Jean Baudrillard o iluzi světa, přemrštěnosti reality, posedlostí informacemi, AI, přebytku možností a bezvýrazovosti moderního umění

 

Fotografie Jeana Baudrillarda, Paříž 2002 (více fotografií @leconsortium)

✻

Ontologický neklid, materiální iluze světa

"Absence věcí o sobě, fakt, že se nekonají, ale pouze tak vypadají, fakt, že se všechno vytrácí za svým vlastním zdáním, a že tedy nic není samo se sebou identické, na tom je postavena materiální iluze světa. [...] Strach z této hrůzy nás nutí dešifrovat svět, a tedy zničit v něm prvotní iluzi. Nesneseme ani prázdno, ani tajemství... To, co jsme se zapomněli naučit z moderny, kdy jsme neustále akumulovali, připočítávali, přihazovali, je to, že právě odečítání dává sílu, že z absence se rodí moc. A protože už dále nejsme schopni čelit symbolické převaze absence, utápíme se dnes v obrácené iluzi, odkouzlené, v iluzi proliferace obrazovek a obrazů.

Nelze o realitě snít, protože v obraze je obsažena virtuální realita. Je to, jako by věci spolkly svoje zrcadlo a sobě samým se staly transparentními, úplně a cele přítomny v sobě samých [...]  Realita byla vyhnána z reality. Jedině vzrušené napětí, které zbývá, je dozvědět se, kam až se svět může derealizovat před tím, než podlehne nedostatku vlastní reality. Nic už nadále nechce být exaktně pozorováno, ale pouze vizuálně absorbováno a chce cirkulovat, aniž by zanechalo stopy..."

✻

Krajnost smyslu, přemrštěnost reality, posedlost informacemi

"Naše kultura smyslu se hroutí pod krajností smyslu, kultura reality se hroutí pod přemrštěností reality, kultura informace pod přebytkem informace. Je to pohřbívání znaku a reality v jednom rubáši. Jsou zde snahy přesvědčit nás o nevyhnutelně dobré finalitě techniky, o rozvoji umělého životního prostředí jako druhé přírody. Je tady snaha vymazat veškeré nadpřirozené reflexy myšlení, myšlení, které instinktivně reaguje na iluzi světa, z myšlení, jež obrací jevové zdání proti realitě, myšlení, jež využívá iluze světa proti světu samotnému. Slýcháváme: stav přírody je nemyslitelný, protože myšlení v ní neexistuje. Ale to je právě to, k čemu směřujeme: ke stavu čistě operační inteligence, tedy k radikální deziluzi myšlení. Tento sen o tom, jak odstranit z myšlení všechnu jeho magii, jak eliminovat veškerý princip zla, je stejně absurdní jako sen o eliminaci veškeré hříšné smyslnosti, i té ve snu.

Celá ta snaha je úmorná a unavení mniši povolají techniky z IBM, jejich počítače pak tuto práci vykonají za pár měsíců. Jakýmsi způsobem se dějiny světa završí v reálném čase, a to operací virtuálního. Naneštěstí se ovšem jedná také o zmizení světa v reálném čase. Neboť náhle se přislib konce uskutečňuje a technikové v úděsu, protože tomu naprosto nevěřili, spatřují, jak hvězdy při pádu do údolí jedna po druhé zhasínají. Lidský rod se bezděky, jako ti technici z z IBM, stane stejným vynálezcem v celé této ušlechtilé snaze: jak spustit, a při tom vyčerpat všechny možnosti, kód autentického zmizení světa. To je idea Virtuálního.

My sami už nadále nejsme ani odcizení, ani vyvlastnění — jsme posedlí úplností informace. Už nikdy nebudeme diváky, ale aktéry performance, stále více integrováni v jejím průběhu. Irealitě světa jako spektáklu jsme ještě mohli jakž takž čelit, ale zůstali jsme bezbranní vůči extrémní realitě tohoto světa, vůči této virtuální perfekci. To je nová forma teroru a v porovnání s ním byly všechny úzkosti odcizení pakatelem."

✻

Reality Show, reálný čas, umělá inteligence, horizont možností

"Stejný problém jako s těmi reality shows: televizního diváka je třeba přitáhnout ne už k obrazovce (tam byl vždycky - ona je jeho alibi a útočiště), ale na obrazovku, na druhou stranu informace. Provést s ním stejnou operační konverzi, jakou provedl Duchamp se svým portebouteilles tím, že ho přemístil na druhou stranu umění a tak vytvořil definitivní nejasnost ze směsice umění a reálného. Umění je dnes pouze touto paradoxní konfúzí obojího a z toho vyplývá estetická intoxikace.

Reálný čas: bezprostřední blízkost události a jejího dvojníka, a to v informaci. Všechny ty okamžitě zaúčtovatelné, zatříditelné a uskladnitelné směny, stejně jako samotný zápis při tvorbě textu, všechno to svědčí o nějaké interaktivní nutkavosti, která nebere ohled ani na čas, ani na rytmus směny (natož rozkoše a radosti) a kopuluje v téže operaci umělé oplodnění s předčasnou ejakulací.

To, že Umělá Inteligence uklouzla do definice příliš vysoké, do delirantní sofistikace dat a operací, jen potvrzuje fakt, že to celé je jen realizovanou utopií myšlení. Konec divoké iluze myšlení, scény, vášně, konec iluze světa a jeho vize (a nikoli jeho reprezentace), konec iluze Jiného, Dobra a Zla (a hlavně Zla), pravdivého a falešného, konec divoké iluze smrti nebo iluze o existenci za jakoukoli cenu: všechno to je rozprášeno v telerealitě, v reálném čase, v sofistikovaných technologiích, jež nás zasvěcují do modelů, do virtuálního a do opaku iluze — do totální deziluze. Z této říše stínů už by se nikomu nepodařilo vyjít...

Ve virtuálním světě vytváříme ekonomii narození a smrti zároveň s tak rozšířenou a zdrcující odpovědností, až se stává neúnosnou. Lidský rod už vykročil mimo své možnosti. Exces potenciální inteligence, hypertélie inteligence. Pokud by byl zákon o přirozeném výběru pravdivý, musel by se náš mozek scvrknout, protože jeho kapacity překračují veškeré přirozené určení a ohrožují samotný druh vymizením."

✻

Iluze světa a přebytek reality

"Iluze světa a její enigma pocházejí také z faktu, že se poetické imaginaci, imaginaci zdání, svět objevil rázem, je tady celý a jednou provždy, zatímco z pohledu analytického myšlení má svůj počátek a své dějiny.  Všechno, co se objevuje náhle, bez historické kontinuity, je nepochopitelné. Všechno to, čím se to snažíme vysvětlovat, nemůže změnit nic na počátečním silovém rázu, na tomto prudkém vpádu do pravděpodobnosti, na jaký je i vůle k transparenci a informaci krátká.

Žijeme v iluzi, že reálného se nedostává nejvíc, a je to naopak: realita je na svém vrcholu. S technickou performancí jsme dorazili na takový stupeň reality a objektivity, že můžeme klidně mluvit o přebytku reality, jenž nám působí ještě větší úzkost a znepokojení než nedostatek reality, který bychom mohli alespoň kompenzovat utopií a imaginárním. Na výstřednost reality není ani kompenzace, ani alternativa. Už žádná negace nebo možné překračování, protože už jsme mimo. Už žádná negativní energie, pocházející z distorze mezi ideálním a reálným — jedině nějaká hyperreakce z podchlazení ideálního a reálného, vzešlá z totální pozitivity reálného.

V apogeu technologických performancí pozůstává neodbytný dojem, že nám něco uniká — ne snad proto, že bychom to ztratili (reálné?), ale proto, že už nejsme v takové pozici, abychom to viděli: s vědomím, že my už nejsme uchváceni světem, ale že svět uchvacuje nás. Nejsme to už my, kdo přemýšlí o objektu, to objekt přemýšlí o nás. Žili jsme ve znamení ztraceného objektu, ale od nynějška objekt ztratil nás. Naše technologie jako by byly jen nástrojem světa, o němž se domníváme, že ho ovládáme, ale je to on, kdo se prosadil prostřednictvím všech těch aparatur, pro něž jsme pouhými operátory. Aura našeho světa už posvátná není. Už žádný horizont zdánlivé božnosti, jen horizont absolutní tržní zbožnosti. Jeho esencí je reklama. V jádru našeho univerza znaků spočívá Zlomyslný Génius reklamy - trickster - kterému se podařilo integrovat klauniádu zboží a jeho narežírování. Geniální scénárista zatáhl svět do fantazmagorie a my jsme její fascinované oběti.  Tímto zvratem situace je vymetena veškerá metafyzika a subjekt už zde není mistrem reprezentace, ale operátorem objektivní ironie světa."

✻

Bezvýrazovost moderního umění

"Objekt-fetiš, jak víme, nemá hodnotu. Či spíše, má hodnotu absolutní, žije z extáze hodnoty. Každý Warholův obraz je bezvýznamový o sobě a takové absolutní hodnoty, jíž je každá podoba transcendující touhy vzdálená natolik, že je v ní prostor pouze pro imanenci obrazu. V tomto smyslu je umělecká. Warhol byl první, kdo zavedl do moderního fetišizmu, do fetišizmu transestetického, fetišizmus obrazu bez vlastností, prezence bez touhy. Warhol vpadává do jakéhokoli obrazu, aby z něj eliminoval imaginární a aby z něj udělal čistě vizuální produkt. Warholovy obrazy nejsou banální proto, že by byly odrazem banálního světa, ale proto, že v sobě zahrnují absenci veškerých nároků subjektu na interpretaci. Vyplývají z vyzvednutí obrazu k čisté figuraci, bez sebemenší transfigurace. Žádná transcendence, ale plný výkon znaku, jenž po ztrátě vší přirozené signifikace vyzařuje v prázdnotě všechno své umělé světlo.

Takový je Warhol a jeho seriálová hypostaze obrazu, čisté a prázdné formy obrazu, jeho extatické ikonoidiocie bezvýznamovosti. Jako by to byla současně naše nová mystika a absolutní antimysticismus v tom smyslu, v němž sice každý detail světa, každý obraz je iniciační, ale zasvěcující do vůbec ničeho. V dekonstrukci svého objektu zašlo moderní umění dosti daleko, ale Warhol zašel nejdál v anulování umělce a tvůrčího aktu. V tom spočíval jeho snobismus, ale takový snobismus, který nám přinesl úlevu od afektovanosti umění. Právě tím, že je mechanický. Stroj v pojetí Picabiově a Duchampově je ještě prezentován jako surrealistická strojovost.

Ostatní umělci neměli takový výkon pásové reakce obrazů, a s banalitou flirtovali. A tak se ani nestali pravými snoby — zůstali pouhými umělci. Jejich díla zůstala na půl cestě ke kouzelnictví. Třebaže i oni pozbyli tajemství reprezentace, nedokázali z toho vyvodit následky, jež by nakonec mohly vést, jako v mechanickém snobismu, k určitému způsobu sebevraždy. S Warholem přišel minimalismus nároků na bytí, je to hotová minimální strategie cílů a prostředků. Jeho Deník, celý jeho Deník, se musí číst jako nejkrásnější příběh této transparence, této úzkostlivé bezvýrazovosti, této vůle k bezvýznamovosti, jež je nepochybně současnou verzí naší vůle k moci."

Jean Baudrillard

zdroj: "Dokonalý zločin" Jean Baudrillard (1995, česky 2001), přeložila Alena Dvořáčková

Jean Baudrillard "Le crime parfait"
(Galilée, Paris 1995)

"Dokonalý zločin" Jean Baudrillard

překlad Alena Dvořáčková

(Olomouc: Periplum, 2001)