"Riziková společnost: Na cestě k jiné moderně" Ulrich Beck (1986)

 

foto: první vydání "Risikgesellschaft" (česky Riziková společnost) Ulricha Becka v roce 1986, níže obálka českého vydání z roku 2004, Sociologické nakladatelství SLON. Kniha v PDF zde.

"Riziková společnost se v protikladu ke všem dřívějším etapám (včetně společnosti industriální) vyznačuje jedním zásadním nedostatkem: situace ohrožení není možné připsat vnějším příčinám. Na rozdíl od všech dřívějších kultur a fází společenského vývoje, které byly vystaveny rozmanitým hrozbám, je dnes společnost ve styku s riziky konfrontována sama se sebou. [...]  zdrojem existujících nebezpečí už není nevědění, nýbrž vědění, nikoli nedostatečné, nýbrž zdokonalené ovládání přírody, nikoli to, co se vymyká lidskému dosahu, nýbrž právě systém rozhodování a objektivních tlaků nastolený industriální epochou. Moderna převzala navíc i roli svého protějšku – roli tradice, která má být překonána, tlaku přírody, který má být ovládnut. Stala se hrozbou a příslibem osvobození od hrozby, kterou sama vytváří." 

S. 301

" Pro veškeré utrpení, pro veškerou bídu a násilí, jež lidé působili lidem, tu dosud existovala kategorie „druhých“ – Židů, černochů, žen, azylantů, disidentů, komunistů atd. [...] Je konec „druhých“, konec všech našich dokonale vypěstovaných možností, jak se distancovat, konec, který nám dalo pocítit radioaktivní zamoření. Bídě se dá zamezit, nebezpečím atomového věku nikoliv. V tom také tkví jejich nová kulturní a politická síla. Jejich moc je mocí nebezpečí, které ruší všechny ochranné zóny a rozdílnosti moderní doby."

S. 9

"V rámci vyspělé moderny, která přišla, aby odstranila omezení daná původem a otevřela lidem podle jejich vlastního rozhodnutí a úsilí cestu k odpovídajícímu místu ve společenské struktuře, vzniká nový, „askriptivní“ úděl ohrožení, kterému nelze při jakémkoli úsilí uniknout. [...] Na rozdíl od stavů a od třídních poměrů nenese také znamení bídy, nýbrž znamení úzkosti, a není žádným „tradičním reliktem“, nýbrž produktem moderny, a to v jejím nejvyšším vývojovém stadiu." 

S. 10

"Stavění přírody a společnosti proti sobě je konstrukcí devatenáctého století, která sloužila dvojímu cíli: ovládnout přírodu a ignorovat ji. Na konci dvacátého století je příroda už podrobena a z vnějšího fenoménu se stala fenoménem vnitřním, z fenoménu daného fenoménem vytvořeným."

S. 11

"Tématem této knihy je nenápadná předpona „post“. Je to klíčová předpona naší doby. Všechno je „post“. Na „postindustrialismus“ jsme si už od jisté doby zvykli. [...] U „postmoderny“ se už všechno začíná rozplývat. [...] „Post“ je kódem pro bezradnost upadající do zajetí toho, co je módní. „Post“ poukazuje na něco, co je „za“, co nedokážeme pojmenovat, a u těch obsahů, které pojmenovává a neguje, setrvává u strnulé podoby toho, co je známé. Minulost plus „post“ – to je základní recept, s nímž mnohomluvně, nechápavě a neschopni porozumění stojíme tváří v tvář skutečnosti, která se zdánlivě rozpadá."

S. 13

"V devatenáctém století probíhala modernizace na pozadí svého protějšku: na pozadí tradičního světa zvyklostí a přírody, kterou bylo třeba poznat a ovládnout. Dnes, na prahu dvacátého prvního století, modernizace svůj protějšek pohltila, ztratila, a naráží teď ve svých premisách a funkčních principech spjatých s industriální společnosti sama na sebe. [...] Industriální společnost ve své realizované podobě, tedy v nenápadném rouše normality opouští jeviště světových dějin zadním schodištěm vedlejších účinků, které vyvolává, a nikoli snad politickým výbuchem (revolucí, demokratickými volbami), jak to dosud jedině předvídaly obrázkové knížky sociální teorie. [...] "

S. 15

"Strukturální obraz industriální společnosti se zakládá na rozporu mezi univerzálním obsahem moderny a funkční strukturou jejích institucí, v nichž se tento obsah může realizovat jen partikulárně a selektivně. To však znamená, že industriální společnost se při své seberealizaci sama destabilizuje. Kontinuita se stává „příčinou“ přelomu. Lidé jsou osvobozováni od životních forem a jistot industriální epochy moderny – podobně jako byli v době reformace „propuštěni“ ze světské náruče církve do společnosti."

S. 20

"... vysoce diferencované dělbě práce odpovídá obecná komplicita a té zas odpovídá obecná ztráta odpovědnosti. Každý je zároveň příčinou i účinkem, a tím ne-příčinou. Příčiny se rozplývají v obecné zaměnitelnosti aktérů a podmínek, reakcí a protireakcí. [...] člověk může něco dělat a pokračovat v tom, aniž za to musí osobně odpovídat. Jedná takříkajíc ve vlastní nepřítomnosti. Jedná fyzicky, aniž jedná morálně a politicky. Onen zobecněný druhý – systém – jedná v nás a skrze nás: to je otrocká morálka civilizace, v níž se společensky i osobně jedná tak, jako bychom byli podřízeni jakémusi přírodnímu osudu, „gravitačnímu zákonu“ systému."

S. 43

"Všechno je třeba vidět dvojím pohledem, a teprve v tomto zdvojení to lze správně postihnout a posoudit. Svět viditelného musí být vystavován tázání, relativizován a hodnocen se zřetelem k oné druhé, myšlené a přece v něm skryté skutečnosti. Měřítka hodnocení leží v tomto druhém světě, nikoli ve světě viditelném. Ten, kdo věci jednoduše užívá, kdo je bere tak, jak se mu jeví, kdo jen dýchá a jí, aniž by se tázal po toxické skutečnosti v pozadí, je nejen naivní, ale podceňuje i ohrožení, v němž se ocitá, a vystavuje se mu ničím nechráněn. Zaujetí, bezprostřední požitek, prostý způsob bytí, to vše je rozbito. Všude se tajně chichotají škodlivé a toxické látky a jako středověcí ďáblové provozují své nekalé kousky. Lidé jsou jim téměř bezvýhradně vydáni napospas. 

"

S. 96-97

"... jsme očitými svědky společenské přeměny uvnitř moderny, během níž jsou lidé osvobozováni od sociálních forem industriální společnosti – jež představují třídy, sociální vrstvy, genderový status mužů a žen – podobně jako byli během reformace „propuštěni“ ze světského panství církve do společnosti."

S. 115

"V souladu s obecnou tendencí vznikají individualizované existenční formy a situace, které nutí lidi k tomu, aby – s ohledem na vlastní materiální přežití – učinili středem vlastních životních plánů a způsobu života sami sebe. Individualizace v tomto smyslu směřuje k likvidaci každodenních základů myšlení v tradičních kategoriích společností sestávajících z velkých skupin – tedy v kategoriích sociálních tříd, stavů či vrstev."

S. 116-117

"Velmi schematicky se dá říci, že na místo stavů už nenastupují sociální třídy, na místo sociálních tříd už nenastupuje stabilní referenční rámec rodiny. Jednotlivec, ať muž či žena, se stává reprodukční jednotkou sociálna ve světě každodenního života. Je to možné formulovat i jinak: individua se stávají uvnitř i vně rodiny aktéry svého tržně zprostředkovaného existenčního zajištění, odpovídajícím způsobem plánujícími a organizujícími své biografie." 

S. 119

"Zdánlivá vnějšnost institucí se stává vnitřní stránkou individuální biografie. [...] Individualizace se stává nejpokročilejší formou zespolečenštění závislého na trhu, právu, vzdělání atd.

 [...] V pokročilé moderně se individualizace uskutečňuje v rámcových podmínkách procesu zespolečenštění, který právě ve stále větší míře znemožňuje individuální formy osamostatnění se: jednotlivec se sice vymaňuje z tradičních vazeb a způsobů existenčního zabezpečení, ale zato se podřizuje tlakům trhu práce a konzumní existence i v nich obsaženým standardizacím a kontrolním mechanismům. Na místo tradičních vazeb a sociálních forem (sociální třída, nukleární rodina) nastupují sekundární instance a instituce, které utvářejí životní dráhu jednotlivce a v rozporu s individuální dispozicí, která se realizuje jako forma vědomí, z něho činí hračku mód, okolností, konjunktur a trhů."

S. 210-11

"Televize individualizuje a standardizuje. Na jedné straně vytrhuje lidi z tradičně zformovaných a vázaných hovorových, zkušenostních a životních kontextů. [...] Každý z rodiny sedí sám a izolovaně před obrazovkou. [...] Tento stav vzniká bez ohledu na hranice kultur a národů. Lidé z celého světa se nezávisle na sociální vrstvě, k níž patří, večer takříkajíc setkávají na televizní návsi a konzumují zprávy. Individuální situace už nelze v tomto smyslu dokonce ani určit podle jejich institucionální závislosti na státních hranicích. Jsou součástí celosvětové standardizované mediální sítě. [...] Díky médiím vedeme jakousi podvojnou prostorovou a sociální existenci. Jsme zároveň zde a někde úplně jinde, jsme sami, a přesto všichni posloucháme stejný koncert newyorské filharmonie nebo účastně sledujeme kruté scény z občanské války v Libanonu, zatímco každý sám izolovaně doma večeříme. Chceme-li, můžeme říci, že vznikající životní situace vykazují ve své struktuře díky této „bilokalizaci“ individuálně-institucionální schizofrenní strukturu. Ovšem s různými šancemi prohlédnout to podle toho, jsme-li uvnitř nebo venku. Zevnitř to prohlédnout nelze, zvnějšku nebo shora to je možné. Hranice mezi vnitřním a vnějším tedy existují a zároveň neexistují. [...] Vzhledem k televizním návykům širokých vrstev obyvatelstva se televizními programy utváří zároveň týdenní i denní řád života rodiny. Privátní sféra není tím, čím se zdá být – sférou separovanou od okolí. Je do soukromí obrácenou a zasahující vnější stránkou okolností a rozhodnutí, která jsou přijímána jinde – v televizních sítích, ve vzdělávacím systému, v podnicích, na trhu práce, v dopravním systému atd. – a která v široké míře neberou ohled na své důsledky pro privátní biografie. "

S. 213-214

"Tato závislost na institucích zvyšuje u vznikajících individuálních situací náchylnost ke krizím. Závislost na institucích není obecná, nýbrž je spjata s určitými prioritami."

S. 214

"Na jedné straně se formy vnímání stávají formami privátními a zároveň – vzhledem k časové ose – ahistorickými. Děti už neznají životní kontext rodičů, ani nemluvě o prarodičích. To znamená, že časové horizonty vnímání života se stále víc zužují, až se nakonec, v mezním případě, historie smrskne ve (věčnou) přítomnost a všechno se točí kolem osy vlastního já, vlastního života. Na druhé straně ubývá oblastí, v nichž na vlastní život působí společně organizované jednání, a přibývá tlaků nutících k tomu, aby si každý svoji biografii utvářel sám, a to také a právě tam, kde není ničím jiným než produktem okolností. Individualizace v tomto smyslu znamená, že biografie člověka je vyvázána z daných determinací, že je otevřená, závislá na vlastních rozhodnutích a uložená každému jednotlivci jako úkol, který musí svým jednáním realizovat. Snižuje se podíl životních možností, jež jsou pro rozhodování zásadně uzavřeny, a zvyšuje se podíl biografií, které jsou pro rozhodování otevřeny a které musí jednotlivec sám utvářet. "

S. 216

"Pro jednotlivce nejsou institucionální situace, jimiž je determinován, už jen událostmi a okolnostmi dopadajícími na něj zvnějšku, ale přinejmenším také důsledky jeho vlastních rozhodnutí, které musí jako takové vidět a zvládnout. [...] Jestliže to, co ho dříve postihlo – např. válka, přírodní katastrofa, smrt manželského partnera –, bylo spíše „ranou osudu“ seslanou Bohem nebo přírodou, jedním slovem událostí, za niž sám nenesl žádnou odpovědnost, pak dnes jde daleko spíše o události, které jsou považovány za „osobní selhání“, od neúspěchu při zkoušce až po nezaměstnanost nebo rozvod. [...]  individualizované biografie, které jsou ve svých strukturách na jedné straně spjaty se sebeutvářením, jsou na druhé straně natolik otevřeny, že je skoro nelze uzavřít. Součástí individuální biografie se stává všechno, co se z hlediska teorie systémů jeví jako oddělené: rodina a výdělečná práce, vzdělání a zaměstnání, administrativa a doprava, spotřeba, medicína, pedagogika atd."

S. 218

"Dochází k choulostivému převrácení politiky a nepolitiky. Politické se stává nepolitickým a nepolitické politickým. Tato výměna rolí při nezměněných fasádách se paradoxně uskutečňuje tím důrazněji, čím samozřejměji se trvá na dělbě práce mezi politickou a nepolitickou přeměnou společnosti. [...] Dochází k revoluci v rouše normality, k revoluci, která se vymyká možnostem demokratického zasahování, ale musí být tváří v tvář stále kritičtější veřejnosti ospravedlňována a realizována demokratickými instancemi. [...] Tato hra, kdy role politiky a nepolitiky jsou vyměněny, zatímco fasády zůstávají stejné, se stává děsivou. [...] A musí pak této jízdě do neznámé alternativní země dodat mezi voliči nacvičeným gestem vyhasínající důvěry v pokrok lesku jako svému vlastnímu vynálezu – a při přesnější úvaze jen z toho jediného důvodu, že od počátku neexistovala a neexistuje žádná jiná alternativa."

S. 306-307

"Genová technologie činí člověka podobným Bohu. Může vytvářet nové substance a bytosti, může revolucionizovat biologické a kulturní základy rodiny. Tato generalizace principu utváření a udělatelnosti, která nyní zahrnuje i subjekt, jemuž by to vše mělo jednou sloužit, umocňuje rizika a politizuje místa, podmínky a prostředky jejich vzniku a interpretace."

S. 324

"Výchozím bodem pro aplikaci oplodnění in vitro je rozhodné přání neplodných žen mít dítě. Doposud byl tento postup na většině klinik nabízen výlučně manželským párům. Vzhledem k rozšířenosti nemanželských životních svazků působí toto omezení na jedné straně anachronicky. [...] o chtěné mateřství bez otce, v dějinách zcela neznámé. Takové mateřství předpokládá darování mužského spermatu bez jakéhokoli partnerství. V sociálním smyslu tak vznikají děti bez otce, jejichž rodiče by byli zredukováni jen na matku a na anonymního dárce spermatu. Tento vývoj by nakonec vedl k zachování biologického otcovství a ke zrušení otcovství sociálního (přičemž všechny sociální aspekty otázek genetického otcovství – původ, dědičnost vlastností, vyživovací a dědické nároky atd. – zůstávají naprosto nevyjasněny). Další lavina problémů vyvstává, jakmile si položíme prostou otázku, jak se má s embryi zacházet před implantací: kdy se vývoj embrya pokládá za „rozpoznatelně normální“, tak aby mohlo být přeneseno do dělohy? Jak dlouho oplodněné vaječné buňky ještě nejsou a od kterého okamžiku již jsou nenarozeným lidským životem? "

S. 332

"S ohledem na genovou techniku umožňující oplodnění in vitro život už není stejným životem, smrt už není stejnou smrtí. Díky faktům, které mohou být a jsou medicínou produkovány, aniž je o to žádána, jsou překonávány původně (relativně) jednoznačné základní kategorie a stavy lidského chápání světa a sebe sama; stávají se kontingentními a přístupnými utváření."

S. 339

"Zřetelně se zde ukazuje „antimoderna“ víry v pokrok. Ten je jakýmsi pozemským náboženstvím moderny. Platí pro něj všechny znaky náboženské víry: důvěra v neznámé, v neviděné, v neuchopitelné. Důvěra obrácená proti lepšímu vědomí, neznající cestu, nevědoucí jak. Víra v pokrok je důvěrou moderny v sebe samu, ve vlastní techniku, která se stala tvořivou silou. Místo Boha a církve zaujaly výrobní síly a ti, kdo je rozvíjejí a spravují – věda a ekonomika."

S. 344,