Jak se člověk vypořádává se zlem? (ukázka z knihy "Paměť a genocida" Pavel Barša)
"[Eric L.] Santner upozorňuje, že u zrodu nacismu stojí jistý typ narcistické, zbožšťující se subjektivity, která ze sebe vymítá svou vlastní negativitu - omezenost, vinu, slabost, špatnost. tento typ subjektu nepřiznává právo na život diferenci, která by mu nastavovala meze a kritické zrcadlo. Vražedné násilí vykonávané na Židech a jiných skupinách bylo výrazné sebe-potvrzení a sebe-realizace subjektu, který nesnesl uvnitř sebe odlišnost či negativitu, který se odmítl přijmout jako omezený, hříšný a smrtelný. Skutečně vyrovnání se s traumatem holokaustu předpokládá, že nahradíme tento manichejský * typ subjektu a identity jiným typem, založeným na "schopnosti vytvářet hranice, které mohou tvořit dynamický prostor vzájemného uznání (mezi jáství a druhým, domorodcem a cizincem)" (1) [...]
To se evidentně týká i širší entity "Západu" tak, jak je vymezen proti svým historickým oponentům z "Východu" - počínaje Němci přes Sověty či Rusy až po Araby či muslimy. [...] Zatímco na přelomu 80. a 90. let odkládal Západ negativitu na komunistický Východ, v prvním desetiletí ji začal stále více odkládat na islámský Východ. Manichejská logika projekce záporu na konstitutivního druhého, v protikladu k němuž sebe jako jeho opak (dobro proti zlu) zůstala stejná.
"Vyhlášen ´Filmem roku´ [...] ověnčen sedmi Oscary v březnu 1994, Schindlerův seznam se okamžitě stal něčím více než pouhým filmem. Lidé byli vyzýváni, aby ho shlédli, nejen prezidentem Billem Clintonem, ale také hostitelkou televizní talk show Oprah Winfrey, která sdělila svým divákům, že po shlédnutí tohoto filmu z ní učinilo ´lepšího člověka´. Šéf studia Walta Disneyho Jeffery Katzenberg šel ještě dál, když tvrdil, že tento film ´ovlivní to, jak lidé této planety myslí a jednají [...] že přinese mír na Zemi, dobrou vůli lidem." (2)
Karty jsou rozdány jednoznačně. Diváka ani nenapadne identifikovat se s nacistickou příšerou Amonem Goethem a jeho sympatie jsou zprvu váhavé, ale posléze - v souladu s procesem morálního zrání hrdiny - stále intenzivněji na straně Schindlera: "Podobně jako nás muzeum holokaustu ve Washingtonu podněcuje k tomu, abychom se identifikovali s osvoboditeli a oběťmi, podněcuje nás také Spielberg k tomu, abychom se identifikovali se ´spravedlivým gójem´. Opouštíme kino - a muzeum - posíleni vědomím, že se v ničem nepodobáme pachatelům." (3)
[...] Spielberg i muzeum holokaustu ve Washingtonu předem zajišťuje morální nenákladnou identifikaci s oběťmi a zachránci (4). Nejenže nás tím podle Colea nečiní citlivějšími k možnosti opakování genocidy či podobného zla v naší přítomnosti, ale zabraňují nám tuto možnost vůbec vidět - mimo jiné právě tím, že nám dávají zažít pocit Oprah Winfrey, že jsme se jejich shlédnutím stali již "lepšími". Stáváme se identifikací s oběťmi bezpráví a oddělením od jeho pachatelů skutečně lepšími? [...] "Není jasné, zda tato identifikace s oběťmi obohacuje naše vědění či zda tento typ oddělení od vrahů je etickým postojem. Není vůbec evidentní, že nás redukce historie na morální drama činí morálními" (5)
To proto, že čím více se člověk cítí nevinnou obětí nějakého zlého činu, tím větší sklon má vidět v jeho pachateli nelidskou stvůru, v boji s níž je vše dovoleno. Sklon popřít lidskost druhého, jenž pokouší ty, kteří zaujali postavení nevinné oběti, vede k nelidskosti. "Podvolením se mu se neoddělujeme od nacistické pozice, ale naopak se k ní přibližujeme. Chceme-li jednat eticky, musíme být schopni jinou osobu přijmout jako člověka právě tehdy, když cítíme největší nutkání popřít její lidskost." (6)
Ke stejnému zjištění dochází i Dominick LaCapra. Agrese vůči druhému začíná tím, že je "v podobně totálně oddělené identity projektivně lokalizován jako vnější počátek neurčitých, špatně definovaných a úzkost způsobujících sil, které jáství popírá v sobě samém". (7) Druhý musí být zničen, popřen, obětován jakožto zlý, máme-li my jakožto dobří potvrdit své právo na existenci: "Neproblematická identifikace (včetně ustavení jáství jako zástupné oběti) - a obecněji binární logika identity a diference - podporuje vytváření dalších obětí." (8)
Můžeme tedy uzavřít. Nabízejí-li místa paměti holokaustu jako Schindlerův seznam či washingtonské muzeum holokaustu publiku identifikaci s obětmi či jejich osvoboditeli a bezpečné oddělení od démonizovaných pachatelů, pak reprodukují stejný typ identity, jehož krajním projevem bylo i nacistické vyvražďování Židů. [...]
LaCaprova, Santnerova, Snyderova či Bartovova morální lekce z nacismu jde proti střednímu proudu západního diskurzu holokaustu, jenž svou domnělou "lekcí" z nacistické genocidy Židů ve skutečnosti pouze opakuje gesto identifikace s obětí a démonizace nepřítele, z něhož tato genocida psychologicky vzato povstala. Jejich kolega Peter Novick zachází ve své kritice tohoto diskurzu ještě dál, když pochybuje o samotné představě, že by nám reflexe holokaustu mohla přinést nějaké lekce pro přítomnost. Holokaust podle něj není s to poskytnout žádné morální poučení pro lidi žijící v liberálnědemokratických společnostech. [...] Nejenže nás holokaust nepřipravuje na morální dilemata našich životů, ale přímo nás proti nim imunizuje: "Je-li holokaust učiněn standard útisku a krutosti, působí to právě opačně - trivializuje to zločiny menší velikosti, a to nejen v principu, ale prakticky. V americké debatě o krvavém bosenském konfliktu 90. let byla kladena otázka, zda šlo ´o skutečný holokaust, anebo o pouhou genocidu´, o ´skutečnou genocidu, anebo o pouhou krutost´. To je nejen nevkusný, ale přímo nechutný způsob mluvení o rozhodování, k němuž jsme vedeni právě tehdy, učiníme-li z holokaustu úhelný kámen morálního a politického diskurzu." (9)
Takzvaná "poučení holokaust" slouží podle Novicka vždy účelům té či oné strany diskuse - lekce je známa předem a srovnání s holokaustem je pouze využito pro její dramatizaci a hyberbolické podtržení. To však může být rétoricky sebezničující, neboť právě krajnost nacistické genocidy Židů často zpochybňuje morální odsudek, který má srovnání s ní posílit. Zvedá totiž práh nespravedlnosti tak vysoko, že se přes něj nedostane většina zel, jimž za normálních okolností čelíme. [...] Ve zmíněné diskusi o bosenském konfliktu mohli ti, kteří usoudili, že se ještě nejedná o holokaust dospět k závěru, že mezinárodní společenství se nemusí znepokojovat. S Novickem lze zcela souhlasit v jednom: "Jestliže lze skutečně vytěžit ze setkání s minulostí nějaké lekce, musí jít o setkání s minulostí ve vší její neuspořádaností." (10)
Výchozím předpokladem bylo, že vzpomínání na nacistickou genocidu - jako vzpomínání na každou krajní událost otřásající světem samozřejmých významů - je součástí tvorby a udržování identity. Podle LaCapry, Santnera, Pecory, Bartova a implicitně Snydera by zdravá identity neměla být založena na vyvržení negativity mimo sebe, nýbrž na jejím zahrnutím do sebe. Jedině tak by se nastavila psychická hráz genocidě. Ta je totiž jen krajním důsledkem projekce negativity na druhého, jenž má být vyloučen nebo přímo zničen, aby mohl být nastolen utopický svět bez negativity, bez omezení, bez nedokonalosti. O tento narcistní a manichejský typ identity, která projektuje zápor (omezení, negativitu) do druhého jako vtělení zla, aby se mohla sama potvrdit jako vtělení dobra, se opírala také nacistická ideologie, když překrývala dějiny morálním melodramatem, v němž nevinné "my" zápasí s démonickým "oni". [...]
Podle americké literární teoretičky Michelle A. Friedmanové s sebou taková mytizace nese "odmítnutí ambivalence prostřednictvím zploštění a vymazání specifičnosti, detailu a komplexnosti dějin. Odpovídá na touhu po ´totálním´ porozumění a totalizujícím příběhu a úspěšně proměňuje minulost do něčeho familiárního a funkcionálního. Tím však také smazává dvojznačnosti a nepořádek dějin a zatemňuje skutečnost , že každé naše poznání a vyprávění dějin, obzvláště týká-li se holokaustu, může být pouze dílčí." (11) pro mytizaci není typické jen vyrušení komplexity a rozporuplnosti lidského jednání (a tedy i jeho hloubky), ale také vyrušení rozestupu a napětí mezi formou a obsahem, diskurzem a jeho předmětem, událostí a významem, významem a interpretací. Podle Rolanda Barthese má mytizovaný svět falešnou průhlednost a bezprostřednost: jako by věci mluvily samy za sebe, jako by jejich významy nebyly zkonstruovány historickými diskurzy, ale byly přirozenou a samozřejmou součástí reality. (12)
[...] Základní konotace mýtu jsou živeny dalšími koncepty - konceptem kýče, idolatrie a ideologie. Podobně jako kýč nabízí i mýtus laciné uspokojení potřeby smyslu tváří v tvář světu beze smyslu. Podobně jako idolatrie vydává mýtus konečné jsoucno za konečné bytí - jednu, dílčí a relativní interpretaci za jedinou, celou a absolutní pravdu. Podobně jako ideologie posvěcuje i mýtus etablovanou kolektivní identitu, čímž ospravedlňuje agresi a útlak vůči těm, na jejichž vyloučení je tato identita založena."
zdroj: "Paměť a genocida: Úvahy o politice holocaustu" Pavel Barša (2011, Argo)
s. 96-104
info o knize @ databaze knih
-------------------------------------------
citace v ukázce:
* manichejský = pouze bipolární vnímání světa (dobro x zlo, tma x světlo), bez rozlišování přechodů mezi nimi.
1) HISTORY BEYOND THE PLEASURE. PRINCIPLE: SOME THOUGHTS ON THE. REPRESENTATION OF TRAUMA'. Eric L. Santner., s. 153, (celý text v PDF)
vyšlo v publikaci: Probing the Limits of Representation: Nazism and the "Final Solution" (1992, Harvard University Press) Saul Friedlander (ed.)
2) Selling the Holocaust: From Auschwitz to Schindler, How History is Bought, Packaged and Sold by Tim Cole (Routledge, 1999), s. 73
3) Selling the Holocaust: From Auschwitz to Schindler, How History is Bought, Packaged and Sold by Tim Cole (Routledge, 1999), s. 84
4) Selling the Holocaust: From Auschwitz to Schindler, How History is Bought, Packaged and Sold by Tim Cole (Routledge, 1999), s. 85
5) "Bloodlands: Europe Between Hitler and Stalin" Timothy D. Snyder (Basic Books, 2010), s. 399
6) "Bloodlands: Europe Between Hitler and Stalin" Timothy D. Snyder (Basic Books, 2010), s. 400
7) "Writing History, Writing Trauma" Dominick Lacapra (Johns Hopkins University Press, 2000), s. 218
8) "Writing History, Writing Trauma" Dominick Lacapra (Johns Hopkins University Press, 2000), s. 219
9) "The Holocaust in American Life" Peter Novick (Mariner Books, 2000), s. 14
10) "The Holocaust in American Life" Peter Novick (Mariner Books, 2000), s. 261
11) kapitola "The labor of remembrance" Michelle A. Friedman, s. 97-121, vyšlo v publikaci "Mapping Jewish identities" Laurence J Silberstein (Ed.) (New York University Press, 2000)
12) "Mytologie" Roland Barthes (Dokořán, 2004), angl. originál "Mythologies" (1. vydání 1957)
