Témata v literatuře IV. - Láska a mezilidské vztahy
.jpg)
foto: Vincent van Gogh "Siesta" (1890)
Ostatní posty v kategorii "Téma v literatuře"
"Umění stejně jako láska a přátelství neexistuje v člověku, ale mezi lidmi."
Ernesto Sabato "Spisovatel a jeho přízraky" (1963)
✻ ✻ ✻
"Sexualita bez lásky časem unaví veselé podvodníky."
Lawrence Ferlinghetti
✻ ✻ ✻
"Přesto v ní vzniklo tušení, že je možné tohoto muže milovat; zdál se jí takový, jaká byla podle jejího mínění moderní hudba, zcela neuspokojující, ale plná vzrušující jinakosti."
"Pravá pospolitost je působení vnitřního zákona, a nejhlubší, nejprostší, nejdokonalejší a první je zákon lásky. Nikoli lásky, jak už o tom byla zmínka, v nízkém, smyslném smyslu; neboť majetnictví těla je vynález mamonářů a toliko rozlučuje a odsmyslňuje. A nelze přirozeně také milovat každého. Ale je možné mít v úctě charakter jednoho každého, pokud za čím spěje jako opravdový člověk za nejpřísnější vlastní odpovědností. Tak se spolu ve jménu lásky přeli o všem."
"Nepřipouštěla si pochybnost, že jeho láska k ní je stále ještě velkou událostí v jeho životě, a když se pak zase jednou sešli o samotě, poloha duší se okamžitě octla na takové výši a dotek byl tak podstatný, že city polekány oněměly, a když se nenaskytla příležitost mluvit o něčem nadosobním, nastalo vakuum, které zanechávalo trpkou vyčerpanost.
"Muž bez vlastností" Robert Musil (1980)
✻ ✻ ✻
"Nějaký čas budete možná takový jako teď — ale jen velmi krátký čas a potom ochladnete, budete rozmarný a přísný a já budu mít co dělat, abych vás uspokojila. Ale až si na mne hodně zvyknete, budete mě možná zas mít rád - mít rád, slyšíte, nikoli milovat. Předpokládám, že vaše prudká láska vyprchá asi tak za půl roku, ne-li ještě dřív. Četla jsem totiž v knihách, které napsali muži, že manželova horoucí láska nikdy netrvá déle."
Charlotte Brontëová "Jana Eyrová" (1969), přel. Jarmila Fastrová
✻ ✻ ✻
„Ty jsi tak hodná,“ řekl. „Já nechápu, proč jsem s tebou tak nešťastný.“
"Byl jsem příliš krátce ženat, abych v tak zoufalé situaci nehledal poslední naději u své ženy."
"Rozdělovala nás abeceda; ona seděla v jedné z prvních lavic a já, William Young, v jedné z posledních. Tam, kde končila moc abecedy, vládly jiné rozdíly."
John Updike "Milenci a manželé" (Odeon, 1984)
✻ ✻ ✻
"Postoj postmoderního umění mi připadá jako postoj někoho, kdo miluje velice vzdělanou ženu a ví, že jí nesmí říci: "Zoufale tě miluji," protože ví, že ona ví (a že ona ví, že on ví), že takové věci už byly napsány v Červené knihovně. Řešení se však najde. Může říci: ,,Miluju tě zoufale, jak by to stálo v Červené knihovně." Vyhnul se falešné nevinnosti, když řekl jasně, že nevinně se už sice mluvit nedá, ale stejně neřekl, co jí říci chtěl: že ji miluje, ale že ji miluje v době ztracené nevinnosti. Jestliže dotyčná žena na jeho hru přistoupí, pak se jí stejně dostane vyznání lásky. Nikdo z těch dvou se nebude cítit nevinný, oba přijmou výzvu minulosti, že to, co bylo jednou řečeno, se nedá odstranit, oba budou vědomě a s radostí hrát hru na ironii.
Přitom však oba budou moci mluvit o lásce."
Umberto Eco, „Poznámky ke "Jménu růže"“;
Světová literatura, 1986, č. 2, strana 227–241.
✻ ✻ ✻
„Láska není především vztah k určité osobě, je to postoj, orientace charakteru určující spřízněnost se světem jako celkem a nikoli s jedním objektem lásky.“
Erich Fromm "Umění milovat" (The Art of Loving, 1956)
✻ ✻ ✻
"Znova se s ní půjde milovat,
jen už si k tomu nebude brát srdce.
...
Kde nebyly žádné zlaté prsteny,
jen stálé zlaté časy."
Jan Zábrana "Havran", "Lynch" ("Léta s Helmuthem" z r. 1956)
✻ ✻ ✻
"Miluju tě za to, že jsi tak krásně napálitelný.
Pokud se táhle vlastnosti zbavíš, má láska k tobě ochladne."
Jan Zábrana "Celý život 2" (1992)
✻ ✻ ✻
"Je jaro v nás i kolem nás. Jeden druhému nic nevnucujeme. Jsme skromní a chudí i nároční a bohatí současně. Nic neočekáváme a očekáváme všechno. [...] Vsunula ruku do mé kapsy a stiskla lehce mou ruku. Mlčeli jsme a dívali se na třpyt světel na vzdálených kopcích nad Smíchovem. Mohl bych ji políbit a kdoví, snad to i učiním. [...] Naše políbení nesmí v nás vyvolat prázdnotu, ani ponížení, ani nenasytnou lačnost."
Jan Hanč "Události" (1995)
✻ ✻ ✻
"Představují si své první setkání a doplňují je tím, co se nestalo. Asen ji v dešti bere za bradu, přibližuje si její obličej a líbá ji letmým dotykem rtů, připomínajícím kapky deště. „Proč jsi to tenkrát neudělal?" vyčítá mu Dara... Chtěl jsem, abychom se k sobě přibližovali nekonečně dlouho.“
"Lavina" Blaga Dimitrovová (1971)
✻ ✻ ✻
"Když jsem někdy s celou mlčenlivou rodinou seděl u velkého kuchyňského stolu a pojídal s nimi polévku, jako by mi odněkud ze žaludku začínalo stoupat jakési vnitřní teplo, které se mi brzy rozlilo po celém těle, a já se přímo kochal blízkou přítomností těch mírných, houževnatých, pracovitých lidí. Hojně se jeden druhého dotýkali – drobnými, letmými doteky, položením ruky na paži souseda nebo zavaděním loktu o loket, když seděli u stolu těsně u sebe. [...] Proto se k těm lidem také čas od času vracím. Jenom proto, abych s nimi byl pohromadě, abych se jich mohl občas dotknout, abych fyzicky pociťoval, že jsem mezi lidmi."
"Zpěv drozda" Walter Tevis (1980)
✻ ✻ ✻
"Milovat a být milován, to je nesmírné štěstí."
Anton Pavlovič Čechov
"Bývá-li někdy láska krutá a destruktivní, nevězí příčina v ní samé, ale v nerovnosti lidí"
Anton Pavlovič Čechov "Korespondence: Zápisky" (1960), přel. Karolina Dušková
✻ ✻ ✻
"Nejhustší síti klepů a pomluv bývá obyčejně opředen člověk lásky nejhodnější.
Jen ten, na kom nikomu nezáleží, bývá jich ušetřen a utrží někdy ještě chválu."
"Otevříti si svá srdce zcela upřímně mohou jen dva lidé. Třetí, ať již oběma blízký nebo cizí, vnucuje milencům, manželům, přátelům, sourozencům, ba i rodičům a dětem určitou pózu. Jednomu se člověk přibližuje, pro druhého však již hraje."
Pavla Buzková "Srdce na štít: úvahy o přátelství a lásce" (1941)
✻ ✻ ✻
"Člověk započal svou cestu dějinami tím, že se v boji o přežití musel spojit s ostatními lidmi. Dnes by ale lidé měli žít dál od sebe a stýkat se výhradně kvůli hezkým věcem a ne se vzájemnými kontakty bolestně zraňovat. Spojení člověka s ostatními lidmi, čili život ve společenství, se mi zdá být vynucenou formou lidské existence.
Zdá se mi, že kdesi na počátku své cesty udělalo lidstvo chybu.
Jeho vývoj by měl jít jiným směrem."
"Krása je symbolem pravdy" Andrej Tarkovskij (2011, Camera Obscura)
✻ ✻ ✻
„Láska. Lepší je být milován než pochopen.
Poněvadž člověk je pokaždé pochopen špatně a milován může být dobře.
Chceš-li nějaký důkaz, mysli na Boha.
Bohužel neexistuje nic absurdnějšího než chtít být milován.”
Paul Valéry "Sešity" (2017), s. 418
✻ ✻ ✻
"Srdce člověka panice je nádoba hluboká: je-li prvá voda, kterou tam vleješ, nečista,
celé moře by tam mohlo vtékat, a přece by poskvrnění nesmylo,
neboť prohlubeň je nekonečná, a skvrna lpí na samém dně…"
Alfred de Musset “Číše a rty”(1832)
(Cup and The Lip / La coupe et les lèvre)
✻ ✻ ✻
"Ženy pozorovaly muže, zkoumaly skrytě jejich tváře chtěly vědět, zda se ji konečně muži opravdu zhroutí. Ženy stály mlčky a dívaly se. A kde se shromáždilo několik mužů, zmizel jim z tváří strach a jeho místo zaujal hněv. A ženy si oddechly úlevou, neboť věděly, že je všechno v pořádku muži se nezhroutili a nezhroutí se nikdy, dokud se strach může proměnit v hněv."
"Hrozny hněvu" John Steinbeck (1939), přel. Vladimír Procházka,
✻ ✻ ✻
"Nemyslím přiznání. Přiznání není zrada. Nezáleží na tom, co řekneš nebo uděláš; záleží jen na tom, co cítíš. Kdyby mě dokázali přinutit, abych tě přestal milovat, to by byla skutečná zrada."
George Orwell (1984)
✻ ✻ ✻
"Kdo miluje, rozlišuje. Kdo nemiluje, je rozlišování neschopen,
mísí jedno s druhým, mate jedno s druhým."
Ivan Diviš "Teorie spolehlivosti: texty z let 1960-1994" (Torst, 1994)
✻ ✻ ✻
"Pokud jde o záhadné zmizení Quasimoda, mohli jsme vypátrat pouze toto: Když asi za dva roky nebo za osmnáct měsíců po událostech, jimiž končí toto vyprávění, přišli do sklepení v Montfauconu vyhledat mrtvolu dva dny předtím oběšeného Oliviera Danka,[...]nalezli mezi všemi těmi ohavnými kostlivci dvě kostry, z nichž jedna objímala podivným způsobem druhou. Jedna z nich, byla to kostra ženy, měla dosud na sobě několik cárů šatů z látky kdysi bílé a kolem krku náhrdelník z adrezarachových zrnek s malým hedvábným váčkem, ozdobeným zelenými skleněnými korálky, který byl otevřený a prázdný. Ty předměty měly tak nepatrnou cenu, že si je kat asi nechtěl vzít. Druhá kostra, která ji držela v těsném objetí, byla kostra muže. Všimli si, že měla pokřivenou páteř, hlavu vraženou mezi lopatkami a jednu nohu kratší. Neměla zlomený vaz a bylo jasné, že nejde o oběšence. Muž, jemuž kostra patřila, přišel sem tedy umřít. Když ho chtěli odtrhnout od kostry, již objímal, rozpadl se v prach."
Victor Hugo "Chrám matky Boží v Paříži" (1955), přel. Milena Tomášková