* fitra - knihovna *

  foto: Richard Sennett "The Fall of Public Man" (Knopf, 1977) Richard Sennett (*1943) @wikipedia český článek @ Koroze (nejen) manažerského charakteru (Alena Breuerová, 5.9.2011) "Korózia charakteru" Richard Sennett (2021, Hronka), slovensky  @Databáze knih *  *  *  *  *  *  *  *  *     „Jaké zlo budete tolerovat záleží na tom, po jakém dobru toužíte.“ "Which evil you tolerate depends on what good you pursue." * "The Corrosion of Character: The Personal Consequences Of Work In the New Capitalism" (1998) *  *  *  *  *  *  *  *  *      "Nová střední třída je třídou bez vlastní kultury. Výjimečnost jejího postavení spočívá především ve zkušenosti možnosti, ale i nutnosti vytváření sebe sama....  "Spása nebo zatracení, zkušenost smyslu existence nebo upadnutí v nebytí závisí na způsobu života, který si jedinec zvolí. Absenci kultury, absenci tradice, a abse...

  "Dokonce i tehdy, když terapeuti mluví o potřebě „smyslu“ a „lásky“, definují lásku a smysl jen jako naplnění emocionálních požadavků pacienta. Sotva je napadne – ani není žádný důvod, proč by mělo, uvážíme-li podstatu terapeutického podnikání – povzbudit pacienta k tomu, aby svoje potřeby a zájmy podřídil potřebám a zájmům ostatních, někomu, nějaké věci či tradici mimo sebe.  „Láska“ jakožto sebeoběť či sebeponížení, „smysl“ jakožto podřízení vyšší loajalitě – takovéto sublimace připadají terapeutické senzibilitě jako nesnesitelně tyranské, pohoršlivé pro zdravý rozum a škodlivé pro osobní zdraví a blaho.  Osvobodit lidstvo od takových zastaralých představ o lásce a povinností se stává úkolem postfreudovské terapie a zejména jejích nadšenců a popularizátorů, pro něž duševní zdraví znamená překonat zábrany a okamžitě uspokojit každý pud.“  zdroj: "Kultura narcismu" Christopher Lasch (1979, česky Triton 2016), s. 30 další ukázka z knihy "Kultura narcismu"

  Fanon77 · Tajemství sametu: O zákulisí převratu 1989" Jiří Svoboda a Eva Kantůrková, Eva (Akropolis, 2013) "Tajemství sametu: O zákulisí převratu 1989 s režisérem Jiřím Svobodou" Kantůrková, Eva (Akropolis, 2013), 220 s. e-kniha (PDF) Anotace "Při práci nad televizním scénářem o postavě Mistra Jana Husa se sešli spisovatelka Eva Kantůrková a režisér Jiří Svoboda. Debaty, které spolu v druhé polovině loňského roku vedli prostřednictvím e-mailů, jsou zcela nevšední. Otevírají Pandořinu skříňku, dotýkají se neuralgických míst našich životů, bolestné zkušenosti uplynulých desetiletí, podrobených nejrůznější nepřízni; uvažují o příčinách i podobě listopadového převratu, o zákulisí politických špiček, o počátku 90. let, kdy Jiří Svoboda stanul v čele KSČM (včetně brutálního atentátu na něj), o současné vládě a poměrech v ČR. Chvílemi to vypadá jako setkání vody a ohně, nebe a pekla - ale vždy je to setkání s odzbrojující tolerancí, úctou a respektem k názoru toho dru...

foto: the Regents Park Zoo (London, UK), ca. 1855 "Během devatenáctého století započal v západní Evropě a v Severní Americe vývoj, který dnes, ve století dvacátém, vyvrcholil velkofiremním kapitalismem a zničil veškeré tradice, jež do té doby tvořily spojnici mezi člověkem a přírodou. [...] Když oči zvířete pozorují člověka, jsou pozorná a ostražitá. Je dobře možné, že se totéž zvíře stejně podívá i na zvíře jiného druhu. Nevyhrazuje si pro člověka zvláštní pohled. Avšak žádný jiný druh, kromě člověka, nepocítí v pohledu zvířete důvěrnou blízkost. Jiná zvířata ten pohled zadržuje a zastavuje. Člověk pohled vrací, a tím si uvědomuje sám sebe. Zvíře jej zkoumá přes úzkou propast neporozumění. To proto může člověk zvíře zaskočit. Nicméně i zvíře – byť třeba ochočené – může zaskočit člověka. I člověk hledí přes podobnou, i když ne identickou propast neporozumění. [...]  Vždy hledí přes nevědomost a strach. Když je tedy viděn zvířetem, je sám viděn způsobem, jakým on vidí své okolí. Uv...

  foto: Nebe nad Berlínem (1987), scéna v knihovně (viz video níže) "Myslím, že Giacomo Leopardi má ve svých Canti verš o pohledu hvězd - ne tedy o tom, jak vidíme hvězdy my, ale jak ony se dívají na nás. Chci zde psát právě o tomto druhu troufalé imaginace, jež chce jakoby uniknout "antropocentrickým" zvyklostem, aniž se jí to kdy ovšem zcela podaří. Zajímá mne smysl takové úmyslně "marné" imaginace, a také to, jak se jí daří na poli kinematografie. Jde o pohled odjinud - jiný, než je ten, který vysílají běžně lidské oči: kupříkladu o pohledu mrtvých (připomínám Unavenou smrt Fritze Langa či z nejnovější doby Noční hovory s matkou Jana Němce), o pohledu Smrti samé (Bergmanova Sedmá pečeť), pohled zvířete (Bressonovo A co dále, Baltazare) či opravdu také o leopardiovský pohled vzdálené hvězdy (Tarkovského Solaris). V tomto textu se však soustředím na ještě jiný, také velice speciální zrak: na oči andělů z proslulého snímku Wima Wenderse Nebe nad Berlínem (1987)...

  foto: Scott Gillis "Metropolis" (2013) "Čím vyšší byly domy, tím menší byli lidé. Na ulicích  tísnily se jich tisíce, takže člověka nebylo vidět. Člověk zahynul. Začal žít teprve v násobcích, jakmile za ním vzrostla řada nul, měnil se v dav, získávaje úcty statisíců. V boji o štěstí na něj lehl zástup. [...] Věže domů se slily v jednu mohutnou horu, jejíž olověné šedé rysy se ztrácely v oblacích. S mostu to byl fantastický pohled, který pokořil užaslé oko člověkovo. [...] Odešlo všecko. Nikdy nevstoupíš dvakráté do téže řeky, nikdy neuvidíš dvakráté téhož Nového Yorku.  V této části začal vertikální život. Klubka lidských těl letěla zdvižemi do práce, zdvižemi z práce. Davově se pracovalo, davově myslelo, továrně se vyrábělo nad hřbitovy řemesel. Továrny na jídlo, které dosud jmenovali jídelnami, nasycovaly hřmotné davy kolem dvanácté; továrny na bydlení počaly požírati malé, útulné domy sídelních čtvrtí, pročež rodinný život dosud utíkal daleko za obvod Města, aby se ...