"Jak se Židé a Afroameričané vyrovnávají s minulostí? (otrocká morálka)" Pavel Barša

 

     foto: Freedom: A Photographic History Of The African American Struggle (Phaidon Press, 2002)

"Společným základem politiky černošských i židovských vyzyvatelů je otrocká morálka v tom smyslu, jak tomuto konceptu rozuměl Nietzsche, tedy jako výraz člověka resentimentu, jenž místo přitakání své existenci jako dobré začíná útokem na druhého zlého, vinného jeho nedostatečností a strádáním. Zatímco morální aristokrat se potvrzuje bezprostředně, morální otrok je schopen se potvrdit teprve prostřednictvím negace druhého. Rozdíl mezi aristokratem a otrokem je rozdílem mezi životem, který má své těžiště v jednání, a životem, který je má v představování: dobrota a nevinnost člověka resentimentu není bezprostředně vyjádřena kreativním činem, ale pouze reprezentována prostřednictvím poukazu ke zkaženosti a vině zloducha, jenž může za jeho impotenci. [...] 

Každému z těchto životních postojů odpovídá jiný koncept štěstí. U jednoho je štěstí na počátku a projevuje se "akcí", u druhého je na konci a projevuje se "kontemplací" vlastněných statků či požitků, jimiž bylo zaplněno původní prázdno po úsilí hnaném nedostatkem přichází ukojení, klid. [...] "Urození se totiž cítili jako šťastní; nemuseli své štěstí uměle konstruovat z pohledu na své nepřátele"*

Tomu odpovídá i odlišný postoj k nepřátelům. Zápas s nimi je pro aristokrata nahodilou příležitostí k manifestaci jeho moci jednat, pro otroka naopak samotným základem jeho já - zdrojem jeho identity a smyslem jeho existence: "Neumět brát příliš dlouho vážně své nepřátele, své nehody, by ani své zločiny - toť znak silných, celistvých povah (...) Takový člověk ze sebe setřese jedním rázem spoustu červů jež se do druhých zavrtají; a jen tady je také možná, pokud je na Zemi vůbec možná - láska k nepřátelům. Kolik úcty jen chová vznešený člověk ke svým nepřátelům." **

Otrok nemůže respektovat své nepřátele, natožpak je milovat. Jeho sebeúcta je totiž přímo úměrná jejich špatnosti. [...] Člověk resentimentu je Žid druhé a dalších generací po nacistické genocidě, jenž opírá svou identitu o její doslovnou paměť, a stejně tak i Afroameričan druhé a dalších generací po zrušení segregace, jenž opírá svou identitu o doslovnou paměť otroctví. Oba kladou do základu své existence "Ne!". Své morální sebevědomí jako "dobrých" opírají o odpor vůči "zlým", kteří z jejich předků učinili oběti. Jejich bytí nepovstává prvotně z aktualizace přítomných možností, ale z reprezentace minulých křivd a vymáhání kompenzací na pachatelích - gójích a běloších. Spojení morální dobroty s utrpením oběti jde ruku v ruce s redukcí existence na morální věřitelství, libost ze spontánní seberealizace je vytěsněna škodolibostí z vymáhání dluhu. [...] Redukuje-li trauma jednání v přítomnosti na představování minulosti, pak resentiment fixuje představy na viníka - zloducha, jenž způsobil bolest či ztrátu."

* "Genealogie morálky: polemika" Friedrich Nietzsche (Aurora, 2002), s. 26-27
** "Genealogie morálky: polemika" Friedrich Nietzsche (Aurora, 2002), s. 27-28

zdroj: "Paměť a genocida: Úvahy o politice holocaustu" Pavel Barša (2011, Argo)
s. 150-153