Záznam živého vystoupení irské kapely U2 v Las Vegas (29.9.2023) potvrzuje slova (a obavy) sociologa Daniele Bella a historika umění Hanse Rookmakera. Postmoderna se definuje zánikem formy, čitelného ideového postoje, ale hlavně eklektického užívání symbolů a gest. V případě U2 nejde jen o umění, ale díky svému frontmanovi i o ideologický obraz západní kultury. U2 se prezentují jako "bojovníci" za pravdu, stojící na barikádě s "have-nots", ačkoli lístek na jejich koncert si "have-nots" lidé nemohou dovolit. Bono pronáší srdceryvné proslovy v sídle OSN, kamarádí se "veřejným nepřítelem" Chuckem D (viz poslední foto), varuje před lží a rasismem, nicméně divákům toho ideového show mizí pevná půda pod nohama, protože starý svět boje dobra se zlem míval jasné hranice, kdežto ten Bonům nemá vnitřek/vnějšek a zlé/hodné. Západní kultura potvrzuje kooptaci umění institucemi a zábavním průmyslem. Divák je hypnotizován obrazy a hesly, nemá ale možnost je racionálně a významově zpracovat. Show U2 potvrzuje Bellova slova o absenci tradiční funkce umění postavené na kontemplaci diváka, "uzavírání pozorovatele do zakoušeného prožitku a uvolnění prostoru snění a halucinaci."
Daniel Bell (z knihy "Kulturní rozpory kapitalismu" Daniel Bell, 1976)
"Činí tak třemi způsoby: tím, že prosazuje nezávislost estetiky na mravních normách, tím, že povyšuje vše nové a experimentální na hodnotu, a tím, že činí individuální Já, usilující o originalitu a jedinečnost, svrchovaným kritériem kulturního hodnocení."
"Modernismus je záměrně tajuplný, pracuje s nezvyklými formami, je programově experimentální a neustále se snaží své publikum vyvádět z rovnováhy. Produkty kultury jsou konzumovány způsobem, který je ochuzuje o napětí, jež je zdrojem kreativity a dialektické vazby k minulosti. Společnost proto obrátila svůj zájem k praktičtějším a naléhavějším otázkám; zájem o kulturní otázky polevil. V klasickém postmoderním pojetí bylo umění svou podstatou kontemplativní: divák měl svůj prožitek v moci tím, že si od něho udržoval estetickou distanci. Modernita je však, příznačně, rozchodem s minulostí právě jakožto jejím vtažením do přítomnosti."
"Po stylistické stránce se modernismus vyznačuje syntaktickým jevem, který nazývám "zánikem distance". Jde o úsilí dosáhnout bezprostřednosti, sílu efektu, souběžnosti a mimořádnosti skrze zrušení estetické a psychické distance. Snižování estetické distance vytlačuje nezúčastněnou reflexi a uzavírá pozorovatele do zakoušeného prožitku a uvolňuje prostor snění a halucinaci, instinktu a pudu. Ve všech těchto ohledech modernismus zavrhuje kosmologii racionality".
Hans R. Rookmaaker "Moderní umění a smrt kultury", 1970)
"Moderní umění není neutrální (to nebylo umění nikdy). Zvěstuje novou dobu, novou kulturu, nový svět. [...] Neboť nevyhnutelnost moderního umění spočívá i v tom, že je reakcí na nesmyslnost, k níž dospělo umění 19. století, a zároveň je to reakce na kult umělce jako proroka a kněze kultury. [...] V tomto smyslu je tedy moderní umění pravdivé. Ale zároveň je to lež. Jeho obraz skutečnosti, člověka, není pravdivý. Člověk není absurdní. [...] "Umění odhaluje svět, který se vymyká jakémukoli řádu. Spojuje věci nahodile, což jim dodává jakoby nový život, nový absurdní a iracionální význam. [...] To je odcizení - to, co se zdá být skutečně, je neskutečné. Člověk je v Božím stvoření cizincem."
"Moderní umění zvítězilo. Galerie moderního umění chápou jako svůj úkol informovat lidi, vzdělávat je, dělat z nich moderní lidi a podporovat moderní umění, třebaže poněkud idealisticky… Ať už jsou ale jejich pohnutky jakékoliv, všechny galerie podporují jeden hlavní proud. Člověk má občas pocit, že se toto moderní hnutí stalo oficiálním uměním dneška a že některé z jeho výtvorů nejsou ničím jiným než novým uměním salonů, stejně povrchní a mělké jako z minulého století"
