"Tři dimenze modernismu" Daniel Bell (1978)
foto: Metropolis (1927), rež. Fritz Lang, vizualizace/animace: Otto Hunte, Erich Kettelhut, Karl Vollbrecht (ukázka zde)
"Obtížnost definice modernismu je notoricky známá. V rámci schématické definice bych zdůraznil tři jeho dimenze:
1. Tématicky spočívá modernismus ve vzpouře proti řádu a zejména proti buržoazní spořádanosti. Důraz je kladen na individualitu Já a na neustálé hledání nové zkušenosti. Ústřední premisa zní, že lidské zkušenosti nelze stavět žádné překážky, že nic nesmí být svaté.
2. Po stylistické stránce se modernismus vyznačuje syntaktickým jevem, který nazývám "zánikem distance". Jde o úsilí dosáhnout bezprostřednosti, sílu efektu, souběžnosti a mimořádnosti skrze zrušení estetické a psychické distance. Snižování estetické distance vytlačuje nezúčastněnou reflexi a uzavírá pozorovatele do zakoušeného prožitku a uvolňuje prostor snění a halucinaci, instinktu a pudu. Ve všech těchto ohledech modernismus zavrhuje "kosmologii racionality", která do umění vstoupila s renesancí; rozlišení předního a zadního plánu v obrazovém prostoru, rozlišení začátku, středu a konce v čase (tedy časovou sekvenci). Zánik distance jako formální jev prostupuje všemi oblastmi umění: v literatuře jej představuje "proud vědomí", v malířství zrušení "vnitřní distance" v rámci obrazu, v hudbě vychýlení rovnováhy melodie a harmonie, v básnictví rozpad pravidelného metra. Moderní syntaxe zavrhuje nápodobu jako umělecký princip v tom nejširším smyslu.
3. Zaujetí médiem: ve všech historických obdobích kultury řešili umělci problém povahy a komplexnosti média jako formální problém přeměny "prefigurovaného" obsahu sdělení do "figurované" výsledné podoby. V průběhu posledních pětadvaceti let jsme svědky zaujetí umělců nikoli obsahem či formou (tedy stylem a žánrem), ale povahou uměleckého média samotného: vlastnostmi barvy a jiných materiálů v malířství, abstraktní zvuky v hudbě, fonologií či dokonce"dechem" v básnictví a abstraktními vlastnostmi jazyka v literatuře - často na úkor všeho ostatního. Nadšení publika má přitom patřit spíše autorovu Já, jež se tvorbou vyjadřuje, nežli významu dané formy jako formálního zkoumání povahy a hranic možností dotyčného díla. Ještě vyšší cenu ovšem představovalo zamlžení rozdílu mezi uměním a životem, neboť co bylo kdysi povoleno na úrovni imaginace, počalo se přesouvat do oblasti fantazie a posléze i realizovat... "Demokratizací" kulturní kritiky se kritériem hodnocení stává nikoli nějaký konsensuální standard, ale názor jednotlivých Já na to, jak dané dílo toto Já obohacuje.
Tuto změnu doprovázel přesun důrazu od "charakteru", který odráží jednotu mravního řádu a ukázněné cílevědomosti, na "osobnost", která je výsledkem budování Já skrze nutkavé hledání individuální odlišnosti. Zdrojem uspokojení a kritériem žádoucího společenského chování se stává nikoli práce, ale "životní styl". Paradoxně se přitom životním stylem, představujícím imago svobodného Já, nestal životní styl obchodníka se realizuje skrze svůj "dynamický potenciál", ale životní styl umělce, který se bouří proti společenským konvencím.
Takzvaná kontrakultura prohlašovala, že se vysmívá buržoazní prudérnosti, a přitom jen stavěla na odiv ložnicové praktiky svých liberálních rodičů. Domnívala se o sobě, že je nová a odvážná, přitom jen v poněkud divočejší formě reprodukovala mladické žertíky newyorské bohémy z Greenwich Village z doby o půl století dříve. Spíše než o kontrakulturu šlo o padělek kultury. V podmínkách dvojího rozporu kapitalismu se v průběhu uplynulých třiceti let dokázal ve společnosti prosadit princip módy - skrze reprodukované umění pro culturati*, hédonismus pro střední vrstvy a pornománii pro masy. Došlo tím k trivializaci kultury. Avšak tak jako kapitalismus podléhá rutinizaci, podléhá modernismus trivializaci: neboť jak může donekonečna něčím šokovat společnost, pro kterou už nic není šokující."
* vzdělaná společenská elita zajímající se o kulturní dění
zdroj: "Kulturní rozpory kapitalismu" Daniel Bell (1976 1. vydání, česky 1999, SLON),
předmluva z r. 1978
související:
"Kultura a umění v post-industriální společnosti" Daniel Bell (1976)
"Dva druhy kapitalismu" Daniel Bell (1976)
„Moderní umění vyvrátilo všechny povinnosti, závazky, pravidla a omezení..."
Jindřich Chalupecký (1943)
"Spisovatel a jeho přízraky" Ernesto Sabato (audiokniha, čte Jan Vlasák)
"Postmoderní, ironické, příjemné" Umberto Eco (Poznámky ke "Jménu růže"“, 1986)
