"Živý syn Bdícího je filosofická robinsonáda, dobrodružství ducha, imaginární biografie člověka, narozeného na pustém ostrově a samostatně poznávajícího řád a zákony světa. Hlavní motiv je fantastický a jeho stáří se datuje alespoň od založení Říma: avšak vyprávění se nerozbíhá do drobných epizod a spíše než opuštění ostrov v oceánu je jeho dějištěm ostrov hrdinovy duše, jejíž růst a obohacování je logicky vybudováno a filosoficky zdůvodněno. Abú Bakr ibn Tufajl žil ve 12. století na poarabštěném jihu Španělska; v té době se tam zmocnila vlády fanatická islámská sekta al-Muwáhidů a Ibn Tufajl, filosof a lékař, prchaje před násilným a neomylným bigotismem, nalézá útočiště na skrytém ostrově svého ducha, kde „na místě dobře chráněném, pod nejvyrovnanějším a nejdokonalejším klimatem“ zrodil se Hajj ibn Jakzán, Živý syn Bdícího, který porozuměl řádu světa bez zjevného slova, bez proroků a bez domýšlivých učitelů a utlačovatelů rozumu.“
Abú Bakr ibn Tufaj „Živý, syn Bdícího“, poznámky k audioknize:
Ačkoli Ibn Tufaj vychází primárně z Aristotelovy kosmologie (kromě Aristotelova pojetí světa, který považoval za věčný 1), je „Živý, syn Bdícího“ také spojován s mystikou (súfismem), arab. "tasawwuf". K tomuto spojení došlo na základě mylně přisuzovaného autorství tzv. "Aristotelovy theologie" Aristetolovi, jejímž autorem byl ve skutečnosti Porfyrios, žák a propagátor myšlenek Plótína a směru zvaný novoplatonismus. Zde Tufajlovo dílo ukazuje problematický vztah filosofie a teologie. Aristotelská ontologie se svým nehybným hybatelem (2) je v mnohém blízká abrahámovské teologii bytí, smícháním Aristotela s novoplatonismem ale přináší heterogenní směs odporující islámské koncepci Boha (arab. tawhíd). Největší problémem je emanace, přinášející zcela neislámskou ontologii a vztah mezi Stvořitelem a stvořením. Novoplatonismus implikuje již samotný název Tufajlova románu (živý = Hajj, Bdící = Bůh), ačkoli v díle samotném se více do hloubky nerozvíjí a tím možná Ibn Tufajl sám potvrzuje, že byl považován za jakýsi střed mezi teologií a filosofií scholastického období Andaluské éry.
Část I.
„Zrození“ Hajje ibn Jaqzána (dvě verze): V první verzi se Hajj dostane na ostrov jako nemanželské dítě, když ho jeho matka uloží do truhly a hodí do moře. Analogie s příběhem Mojžíše. Ve verzi druhé se Hajj „narodil“ ze země. V tomto procesu je popsán vývoj člověka a jeho orgánů. Po narození o něj pečuje gazela. Hajj postupně pozoruje rozdíly mezi jím a gazelou a uvědomuje si, že je člověk a ne zvíře. Kromě viditelných rozdílů (srst/kůže, drápy/prsty) Hajjovi dojde, že nemá stejné fyzické schopnosti, ale má oproti zvířatům intelekt, kterým nejen kompenzuje fyzickou převahu zvířat, ale mnohdy je i předčí. Hajj o sobě přemýšlí a uvědomuje si sám sebe.
Část II.
Hajjovi je 7 let a začíná se více svým chováním odlišovat od zvířat (listy nebo kožešinou si zakrývá tělo). Více se zaměřuje na svůj intelekt a začíná se rozvíjet. Snaží se vyrábět nástroje, které mu ulehčují různé úkony (obrana před zvířaty, jejich lov a zpracování potravy). V tomto období umírá gazela, která o něj pečovala a Hajj poprvé pociťuje ztrátu někoho blízkého a setkání se smrtí. Tato skutečnost v něm vyvolá nutkání poznat co je smrt a co tento stav způsobuje. Pomocí ostrého kamene otevře gazele hrudník a objeví tělesné orgány. Jeho oblast zájmu se zaměří hlavně na srdce, ve kterém objeví usazenou krev. Zkoumáním dojde k závěru, že srdce je nejdůležitější orgán v těla. Myslí si, že duše sídlí v něm a po smrti těla jej opustí. Dále vypozoruje, že některá zvířata ta mrtvá zahrabávají a rozhodne se stejným způsobem pohřbít gazelu. Důležitým objevem se pro něj stává oheň. Naučí se ho nejen udržovat i rozdělat, ale také na něm opékat maso. Zkoumá podstatu bytí, hledá, kde v těle sídlí jeho podstata. Hajj dospívá 21 let, naučil se používat nástroje k lovu a ochočil si zvířata, která používá k lovu. Rovněž pochopil, jak uskladnit potravu. Hajj prozkoumává vše ve svém okolí (vodu, zem, rostliny) a dochází k poznání, že všechny předměty mají specifické vlastnosti, ale tvoří celek. Mnohdy působí jeden na druhého. Podobná analogie v těle živočichů (vztah a funkce jednotlivých orgánů). Uvědomuje si, že jednotlivé orgány jsou vzájemně propojeny, ačkoli mají specifickou funkci a liší se i svým tvarem. Nejzásadnější poznání pro Hajje představuje poznání, že duch je jediná a nejdůležitější podstata bytí, zatímco tělesné orgány jsou jen nástroje, které podléhají svému vzniku a zániku.
Část III.
Na základě poznání duše jako hlavní složky bytí, analyzuje sebe a svět a jaký je mezi nimi vztah. Hajj si potvrzuje předešlý poznatek o jednotě, která je charakteristická pro živé bytosti. Ibn Tufajl používá ve svém výkladu analogii vody, která, rozdělena do vícero nádob a mající různou teplotu, je stále totéž, tj. vodou. V tomto období shledal, že protiklad tělesnosti je svět duchovní a zatoužil poznat podstatu duše. Začal pozorovat tělesa ne dle jejich tělesnosti, ale jako nositele forem, kterými se liší jedno od druhého. Ve věku 28 let Hajj začíná rovněž sledovat tělesa vesmírná. Táže se, zda svět vznikl, nebo vždy existoval a nikdy neměl předchůdce, ale přemýšlení o nekonečnu je uvádělo ve zmatek. Doposud viděl, že svět není prost případu stvoření a není možné, aby jej něco předcházelo. A co není schopno předcházet samo sebe, musí být samo stvořeno a má tedy svého Stvořitele.
Část IV.
V tomto období se Hajj plně soustřeďuje na Stvořitele a snaží se poznat Jeho podstatu. Zde Ibn Tufajl projikuje do příběhu islámský koncept Boha, tzv. islámský monoteizmus (arab. tawhíd). Stvořitel je na svém stvoření nezávislý a je netělesné podstaty. Stvořitel má moc nad svým stvořením a je mu nadřazen. Stvořitel je příčina, stvoření jsou jeho následkem. V Jeho stvoření objevuje Hajj inteligentní záměr a milosrdenství Stvořitele. Hajj rovněž přemýšlí nad způsobem života a jak být neustále v kontaktu s nutným bytím (Stvořitel). Uvědomuje si, že zvířata nemají vztah ke Stvořiteli jako člověk, přesto si Jej uvědomují. Zde Ibn Tufajl naráží na koránské verše:
"a také ptactvo kol něho se shromaždující; a všichni se k Bohu kajícně obracejí." 38:19 (súra Sád)
"Což jsi neviděl, že před Bohem padají na zem ti, kdož na nebesích jsou i na zemi, a také slunce a měsíc, hvězdy a hory, stromy a zvířata a mnoho lidí?" 22:18 (súra Al-Hadž).
V této části pozorování světa a jeho významů Hajj plně pochopil rozdíl mezi člověkem a ostatními bytostmi. Nyní má jeho chápání jistý přesah, protože chápe sebe, jako stvoření s určitou funkcí a celkově se tak dostává do nové úrovně vidění nejen sebe ale sebe ve vztahu ke světu.
Část V.
Hajjovi je 35 let a během svého rozjímání a pozorování sebe a okolí dochází k rozčlenění skutků na tři kategorie:
1. Skutky podobné živočichům bez rozumu (tělesnost, souvisí se schopnostmi a sklony těla)
2. Skutky podobné tělesům nebeským (charakter/osobnost: duch sídlící v srdci; základ těla a jeho schopností)
3. Skutky, jimiž se připodobňuje nutnému bytí (transcendentní rovina člověka, poznáváním sebe člověk poznává nutné bytí).
V třetím bodě Ibn Tufajl naráží na termín z islámské teologie „fitra“, tzv. přirozený stav člověka. Výsledkem je touha být neustále ve třetímu stavu připodobnění. Připodobnit se Božství již formuloval Platón a ve falsafě al-Kindí*. Dalším poznatkem je střídmost a snaží se praktikovat pravidlo středu. Rovněž si uvědomuje konat dobro. Klade důraz na hygienu (odkaz na rituální očistu před islámskou modlitbou). Kruhovými pohyby napodobuje vesmírná tělesa, kruhové obcházení předmětů (odkaz na tzv. Tawáf, kruhové obcházení Kaaby v Mekce během poutě, ale také súfijský tanec v kruhu (ar. Samá´), při kterém se připomíná Bůh (arab. dhikr). Nutné bytí byl termín, kterým Ibn Sína definoval Boha; existence či bytí, arabsky wudžúd, nutné bytí (wádžib al-wudžúd)**.
Část VI.
Hajjovi je 49 let a poprvé se setkává s člověkem, poznává bratry Absála a Salmána***. Od nich se Hajj dozví o islámu. Charakterem se bratři liší, Absál je více zaměřen duchovně, teologii vykládá alegoricky. Jeho bratr Salmán se drží dogmat a nepouští se do spekulativního výkladu. S Hajjem se nejdříve setkal Absál, protože se názorově rozešel se svým bratrem Salmánem a rozhodl se pro asketický život na opuštěném ostrově, kde Hajj žil. Absál učí Hajje řeči a také mu vypráví o svém náboženství. Po určité době se Absál rozhodne vrátit zpět a vezme Hajje s sebou. Hajj ale brzo zjistí, jak je jeho vidění světa a lidí v něm naivní. Zjišťuje, že lidé jsou většinou povrchní a nemají schopnost pochopit spiritualitu. Pro ně je jediná cesta následovat jasná pravidla, která nejsou komplikovaně vysvětlená skrze alegorický výklad. Hlubší a komplikované myšlení je pro ně přítěž a vnáší do jejich života zmatek (fitna), a časem je může i odvrátit od víry. Po tomto zjištění se oba, Hajj i Absál, vrátí na ostrov a zůstanou v asketickém rozjímání až do své smrti.
---------------------------------------------
Poznámky
*"Živý, syn Bdícího" Abú Bakr Ibn Tufajl (Praha 2011), Luboš Kropáček, s. 85
** tamtéž, s. 77
*** Zajímavostí je, že tato jména si Ibn Tufajl vypůjčil ze stejnojmenného díla od Ibn Síny.
1) "Podle Aristotela je nemožné hovořit o vesmíru v termínech vzniku a zániku. Považoval vesmír za věčný. Odmítl tezi o vzniku vesmíru v určitém čase působením vnější síly. [...] Vesmír tedy existuje věčně, nikdy nezanikne."
ARISTOTELES Vznik a uspořádání vesmíru @MUFF
2) "Chceme-li pak na pojem prapříčiny a prasíly pohlížeti jako na výraz filosofického pojetí příčiny první, nepodmíněné, t.j. Boha, dojdeme k závěru, že bůh prvních filosofů byl neosobní, hmotný, immanentní princip všehomíra.
"Aristoteles velmi důrazně kritisuje a odmítá materialisticko-mechanistický názor. Demokritův, proti němuž staví názor dynamicko-teleologický; proti pouhé kvantitě vyzdvihuje kvalitu. Demokritova atomistika nutně vedla k atheismu, neboť v tomto systému, kde všechno mělo se vyvíjeti podle zákona nutnosti, nebylo potřebí žádného principu metafysického a počátek věcí a světa přičítán náhodě. A tak Aristoteles vytýká Demokritovi, že opomíjí jmenovati příčinu právě tam, kde běží o hlavní věc."
Literatura na téma muslimská filosofie a novoplatonismus:
"Středověká filosofie : byzantská, islámská, židovská a latinská filosofie", Alain de Libera
"Filosofie pozdní antiky", A.H. Armstrong, viz kap. "Plótinos" s. 227, "Pozdější novoplatonici" s. 309
