"Člověk a město" Zygmunt Bauman (ukázka z knihy "Globalizace: Důsledky pro člověka", 1998)

 

foto: Národní knihovna ve městě Brasilia, autor Oscar Niemeyer, otevřeno pro veřejnost v roce 2008. Více zde na odkaze

Ukázka z knihy "Globalizace" od sociologa Zygmunta Baumana (1925-2017) glosuje funkci veřejného prostoru ve vztahu k člověku a vypůjčuje si dále komentář Richarda Sennetta, významného sociologa a kritika moderní kapitalistické společnosti. Zajímavé na Baumanově/Sennettově pohledu je to, jak problematizuje to, co se obecně považuje za žádoucí a (téměř vždy) kladné, a to je moderní městská architektura. Kritika spočívá v poukázání na myšlení, které akcentuje výhradně estetiku a opomíjí člověka a jeho přirozenost. Ačkoli byla kniha napsána v r. 1998, kdy gentrifikace nebyla společenské téma, je aktuálním i dnes. Ještě je nutno dodat, ze tato ukázka naráží na konkrétní příklad z Brazílie a významného architekta Oscara Niemayera, o kterém Bauman píše o několik stránek dříve (viz s. 56-57) než je tato ukázka. 

"Globalizace: Důsledky pro člověka" Zygmunt Bauman (1998, česky 2000), kap. "AGORAFOBIE A RENESANCE LOKALITY" s.58-61

"V uměle koncipovaném prostředí, vykalkulovaném k zajištění anonymity a funkční specializace prostoru, se městští obyvatelé ocitli před téměř neřešitelným problémem identity. Beztvářná monotónnost a sterilní čistota uměle  konstruovaného prostoru je připravila o příležitost k vyjednávání významů, tedy o know-how nezbytné k tomu, aby člověk tomuto problému čelil a mohl jej vyřešit. Poučení, jež si plánovači mohou vzít z obsáhlé kroniky vznosných snů a děsivých katastrof, které společně tvoří historii moderní architektury, zní, že nejdůležitějším tajemstvím „dobrého města" je, že lidem dává šanci ujmout se odpovědnosti za své činy „v historické, nepředvídatelné společnosti", nikoli „ve vysněném světě harmonie a předurčeného řádu". Každému, kdo chce fušovat do vynalézání městského prostoru a nechává se při tom vést výhradně příkazy estetického souladu a rozumu, je třeba dát dobrou radu, ať si nejdříve uvědomí, že „lidé se nikdy nestanou dobrými jenom na základě dodržování dobrých příkazů a dobrého plánu někoho jiného".

Můžeme dodat, že pro lidskou odpovědnost, tuto základní a nezbytnou podmínku morálnosti lidského obcování, je dokonale rozvržený prostor neúrodnou, ne-li přímo otrávenou půdou. Je zcela jisté, že by nerostla, a už vůbec by nevzkvétala, v hygienicky čistém prostoru bez překvapení, mnohoznačnosti a konfliktu. Fakt vlastní odpovědnosti mohou přijmout pouze ti lidé, kteří zvládli nelehké umění jednat v podmínkách ambivalence a nejistoty, které se rodí z rozdílnosti a rozmanitosti. Morálně zralí lidé jsou ti, kteří dorostou „k potřebě neznámého a cítí se neúplní bez jisté anarchie ve svých životech" — kteří se naučí „mít rádi jinakost' vedle sebe". [...]

Nepřítomnost jinak myslících, jinak jednajících a jinak vypadajících sousedů se intuitivně chápe jako záruka jistoty. Uniformita plodí konformitu a druhou tváří konformity je netolerance. V homogenní lokalitě je nadmíru těžké osvojit si charakterové vlastnosti a dovednosti potřebné k tomu, aby se člověk vyrovnal s lidskými rozdíly a nejistými situacemi. Tam, kde takové dovednosti a vlastnosti chybějí, je pak nasnadě bát se druhého už jenom proto, že je jiný - možná divný a odlišný, ale v prvé řadě neznámý, ne snadno pochopitelný, ne plně srozumitelný, nevypočitatelný. [...]

V dnešní megalopolis již není hlavní strategií přežití držet při sobě, nýbrž vyhýbat se a separovat. Nikdo se neptá, zda milovat nebo nenávidět svého bližního. Toto dilema se řeší udržováním bližních v bezpečné vzdálenosti od těla, a volba tak není nutná; situace, kdy je třeba rozhodnout mezi láskou a nenávistí, nenastávají."