Suzi Gablik o moderním a tradičním umění, moderním a tradičním člověku
"Zmocňuje se nás pocit, že mezních možností umění bylo již dosaženo a rušení konvencí se vlastně stalo rutinou. Jsme-li ochotni cokoli považovat za umění - a takového bodu jsme vskutku dosáhli -, pak se jakákoli další inovace zdá nemožná, dokonce nepotřebná. V tomto momentě rozchodu s moderní kulturou, kdy avantgarda vyčerpala svůj záměr, bychom měli zvážit, čeho jsme dosáhli a co ztrácíme. Postmoderna skutečně nabízí širší pole svobody, jde o efekt toho, co Hegel nazval nepovedeným nekonečnem. Falešná komplexnost, jež pouze maskuje nedostatek významu.
Kvantitativní rozvoj umění a nahromadění jeho vitálních možností. Vzrůst očekávání a eskalace požadavků. Jednou ze znepokojujících skutečností ohledně moderního umění je, že od samého počátku ho pronásleduje ze strany veřejnosti pocit, že jde vlastně o podfuk. V minulosti všichni umělci ovládali stejné řemeslo, sdíleli tutéž vizi světa a drželi se společné víry - každý se naučil malovat stejným způsobem a sdílel společné náboženské cítění. Umění a umělci byli až do období moderny spojeni jakýmsi kvazináboženským, ale i morálním a společenským posláním. Umění bylo velmi silně integrováno do společenského a duchovního řádu doby.
Víme, že moderní společnost se objevila na jediné evoluční aréně - na Západě. Znamená systematické převrácení hodnot, na základě kterých lidé žili v tradičních společnostech. Zjevení moderního umění během prvních dekád tohoto století bylo výsledkem propojení jistých dílčích idejí, které formují základní strukturu moderní společnosti. Jedná se o sekularismus, individualismus, byrokracii a pluralitu. Tyto proměnné společně zformulovaly jádro modernosti.
Používám-li výrazu sekularismus, mám na mysli despiritualizaci světa, modernistické odmítnutí posvátného. Souvisí to s postupem racionalizace, provázejícím rozvoj vědy a technologie, díky němuž bylo tajemné, božské, mytické a posvátné v naší společnosti doslova rozerváno na kusy; za rozvinutého „pozdního“ kapitalismu triumfuje byrokratický, manažerský typ kultury charakterizovaný masovou spotřebou a v ekonomice sledováním výhradně vlastního zájmu.
V tomto okamžiku naší historie se umění ocitá bez jakékoli konkrétní soustavy priorit, bez jakýchkoli přesvědčivých vzorů, bez jakýchkoli prostředků k přehodnocení ať již sebe sama nebo cílů, jimž slouží. Pro postmoderní mysl je všechno ve své podstatě prázdné. Naše vize není integrována - postrádá jasnou formu i definici. Ti, kteří modernu brání tvrdí, že umění nemusí sloužit nějakému účelu, ale mělo by vytvářet svou vlastní skutečnost.
Abstraktní umění nepřišlo jenom s novým estetickým stylem, ale také se změnou chápání raison d’étre umění samého. Estetická zkušenost, umělcův prožitek je hodnota sama o sobě. Dílo je pomalovaný povrch, nic víc. Jeho význam je výhradně záležitostí estetiky. V jistém smyslu lze říci, že pro zarytého modernistu ani neexistuje publikum. Kapitalismus a jeho zdánlivý dvojník, moderní kultura. Individualita své kvality a svou svobodu ztrácí, je-li prožívána v masovém měřítku.
✻ ✻ ✻
Zastřešujícím principem modernity byla nezávislost. Jejím prubířským kamenem je individuální svoboda, nikoli sociální autorita. Osvobození od překážek a pravidel ovšem znamenalo odcizení od společenské dimenze vůbec. Ten nejrozsáhlejší útok vůči moderně a teorii umění pro umění vedli vždycky marxisté, kteří ideu, že by umění mělo být pouze cosi estetického a individuálního, navíc bez vazeb na prostředí, považovali za duchovně sterilní a zvrácenou. Buržoazní umělec chápe umění jako soukromou činnost. Marxisté tvrdí, že skutečné umění zkoumá společenskou a politickou realitu v její podstatě, nikoli jak se jeví, a nepředstavuje ji abstraktně, odtrženě od těchto zdání a v opozici k nim. Marxistická estetika požaduje, aby umění osvětlovalo společenské vztahy a pomáhalo nám společenskou realitu nejen poznávat, ale i měnit.
V tradičních společnostech jedinec žije ponořen v tradici, která pro něho znamená neměnnou realitu, přenesenou z úctyhodné a posvátné minulosti; jedinec nic nedělá jen na své osobní konto, mimo skupinu společenství. Opravdu, není asi nic hroznějšího než být vyvržen z kolektivu a zůstat sám. Těžko asi pochopíme, jak je možné, že západní teorie o moderním jedinci - o jeho jáství a sebevědomí, o jeho právech a svobodách - nemají v Orientu nebo u primitivního člověka téměř žádný význam. Na naše věčné sebehledání a snahy o zisk se dnes pohlíží jako na přirozenou charakteristiku člověka, nikoli jako na součást historického vývojového procesu. Středověká společnost chápala umění jako službu náboženství.
Umělec povznášel a velebil dominantní hodnoty své společnosti a naopak společnost se poznávala v umění, které vyjadřovalo její hodnoty. Obojí mělo v podstatě náboženskou koncepci. Náboženství, rituál a umění existovaly především jako podpora společenského řádu. Na druhé straně moderní kapitalistická společnost se z větší části stala předmětem nelibosti umělců. Naše velké umění téměř nikdy neoslavovalo společnost; ke společenskému řádu bylo buďto chladně lhostejné, nebo otevřeně nepřátelské. Nejenom že jsme v moderní době jistou dobu žili bez určitých sdílených
✻ ✻ ✻
Moderní vědomí je prostě samotářské, a to i v důsledku zrušení společné reality. Je to ta nejintenzivnější forma individualismu jakou svět kdy poznal. Žijeme moderní život ve světě obráceném vzhůru nohama, ve kterém si svou oddělenost sice bolestně uvědomujeme, ale uniká nám už jakákoli souvislost. Moderní umění, protože je především osvětlením umělcova vnitřního světa, je nazíráno jako příliš úzké a neschopné vyjádřit hlubší společenské hodnoty. Slovy Daniela Bella: „Snažíme se najít nový slovník, jehož klíčovým slovem by byl výraz meze: meze růstu, meze plenění prostředí, meze zbrojení, meze vměšování do vlastní biologické podstaty.“ To, co je zapotřebí, je jakýsi druh smíru a harmonie - nikoli fixace na jeden z obou pólů [marxistické pojetí umění a avantgardní umění]
Z moderny vzešlo mnoho agresivně absurdních uměleckých forem. Většina z nich je ovšem těžko srozumitelná bez pochopení jejich zžíravého vztahu k oněm protikladům, kterým musí umělec v kapitalistické společnosti čelit. Jedním z důvodů, proč nás podobné umění zneklidňuje, je skutečnost, že znásilňuje náš smysl pro meze věcí. Náš moderní západní svět je očividně jen jedním z mnoha možných světů, přesto však přežívá pocit, že naše modernost je všemu, co ji předcházelo, nejenom vzdálená, ale dokonce nadřazená. Kterýkoli umělec, jenž si v rámci současné společnosti vytyčil vytvářet hodnoty, se musí aktivně účastnit chodu vnějšího světa. Zdá se totiž, že udržet si nezávislost na systému, není za těchto podmínek ani možnou alternativou. Naše záměry, se kterými přistupujeme ke svému konání, obracejí v praxi naruby a člověk se ocitá v situaci, kdy nakonec slouží naprosto opačným zájmům.
Kdo se snaží o rezistenci, má šanci přežít jenom když pracuje ruku v ruce se vším, co kdysi odmítal. Zdá se , že zde jde jen o volbu mezi uměleckou, nebo morální sebevraždou. Aby člověk přispěl k postupnému rozkladu systému víry dnešního téměř fantasticky nezdolného kapitalismu, nemůže než někdy předstírat, že s ním hraje jeho hru.
✻ ✻ ✻
Jednou z věcí, která odděluje postmoderní myšlení od moderního, je odmítnutí morálních aspektů umění ze strany postmoderny. Umělec dneška se stal prostředkem ekonomického zájmu jiných lidí, případně sebe samého. Umění je dnes produktem energií osvobozených od společenské problematiky, nebo od závazků vůči ní. Jestliže je na otevřenosti této postmoderní umělecké scény cosi neodolatelně přitažlivého, je na ní zároveň i něco neuvěřitelně úděsného. Připomíná nám totiž, že naše kultura postrádá jakékoli zaměření, střed.
Osvobození od všech určujících činitelů vede k tak totální neurčitosti, že člověk nakonec nemá důvod vybrat si vůbec nic. Pluralita je normou, která všechny normy popírá. Znamená to, že už nevíme, kde se pravda nachází. Umění abdikovalo na jakékoli spojení s transcendentní oblastí bytí a ztratilo i charakter světového názoru. Základní funkcí transcendentních systémů v jiných společnostech bylo zabránit chaosu a překonat nahodilost - tu nahodilost, které se tak sebevědomě chopila moderna a povýšila ji na ctnost. Takové systémy produkovaly umění, jehož funkcí bylo poskytovat smysl, a chránily ho před pádem do pouhého osobního sebevyjádření. Pragmatický liberalismus západní společnosti se vzdává každého transcendentního cíle ve prospěch svobody a soukromého potěšení ze života.
Rozpoznat pravdu není věcí talentu, ale charakteru umělce. Umění chápané jako kariéra je stále méně charismatickou aktivitou a má čím dál menší schopnost prolomit převládající kulturní hodnoty nebo archetypy. Řečeno slovy Ericha Fromma, „žádná velká a radikální myšlenka nepřežije, dokud není ztělesněna jedinci, jejichž životy jsou poselstvím“. Nebo slovy Mircea Eliada: "Ať už posvátné prvky“ v umění ignorujeme, kamuflujeme či degradujeme, stejně přežívají v nevědomí."
Předtím, než bude možné výtvarné umění úspěšně znovumytologizovat, musíme, jakožto společnost, suspendovat vlastní nevíru. Znamená to prolomit obrovská omezení moderního sekularismu. Až moderní západní společnost si dala za úkol zdiskreditovat všechno mystické v přesvědčení, že bez tohoto „balastu" se můžeme obejít. Mezi těmi, kteří v transcendenci vidí nezbytnou součást lidského života (a sekularismus jako odlidšťující úchylku), jsou i současní sociologové Robert Nisbet a Peter Berger, kteří vymizení všeho posvátného považují za nejtraumatičtější změnu, kterou člověk od doby počátků kultury v neolitu musel prožít. Umění tedy musí fungovat ve světě, který již není ani strukturován autoritou, ani držen pohromadě tradicí. A když jsme se zbavili norem, podle nichž bychom mohli poměřovat i sami sebe, nevíme už jakých pravidel se držet a ještě méně víme, proč se jich vůbec držet.
Alasdair MacIntyre v knize Ztráta ctnosti *, ve společnosti, která už nesdílí společnou koncepci veřejného prospěchu, nemůže existovat ani základní představa, co by k tomuto prospěchu mohlo přispět. Tradice si může udržet svůj charakter jen v prostředí určitých ctností, které sice ukládají omezení, zároveň však nabízejí představu o dokonalosti."
Suzi Gablik
zdroj: "Selhala moderna?" Suzi Gablik (1984, česky 1995)
angl. orig. “Has Modernism Failed?”
* "Ztráta ctnosti: k morální krizi současnosti" Alasdair MacIntyre (OIKOYMENH, 2004)
