* fitra - knihovna *

"Naděje (radža´) spočívá v tom, že srdce lpí na něčem milém, co se má dostavit v budoucnu. Stejně jako se budoucnosti týká strach, tak i naděje se upíná k budoucímu očekávání. Na naději spočívá život a svoboda srdce. Naděje se liší od pouhého přání tím, přání ponechává člověku pohodlí, takže se nevydává cestou horlivosti a úsilí, zatímco naděje v tomto směru naopak působí. Naděje zasluhuje chválu, pouhé přání je choré." Abú-l-Qásim al-Qušajríh „Psaní (Risála)“ 11.století zdroj: Duchovní cesty islámu  Luboš Kropáček (Vyšehrad, 1998), s.160

Velmi pozoruhodný nový výklad islámu podává také veskrze nekonvenční Osman Yahia. Islám nepojímá jako systém, ale jako vše zahrnující vizi, nikoli jako učení, ale samu moudrost. Rozlišuje islám makroskopický, jímž je všechen vesmír jako výraz svého připoutání k prvotnímu principu, a islám mikrokosmu, zahrnující člověka, nadaného svobodou a rozumem a vědomého si Boží existence, uznávající prvotní princip a uskutečňujícího dobro; a konečně islám hieroskopický, tj. islám třetí etapy, zjevený, který staví nejdůvěrnější vztahy mezi Božským a lidským.  Nejde jen o to uznat Boha jako svrchovaný princip stvoření a být v harmonii se společností, ale zejména o to odkrýt Jej v Jeho plnosti, v Jeho činné lásce. V tomto duchu Osman Yahia, překračující existencialistické východisko, řeší i tradiční islámskou otázku míry lidské svobody. „ Svoboda se zdá neslučitelná s dualismem; je-li absolutně svobodný Bůh nemůže jím být člověk a naopak. Poněvadž člověk vnímá svou svobodu, jak řešit dile...

Sufíjskou zbožnost provázely etické důrazy i v dobách stagnace a přežívají přes celkovou bídu pokleslé mystiky i v nové době. Z její duchovní půdy vyrůstají vzdálených perifériích islámského světa. Příkladem za víceré může být učitel tidžáníjského řádu z Bandiagary v Mali Tierno Bokar (z.1940), jehož kdysi jeho francouzský přítel označil za islámského Františka z Assisi. „Kdo snese a promine urážku, podobá se rozložitému stromu, cejbě, který supi, odpočívající na jeho větvích, potřísňují nečistotou. Strom ale působí odpudivě jen část roku. Vždy v době dešťů sešle Bůh lijáky, které jej omyjí od koruny až po kořeny, a pak všude vyrazí nová zeleň.“ z myšlenek Tierno Bokara Salifa, zaznamenali A. Hampate Ba a M. Cardaire z droj: " Duchovní cesty islámu"  Luboš Kropáček (Vyšehrad, 1998), s.151

„Někteří lidé konají dobro pro dobro samé, jiní proto, aby si získali dobrou pověst, a jiní z pouhé okázalosti. Nejvýše z nich stojí samozřejmě ten, kdo koná dobro pro ně samé, tím spíše, že přestože ani v mysli, ani skutky o to neusiluje, nakonec docela určitě sklidí i dobrou pověst, trvalou chválu a lásku i těch, jimž se přímo nedostalo jeho dobrodiní… Kdo jedná na základě dobra a jeho důstojnosti, počíná si nejlépe. Neustupuje živočišným potěšením, ani potěšením vnějším jeho duši, protože všechna jsou jen případkem, proměnlivá a pomíjivá. Rozhoduje se naopak pro nejdokonalejší, nejvznešenější a nejzávažnější dobro, tedy to, jež svou podstatou patří k duši, není jí vnější, ale nevztahuje se k božské části člověka." Abů Alí al-Miskawajh „Výchova mravů (Tahdhíb al-achláq)“ 11.století Zdroj: " Duchovní cesty islámu " - prof. PhDr. Luboš Kropáček, CSc (Vyšehrad, 1998), str.149 – 150

" Poznal jsem, že evropské národy nemají o Orientu, islámu ani Arabech žádné skutečné znalosti. Jediní lidé, kteří vědí, jsou orientalisté, ale těch je málo. (...)  Orientalisté začali vydávat knihy o Arabech a islámu (...)  a pečlivě je katalogizovat tak, aby byly užitečné vědcům (...)  My jsme se díky naší arabské nátuře dopouštěli chyb a omylů, zatímco oni,  byť to jsou cizinci, si dali ohromně záležet a odvedli skvělou práci.  My byli plní vychloubačnosti, zatímco oni byli skromní (...)  Evropští učenci, dokonce i ve Finsku, Švédsku a Norsku, dbají o náš jazyk (...)  Nemálo také pomohli šíření naší kultury a věd, zatímco my spíme (...),  jako by se nás tato záležitost vůbec netýkala. (...)  Rovněž se zdá, se nám nedaří napodobovat jejich myšlenky,  aktivity, lásku k řádu a organizační schopnosti.  Naší hlavní ambicí je rychle zbohatnout, a jakmile se nám to podaří,  o nic jiného se už nestaráme ." Těmito slo...

Kniha, kterou čtenářům předkládáme, je věnována různým aspektům života muslimů v České republice. Značná část textu se opírá o výzkumná zjištění z rozhovorů s muslimskými příchozími z mnoha různých zemí. Autorka zkoumala, co se podle jejich vlastních slov v jejich identitě migrací posílilo a co se pro ně naopak ukázalo jako nepotřebné. 

Pro mnoho lidí může být spojení masových médií a rasismu nečekané. Tento vztah je však těsnější, než se na první pohled zdá. Dokazuje to i tato kritická analýza mediální reprezentace sporu o karikatury proroka Mohameda v deníku Mladá fronta Dnes v roce 2006. Autorka analyzuje reprezentaci sociálních činitelů a intertextualitu ve vztahu k sociálnímu kontextu a mediálnímu diskurzu. Islám je spojován s celou řadou mýtů, stereotypů a předsudků, ke kterým současná média vydatně přispívají. Islám představují většinou jako nebezpečí. Cílem této knihy je přispět k pochopení vzniku islamofobních postojů v českých médiích, a poukázat tak na užitečnost kritického přístupu k médiím.

Ve spoustě rapových videoklipů se čas od času objeví takové, jehož síla a výmluvnost vydrží přes dvě dekády a po estetické a umělecké stránce může být měřítkem i dnes. Genialita videa Shut´em down spočívá v jeho kombinaci výtvarna a zároveň síly poselství. Výtvarná stránka je zmíněna záměrně, protože rap je spontánní projev, který komunikuje přímočarým způsobem, a komplikovanější prvky mu v některých případech mohou ztížit pochopení posluchačů. 

Tyto čtyři dívky se staly 15. září 1963 obětmi bombového útoku na baptistický kostel v Birminghamu (Alabama).  Bombový útok byl proveden v neděli časně ráno čtyřmi členy Ku Klux Klanu (Bobby Frank Cherry, Thomas Blanton, Herman Frank Cash,Robert Chambliss). Exploze nastala v 11:22, ve chvíli, kdy 22 dětí právě vcházelo do spodního podlaží kostela na závěrečnou modlitbu. Čtyři dívky výbuch nepřežily.

" Naše hudba vždy dalece předbíhala naši literaturu. Vlastně až donedávná byla naše hudba naší jedinou literaturou, snad až na pohádky.Proto ted´ hledáme nový jednotící pohled, nové pojetí literatury jako živoucí reality. Nejprve se však musíme osvobodit, rozbít v sobě dosavadní dvojí vědomí. Musíme se sami v sobě sjednotit, dosáhnout vnitřní integrity, uvědomit si, že v sobě chováme úžasnou budoucnost revoluční i duchovní obrody; musíme pochopit, že západní civilizace umírá a nemá velkou šanci na vzkříšení. " Larry Neal "Černý oheň" (1968) Zdroj: "Masky a tváře černé Ameriky" Josef Jařab (Odeon, 1985)

Láska jako cesta k Bohu je netradičním výběrem z rozsáhlého díla Ibn Síny, jednoho z nejvýznamnějších středověkých muslimských filozofů. Přináší tři spisy, které stály vždy v pozadí myslitelových velkých filozofických kompendií a medicínských sum, a které přesto dodnes jitří představivost orientalistů a vzbuzují dohady o autorově příklonu k mysticismu. Živý, syn Bdícího, Pták a Salamán a Absál jsou příběhy o iniciaci lidské duše při její duchovní cestě vzhůru směrem k Bohu. Tento vyprávěcí cyklus je vhodně doplněn čtvrtým spisem, Pojednáním o lásce , představujícím jeho filozofické zázemí a sdílejícím společné motivy lásky jakožto hybného principu duchovní poutě a andělského potenciálu lidské duše. Přeložila, sestavila a teoretickým úvodem doplnila Magdaléna Vitásková Ibn Síná (980–1037), známý též pod svým latinizovaným jménem Avicenna, byl jeden z nejvýznamnějších myslitelů islámského Východu. Je autorem více než stovky děl, z nichž jsou nejznámější filozofická a medicínská kom...

                    foto: Mischa Richter Heronova skladba " Home is where the hatred is " se zaměřuje na téma drog a paradoxně poukazuje na závěrečnou část života samotného autora. V době, kdy byl text napsán, neměl Heron tuto zkušenost osobně prožitou a proto, jak poukazuje v Heronově biografii Marcus Baram , příběh narkomana vychází ze skutečného životního příběhu teenagera, středoškolské basketbalové hvězdy, které ho Heron vídal v Chelsea (čtvrť na Manhattanu). Kromě basketbalu také roznášel na kole noviny a venku se začal vídat s partou narkomanů. Heron vypráví, že " během jednoho léta se z toho, co byl a mohl být, stal někým, kým se nikdy stát neměl ".

Když v dubnu 1971 začalo nahrávání alba "Pieces of a Man", jednu skladbu věnoval Gil Scott-Heron dvěma velkým osobnostem jazzu; zpěvačce Billie Holiday, přezdívanou Lady Day, a saxofonistovi Johnu Coltranovi. Pro oba umělce to není pouze tribute, ale Heron se snažil poukázat na přesah a význam, který tato jména měla. Pro černošskou menšinu v USA bylo černošské uvědomění (Blackness) přítomno v politice již od počátku 20. století (Marcus Garvey, Elijah Muhammad), v literatuře (Alain LeRoy Locke) nebo ve sportu, kde jej prezentoval boxer Jack Johnson, jehož sebevědomí zneklidňovalo "bílé naděje" ringu v době rasového zákoníku Jim Crow, hlásající heslo "odděleni, ale rovni" a který platil od roku 1868 do 60 let. Hudebně ale uměli ulevit a smýt potíže obyvatelům Harlemu nebo jižní části Chicaga právě tito dva hudebníci.

Hudební publicista Karel Veselý ve svém posledním článku pro A2larm hodnotí novou desku českého rappera Jamese Cola a verdikt není zrovna lichotivý. Vyřknout takovýto ortel bylo ale třeba, a mohlo to být, dle mého názoru, i klidně dříve. Rapperova nekonečná  ego  jízda, či spíše focení se u své knihovny, zmiňování, že udělal přijímačky na FF UK a že umí napsat text (cca 900 znaků včetně mezer), bylo už příliš. Jestli jsem v roce 2014 ve spojitosti s Řezníkem řekl, že český hip hop je zábava pro ignoranty, úspěch hrdiny z 12 opic to jen potvrzuje. James Cole je nafouklá bublina. Jeho rádoby intelektuálský háv je vyčten z knih, které, dle mého názoru, nikdy nedočet do konce. Jeho 900 znaků o současné společnosti bylo možná gesto, je ale dost podivné, že stejný počet znaků mi poslal, když obhajoval Řezníkův klip Konečné řešení . Co potřebuje James Cole není múza, ale prozřít, a až k tomu dojde, nebude to uspokojivý pocit. To je ale holt osud náš všech; dospět a smířit se sám...

Kniha Horký vítr nad Mississippi je autobiografickým svědectvím spisovatelky, která ve svých příbězích čerpá ze vzpomínek svých rodičů a prarodičů. Vrací se do dob, kdy černošské obyvatelstvo Spojených států amerických jen stěží prosazovalo a hájilo svá základní občanská práva a kdy zvůle a násilí bílých osadníků vůči obyvatelům jiné barvy pleti často překračovaly základní principy humanity. Hrdinkou vyprávění, které je časově zasazeno do 30. let 20. století, je devítiletá černošská dívka Cassey Loganová. Cassey, její rodina, přátelé a sousedé se potýkají se zřetelně rasisticky motivovaným bezprávím ze strany bílých. Dětský čtenář se  dozvídá o špatných životních podmínkách černošského obyvatelstva, které ostře kontrastují s majetností a mocí bílých spoluobčanů. Devítiletá Cassey vnímá například rozdíly ve vzdělávání černošských a bílých dětí, ve své dětské nevinnosti nerozumí jejich podstatě, neboť odporují jejímu vrozenému a humanitně zaměřenou  výchovou vštípenému smyslu...