Karel Schulz "Peníz z noclehárny" (1940)
"Ohavné dny, v nichž vědomí života se omezuje vlastně jen na několik hodin a ostatní čas je zcela ponořen v tupou nepřítomnost na tomto světě. Nekonečné dálky se vtěsnají v žlutou krychli zapadlé krčmy, plesnivý chléb chutná silničním prachem, černý příkrov studených nocí, život se vlastně projevuje jen v slabých záchvěvech agónie na znamení, že odchází, a je-li ještě někdo tak krutý, aby se tomu posmíval, pak ať jen vysloví jediné slovo: naděje. Den, kdy jsem jasně poznal svůj konec, přičlenil se jen, dávno očekávaný, k dlouhé řadě dnů ostatních a nebyl ze všech nejhorší. Jen můj hlad byl toho dne větší než jindy. Suché a rozpálené ulice vedly do prázdna; já tudy šel, neboť jsem si neměl kde odpočinout, šel jsem mechanicky stále vpřed a byla to má poslední cesta a mimo můj konec, mimo skončení se mého bytí, neměla žádný jiný cíl. Jen někdy ulice se přede mnou náhle prudce roztočila a já musil v zakolísání závratě se opřít o zeď činžáků, abych neklesl. Tu se obloha šikmo naklonila, směřujíc k dlažbě, domy padaly na sebe a koleje pouliční dráhy se zkroutily do blýskavých spirál, vymršťujících se k rozpálenému nebi. Když závrať přešla a já se opět rozhlédl kolem, jezdila auta, domy trčely do výše, život pokračoval. Šli kolem nějací lidé a má cesta pokračovala s nimi opět až do té chvíle, kdy mdloba se opakovala, a to někdy s tou změnou, že divokého tance mé závrati se účastnily i výkladní skříně, rozběhnuvše se mi náhle naproti a já se připlácl rychle na nejbližší domovní zeď jako pavouk. Byla to cesta, na které jsem nemohl již na nic spoléhat a znamenán bídou a hladem, šel jsem po ní do věčnosti za horkého dne dlouhými ulicemi, postrkován lokty chodců a halucinován úryvky jejich bezvýznamných hovorů, z nichž některá slova, pro mne ostatně nic neznamenající, utkvěla mi navždy v paměti.
Ale ještě aspoň to byli lidé, jichž tváře se všelijak střídaly na mé cestě, ještě to byli lidé, ale později se mi zdálo, že jdu mezi samými obludami. Ještě nikdy jsem tak ostře a zřetelně nevnímal podivnou fantastičnost tolika různých tváří, tolika přerůzných pohybů rukou, nohou, hlav a těl, jako v hodině nevýslovného hladu, který zbystřil a zelektrizoval do největšího napětí všechny mé smysly: pocit neodvratné smrti mizel takřka před nadměrnými pocity hrůzy a hnusu z lidí na chodníku, kde jsem se nemohl nikde skrýt. Teprve později milosrdnou únavou bylo mi dopřáno viděti je jen jako v mlhách. Ač jsem šel kolísavou a vrávoravou chůzí opilců, přece se nikdo nezastavil, aby se mi posmíval, neboť moje bída byla tak zřetelná, že lidé se spíše odvraceli. Viděli mne, hledajícího svoji márnici, viděli můj život a jeho konec příliš zřetelně a ničím nezastřený; já naopak je viděl všechny jako sen. Šel jsem, omámený hladem a vysílením a chvílemi z obrazu ulice proti mně vystupovaly nějaké obrysy a oči zapadlé v tuku tváří, oči, které samy hovořily o životě plném a nasyceném, šel jsem jako v mlhách a jen chvílemi jsem si uvědomoval, že proti mně vystupují nějaké obludné postavy, jichž zlenivělá chůze a celý ten proces trávení, který zapisovaly do dlažby každým krokem, mne uváděl v tupou zuřivost.
Byli příliš hluční; já mezi nimi, pouhý chuchval bezkrevného masa, pokrytý nečistotou z míst, kde jsem spával ve vyžebraných šatech a se svou smrtelnou úzkostí, byl jsem jen tichý a bez hlesu se chvějící stín v těch málo hodinách, které mi zbývaly, než dojdu kamkoliv a skončí se všechno. Někde za okny spalo dítě, někde byly tiché řeky a někde pralesy na nehybných srázech věkovitých pohoří, a je také Gobi a Velká poušť písečná a jsou polární ledové pláně s horou Erebus, někde za okny spalo dítě a to byla jediná místa klidu a ticha na celém světě mezi kamením činžáků a řinčením ulice, lomozy tříd, jimiž jsem šel, lapaje těžce dech a přivíraje oči, když ulice se někdy prudce roztočila, padaly domy a nebe se nachylovalo k dlažbě a v závrati mdloby se u mne těsně lidská tvář vyboulila jako vřed.
Mým jediným majetkem byl lístek do noclehárny. Již stokrát jsem jej ohmatal v kapse u vesty a stále jsem ještě nebyl si jist, že tam opravdu je. Když jsem ho opatrně vyňal a pozorně prohlédl, když jsem se dost potěšil jeho růžovou barvou, drsností papíru a poněkud rozmazaným tiskem a opět vložil do kapsy, neuplynulo ani pět minut a již jsem se opět otřásl strachy, že jsem jej ztratil, nebo že to byl nějaký zbytečný kus papíru, zapomenutý v kapse u vesty a že budu opět musit nocovat někde za hřbitovní zdí, v opuštěné cihelně, pod mostním obloukem. Za tu dobu, kdy jsem spával na těchto místech, poznal jsem dobře všechen jejich děs a zoufalství. Lehávali jsme tam jako zdechliny a pro sténání muže s nemocnou nohou, pro pláč churavého nemluvněte, pro sípavý kašel starce vedle mne, pro klení a modlitby opilých nevěstek nebylo dlouho možno zahnat hlad spánkem. Z řeky vstala černá mlha a škrtila nám hrdla, pak mázdra noci zakryla nás úplně. Kolikrát jsem se probouzel s úděsnou myšlenkou, že spím mezi mrtvými! Tváře kolem mne byly žluté a bílé. Vztyčuje se nad těly zkroucenými v tupém spánku, rozhlížeje se kolem, uklidnil jsem se teprve tehdy, když jsem zaslechl něčí zoufalé zachroptění nebo výkřik mladého epileptika, který viděl vždy bílé koně a oheň před svým záchvatem.
Ráno nás probouzelo ještě více zbídačelé. Rozcházeli jsme se plaše a naše ošklivost byla nezměrná. Kradli jsme jeden druhému chleba a záviděli si i kámen pod hlavou. Ze svého pařeniště bídy jsme se rozlézali do města, abychom se znovu večer shromáždili na svých kamenech, prosáklí hnusem; drobný, hustý a studený déšť, poryvy vichřic, počasí zlá a ledová nikdy nás nepřinutila se semknout v hloučku v teplou hromadu. Neštítili jsme se svých chorob, ani svých výparů, ale jeden druhého se štítil jako člověka. Věru, nehledali jsme již ani vzpouru, ani soucit nebo spravedlnost, chtěli jsme pouze spát. Večer tekl přes nás jako řeka, leželi jsme naznak vedle sebe jako utopenci a jen hlas chrámových věží zdaleka v noční tišině nad námi zpíval a zaplakal.
Vidím všelijaké životy, vidím sny se objevovat a opět zanikat, jsme uzavřeni v bílé krychli dne a není uniknutí. Svůj lístek do noclehárny jsem neproměnil s nikým za jídlo, ani jsem ho neprodal, ale pečlivě chránil, jako jedinou věc, která mi ještě zůstala. Má smrt nebyla již daleko a možná, že právě zemru v noclehárně. Po takovém životě chce člověk aspoň zemřít se střechou nad hlavou. Pak odbila hodina, kdy dveře útulku se otevírají, a já vstoupil. Právě se rozpršelo a daleko za mnou zůstal deštivý večer, jehož obraz jsem si odnášel do noclehárny: třaslavé světlo nárožních luceren osvětluje jen věci smutné a ponuré, cár promoklých novin s událostmi stále se opakujícími, útržek plakátu, oznamujícího slavnost dávno již minulou, nároží, vydechující plesnivý pach zvlhlé omítky. Tam oni nyní někde spí, podobni narůžovělým sebevrahům, otráveným plynem pouličních svítilen. Ležíme klidně, rozmanití lidé, v této teplé, přehřáté krychli a nad námi dosud hoří žárovky jasným a bezbarvým světlem, v němž tváře umírají rychleji než lidé. Stěny jsou bílé jako v nemocnici a jsou na nich také takové nemocniční trhliny a čáry nočních horeček a vidění, závity a zákruty pro horečné bloudění očí, čáry zahánějící spánek a plné nemocných vidění, trhliny, po nichž stále a stále oči bloudí až do bolavé únavy. Lidé se pod tím ukládají k spánku." [...]
zdroj: "Peníz z noclehárny (Povídky)" Karel Schulz (1940), e-book PDF formát zde
Karel Schulz - povídky (download mp3)
Karel Schulz (6. května 1899– 27. února 1943) byl český romanopisec, divadelní kritik, parlamentní zpravodaj, básník a povídkář, jehož nejznámějším dílem je historický román Kámen a bolest (1942) nebo povídky Peníz z noclehárny (1940), Sever-Jih-Západ-Východ (1923), Blázen před zrcadlem a jiné prózy (1966)
Hlavní stálé rysy jeho tvorby spočívají v reakci člověka na dobu a prostředí, časté prolínání skutečnosti se snem a zaujmutí všech smyslů čtenáře – podrobný popis uměleckých děl, vyvolávající jejich představu. Jeho prozaické dílo se vyvíjelo od sociálně-kritického komunistického románu přes poetistické hříčky až k nedokončené monumentální románové trilogii ze života Michelangela Buonarrotiho. Názorově se však přibližoval ke katolicismu, a tak se o něm příliš za doby normalizace nemluvilo. Zprvu také prolínal epiku a lyriku, v posledních knihách však staví na pevných epických základech. Karel Schulz @Databaze knih
