zapotřebí. Někteří filozofové, kteří se věnovali problému našeho žitého světa, využili jako zdroj „informací“ jazyk a literaturu. Poezie skutečně dokáže konkretizovat i ony totality, které se vymykají vědě, snad proto i nám může naznačit cestu, kterou bychom dospěli k potřebnému porozumění."
Náš každodenní žitý svět se skládá z konkrétních „fenoménů“. Ale zahrnuje i méně hmatatelné jevy, jakými jsou naše pocity. Toto vše je nám „dáno“, to tvoří „obsah“ naší existence. Konkrétní věci, které tvoří svět tak, jak je nám dán, se vzájemně propojují složitým a snad i vnitřně rozporným způsobem. Některé jevy mohou například obsahovat jevy jiné. Příroda má též svou druhou stránku: nabízí požehnání růstu a květů. V obraze „zlatého“ stromu se spolu spojují země a nebe a stávají se světem. Bez „posvátných“ plodů nebe a země by vnitřek zůstal „prázdný“. Dům a stůl přijímají a shromažďují, tj. „přibližují“ svět. Bydlet v domě proto znamená obývat svět. Ale toto bydlení není snadné; člověk k němu musí dospět jen po temných stezkách a vnějšek a vnitřek jsou odděleny prahem. Protože práh představuje „předěl“ mezi sférou zřetelných významů a mezi „tím ostatním“."
Christian Norberg-Schulz
"Genius loci: Krajina, místo, architektura"
(1980, česky 1994, 2010)
Christian Norberg Schulz
"Význam v architektuře Západu"
(1974, česky 2010)
Karsten Harries
"Etická funkce architektury"
(1998, česky 2010)
Karsten Harries
"Etická funkce architektury"
recenze @Lidové noviny, roč. 25, č. 106, 2012
Karsten Harries
"Etická funkce architektury"
recenze @Právo, roč. 22, č. 146, 2012
.jpg)
