"Konec dějin umění, masová/globalistická kultura, kýč a budoucnost umění" Hans Belting (1992) - k 90. výročí narození Hanse Beltinga
.jpg)
foto: John Baldessari (1931–2020) "Vše až na umění je z tohoto obrazu odstraněno. V tomto díle se neuplatnily žádné myšlenky." (1966)
✻ Dějiny umění (moderna, postmoderna, avantgarda, tradice) ✻
"Ponoříme-li se do literatury o umění, která v 18. století hovořila o umění nejraději jako o ideálu, přičemž jednotlivá díla o tom mohla vždy jen svědčit, zatímco v 19. století vznik „dějin umění“ zase redukoval veškerá díla na doklady, a to průběhu stylu, vývoje atd. V obou případech byla díla spíše sekundárními tématy bádání, zaostávajícími za primárními tématy jako „uměním“ nebo „dějinami. Až později, snad teprve po válce, kdy současné umění stále nemilosrdněji zpochybňovalo pojem díla, se váhavě uznalo, že studium umění získalo svou skutečnou věrohodnost z vlastnictví děl."
"Dějiny umění zkoumají, jak víme, díla, jež jsou nositeli ztvárnění. Ztvárňují však i samy sebe, když se objeví na veřejnosti a přitom používají diskurs zvláštního druhu, diskurz dějin umění. V případě umění se svět zdál v pořádku, dokud interpret popisoval dílo podobným způsobem, jakým dílo zobrazovalo svět, a přitom udržoval od díla stejný odstup, jaký dílo zachovávalo ke světu, aby jej zobrazilo. Jinými slovy, interpret zobrazoval dílo tím, že je srovnával se světem, jenž byl v díle zobrazen. Dříve bývaly role mezi komentářem a dílem striktně rozděleny, pak se situace změnila když se umění samo prohlásilo za text, jenž pojednává o umění. Tato montáž přitom rozbila dřívější jednotu ztvárnění tím, že ji nahradila v aktu sebeinterpretace díla."
"Z tohoto hlediska jsou vytváření (uměleckého díla) a recepce (jako jeho pochopení a účinek) pouze dvě strany jedné a téže mince. Jsou nerozlučně spojeny ve společném procesu, který vždy udržoval v chodu uměleckou tvorbu, jakkoli seje snažíme od sebe metodicky oddělit. Nové se při tom osvědčilo před nadějeplným horizontem, který stále znovu měnily úspěšné umělecké koncepce. Každý akt napodobení nebo odporu mohl před tímto pozadím počítat se zasvěceným publikem, jež aplaudovalo nebo kritizovalo. Rivalita patřila nejen mezi žijícími umělci k hybné síle umělecké tvorby, ale podněcovala i pohrobky k tomu, aby překonávali existující modely umění. V takové verzi ztrácí vývoj stylu onen mechanistický nádech, který na něm lpěl ještě z dob kulturních biologií. Byla to vždy díla (a nikoli styly), na něž reagovali diváci se smyslem pro umění, a díla i v dnešním divákovi stále ještě vyvolávají veškeré otázky, jaké publikum umění vůbec klade."
"Epilog na něco, nač jsme se kdysi orientovali, poměřuje přítomnost na modelech, jimž sama nemůže dostát. Tím je v našem případě kultura moderny, s níž se identifikujeme stejně emfaticky, jako se kdysi naši předkové identifikovali s vírou a národem, v němž se všechny zraky upírají do ideální budoucnosti. Avšak ztráta takové perspektivy neznamená konec moderny, nýbrž spíš nemožnost ji ukončit, protože jinou alternativu za ni nemáme, ledaže s ní budeme zacházet kritičtěji nebo budeme nuceni změnit její rámec. Každý pohled na tuto modernu může být jedině ohlédnutím, jež nám teprve dnes řádně ozřejmuje změněnou situaci a jinou kulturní zkušenost."
✻ Konec dějin umění? ✻
"Konec dějin umění neznamená, že umění nebo dějiny umění dospěly ke svému konci, ale registruje fakt, že se v umění jako v památnících dějin umění obráží konec jedné tradice, tradice, jež se nám od dob moderny stala v důvěrně známé podobě kánonem. Spor o metodu se otupil a interpreti nahradili jedny, přesvědčivé dějiny umění vícero dějinami umění, dokonce mnoha, jež v podobě metod existují vedle podobně bezkonfliktně jako současné umělecké směry. Umělci se zase rozloučili s lineárním historickým vědomím. Osvobodili se jak od předobrazu, tak od obrazu nepřítele dějin, který nalezli v podobě dějin umění, a opustili staré žánry a média, v nichž pravidla ustavičně předepisovala pokrok, aby hru udržela i nadále v chodu. Tím nastává ve starém kusu pomlka pokud se už dávno nehraje kus nový, jejž však publikum sleduje se starým programem — a tudíž jej chápe mylně."
"Rámec či rám měl jako kulturní výkon podobný význam jako samo umění, jež bylo v tomto rámci uzavřeno. Teprve rám spojoval vše, co obsahoval, v obraz."
"Myšlenka univerzálních dějin umění se mimo užší umělecké kroužky prosadila až v 19. století, zatímco látka, již si postupně osvojovala, pochází ze všech předcházejících staletí a tisíciletí. Umění bylo vytvářeno už dávno, ale bez představy, že naplňuje nějaké zvláštní dějiny umění. Věk dějin umění můžeme odlišit od všech dob, které ještě neměly uzavřený obraz uměleckého dění, tedy neměly ještě rámec. O tento rámec v mém argumentu jde. Vypadá to tak, jako by po „vymknutí se umění z rámu“ následoval nový věk otevřenosti a neurčitosti, ba jakési nejistoty, která se přenáší z dějin umění na umění samo."
"Dnes si oproti tomu kulturu neosvojujeme v tichém pozorování jako pevně zarámovaný obraz, nýbrž ve zprostředkujícím provedení jako kolektivní podívanou. Stále méně svou kulturu vytváříme, zato vyvíjíme stále lepší techniky, abychom hodnotu reprodukovali kulturu jinou. Se vzděláním rovněž ubývá trpělivosti ke kulturním povinnostem a rodí se přání, aby kultura byla zábava, která má překvapovat, a nikoli poučovat, a má vyvolat podívanou, v níž se účastníme něčeho, co už nechápeme. Důvod organizovat výstavy pak netkví ani tolik v umění samém jako spíš v kultuře, která se musí uměním zviditelňovat."
✻ Teorie médií/psychologie médií ✻
Technická obrazová média neustále ovlivňují naši představu o světě a náš pojem reality, zvláště když podceníme jejich původní ideologický záměr. I v současném umění inspiruje realita médií, jako dříve realita přírody, umělce k reflexi o daném světě znaků a zdání. Moderní umění kdysi začalo zpochybňovat přírodu jako povrch na němž ulpívá smyslová zkušenost. Současné umění pokračuje v takové analýze průzkumem technických médií, která si vytvářejí vlastní informační realitu mezi našima očima a světem.
Dříve byla většina umění jak médiem, tak uměním, jednak v sobě nesla informace, jednak mohla působit vlastní estetikou. Dnes jsou tyto funkce odděleny, protože informace a komunikace se připouštějí už jen jako technické možnosti. Jak funguje komunikace? Smysl zprávy je přece v tom, že dojde rychle a bude naprosto jednoznačná. Její funkce je dnes nicméně neprůhledná, protože partner komunikace zůstává neviditelným a protože příjemce zprávy je vydán napospas všudypřítomné obrazovce, která vytváří fantom absolutní přítomnosti: anonymní přítomnosti světa, a nikoli osobní přítomnosti vypravěče. Zná vždy odpovědi a nemá na příjemce žádné otázky. Jeho sugesce spočívá v tom, že dává zmizet prostoru i času, ale v divákovi vzbuzuje iluzi že dění, které se mu ukazuje, prožívá právě teď a tady, a nikoli na obrazovce.
Avantgarda mediálního umění dnes zbavuje funkčnosti vlastní médium, aby je učinila schopným umění: což znamená, že klade otevřené otázky, připouští nejistoty a rychlý konzum nahrazuje pomalým symbolickým chápáním. Alternativa buď umění, nebo média je postavena chybně, jestliže se orientuje pouze na žánry a techniky. Mediální umění tuto alternativu obchází. Dnes se ukazuje, že věda o umění měla dlouho příliš naivní a příliš nejasný pojem umění. Nebyla s to (anebo nechtěla) rozlišovat mediální a umělecké funkce v jednotlivých dílech, čímž vyvolávala zbytečný spor o to, zda se dané dílo naplňuje pouze v umění, nebo zda je i médiem společnosti (náboženství, kultury).
Technika, vyjádříme-li se nadsazeně, neinterpretuje svět, jaký nachází, ale vytváří technický svět, který je dnes, především v médiích, zcela důsledně světem zdání, v němž se ruší jakákoli fyzická a prostorová realita. Tím se dramatizuje krize individuality, která propukla v moderně a po vyčerpání buržoazní kultury.
✻ Západní kultura/masová kultura/globální kultura ✻
"Vyvstává otázka, zda idea umění nezůstává vázána na drolící se historickou kulturu, z níž pochází, a zda ji tedy nečeká podobný osud jako literaturu a knihu. Řekněme to jinak, nejde zde o to, jak se má umění k masové kultuře, nýbrž zda masová kultura ještě ponechává umění nějakou vlastní doménu. Zatím se zabydlujeme v umělých světech, v nichž umění má šanci jedině tehdy, když bude méně umělé než jeho nové okolí."
"Západní kultura, jež si pro sebe může osobovat ideální hodnotu svobody a materiální hodnotu kapitálu, jako by se dnes stávala univerzální dědičkou dějin, která tu druhou, namnoze kompromitovanou kulturu prostě pohlcuje. Přitažlivost západní kultury je právě na Východě, který byl od ní tak dlouho odříznut, zatím ještě neodolatelná. Rozhodně na čas, tedy na tak dlouho, dokud ji nepoznají a nezjistí, jak málo může splnit naprosto přehnaná očekávání. Co ještě může nabídnout zvláštního, když nabízí už (skoro) všechno? Umění zase slibuje úspěchy, pro něž tam ještě neexistuje trh. Kultura a trh se v tomto procesu nedají odlišit, zvláště když mají neomezenou absorpční schopnost a uznávají vše bez rozdílu."
"Umění ztrácí své „usazení v životě“ stejnou měrou, jakou si získává autonomii u odborníků. Umělci tak ztrácejí východní laické publikum, které v umění vždy větřilo dobrodružství svobody, a získávají západní publikum galeristů a sběratelů, kteří zpravidla navštěvují kolínskou přehlídku „Art Cologne“. Možná i na Západě hledají právě to laické publikum, na které jejich západní kolegové už mnohdy zapomněli."
"Progresivní umění, jež bylo odříznuto od jakéhokoli veřejného působení, se dnes stává tak oficiálním, jako bylo předtím umění státní, ale přeměňuje se přitom v tržní umění, jehož mechanismy jsou vlastně prodloužením západního trhu s uměním, dokud se nevynoří srovnatelný východní trh. Rozdíly mezi Východem a Západem nelze odstranit bez vzniku nových rozdílů a nových hranic, které pozmění i Západ. Hlásí se hodina pravdy."
"Evropa je místem, na němž proběhl cyklus jedněch zvláštních dějin. V průběhu těchto dějin vznikly všechny výklady sebe sama, které vytvářely dějiny. Kde taková tradice chybí, tam se nedají vytvořit dějiny umění evropského stylu jen tak, že se postupuje analogicky a doufá se, že z toho vznikne něco podobného. Obraz dějin umění, o němž hovoříme, je právě tento „kulturní archiv“, v němž umělecké události, odstupňované podle svého významu, vytvářejí prvky právě té konstrukce, již nazýváme dějinami umění. Až příliš snadno vzniká mylný dojem, že západní moderna je i požehnáním pro celosvětovou kulturu: stejně jako kdysi misionáři chtěli rozšiřovat křesťanství po celém světě. „Pro Západ je specifická rétorika univerzalismu, který nezná „rozdíl mezi blízkostí a dálkou“, protože je „bezpodmínečný a abstraktní. Globální modernizace je myšlena jako lineární, nezadržitelný proces."
Chybný postup spočívá v tom, že když se plánuje celosvětová moderna, respektují se národy, ale ignorují se kultury. Tento mylný vývoj je podporován tím, že modernizace kráčí vždy ruku v ruce s importem západních médií, jež se neomezují na informace o západním světě, ale vytvářejí fatu morgánu blízkosti k Západu a jeho disponibilitě, jež zahrnuje i západní kulturu. V podstatě jde o kolonizaci jinými prostředky a nabízí v uměleckém prostředí pouze volbu "take it or leave it."
✻ Umění jako obraz reality/abstrakce ✻
"V umění 20. století stály abstrakce a realismus dlouho proti sobě jako dvě hnutí, jež nesdílela společný pojem reality: abstraktní umění s přímo mystickou touhou odhalit za světem jevů neviditelnou realitu, různé realismy zase s prostým úmyslem buď kriticky obnažit společenskou realitu, nebo ji, ve státním umění ideologicky zfalšovat. Reprodukce reality byla vždy řízena zájmem buď jí přitakat, nebo ji kritizovat."
✻ Kýč ✻
"Změna chápání kýče, jak jej definoval Clement Greenberg, jako opak avantgardy. Kýč se váže na diagnózu kultury, jež v kýči zažívá svou nechtěnou parodii. Kýč předpokládá umění, stejně jako umění se od kýče nápadně odlišuje. Co když však umění samo nalezlo útulek u kýče a tím jej zadními vrátky uvádí do dějin umění? Stará rozlišování, jimiž se daly definovat hodnoty, se již začínají zamlžovat. Přitom jednou z nejlepších definic kýče bylo, že imituje umění, ale uměním není. Dnes se však zdá, že převažuje opačný případ, ze umění (zdánlivě) imituje kýč, aby samo sebe (a ostatní) přesvědčilo o tom, ze přesto, a právě proto uměním je a uměním zůstává. Konec žánru je dosaženo, když dovoluje už jen kýč."
✻ Budoucnost umění a kultury ✻
"Umění, jemuž dnes ještě jde o jeho kulturní smysl, se zpravidla ubírá dvěma cestami: buď se vzdálí svému okolnímu světu, který sestává už jen z prchavé přítomnosti, a stáhne se zpět do svých vlastních dějin a ke svým vlastním mýtům. Anebo signatury masové kultury přemění v motivy protestu, případně poetické metamorfózy. Ať se s ním setkáme kdekoli, udržuje se už jen v ustavičném sebepochybování a na okraji své dřívější existence. Přitom musí ustavičně riskovat, chce-li zůstat samo sebou."
"V dnešní situaci jsou možné třetí dějiny umění, které by neměly posvěcení starých retrospektivních dějin stylu ani nárok na pravdu monopolistických dějin inovací, ale mohly by kriticky převzít obě tradice a oba historické obrazy. A tak se předmoderní umění za vysokou hradbou moderny stalo pro jedny nepoznatelnou prehistorií a pro druhé nezvratným kánonem. Zdálo se, že moderna se sama dovršovala v permanentním odmítání tradic, takže nikdo už nepomyslel na to, aby se ptal, jaké tradice by v ní ještě mohly hrát nějakou roli."
zdroj: "Dějiny umění v novém muzeu" Hans Belting (1992)
související
"Dějiny umění v novém muzeu" Hans Belting (1992)
"Umění jako surovina pro novou mediální kulturu" Hans Belting (1992) - k 90. výročí narození Hanse Beltinga
Suzi Gablik o moderním a tradičním umění, moderním a tradičním člověku
