"Kultura a umění v post-industriální společnosti" Daniel Bell (1976)

 

foto: Vincent van Gogh "Červený vinohrad" (1888)

"Věřím v hodnotu podloženého úsudku o kvalitě uměleckých děl a považuji za nezbytný princip autority při určování hodnoty zkušenosti, umění či vzdělání. [...] Vulgárnost modernity spočívá v jejím důrazu na sebevyjádření a v tom, že stírá hranici mezi životem a uměním, díky čemuž se uspokojivým stává impulsivní jednání, nikoli přemýšlivá, disciplinovaná imaginace. Aby měla kultura význam, musí transcendovat přítomnost, neboť jedině skrze věčně se obnovující konfrontaci se základními otázkami lze dospět k odpovědím, které dodají smyslu naší existenci životadárnou koherenci. A jelikož smyslu pro tradici v kultuře a pro vkus v umění je třeba se učit; autorita - v podobě vzdělanosti, výuky a umění exegeze - je nezbytným vodítkem pro bloudící. 

Kulturní sféra je sférou významů. Spočívá v úsilí nalézat imaginativním způsobem, skrze expresivitu umění a rituálu, smysl ve světě - zejména pokud jde o jeho nepochopitelné aspekty jako tragédie a smrt, což jsou události, s nimiž je každá sebe-vědomá lidská bytost v průběhu svého života konfrontována. Je-li věda hledáním jednoty v přírodě, pak náboženství je hledáním jednoty v kultuře určité civilizace v určitém historickém období. Moderní hnutí tuto jednotu rozbíjí. Činí tak třemi způsoby: tím, že prosazuje nezávislost estetiky na mravních normách, tím, že povyšuje vše nové a experimentální na hodnotu, a tím, že činí individuální Já, usilující o originalitu a jedinečnost, svrchovaným kritériem kulturního hodnocení.

Každé napětí vytváří svou vlastní dialektiku. Skutečnost, že trh se nachází na průsečíku sociální struktury a kultury, má za důsledek, že se ekonomika v posledních padesáti letech zcela zaměřila na produkci kulturou oslavovaných životních stylů. Moderní kultura se vyznačuje bezmeznou svobodou, která ji dovoluje rabovat spižírny světové kultury a vysávat každý umělecký styl, na který narazí. Principem moderní kultury je vyjadřováním a přetvářením Já s cílem dosáhnout seberealizace a naplnění. Ve svém hledání odmítá tato kultura uznávat jakékoli hranice či omezení. Vztahuje ruce po každé zkušenosti, která se nabízí; nic není zakázáno. Dnes je modernismus vyčerpán. Rebelský náboj modernismu byl institucionalizován kulturní masou. Jako kulturní styl dnes představuje jakousi radikální módu, která dopřává kulturním masám luxus svobodnějšího životního stylu při zachování pohodlných pracovních míst v ekonomickém systému.

Masová společnost naopak nežádá kulturu, ale zábavu a zboží nabízené zábavním průmyslem je společností skutečně konzumováno právě tak jako jakýkoli jiný druh spotřebního zboží. Modernismus prostupuje veškeré umění a přesto, zkoumáme-li jednotlivé projevy, těžko v nich najdeme nějaký jednotící princip. Patří sem nová syntaxe Mallarmého, kubistické dislokace forem, proud vědomí v dílech Virginie Woolfové a Jamese Joyce... Když se objevily poprvé, byly všechny tyto prvky obtížně pochopitelné, lze je dokonce považovat za charakteristický znak modernismu. Cílem zahltit recipienta uměleckého díla tak, aby mu vnutilo svůj jazyk. Žánr se stává překonanou koncepcí, jejíž pravidla s sebou strhl proud prožitku. 

Modernismus je záměrně tajuplný, pracuje s nezvyklými formami, je programově experimentální a neustále se snaží své publikum vyvádět z rovnováhy. Produkty kultury jsou konzumovány způsobem, který je ochuzuje o napětí, jež je zdrojem kreativity a dialektické vazby k minulosti. Společnost proto obrátila svůj zájem k praktičtějším a naléhavějším otázkám; zájem o kulturní otázky polevil. V klasickém postmoderním pojetí bylo umění svou podstatou kontemplativní: divák měl svůj prožitek v moci tím, že si od něho udržoval estetickou distanci. Modernita je však, příznačně, rozchodem s minulostí právě jakožto jejím vtažením do přítomnosti.

Kultura znamená závaznou věrnost vědomí, zakotvené ve společných dějinách a tradici, v příbuznosti a etnickém původu, v náboženství a státní příslušnosti, která vytváří (skutečnou či fiktivní) emocionální spřízněnost mezi jednotlivci, a tím je sjednocuje."

zdroj: zdroj: "Kulturní rozpory kapitalismu" Daniel Bell (1976 1. vydání, česky 1999, SLON)

související:

"Tři dimenze modernismu" Daniel Bell (1978)

"Dva druhy kapitalismu" Daniel Bell (1976)