Kult mládí a kultura mladých

 

foto: Dorothea Sharp (1874-1955), Na vrcholu útesu (The Cliff Top), 1920

"Tato nedůvěra, že mladý člověk „není zcela spolehlivý“, prostupovala tehdy všechny vrstvy. Můj otec by byl nikdy do svého obchodu nepřijal mladého člověka, a kdo měl tu smůlu, že vypadal obzvlášť mladě, musel všude čelit nedůvěře. Tak se stávalo to, co je dnes téměř nepochopitelné, že mládí bylo pro každou kariéru překážkou, kdežto vyšší věk předností. Zatímco v naší dnešní, zcela změněné době čtyřicetiletí dělají vše, aby vypadali jako třicetiletí a šedesátiletí jako čtyřicetiletí, zatímco dnes se mladost, energie, výkonnost a sebedůvěra se podporují a doporučují, v onom věku jistoty se musel každý, kdo chtěl kupředu, maskovat všemi možnými způsoby, aby vypadal starší. Noviny doporučovaly prostředky, jak urychlit růst vousů, čtyřiadvacetiletí nebo pětadvacetiletí lékaři, kteří právě absolvovali studium medicíny, nosili mohutné plnovousy a nasazovali si, i když to jejich zrak zdaleka nevyžadoval, brýle se zlatými obroučkami, jen aby tím u svých prvních pacientů vzbudili dojem zkušenosti; dlouhé černé převlečníky, důstojná chůze a pokud možno malé bříško ztělesňovaly žádoucí usedlost, a kdo byl ctižádostivý, snažil se zbavit nesolidnosti podezřelého věku mládí alespoň vnějškově; již v šesté a sedmé třídě jsme se zpěčovali nosit školní tašky, abychom nevypadali jako gymnazisté, a místo nich chodili s aktovkami. Vše, co se dnes zdá být záviděníhodným statkem, svěžest, sebevědomí, odvážnost, zvídavost, mladistvá chuť k životu, se považovalo v oné době, která měla smysl jen pro "solidnost", za podezřelé."

"Svět včerejška" Stefan Zweig (Torst, 1994), s. 37-38

✻ ✻ ✻

"Ptám se, co se to v daném okamžiku stalo, jakým uhranutím byla postižena naše generace, aby se lidé najednou začali dívat na mladé jako na věrozvěsty nevímjaké absolutní pravdy. Mladí, mladí, mladí ... Člověk by řekl, že právě přiletěli ve svých kosmických lodích [...] Pouze kolektivní šílenství mohlo způsobit, že považujeme za mistry, kteří jsou nositeli všech pravd, patnáctileté chlapce."

Frederico Fellini "Fellini par Fellini" (1984), s. 163 

✻ ✻ ✻

"Školní osnovy a vzdělání učitelů hudby uznávají hierarchii, která vynáší do nebe vážná díla. Rozpor mezi zprostředkovávanou výchovou a zálibou žáků zde vystupuje zvlášť silně. Počínat si správně by tedy pro školu znamenalo odstranit tento rozpor ve prospěch zálib dospívající mládeže, učit mládež hrát si na mladé, místo abychom se se senilní zatvrzelostí drželi zastaralých hodnotových stupnic. Mládež: tento lid se objevil nedávno. Dlouhý proces obratu ke konzumnímu hédonismu, probíhající v západních společnostech, kulminuje dnes ve zbožňování juvenilních hodnot. Buržoa je mrtev, ať žije adolescent! V rockové kultuře, náboženství a charitě není mládež zasažena velkými slovy, je to právě svět slov, jenž je nahrazen světem vibrací a tance. Vůči ostatnímu světu mladí nehájili pouze specifický vkus a specifické hodnoty. Mobilizovali také „jiná mozková centra než centrum řečového vyjádření. Jde o konflikt generací, ale také o konflikt rozdílných mozkových hemisfér (neverbální poznání proti verbalizaci), hemisfér dlouho slepých ve vztahu jedna k druhé“. Boj byl krutý, ale to, co je dnes nazýváno komunikací, potvrzuje jedno: neverbální hemisféra nakonec zvítězila, blábol se vypořádal s konverzací, společnost „se konečně stala adolescentní". A i když nedokázala pomoci obětem hladu, našla při koncertech pro Etiopii svou mezinárodní hymnu: We are the world, we are the children."

"Destrukce myšlení" Alain Finkielkraut (1987, česky 1993), s. 93-97

✻ ✻ ✻

"Kontrakultura tedy nabízí pozoruhodné zběhnutí od dlouho převládající tradice skeptické, sekulární intelektuality, která na Západě sloužila jako hlavní hybná síla po tři století vědeckého a technického úsilí. Bezmála přes noc se významná část mladší generace rozhodla z této tradice vystoupit, skoro jako by chtěla nouzově vyvážit nepřípustné pokřivení  naší technologické společnosti, jakkoli to často dělá pomocí rovněž tak nepřípustných okultních deviací. Je obvyklé, že jedna kulturní přemrštěnost vyvolává  druhou, která sice  může být protikladná, ale ekvivalentní. [...] Kontrakultura skončí jako dočasný styl, vždy znovu odkládaný a přenechaný další vlně adolescentů: nadějný začátek, ze kterého se nikdy nestane víc než jen začátek."

"Zrod kontrakultury - Úvahy o technokratické společnosti a mládeži v opozici" Theodore Roszak (1969, česky 2016), s. 114, 183

✻ ✻ ✻

"Populární kultura je především kulturou mládí, která je do značné míry netečná k tradičním hranicím, vazbám a způsobům učení. V tomto vcelku obyčejném vyjádření nesouhlasu je ukryto ještě jedno, mnohem tišší volání - protest proti nemožnosti protestovat. Zpěvák je uvězněn v kultuře téměř naprosté nesrozumitelnosti a nemůže najít slova, kterými by popsal to, co ho nejvíce znepokojuje. V jeho světě něco schází - on však nedokáže říct co. U svých fanoušků vyvolává nadšení pro nejrůznější druhy umělé extáze, přitom však ví, že se pro něj ani pro ně nic nezmění, že ono prázdno zůstane navždy nevyplněné. Jak zpívají The Verve: „drogy nefungují“. Moderní pop má jen málokdy nějaký závěr. Hudba nejdřív vybuchne, pak se opakuje, a nakonec zmizí do ztracena. Nemá žádný vlastní harmonický vývoj, a proto nemůže nikam směřovat, alespoň ne k ničemu, co vyžaduje pečlivou přípravu, jako je třeba závěr hudební skladby. Řečeno jinými slovy, chybí v něm hudební děj, chybí v něm hudební myšlení. [...]  

Televize mladé lidi už od dětství poutá k bedně plné úchvatných banalit. Televize se stává společným povrchním tématem k hovoru, zároveň však smysluplný hovor znemožňuje. Výsledkem je pak nový druh osamocení, které je pociťováno stejně silně ve společnosti jako o samotě. [...] Dnešní kultura ukazuje mládí coby cíl a naplnění lidského života, ne jako přechodné období, jež musí být jako překážející odvrženo, jakmile jedince povolají závazky dospělosti. Propaguje zkušenosti, jichž je možné dosáhnout bez přijetí břemen zodpovědnosti, výchovy dětí a manželství. [...] Kultura mládí totiž zůstává uzamčena v přítomném čase, kde pátrá po dobrých důvodech pro sebe sama, po duchovních idolech a způsobech, jak prokázat vlastní legitimitu, aniž by však překročila onu pro ni smrtonosnou hranici a vstoupila do světa zodpovědné dospělosti. [...] 

Propast, otevírající se mezi kulturou, spontánně přejímanou novými generacemi mládeže, a kulturou, již by podle Humboldta a Arnolda měla šířit univerzita, je tak strašlivá, že každý učitel, hřadující na pomyslném kulturním vrcholu a lákající k sobě mladé lidi, musí nutně působit směšně. Cesta druhým směrem je mnohem jednodušší, je mnohem snazší přidat se ke svým mladým posluchačům v říši populární zábavy a obrátit své intelektuální zbraně proti majestátní zřícenině na druhé straně strže."

"Průvodce inteligentního člověka po moderní kultuře" Roger Scruton (1998, česky 2002)

✻ ✻ ✻

"Rozdíl mezi dospělým a dítětem spočívá ve vědění určitého tajemství života, která dětem sdělíme až ve věku, kdy jej jsou schopny pochopit. Televize ale toto téměř znemožňuje. Všechna tabu a tajemství odhaluje. Dospělí vkládají do svých děti vizi dětí budoucnosti, kterou nikdy neuvidí. Televize ale nekomunikuje v budoucím nebo minulém čase; vše se děje nyní. Proto vytváří životní style, kde všechny dětské potřeby směřují k okamžitému uspokojení. Tím se realizuje to, co Christhopher Lasch nazval "Kulturou narcismu", žádná budoucnost, žádné děti, všichni jsou fixováni na věk mezi 20 a 30. 

Člověk musí být nejprve dítětem, aby se mohl stát dospělým. Nikoli někým, jako v seriálu Přátelé, tedy "dospělým dítětem" na celý život. Televize ruší hranici mezi dítětem a dospělým a jeho tajemstvím. Směřujeme zpět do středověkého myšlení, ze kterého nás vysvobodila gramotnost. "Dětství" pro naše děti se zachová jen tehdy, pokud děti zůstanou dětmi a my se staneme dospělými."

Neil Postman "Mizející dětství" (přednáška @SUNY Fredonia, 2001), většina tezí vychází z jeho knihy  "The disappearance of childhood" (Delacorte Press, 1982), celá přednáška zde

✻ ✻ ✻

"Mladí lidé tak vybíjeli svoji nečinnost okázalou beznadějí. Výsměch slávě, náboženství, lásce, vlastně všemu na světě, je velkou útěchou pro ty, kdo nevědí, co si počít; vysmívají se tak sami sobě a svůj postoj odůvodňují tím, že si sami dávají lekci. A pak, příjemněji se věří tomu, že jsme nešťastní, když jsme vlastně jen prázdní a znudění. Zhýralost je kromě jiného prvním důsledkem principů smrti, je to strašlivý lis, který připravuje člověka o sílu." 

Velkým neštěstím pro nezkušené mladé lidi je, že si představují svět podle prvních ran, které utrží

 K čemu slouží síla, když chybí opěrný bod? Proti prázdnotě není záchrany."

"Zpověď dítěte svého věku" Alfred de Musset (1836, 1. český překlad 1900), ukázka zde

✻ ✻ ✻

"Pohlcování člověka sebou samým, jež je zbaveno metafyzické perspektivy, nabývá patologických forem. [...] Vyhýbání se vlastnímu vnitřnímu světu tedy vede přímo k vyhýbání se zkušenosti vnějšího světa. Slabý kontakt s vlastním vnitřním světem se totiž převádí na slabý, možno říci asketický, kontakt se světem vnějším. Tomu nepřejí ani jiné rysy narcistní osobnosti - teatrálnost chování a neautentičnost neutralizovaná pomocí ironického odstupu k sobě samému. Vyhýbání se jak vnitřnímu, tak vnějšímu světu rodí nakonec zkušenost prázdnoty a neplodnosti. Uspokojení hladu po zkušenosti se stává pro narcistní osobnost obsesí."

Richard Sennett "The Fall of Public Man" (1977), citováno v "Kultura individualismu" Małgorzata Jacyno (2012, česky 2017), ukázka zde

✻ ✻ ✻

"V revoltě vzdělané třídy, kterou nazýváme „šedesátá léta“, šlo o mnoho věcí najednou. Některé — hnutí za lidská práva a válka ve Vietnamu — byly důležité, některé byly naprosto hloupé a jiné, jako sexuální revoluce, byly přeceňované. Generace vzdělaných baby-boomers z 60. let zkrátka chtěla obrátit hodnotový žebříček protestantské elity naruby: co bylo vysoké, mělo teď být nízké. [...] 

Status jednotlivce vypočítáte tak, že celkovou hodnotu jeho majetku vynásobíte jeho antimaterialistickými postoji. Je-li jedno nebo druhé nula, znamená to žádnou prestiž, zatímco vysoká čísla v obou případech vás vystřelí do nejvyšších sfér. K tomu, aby se k vám v tomto světě chovali dobře, nestačí jen vykazovat nějaké příjmy. Musíte také provádět řadu klamných manévrů, abyste ukázali, jak málo pro vás úspěch znamená. Musíte se oblékat o stupeň hůře než ti kolem vás. Možná byste se mohli dát tetovat, jezdit dodávkou nebo předvádět nějaký jiný společensky uznávaný akt antistatusové deviace. V konverzaci věnujete čas zesměšňování vlastního úspěchu takovým způsobem, že se jím pochlubíte a zároveň dáte najevo, jaký si od něj udržujete ironický odstup. [...]

Typický byznysmen chce ukázat, že je hrdinou intelektuálna. Typický hrdina či hrdinka profilu v časopise Forbes nejen řídí výkonný podnik, ale také hraje na flétnu, maluje, podniká výzkumné výpravy a hraje v rockové skupině s názvem ironicky narážejícím na střední věk jako Prostate Pretenders."

"Bobos - Nová americká elita a její styl" David Brooks (2000), ukázka zde