Téma v literatuře III. - Děti a dětství
_painting.jpeg)
foto: Holandský malíř "Děti moře" (1872), wikipedia
Ostatní posty v kategorii "Téma v literatuře"
"Děti nikdy příliš nedbaly na rady starších,
zato ale nikdy neopomenuly napodobovat jejich chyby.
Musí to dělat – jiné vzory nemají."
James Baldwin "Žádné jméno v této ulici", esej "Pátá avenue: dopis z Harlemu (1961)
✻ ✻ ✻
"...není v široširém světě opuštěnější siroty nad dítě, které žijící otec zavrhl a nemá rád.“
Charles Dickens "Dombey a syn"
Věta z Dickensova dopisu napsaného v dubnu 1846 příteli a životopisci Forsterovi, když se chystal k psaní Dombey a syn: „Měli bychom si sakramentsky bedlivě všímat toho, co pášeme na dětech."
Aloys Skoumal, doslov k "Dombey a syn" Charles Dickens (1964)
✻ ✻ ✻
"Dítěti je možno říci všechno – všechno; vždycky mne zaráželo, jak špatně znají dospělí děti, i otcové a matky vlastní své děti. Před dětmi není třeba nic tajit, pod záminkou, že jsou malé a že je příliš časně, než aby to mohly vědět. Jaká to smutná a nešťastná myšlenka! A jak dobře děti samy pozorují, že je otcové pokládají za příliš malé a za tvory nic nechápající, zatímco ony chápou všechno. Dospělí nevědí, že i dítě může dát v nejobtížnější záležitosti neobyčejně důležitou radu. [...]
Duše se prostřednictvím dětí léčí."
Fjodor Michajlovič Dostojevskij "Idiot" (1869)
✻ ✻ ✻
„Když bylo dítě dítětem, chodilo s rukama svěšenýma, chtělo,
aby potůček byl řekou, řeka proudem a tato louže mořem.
Když bylo dítě dítěte, nevědělo, že je dítětem, všechno mělo duši a všechny duše byly jedno. (…)“
Peter Handke "Nebe nad Berlínem" (1987)
✻ ✻ ✻
„Hypnopedie je nejsilnější prostředek pro vštípení morálky a pocitu komunity, jaký kdy existoval.“ Studenti si to poznamenali do sešitků. [...] Až konečně mysl dítěte je celá z takového našeptávání a až souhrn těchto našeptávání je myslí dítěte. A nejen dítěte, ale také dospělého člověka – po celý jeho život. Mysl, která soudí, dychtí, rozhoduje se - mysl vytvořená z těchto našeptávání. A všechna našeptávání jsou naše našeptávání!“
"Konec civilizace" Aldous Huxley (1932)
✻ ✻ ✻
"Jsem dosti skeptický k myšlence, že existuje zvláštní ilustrace nebo dokonce zvláštní umění pro dospělé a pro děti. Děti žijí ve stejném světě jako dospělí, nevím proč by měly mít jiné umění... Co chce být jen pro děti a záměrně nechce být pro dospělé, to se většinou velmi brzy propíchne jako suché učitelské mentorování a kantorské poučování, které nemá smysl, protože umělecký zážitek dítěti nedá a poučky pro život se brzy ukáží nepoužitelné. Je jeden svět a jeden život, který s nedá rozdělit."
Citace z knihy "Jiří Trnka" Helena Chvojková (1990)
"Dětství se projevuje bez úmyslu, spontánně, hrou, kdežto umění je záměr, vůle, práce"
"Vzpomínky na Jiřího Trnku" (Praha 1971)
✻ ✻ ✻
"Když jsem v internátu vyrůstal spolu s ostatními chlapci a děvčaty ze své třídy, za námi už nebyla žádná skupina mladších dětí." [...] "Jak to vypadá, byli jsme snad vůbec poslední generace dětí."
"Zpěv drozda" Walter Tevis (1980)
✻ ✻ ✻
"Bylo téměř normální, že lidé po třicítce se báli svých vlastních dětí. A měli proč, nebylo týdne, aby Timesy nepřinesly článeček o tom, jak nějaký malý donašeč, který poslouchá za dveřmi – všeobecně se používal výraz "dětský hrdina" – zaslechl kompromitující poznámku a udal své rodiče Ideopolicii."
George Orwell (1984)
✻ ✻ ✻
"Narodil jsem se do početné venkovské rodiny: otec, čtyři ženy a asi tak dvacet osm dětí. Také jsem, stejně jako ostatní, patřil do širší rodiny a do komunity. Při práci na poli jsme mluvili kikujski. Doma i venku jsme mluvili kikujski. Živě si vybavuji, jak jsme si večer u ohniště vyprávěli příběhy. Většinou je vyprávěli dospělí dětem, ale zaujati a pohlceni jsme byli všichni. My děti jsme druhý den vyprávěly tyto příběhy dalším dětem, které spolu s námi sklízely na polích chryzantémy,čajové lístky nebo kávové boby svých evropských a afrických pánů. Příběhy, v nichž figurovala především zvířata, byly vyprávěny v kikujštině. Naším hrdinou byl zajíc, který byl sice malý a slabý, ale duchaplný a prohnaný. Ztotožňovali jsme se s ním v jeho boji proti dravcům, jako lev, leopard či hyena. Jeho vítězství byla i naše vítězství; pochopili jsme, že i tak zjevně slabé stvoření může přelstít silnějšího nepřítele."
Ngugi Wa Thiongo "Postkoloniální myšlení II."
kapitola: "Jazyk africké literatury" (překlad: Martin Ritter)
Tranzit, 2011, s. 232-236
✻ ✻ ✻
”Včera jsme byli u Marie Tittelbachové na Letné, spolu s Pavlem, Lídou a oběma kluky, Honzou a Filipem. Jsou roztomilí a přece jsem se nějak při tom pozorování nemohl nadchnout, že bych býval měl mít vlastní potomky. Nemám vůbec vlohy pro normální život, který se mi ostatně zdá být tak bídný, že musím chtě nechtě žít ve své věži ze slonové kosti. Ačkoliv je tam smutno a hnáty tam zebou, jak říkal Flaubert.”
Z deníků malíře Jana Smetany (zápisy z 60. - 90. let)
✻ ✻ ✻
"A vidím teď vše, co jsem tenkrát nechtěl vidět: cizí dítě,
které se jednou ke mně rozběhlo s otevřenou náručí a kterému jsem se vyhnul bez úsměvu."
Egon Hostovský "Sedmkrát v hlavní úloze" (1942)
✻ ✻ ✻
"Děti mají mimořádný sklon vyhledávat všechna pracoviště, kde lze sledovat opracováváním věcí. Neodolatelně je přitahuje odpad vznikající na stavbách, při domácnostech nebo zahradnických pracích, při šití nebo truhlařině. V odpadu rozpoznávají tvář, kterou k nim, a pouze k nim, obrací svět věcí. Nepoužívají odpad ani tak k tomu, aby napodobovaly výtvory dospělých; materiály velmi různého druhu dávají do nového, netušeného vztahu tím, co z nich vytvářejí hrou. Děti tím budují svůj vlastní svět věcí, malý svět ve velkém."
"Na dětech je zázračné, že naprosto bez problémů přecházejí mezi oběma mezními sférami lidského, a přitom pobývají v jedné nebo druhé oblasti, aniž by byl nutný jakýkoli kompromis s opačným světem. Právě tuto nekompromisnost možná později ztrácíme."
Walter Benjamin "Psaní vzpomínání"
(Oikoymenh, 2017), překlad Martin Ritter
✻ ✻ ✻
[Syn se ptá otce] "Co bys udělal, kdybych umřel?
Kdybys umřel, chtěl bych umřít taky. Abys mohl být se mnou?
Ano. Abych mohl být s tebou."
Cormac McCarthy "Cesta" (2006)
✻ ✻ ✻
"Procházím ulicemi. Tma se zavírá nade mnou a kolem mne. Tma je velká, a já jsem malá. Nikdo mě nevidí. Ani já sama sebe. Domy mají zavřené oči a jsou soustředěné samy do sebe. Nedívají se na mne a neruší mě v mém přemýšlení nebo nepřemýšlení. Je tma. Jenom někdy, na větších ulicích, tam, kde přejíždí elektrika, je vidět utíkat po drátě malou modrou jiskřičku. Místy se rozpukne ve vteřinový ohňostroj a zase ubíhá dál. Na křižovatkách se střídají tiše a výmluvně tři světla. Přijdeš tam, a náhle rozlije někdo do tmy krev. Červenou a křičící a horkou. Lidskou krev. Rozlije se po domech a blátě na ulici, rozlije se i po lidech a na jednom místě vstříkne i do řeky. Národní divadlo stojí a stojí... Schází mu střecha, tma mu ji nahoře odkrojila."
Hana Bořkovcová "Píšu a sešit mi leží na kolenou: deníky z let 1940–1946" (2011)
✻ ✻ ✻
"Děti? Děti jsou věru na světě! Nemají ještě nic mimo své svatosti, a proto jsou vším i kýmkoli!"
"Děti, jejich přítomnost, jejich svatá aura, jejich hry, výroky, výskot."
"Proč jsou děti vědoucí? Především proto, že se soustřeďují jen na nejbližší okolí, na věci důvěrně známé. Není jim nic známo o molybdenu a uranových tyčích."
Ivan Diviš "Teorie spolehlivosti: texty z let 1960-1994" (Torst, 1994)
✻ ✻ ✻
“Nynější dítě se vysměje otci, vyprávějícímu o drakovi.
Je třeba udělat z děsu povinný předmět: jinak se mu nenaučí.“
Karl Kraus "Soudím živé i mrtvé" (Odeon, 1974)
✻ ✻ ✻
"Ukládáme děti ke spánku, jedno po druhém, v opačném pořadí, než v jakém se narodily"
John Updike "Milenci a manželé" (Odeon, 1984)
✻ ✻ ✻
"Nesmyslné a zvrácené je právě to, co se na tomhle světě pokládá za správné a řádné: totiž dosáhnout něčeho víc, než dosáhli rodiče, polepšit si, dotáhnout to kamsi výše než oni. Ale to je nesmysl. To, k čemu mě poutá láska, nechci přece překonávat, nechci s tím soupeřit - jestliže jejich úděl byl mizerný či tragický, nezůstal bych ve své lásce k nim věrný, kdybych si jen na okamžik myslel, že mně byl na tomhle světě souzen lepší úděl než jejich, že mám právo na lepší úděl než jejich... Všechno ostatní - vyšvihnutí, kariéra - je neloajálnost, zrada na těch, které jsme milovali. Toužím po porážce, zapomenutí, anonymitě a skoro i bídě; zanedlouho začnu toužit po nemoci a smrti."
Jan Zábrana "Celý život" (1992), s. 804
✻ ✻ ✻
“Dnes mi to připadá jako zázrak vůle. Ale tehdy jsem si to všechno neuvědomoval, a když si teď pomyslím, že jsem se tenkrát nikdy pro bázeň nepřitulil k matce, ani otci, že jsem je nikdy ze svého popudu nezahrnul polibky! A přece jak sladká asi a nesmyslná věc byl ten život trávený v polovidomosti a v polovědomí, do teplého šátku jsem byl všechen zavinutý, a já ho neviděl!"
Josef Palivec "Prózy, listy z vězení, pozdravy přátel" (Torst, 1996), s. 125 - 126
✻ ✻ ✻
"Přijel jsem domů na dovolenku z vojny. To jsem viděl mámu naposled. Stejně se mi ta scéna plete v představě s různými vzpomínkami na ni, když byla mladší. Vždycky jí vídám, jak vypadala třeba v neděli odpoledne, když dospělí hovořili po slavnostním nedělním obědě. Vždycky jí vidím v bleděmodrých šatech. Sedí na otomanu a otec v lenošce nedaleko ní. Obývací pokoj je plný známých z kostela a příbuzných. Jsou rozsazeni po židlích po celém pokoji, venku se krade večer, ale nikdo si to ještě neuvědomuje. Za okny houstne tma a do pokoje občas zalehne hluk z ulice nebo možná chřestivý rytmus tamburíny z blízkého kostela, ale jinak je v pokoji úplné ticho. Chvíli nikdo nemluví, ale všechny obličeje potemní jako obloha venku. Všichni se dívají na něco, co dítě nevidí. Na chvíli na děti zapomněli. Jedno leží na koberci a podřimuje. Kdosi má další na klíně a bezmyšlenkovitě je hladí po hlavě. V rohu ve velké lenošce sedí chlapec, tichý, velkooký, stočený do klubíčka. Ticho, nastávající temnota a temnota v obličejích probouzejí v chlapci neznámý děs.
Chlapec doufá, že ruka, která mu hladí čelo, se nikdy nezastaví - nikdy nezemře. Doufá, že nikdy nenastane doba, kdy dospělí nebudou porůznu rozesazeni po pokoji, nebudou hovořit odkud pocházejí a co viděli a co se jim a jejich blízkým přihodilo. Ale něco hlubokého a bdělého v chlapci ví, že to musí skončit a že to už končí. Za chvíli někdo vstane a rozsvítí. Pak si rodiče vzpomenou na děti a toho dne už nebudou hovořit. A když se pokoj naplní světlem, do dítěte vstoupí temnota. Chlapec ví, že kdykoliv se toto stane, přiblížil se o krok té temnotě venku. A právě o temnotě venku rodiče hovořili. Z ní přišli. Tu temnotu musejí snášet. Chlapec ví, že už nebudou hovořit, protože dozví-li se příliš mnoho o tom, co prožili, dozví se příliš brzy příliš mnoho o tom, co sám prožije."
James Baldwin "Sonnyho blues" (Světová literatura 10 - ročenka 1956-1965, překl. Jaroslav Schejbal)
✻ ✻ ✻
"To již ztratil své zaměstnání a měl bídu a hlad. Měl hlad, jako jej mají chudí v rozpálených ulicích města, kde se potloukal s ostatními žebráky [...] Jedné noci zabloudil do opuštěné cihelny mezi žebráky, kteří již spali. [...] . A když tak myslil na smrt, zpozoroval, že od žebráků se oddělil malý stín a přešel po sněhu. Bylo to slepé děvčátko, domnívající se, že všichni již usnuli,
a tápající se vztaženýma ručkama na místo, kde bylo volněji. Ono netápe, ono tančí.
Jen v noci vstává, když ví, že všichni spí, jen v noci si jde hrát a tančit, aby je nikdo neviděl, neboť se stydí za svůj slepý taneček. Je šťastna, že je sama. Tančí půvabně a neuměle, tančí svou zvláštní žebráckou písničku, které by stejně nikdo nerozuměl. Za ní v hromadách odpočívají spáči, zabaleni do hadrů a ponořeni do snů, nevidouce nikdy nic z tohoto výjevu. Užasl nad takovou krásou. Také byla hluboká noc. Jak mohl vědět, že ona je slepá? Nerozuměl tomuto nočnímu tanci opuštěného děvčátka, vnímal jen přesličnou krásu těch drobných poskoků, pomalého otáčení, váhavého rozevlátí rukou, nevýslovnou něhu tichých slov, nesouvislých a okamžitých, tichounce zpívaných k tanci."
Karel Schulz "Per amica silentia lunae [Za příznivého svitu mlčící luny]"
ze sbírky povídek "Peníz z noclehárny" (1940)
✻ ✻ ✻
Děti bez lásky (1963)
10:05
Namaluj obrázek celé své rodiny
Naše rodina, kde je ale maminka, otec?
11:40
Co je to deprivační syndrom?
14:45
Na jednu sestru 12 dětí
20:50
Doktorka Damborská zkoumá rozdíl mezi dětmi z rodin a ústavů
31:00
Nedostatek citových zážitků
33:50
Strach v dětech ustupuje pouze, když jsou děti ve skupině
34:00
Co dělat?
35:30
Jesle už nepomáhají rodině, ale stávají se pro rodinu tzv. odkládací stanicí
37:10
Týdenní jesle
40:00
Ideální čas strávený dítětem v denních jeslích je 6, max. 8 hodin denně.
10 až 12 hodin je příliš mnoho
Děti bez lásky
Dokumentární
Československo, 1963, 37 min
Režie: Kurt Goldberger
Film je alarmující analýzou příčin deprivačního syndromu malých dětí. Všechny děti vyrůstaly v jeslích a podobných ústavech. Režisér se dotkl jednoho z tehdejších tabu. V zájmu státu bylo totiž převzít všechnu péči o dítě, aby jeho matka mohla nastoupit co nejdříve do zaměstnání. Film byl proto nejprve zakázán Svazem žen, později však vyvolal širokou diskusi, která nakonec vedla k prodloužení mateřské dovolené a zákazu noční práce žen. (oficiální text distributora)