"Alexandrijská knihovna a islám" Ivan Hrbek (Nový Orient, 1950)
foto: Alexandrijská knihovna byla největší a nejslavnější knihovna starověku. Byla součástí věhlasného múseia v Alexandrii, vybudovaného z podnětu Ptolemaia I. Sótéra. Byla považována za hlavní centrum vzdělanosti od 3. století př. n. l. až do roku 48 př. n. l., kdy za války mezi Caesarem a Pompeiem zčásti vyhořela.
Roku 641 dobyli Arabové, vedeni slavným válečníkem Amrem ibn al-Ás, Alexandrie, hlavního města tehdejší byzantské provincie Egypta. Muslimské vojsko se usadilo v městě a Amr začal zařizovat mírovou civilní správu. Při hledání vhodných úředníků z řad původního řeckého obyvatelstva seznámil se také s proslulým řeckým filosofem a gramatikem Janem Filofonem, se kterým se spřátelil. Jan, obávaje se o osud alexandrijské knihonvy, největší knihovny v tehdejší době, požádal Amra, zda by mu nevydal knihy tam uložené. Amr byl ochoten, ale považoval za nutné obrátit se v tak důležité otázce na chalífu Omara, sídlícího v Medíně. Omar na jeho dotaz odpověděl: „a co se týče knih, o nichž jsi mi psal: Tedy jestliže je v nich to, co se shoduje s Koránem, je to zbytečné, odporuje-li jejich obsah Koránu, nepotřebujeme toho a je to škodlivé. V každém případě dej přednost jejich zničení!“ Amr jako poslušný podřízený dal rozdělit knihy a svitky do alexandrijských lázní, jichž bylo tehdy asi 5000 a po dobu šesti měsíců se netopilo v pecích ničím jiným.
Tak zní známá pověst o zničení alexandrijské knihovny a o Omarovu barbarském fanatismu, která skoro tři sta let je tradována v různých historických spisech i učebnicích dějepisu a která je uváděna jako příklad náboženské nesnášenlivosti a nepřátelství církve vůči svobodným vědám a dědictví předchozích věků. Je nesporné, že tato zpráva je poučná a zajímavá, ale nejzajímavější je, že není pravdivá. Úkolem těchto řádků je vylíčit vznik a rozšíření této zkazky a zjistit, jak tomu bylo skutečně s alexandrijskou knihovnou.
Tato knihovna byla založena pravděpodobně Ptolemaiem II. (283-246 př.Kr.), a přiřazena k akademii a museu. Byla umístěna ve čtvrti Brucheion, blízko přístavu a čítala v době největšího rozkvětu až sedm set tisíc svitků. V nich bylo obsaženo veškeré vědění antického světa a Alexandrie se stala díky této knihovně střediskem vědeckých snah, odkud se rozlévala helénská vzdělanost po celém tehdejším světě. Vedle této knihovny v Brucheion, byla týmž vládcem založena ještě jedna menší knihovna asi o 50.000 svazcích ve čtvrti Serapion.
Co se stalo s těmito poklady antické vzdělanosti, jejichž ztráta je připisována na vrub ničivému fanatismu muslimů? Podle Plutarcha byla knihovna i s přilehlým museem zničena r.47 př. Kř. při požáru egyptského loďstva, od něhož chytl přístav a čtvrť Brucheion. Caesar, který dal loďstvo zapálit, chtěl původně knihy přestěhovat do Říma, nejen, aby poskytl lidu zcela novou podívanou při triumfu, ale hlavně ze správného porozumění pro význam literárních sbírek. Avšak požár, určený k zničení námořní moci egyptské, zmařil i jeho plán přenést středisko vzdělanosti z Egypta do Říma. Z původních sbírek bylo prý zachráněno jen asi 40.000 svitků, o jejichž osudu však není známo nic dalšího.
Druhá sbírka, jak již řečeno, byla ve čtvrti Serapion, v chrámu boha Serapise, kde bylo i v době křesťanské středisko staré pohanské vzdělanosti a kam snad byl po požáru hlavní knihovny přenesen zbytek knih. V letech 380-395 po Kr. stal se patriarchou alexandrijským Theofilos, který považoval za svou povinnost vymýtit z Egypta poslední zbytky pohanství. V tom ho podporoval císař Theodosios (379-395), autor několika ostrých zákonů proti pohanskému kultu. Okolo r. 391 bylo Serapeum znično v důsledku císařského ediktu, který byl vydán na popud patriarchy Theofila, jak dosvědčují současné kroniky pohanské i křesťanské. Ještě v době Orosia, známého římského historika (cca 417), bylo možno patřit v chrámech alexandrijských prázdné regály po knihách.
V době arabského výboje nebylo v Alexandrii knihovny většího rozsahu, která by stála za zmínku. Byly-li tam tehdy nějaké sbírky knih, je pravděpodobné, že je Řekové odstěhovali za obléhání města, neboť Arabové jim nechali volný přístup k moři a většina majetnějšího obyvatelstva stejně jako úředníci i s archivy a knihami opustili město před jeho pádem do rukou muslimů. Z toho jasně plyne, že Arabové nemohli knihovnu zničit, protože tam žádná nebyla. Jak tehdy vznikla pověst o Omarovu výroku a jakým způsobem se tak rychle rozšířila, že nalezla cestu i do učebnic?
Roku 1663 vydal slavný anglický orientalista Pocock latinský překlad arabské kroniky syrského biskupa. Abú-l-Faradže ibn al-Ibrí, známého pod jménem Barhebraeus (zemřel 1289), kde je tato pověst vyprávěna tak, jak jsme nahoře uvedli. V 17. století však nebylo důvodu, aby se této zprávě nevěřilo, neboť znalost jak antických tak arabských pramenů byla jen nepatrná a mimoto kniha vyšla v době, kdy Evropa, byla ohrožena poslední vlnou tureckých výbojů, v době, kdy každá nepříznivá zprava u Turcích a muslimech vůbec byla přejímána s velkým nadšením. Tak tomu bylo po dalších sto let, kdy turecké nebezpečí se sice zmenšovalo, ale bylo stále akutní. Teprve anglický historik Gibbon ve své slavné "History of the decline and fall of Roman Empire (1776-88)", začal pochybovat o správnosti a věrohodnosti pověsti a k němu se přiklonili někteří další. Avšak roku 1810 vydal francouzský arabista Sylvestre de Sacy překlad historie Egypta od arabského autora Abd al-Latífa al-Baghdádího (zemř. 1231), který historku Barhebraeovu potvrdil. Bylo-li možné dříve namítat, že Barhebraeus si ji vymyslil jako křesťan, aby očernil islám a muslimy, nebylo možné tuto námitku vznést proti Abd al-Latífovi, který byl muslim ...
Mimo tyto dva autory uvádí pověst al-Qiftí (zemř. 1248) ve svých dějinách učenců v kapitole věnované Janu Filofonovi. Zdálo by se tedy, že je možno ji považovat za pravdivou, zvláště uvádějí-li ji tři autoři jednoho století, z toho dva muslimové. Ale není tomu tak. Všichni tři spisovatelé žili ve 13. století, tedy šest set let po oněch pamětihodných událostech při dobytí. Egypta. Jak je možné, aby se tato zpráva uchovala po tak dlouhou dobu, aniž byla předtím zaznamenána nějakým historikem, ať již byzantským nebo arabským? Neboť ve skutečnosti ani Abd al-Hakam (zemř. 870), nejstarší dějepisec islámského Egypta, který zaznamenává každou zprávu a jde do nejmenších podrobností, někdy opakuje tutéž tradici dvakrát i třikrát, jde-li při ní i o nepatrnou změnu, ani později Tabarí (zemř. 930), nezmiňují se o této pověsti.
Na druhé straně o ní mlčí i byzantští a křesťanští historikové, kteří jistě měli pochopitelný důvod, aby uvedli ve svých dílech tak nepříznivou zprávu o nepřátelích křesťanstva, kteří odtrhl od východořímské říše její nejlepší provincie. Jan z Nikiu, egyptský patriarcha a očitý svědek dobytí Alexandrie. Araby, nemá ve své kronice, jež se nám zachovala v ethiopském překladu, ani slova o spálení knihovny, stejně tak i Eutychius a Theofanes, dva z nejstarších byzantských historiků, kteří popisují islámský výboj. Zajímavá je také okolnost, že zmíněný Jan Filofonos se narodil roku 480 a je málo pravděpodobné, že se dožil arabského vpádu do Egypta v roce 640, kdy by mu bylo přes 180 let.
To jsou vnější okolnosti, které dokazují, že Omar nikdy podobný rozkaz nevydal ani vydat nemohl. K nim přistupují ještě jiné skutečnosti, které ukazují na to, že zničení alexandrijské knihovny nemůže být nikterak dílem muslimů. Je to hlavně skutečnost poměru islámu k vědám a k antické kultuře. Tento poměr je nejlépe vyjádřen slovy Muhammadovými: "Inkoust, stékající z učencova pera, má větší cenu než krev, která byla prolita na cestě Boží" nebo nebo "Správný muslim má jíti za vědou třeba až do Číny". Nevíme, zda tyto výroky skutečně pronesl Muhammad, jsou možná dílem pozdějších sběratelů tradice, kteří sbírali a případně vymýšleli výroky prorokovy, ale nikdy se neodchýlili od intencí jím a jeho druhy sledovaných. Je proto nemyslitelné, že by zbožná tradice vložila do úst prorokových slova, která by odporovala jeho nazírání a případně i jeho praxi.
V pozdější době se islámská kultura stala dědicem antické vzdělanosti, prostřednictvím muslimských učenců se středověká Evropa seznamovala s plody řecké filosofie, lékařství a exaktních věd, jež islám rozšířil a rozvedl a jejichž vliv na evropské myšlení uspíšil ony síly, jež vedly k znovuzrození svobodně myslícího člověka. V závěru naskýtá se ještě jedna otázka, jak vůbec pověst o zničení knihovny vznikla.
Upozornil jsem již nahoře, že první zmínky o ní jsou ze začátku 13. století a krátce potom se objevuje i u dalších autorů téhož století. Zdá se, že všichni čerpali ze stejného pramene, zvláště poslední dva, Barhebraeus a al-Qiftí mají zprávu ve znění skoro totožném, naproti tomu Abd al-Latíf podává ji jen zcela stručně při popisu Alexandrie. O nějakých důvodech zničení, jak je uvádějí ostatní, není zde tedy ani zmínky. Nyní si musíme uvědomit, že doba, kdy je tato legenda prvně písemně zaznamenána, byla velmi pohnutá, neboť je to období křižáckých výprav, kdy spojené křesťanstvo po prvé ofensivně bojuje proti islámu. Že ke zbraním hmotným přistoupily i prostředky boje propagačního, je nepochybné a nelze se tedy divit, že v takové době, nabité náboženskou nesnášelivostí, vznikla pověst, která vrhala na islám a jeho přívržence světlo nepříznivé a vpalovala jeho vyznavačům znamení ničitelů kultury a barbarů, které nutno porazit a vyhladit.
V téže době začíná díky arabským filosofům pronikat i do křesťanské scholastiky učení řeckých filosofů, hlavně Aristotela a vytváří se pomalu úcta k starověké vzdělanosti. Zástupcem tohoto proudu v církvi je hlavně Tomáš Akvinský, jehož spisy tak hluboce ovlivnily současný i pozdější vývoj křesťanství. A tentýž Tomáš napsal také jeden z prvních polemických spisů proti islámu "Summa contra gentiles" (1261). Současně seznámil evropský Západ s různými východními křesťanskými sektami, u nichž se snad zachovala vzpomínka na zničení alexandrijské knihovny za patriarchy Theofila. Odtud byl již jen malý krůček k přesunutí viny za tento čin na Omara, chalífu nenáviděných muslimů. Že tuto zprávu přináší jako první historik arabský, nemění tolik na věci a nepřekvapuje, neboť tito autoři přejímali do svých knih kdejakou zprávu pravdivou nebo falešnou se stejnou nekritičností a důvěřivostí jak od muslimů, tak od křesťanů. Tento výklad vzniku legendy o alexandrijské knihovně zda se nejpravděpodobnější, nelze jej ovšem podepřít žádným pramenným materiálem, který by ji osvětlil blíže a dokonaleji.
zdroj: "Alexandrijská knihovna a islám" Ivan Hrbek (Nový Orient, roč. 5, 1949/50, č. 2/3, s. 63-64)
PDF @islamskavyzva (wordpress)
"Zmrtvýchvstání alexandrijské knihovny" Luboš Kropáček (Nový Orient, roč. 50, 1995, č. 9, s. 328-331)
