"Postmoderní, ironické, příjemné" Umberto Eco (Poznámky ke "Jménu růže"“, 1986)
foto: Jan Smetana (1918 – 1998) český malíř, grafik, člen Skupiny 42
"Od roku 1965 do dneška se definitivně vyjasnily dvě myšlenky. Že zápletka se dá znovu objevit i jako citace jiných zápletek a že tato citace by mohla být méně ,,útěšnější" než sama citovaná zápletka (v roce 1972 nakladatel Bompiani vydal almanach, "Návrat k zápletce", byla to obdivná a přitom ironická přehlídka autorů jako Ponson du Terail a Eugène Sue a obdivná a přitom neironická přehlídka vynikajících stránek Dumasových). Je možné, aby nějaký román nebyl útěšná ukolébavka, byl problematický a přitom aby se dobře četl? Spojení těchto požadavků a znovunalezení nejen zápletky, ale i příjemného pocitu při čtení, měli přinést američtí teoretici postmodernismu. Postmodernismus je bohužel výraz, který se hodí [...] na všechno, co se zamlouvá tomu, kdo jej právě používá. Na druhé straně jako by tu byla snaha posunout tento výraz někam zpátky: napřed se zdálo, že se hodí na pár spisovatelů či umělců aktivních během posledních dvaceti let, pak se pomalu došlo na začátek století, pak ještě dál a zanedlouho asi kategorie postmoderního dospěje až k Homérovi.
Domnívám se však, že postmodernost není tendence vymezitelná chronologicky, ale kategorie duchovní, kunstwollen, operativní modus. Dalo by se říci, že každá doba má své postmoderní umění, stejně jako každá doba má svůj manýrismus (někdy se sám sebe ptám, není-li výraz postmoderní jen moderní označení manýrismu jako metahistorické kategorie). Domnívám se, že v každé době dochází ke krizovým momentům, jaké popsal Nietzsche ve své ,,Druhé studii nečasové", věnované škodlivosti historického bádání. Minulost nás podmiňuje, naléhá na nás, vydírá nás. Historická avantgarda (ale i tu bych kategorii avantgardy chápal jako metahistorickou) se snaží vypořádat se s minulostí.
,,Už dost měsíčního svitu," futuristické heslo, to je program typický pro každou avantgardu, stačí nahradit svit luny něčím případnějším. Avantgarda ničí minulost, znetvořuje ji: Demoiselles d'Avignon, to je typicky avantgardní gesto, pak jde avantgarda přes ně a zničenou figuru vůbec odstraní, dojde k abstrakci, k informelu, k plátnu čistému, plátnu protrženému, k plátnu spálenému, v architektuře jsou to minimálně budovy jako stély, čisté rovnoběžnostěny, v literatuře je to destrukce diskursivního toku až po Bourroughsovu koláž, až k mlčení, až k čisté, nepopsané stránce, v hudbě je to přechod od atonálnosti ke hluku, k absolutnímu tichu.
Nastane však okamžik, kdy avantgarda (moderní umění) už nemůže dál, protože už vyprodukovala metajazyk, který mluví o jejích textech jako o textech nemožných (umění konceptuální). Postmoderní odpověď na moderní umění záleží v uznání, že minulost nemůže být zničena, protože její zničení vede k mlčení, a že je třeba znova ji navštívit ironicky a vůbec ne bez zlých úmyslů. Postoj postmoderního umění mi připadá jako postoj někoho, kdo miluje velice vzdělanou ženu a ví, že jí nesmí říci: "Zoufale tě miluji," protože ví, že ona ví (a že ona ví, že on ví), že takové věci už byly napsány v Červené knihovně. Řešení se však najde. Může říci: ,,Miluju tě zoufale, jak by to stálo v Červené knihovně." Vyhnul se falešné nevinnosti, když řekl jasně, že nevinně se už sice mluvit nedá, ale stejně neřekl, co jí říci chtěl: že ji miluje, ale že ji miluje v době ztracené nevinnosti. Jestliže dotyčná žena na jeho hru přistoupí, pak se jí stejně dostane vyznání lásky. Nikdo z těch dvou se nebude cítit nevinný, oba přijmou výzvu minulosti, že to, co bylo jednou řečeno, se nedá odstranit, oba budou vědomě a s radostí hrát hru na ironii. Přitom však oba budou moci mluvit o lásce.
Ironie, metalingvistická hra, výrok na druhou. Z toho vyplývá, že jestliže ten, kdo v moderním umění hru nechápe, nemůže než odmítnout ji, pak v umění postmoderním je taky možno hru nechápat a přitom brát všechno vážně. Což je vlastnost (a riziko) ironie. Vždycky se najde někdo, kdo bere ironii vážně. Myslím, že koláže Picassovy, Juana Grise a Braquovy byly moderní: právě proto je normální lidé neakceptovali. Zatímco koláže, které dělal Max Ernst, když skládal útržky rytin z devatenáctého století, byly postmoderní: dají se číst i jako příběh fantastický, jako příběh ze sna a přitom si nemusíme uvědomit, že jsou vlastně výpovědí o rytině a možná i o koláži. Jestliže je tohle postmoderní umění, pak je jasné, proč Sterne nebo Rabelais byli postmoderní, proč je zcela určitě postmoderní Borgés, proč v jednom a témž umělci mohou spolužít, v krátké době za sebou následovat nebo se také střídat momenty postmoderní s moderními."
zdroj: Umberto Eco, „Poznámky ke "Jménu růže"“; Světová literatura, 1986, č. 2, strana 227–241.
